„Achjo, Ariel. Proč já se vždycky připletu do něčeho nebezpečného? To nemůžu mít normální život, jako všichni ostatní?" stěžovala jsem si.
Šeltie na mě jen koukala s lítostí v očích a snažila se mě svojí přítomností povzbudit.
Najednou ale otočila hlavu směrem k chodbě a dlouze se tam zadívala, jako by se tam měl každou chvíli objevit duch.
A nemýlila se. Duch tam sice nebyl, zato k nám mířila nějaká postava.
Zdaleka to nemohl být někdo zdejší a žena to taky nebyla. Tahle postava vypada jen o něco větší, než jsem byla já.
Jen co se přiblížila k cele, poznala jsem, kdo to byl. Ty jeho oči byly nezaměnitelné. Úlevou jsem si oddechla. Následně se mě ale znovu zmocnil strach.
„Proboha Kaylane, co tady děláš?"
„Přišel jsem tě zachránit."
„Jak jsi mě našel?" zajímalo mě.
„Pamatuješ, jak jsme se poprvé potkali a ty ses mi omlouvala, že jsi mě neviděla?" položil mi protiotázku.
„Jasně že pamatuju," řekla jsem, ale stále nechápala, oč kráčí.
„Lidé si mě často nevšimnou. Nejsem pro ně neviditelný, ale pokud na sebe neupozorním, nevšimnou si mě."
To bylo pozoruhodné. Mě většinou slyšel i viděl každý. Byla jsem tichá jako slon.
Z myšlenek mě vytrhl jeho příjemný hlas: „Tak pojď. Zmizíme odsud."
Popadl mě za ruku, do druhé čapl Ariel a utíkal pryč.
Ani jsem si nevšimla, že odemkl celu.
„Jak víš, kam jít?" zeptala jsem se ho. Byla jsem trochu na pochybách, vždyť to tu vůbec neznal.
„Ještě si pamatuji, kudy jsem přišel," řekl a na tváři mu hrál pobavený úsměv.
V duchu jsem si říkala, jestli už viděl svého otce, ale pravděpodobně ne. Určitě by ho poznal. A to by se choval úplně jinak. Tím jsem si byla jistá.
Utíkali jsme napříč chodbou, až jsme doběhli ven. Na místo, kde jsem předtím stála a dozvídala se pravdu.
„Vzduch je čistý," prohlásil a opět mě táhl dál.
„Kde to jsme?" zmohla jsem se alespoň na jednoduchou otázku.
„Kousek od Ría de Janeira. Konkrétně ve skladištích."
„To je divný. Tak dlouho jsem nemohla být v bezvědomí," oponovala jsem.
„Podle mě mohla. A až se odsud dostaneme, tak půjdeš k lékaři, abychom měli všichni jistotu, že jsi v pořádku. I Ariel vezmeme k veterináři, ano?"
„Hmmm," zabrblala jsem. „Počkej, jak jako "všichni"?"
„Venku stojí policie. Byla jsi pryč dobrých osm hodin! Tvoje matka se po tobě začala shánět a když si jí nebrala telefon, obvolávala všechny ostatní, jestli nejsi u nich. A když ani to nevyšlo, tak zavolala polici."
„Jak mě našli?"
„To ti povím, až mimo tohle prostranství."
Když už jsme byli skoro u vchodových, kovových vrat, začaly se za námi ozývat běsnící hlasy.
„Zastav je, ty idiote!!!" křičel jeden z nich.
„Co je to za nápad, aby policie počkala venku? " hudrovala jsem.
Na to mi Kaylam nic neodpověděl.
Najednou jsem ucítila něčí ruku na mém rameni. Vyděšeně jsem s sebou trhla a začala křičet.
„Pusťte mě!"
„Vážně sis myslela, že nám jen tak zdrhneš?"
Zatnula jsem zuby. Opět jsem byla vzteky bez sebe. Ale teď už jsem i mnohem víc bála.
„Přivedla sis kamaráda, proč ne. Třeba nám bude taky užitečný, " řekl Diego a začal se sarkasticky smát.
„Venku je policie. Jakmile vtrhnou dovnitř, bude konec!" rozkřikl se Kaylan a upíral na něj zlostný pohled.
Muž se usmál. „To už víme. Máme tu víc lidí, než jsme jen my tři, chlapečku. Bylo nám jasné, že se ta holka pokusí utéct."
Kaylan se zatvářil nechápavě. „Tři? Já vidím jen dva."
Diegovi zaskřípaly zuby.
„Thomasi, pojď tady kluka trochu uzemnit," zvolal.
Nic.
„Thomasi! " zkusila to Amara.
Znovu nic.
„Kde k čertu vězí?! Snad ho nechytli poldové, " zapochyboval Diego.
„Nechytli, vy primitivové! " ozvalo se z přístřeší chodby.
Po chvíli vystoupil na světlo, s tím svým neutrálním a ledovým výrazem.
Jakmile ale spatřil Kaylana, jeho tvrdé rysy se zjemnily. Najednou vypadal tak zranitelně, až to nemohlo být ani možné.
Kaylan rozhořčením sevřel mojí ruku ještě pevněji, až to bolelo.
Zíral svému otci do tváře, jako by ho právě trefili pánvičkou.
„To není možný, " vypadlo z něj.
„Ty! Jak se opovažuješ?!"
Thomas zbledl. „Kaylane, já ti to vysvětlím-"
„Nevysvětluj mi nic! Celou dobu jsem myslel, že si mrtvý. Neobtěžoval ses tu za těch pět let ani ukázat, nebo říct „jo, jsem naživu". Místo toho se dál pohybuješ v nelegálních akciích! A ještě necháš unést jedinou dívku, kterou jsem kdy doopravdy miloval?!"
Kaylam už pustil mou ruku a nasupeně na otce hleděl. Stále se stejným vztekem v těch jeho zaviděnihodných, zelených očích.
„Thomasi, problém mezi otcem a synem vyřešíte potom," řekl úštěpačně Diego a odtáhl mě dál od Kaylana.
„Teď mě, holčičko, dobře poslouchej. Vyjdeme za bránu a ty nehneš ani vrbou, jinak tě to bude stát život, jasný? A ty kluku půjdeš taky. Platí pro tebe to stejný. Akorát, že tě bude mít na starost Alessia."
Jakmile vyslovil její jméno, vynořila se ze sklafištní budovy žena, ta, která mě unesla. Tmavě zrzavé vlasy jí splývaly kolem ramen, a nepřátelsky vyhlížející šedé oči, dodávaly jejímu vzhledu ještě větší odhodlanost a nepřístupnost.
Stejně jako Amara, na sobě měla zelené tílko, středně dlouhou sukni stejné barvy a zeleno-žlutý, sem tam avokádový, šátek ve vlasech.
„To je má sestra," představila ji Amara suše a obrátila oči v sloup. Zřejmě ji neměla moc v oblibě. Což se dalo čekat, když každá byla úplně jiná. S výjimkou oblečení.
„Ještě jsme neskončili!" procedil Kaylan mezi zuby, když nás odváděli k bráně a ještě, doufaje ne naposledy, se otočil na svého otce a probodl ho zlostným pohledem, jaký by od něj nikdo nečekal. Už jen kvůli tomu, jak o něm mluvil. Ale v jeho situaci to bylo pochopitelné.