„No konečně."
„Jen si nestěžuj. Taky jsem ji sem vůbec nemusela vodit," hudrovala Amara.
„Měla bys už zahodit ten mateřský pud," rýpnul si druhý muž.
„Nech toho, Diego!" obořila se na něj.
„Oba toho nechte! Chováte se jak malí" okřikl je ten první muž, Thomas.
Thomas
Ne, už jsem paranoidní. Zřejmě mi stoupá adrenalin v krvi. To nemůže být možný...
„Nechte ji tu. O samotě," přikázal.
„Ale Thomasi, co když uteče?" ptal se Diego.
„Neuteče. Na to nebude mít kuráž.
To se šeredně mýlil. Já jsem kuráž měla. I když jsem tak nevypadala.
Amara s Diegem tedy nejistě odešli. Bylo zřejmé, že Amara nebyla zvyklá poslouchat povely jiných.
Ale když jsem se tak za nimi dívala, něco mě napadlo.
Než jsem se stihla zadržet, zeptala jsem se: „Jsou manželé?"
Muž na mě opovržlivě a zároveň nechápavě otočil hlavu a pak se hlasitě rozesmál.
„Teda holka, ty jsi teda případ. Jak jsi na to proboha přišla?
To je jedno, každopádně ti do toho nic není!" obořil se na mě.
Zamračila jsem se. Neměla jsem ráda, když na mě někdo křičel.
„Ale když to chceš vědět: nejsou i jsou."
To mi stačilo. Víc jsem vědět nepotřebovala.
Normální holka by se v mé situaci klepala strachy. Já ne. Já jsem se snažila tvrdošíjně dostat k cenným informacím.
„Proč jste se mnou chtěl mluvit?"
„Ten pes. Máš s ním pouto?"
Tu otázku jsem nepochopila.
„Proč to chcete vědět?"
Muž si povzdechl. „Ty jsi tak tvrdohlavá, děvče. Nebudeš se mnou takhle manipulovat, jasný?!"
„Tvůj otec byl úplně stejný! Věřil, že se dá všechno vyřešit, ale tak to není! Ne všechno končí dobře! Všechno je jen jeho vina! Zasloužil si smrt! A ty, jestli nechceš skončit stejně, tak už zavři pusu!!!!!"
„Takže je to pravda, znal jste mého otce!" křičela jsem na něj.
„To ti může být jedno. Chci vědět, jestli s tím psiskem máš pouto, nebo ne!" řval na mě.
„Ne," zalhala jsem.
„Ty hloupá. Řekla sis o to. Odveďte ji. Hned!"
V tu chvíli jsem mu viděla zpříma do očí.
Udělalo se mi mdlo.
Ne, to není možné... Ne, to ne...
„Ale ano, " ušklíbl se a podíval se mi do očí, po kterých se mi koulely slzy. To už jsem své emoce pod kontrolou neměla.
„Vy jste Thomas Awbrey! Kaylanův otec... Ale jak... Měl jste být mrtvý!!!" křičela jsem mezi vzlyky.
„Vidím, že ses s mým synem už seznámila a hodně věcí dozvěděla... A ano, měl."
Ten parchant. Lhal mi. Podvedl mě! bilo mi poplašné zařízení v hlavě.
Thomas se na mě podíval. Snažil se v mých očích vyčíst, na co teď myslím.
Úsměv na tváři mu zmizel.
„Ne, mého syna do toho netahej. Mysli si o mě, co chceš, ale můj syn je v tom nevinně. Jestli tě miluje, žádný podvrh to není.
Jsi jiná. V hlavě máš bariéru, která pokud chceš, mi znemožňuje se ti do ní dostat. Hodila by ses nám," řekl.
„Jakto, že nejste mrtvý?!" vyzvídala jsem dál a snažila se si nenechat stoupnout do hlavy slova, která právě řekl.
