Co mi máš říct, mami?"

       „Snad toho na tebe nebude moc. Chci ti ještě něco povědět. Už víš, že jsi vážně jiná. Víš, že Ariel je zvláštní a vládne magií. Ale ještě bych ti měla říct o tvých prarodičích a praprarodičích. Leto, ty bys to měla taky slyšet.
Tak tedy: Vaše prababička, moje babička, byla česká šlechtična, která si vzala brazilského císaře Pedra Orleánsko-Braganzského. Jmenovala se Alžběta Dobřenská z Dobřenic. Její dcera a moje matka, Isabela Orleánsko-Braganzská, si zamlada vzala francouzského hraběte Jindřicha Orleánského..."
„Chceš říct, že máme modrou krev?" přerušila ji Letícia.
„Ano," odsouhlasila to mamka.
„Tyjooooo! To je hustý!" radovala se sestra.
„Můžeme je někdy navštívit? Kde žijí? Proč jsi nám o tom nikdy neřekla?" sypala jsem na ni jednu otázku za druhou.
„Ne... Nikdy jsem vám o tom nevyprávěla, protože vaše prababička už nežije a má matka s otcem... Jsou nezvěstní..." odpověděla nám mamka.
„Jak jako nezvěstní? " nechápala jsem.
„Nikdo neví, kde jsou. Jako kdyby se propadli do země."
„To má být vtip?" zeptala se skepticky Leta.
„Ne," zněla matčina vážná odezva.
„Přeci nemohli jen tak zmizet?!" pokračovala jsem v dobývání informací.
„Vážně to nikdo neví, Gabi. Naposledy byli viděni před několika lety. Zajímali se o nějaké magické věci a našli jakési hodinky, které podle nich neodpovídaly standardům. Tyhle krámy je oba zajímali. Ale pak najednou zmizeli. Spekulovalo se i o tom, zda nejsou mrtví... "
„Říkala si „hodinky"? "
„Ano, proč?"
„Kde byli naposledy? Vypadá to, že se podíváme do Francie," řekla jsem.
„Naposledy byli spatřeni před třiadvaceti lety v Paříži."
„Chci je najít. Vydám se do Paříže. Vezmu s sebou Kaylana, Ariel a možná i Vivian. Ty hodinky mají zřejmě kouzelnou moc, mami. Člověk s nimi může cestovat v čase, nebo možná i něco víc. Všechno to spolu nějakou souvisí. A já přijdu na to, jak."