Železná brána se s vrznutím otevřela.
„Odložte ty zbraně, nebo se jim něco stane!" rozkázal Diego a pokynul směrem k Alessie.
Policie držela samopaly stále namířené na nás a útočníky. Pak je sklopila.
„Výborně," pousmál se. „Požadujeme výkupné v hodnotě dvaceti tisíc korun. A to do hodiny, jasný? Nebo bude po nich, " pohrozil a podíval se střídavě na mě a na Kaylana.
Police nevypadala, že by chtěla něco riskovat a tak přikývli. A to i přes nesouhlasný šum okolo.
Diego s Alessiou začali couvat zpátky na pozemek skladiště.
Tam stál Thomas a zděšeně si prohlížel Kaylana.
„Opovaž se mu zkřivit vlásek," rozkázal a Amara vedle něho souhlasně přikývla. Vždyť to ona byla velitelkou a rozhodovala tak o našem osudu.
„Zatím je odveď do cely," přikázala.

     Uběhla už skoro hodina, když jsme tam sedeli a čekali na naší spásu.
„Brzo to bude hodina, " podotkl Kaylan s nejistotou v hlase.
Bylo mi úplně stejně. Cítila jsem nejistotu a vážně jsem se bála. Teď už to nebyla žádná sranda.
„Myslíš, že se odtud dostaneme živí?" nadhodila jsem jiné, ale ještě horší, téma.
Kaylan se na mě podíval a v jeho očích se zračila naděje, láska i beznaděj.
„Myslel si to, co si předtím řekl, vážně?" změnila jsem opět téma.
„Ano, myslel. Smrtelně vážně," řekl a přitom se mi stále díval do očí. „Řeknu ti to klidně ještě tisíckrát: Miluju tě. A ať se stane cokoliv, vždycky budu. I kdybychom měli skončit pod gilotinou, jako Marie Antoinetta. "
„To snad ne! " vykřikla jsem a začala se smát. „Historii sem netahej! "
To už to i Kaylan nevydržel a začal se taky smát. „Jednou třeba budeme cestovat časem."
„Přežijeme to, neboj," chlácholil mě a chytil mou ruku. „Naděje je v lásce."
Nikdo nemá právo rozhodovat o tvém životě, ale osud je někdy tvrdohlavý."
„Můžu tě o něco poprosit, Gabi?" zeptal se ještě.
„Hmm? Jo, jasně."
„ Slib mi, že nikdy, ale nikdy, Ariel nikomu neprodáš."
Přikývla jsem. Proč bych taky měla? To by mě v životě nenapadlo. Ani za nic.
Na chvíli jsem se ponořila do svých myšlenek, když vtom mě z nich vytrhl Kaylan.
Pohladil mě po tváři a svou rukou tam setrval.
Podívala jsem se mu do očí a spatřila v nich lásku. Takovou, jakou jsem dosud nikdy neviděla. Byla to jiná láska, než ta, kterou jsem výdávala v matčiných očích.
Pozvolna se ke mně přiblížil a políbil mě.
Jeho rty vyhledaly ty mé, jako by si byly souzené. Ucítila jsem opět tu květinovou vůni, jako tehdy, když se to stalo poprvé.
Vnímala jsem jeho obavy a strach, ale i lásku, radost a oddanost, kterou cítil.
Poddala jsem se mu a užívala si možná poslední krásný okamžik, který mi život dopřál.
Naštěstí i naneštěstí nás vyrušil řev zvenčí. Kaylan se na chvíli odtáhl, aby zkontroloval, zda se k nám neblíží nebezpečí a znovu naše rty spojil.
I přesto, kde jsme teď byli, jsem si přála, aby tenhle okamžik trval věčně. Což samozřejmě nebylo možné.
Najednou se ozvaly kroky. Vyděšeně jsem s sebou trhla, odtáhla se od Kaylana a přivinula si k sobě Ariel.
Chrastění klíčů a rychlé kroky byly slyšet čím dál zřetelněji.
Vtom se objevil jeden z ozbrojených policistů, nesoucí klíče od cely.
Neříkej hop, dokud nepřeskočíš, pomyslela jsem si.
Muž nám odemkl dveře a vedl nás pryč.
Venku to vypadalo jako po bouři. Všude se válel nábytek a věci nebyly na svém místě. Jestli tedy někdy na skladištích byly na svém místě.
Zdálky jsem už viděla svou matku, babičku a Letíciu, jak na mě s úlevou hledí.
I já už jsem si mohla oddechnout.
Mamka mě přiběhla obejmout.
„Holčičko moje, já jsem se o tebe tak bála."
„Všechno už je dobrý, mami."
„Tys nám dala, " přidala se babička a taky mě obejmula.
„Pojedeme domů, ale nejdřív musíme na policii něco sepsat a pak zajet k doktorovi a veterináři, jestli jste obě dvě v pořádku," shrnula to mamka.
„A ty chlapče, " obrátila se na Kaylana.
„Děkuji ti, že jsi ji našel a chtěl ji zachránit. Vidím, že si má dcera vybrala dobře. Jsem ti hluboce zavázaná. A omluvám se ti za předsudky, které jsem vůči tobě měla."