„Když před pěti lety havarovalo to letadlo, zázrakem jsem to přežil. Ztratil jsem ale paměť. Více než rok mi trvalo, než jsem si vzpomněl, kdo jsem. Tehdy jsem byl stíhaný za pašování zvířat, takže mi to přišlo vhod."
„Ví Kaylan nebo vaše žena, že jste naživu?" zněla moje další otázka.
„Ne. Myslí si, že jsem mrtvý. Nemohl jsem se tam ukázat. Zničilo by mi to utajení... Zničilo by to i je."
Měla jsem vztek. On se ani neobtěžoval jim říct, že žije! Celých pět let se trápilli a žili v nevědomosti. I když v jeho případě to pro ně možná znamenalo méně problémů.
„Proč jste mě unesli?"
„Jsi dcera svého otce. Díky tobě budeme mít peníze. Neboj se, nic se ti nestane, když budeš hodná a poslušná."
Zatnula jsem zuby. Nikdo se mnou nebude takhle zacházet. O tom jsem byla přesvědčená.
„Něco ti povím, než se vrátí Amara," začal.
„Byl jsem přítel tvého otce. Znal jsem ho osobně. Byl to moudrý a hodný člověk, ale až moc slušný. Odmítl mi půjčit peníze, abych dostal svého bratra z vězení. Řekl mi, že mi ty peníze půjčí leda tak přes svou mrtvolu," na chvíli se zastavil a ušklíbl se.
„Jak řekl, tak se i stalo. Kdyby si to býval rozmyslel, mohl žít."
Zachvěla jsem se. To nemohla být pravda.
Zírala jsem na něj s pusou dokořán.
Hromadil se ve mě vztek a zuřivost.
„Ty parchante!" vykřikla jsem zlostně. „Vy jste ho zabil! To vy a ten váš kamarádíček. A to jen proto, že vám odmítl půjčit peníze na špinavý kšeft!"
Nemohla jsem se ubránit slzám. Přede mnou stál muž, který zabil mého otce i dědu. Muž, který mi zničil život. Muž, jehož syna jsem milovala.
Proč já musím mít prostě tak komplikovaný život?!
„Za toho psa dostaneme majlant," ozval se nemilosrdný hlas toho druhého může, Diega.
„Jenom, když se jí podaří s ním utvořit pouto a otevřít tak zapomenutou „komnatu".
„Odveďte ji. Teď už vážně. Pryč s ní!" rozkázal. Hned na to mě Amara chytila a táhla pryč.
„Musíš s ní utvořit pouto, nebo tě zabijí," pošeptala mi.
„Lepší aby ji prodaly a tobě se nic nestalo, než aby vás zabily obě."
„Proč jste na mě tak hodná?" zeptala jsem se, když jsem přestala brečet.
„Protože mám děti ráda. Sama jsem jedno měla. Jmenovala se Mila. Bohužel, když jí byl rok, zemřela na zápal plic. Nedalo se tomu předejít. Lékaři jí to diagnostikovali až příliš pozdě."
„Proto je ten muž, Diego tak zahořklý?"
Amara se smutně usmála. „Jsi vážně zvláštní. Vidíš něco, co je ostatním skryto... Ano, proto. Neunesl to."
„Jste manželé?"
„Ne. Je to můj přítel."
„Posaď se tu a zkus to pouto s ní navázat. Za chvíli ti donesu něco k snědku," řekla.
„Co je vlastně to pouto?" chtěla jsem ještě vědět.
„Ty jsi o tom neslyšela?" udivila se.
„Je to takový magický rituál. Tvůj otec o tom věděl. Proto jsi tak cenná. Jeden z milionu majitelů psů je hodný pouta, které dokáže lidem usnadnit i zpestřit život. Člověk umí se psem potom telepatizovat, cítí silněji jeho pocity a celkově mu víc rozumí. Někteří lidé věří, že existuje i zapomenutá část, kdy člověk psovi rozumí ještě víc. Umí mu číst myšlenky a v krajních případech s ním i mluví. Ale to je podle mě už přehnané."