Omlouvám se, že kapitola je tak pozdě v noci, snažila jsem se co to šlo. V mediích je mapa kralovství Aldrigdia. Naše Meredith směruje do Pinebell, co se samozřejmě dozvíte časem. Jen aby jste měli představu kam putuje. Obrázek v lepším rozlišení naleznete na mém blogu i FB strankách EBBubeliny. Snad se vám pokračovaní bude líbit, užijte si čtení.

Kráčela jsem asi metr za Alaionem a pozorovala jeho černý vlající plášť. Uběhla další noc v divočině, o samotě a bez toho, abychom prohodili jen jediné slovo. Všechno, co mi za tu dobu řekl, byly jen pokyny. Žádné otázky ani odpor jsem nekladla. Nebudu lhát, že mě předevčírem nevyděsil, mám z něj strach. Jenže teď mě bolely nohy, necítila jsem vlastní prsty, bolela mě hlava z nedostatku vody a kručelo mi v žaludku. Přestávky skoro vůbec nebyly, a tak mi nezůstalo nic jiného než na něj promluvit.

„Mám hlad a už nemůžu," řekla jsem potichu. Zhluboka si povzdechl.

„Za chvíli tam budeme," odpověděl mi, aniž by se otočil, a pokračoval v chůzi.

„Alaione, prosím, já už nedojdu dál. Nejsem na tohle zvyklá," zašeptala jsem, slzy se mi tlačily do očí. Byla jsem tak moc unavená, neměla jsem pomalu ani sílu klást nohu před nohu. Zastavil se, aby se mohl ke mně otočit, prohlédl si mě a pak si opět zhluboka povzdechl. Než jsem stihla cokoliv namítnout, jednou paží mi podrazil nohy a vyhodil si mě do náruče.

Překvapená z takové blízkosti jsem mu hleděla do tváře. Nebyla jsem si jistá, co s rukama, a tak jsem si je nejistě složila do klína. Něco zamumlal v pro mě neznámém jazyku a pak, jako kdyby se vzpamatoval, řekl: „Dej mi ruce kolem krku, donesu tě do tábora." Nejistě jsem na něj hleděla a další cizí nadávka mě donutila zvednout ruce a omotat mu je kolem krku. Rytmické pohupování a tělesné teplo mě ukolébávalo ke spánku. Nebylo to nijak zvlášť pohodlné, přesto jsem během mžiku usnula.

-

Zavrtěla jsem se. Když jsem se otočila, praštila jsem se do něčeho hodně tvrdého. Překvapeně jsem otevřela oči a nepřátelsky hleděla na kámen, o který jsem se praštila. Pořád jsem byla v lese. Mohlo mi být jasné, že se mnou jen tak nevpochoduje do toho jejich tábora. Jenže když jsem se rozhlédla, on tu nebyl. Vyděšeně jsem se posadila, rozhlédla se a on tu nikde nebyl! Pohlédla jsem k obloze a bylo jasné, že začíná padat tma.

Začínala jsem se bát, sama v lese, v jiné době, krajině, prostě sama! Propadala jsem hysterii. Vstala jsem, abych ho mohla jít hledat. Když jsem se otočila, vrazila jsem rovnou do někoho. Jakmile jsem vzhlédla, ulevilo se mi. Skočila jsem se mu kolem krku a začala ho pevně objímat. Cítila jsem, jak pode mnou strnul, a mně došlo, jakou chybu jsem udělala. Jenže než jsem se stihla od něho odtrhnout, mýtinu protnul smích.

Celá rudá jsem od něj odskočila a sledovala ženu, která se tak smála. Kráčela směrem k nám, tmavě hnědé šaty jí obepínaly postavu, byly mírně špinavé, ale neubíralo jí to na kráse. Ostře řezaná tvář měla vroucné hnědé oči. Pozorovala mě, jako kdybych byla něco fascinujícího. Nechápavě jsem se koukla na Alaiona, ale ten mi nevěnoval jediný pohled. Upíral ho totiž na další ženu, která vyšla z lesa.

Rychlým ladným krokem kráčela k nám, dravé pohyby z ní přímo sršely. Tmavě zelené oblečení téměř splývalo s lesem. Vysoké boty, tunika, a co mě nejvíc překvapilo, byly kalhoty, které měla na sobě. Krátké blond vlasy měla stejné barvy jako žena vedle ní a mně došla ta podoba hned v první moment, jak jsem je porovnala, jenže tyhle hnědé oči nebyly vůbec příjemné, byly tvrdé a o hodně tmavší. Nehleděla na mě vůbec s milým pohledem. Pak vyšel muž – nižší celkem kulaté postavy, prošedivělé vlasy dávaly najevo jeho věk, dokonce i ta huňatá brada se mírně leskla do stříbrna. Upřeně mě sledoval pohledem a já se musela nervózně ošít.

„Co se děje?" zeptala jsem se Alaiona, ale ten nehnul ani brvou. Přeskakovala jsem pohledem z nově příchozích a zpět na něj. Začínala jsem mít strach. Věděla jsem, že málo mluví, ale kdybychom byli v ohrožení života, něco by udělal. Doufám. Jediný, kdo mi pořádně přišel nebezpečný, byla ta krátkovlasá blondýna s lukem na zádech. I když stála ode mě dva metry, přemýšlela jsem, jestli je schopná mě z takové blízkosti zastřelit.

„Jmenuji se Reeve Tholy," představil se obtloustlý muž, čímž mě donutil odtrhnout pohled od luku na jejích zádech a zahledět se mu do tváře. Mírně se usmál, ale bylo to spíš křečovité než vstřícné. Ani trochu to nepomohlo na zmírnění mého strachu. Pro tentokrát jsem se rozhodla držet jazyk za zuby a čekat, co se dozvím. Nijak jsem se po poslední srážce s Aůaionem nehrnula do toho, abych se předváděla. Co když jsou všichni stejně divní? ptala jsem se sama sebe v duchu a prosila všechny bohy, aby se mi nic zlého nestalo.

„Chtěli jsme, aby Vás Alaion přivedl ze sadů. Budete velkým přínosem v naší bitvě," hrdě prohlásil, ale já ho pořád nechápala.

„Vy jste jako předsunutý uvítací výbor?" zeptala jsem se tiše a nesměle. Ta moje drzost opět vyplavala na povrch, nejraději bych se plácla přes pusu.

„Nejsme, jsem vůdce našeho tábora. Chtěli jsme tě vidět, než tě zavedeme do tábora, abychom si byli jistí, že to je bezpečné," stroze mi odpověděl a já nevěděla, jestli jsem si to už stihla pokazit.

„Reeve, je to ještě jenom dítě," řekla žena s dlouhými vlasy, prohlížela si mě se stejným zájmem jako on, ale bylo to takové mateřské. Jenže chlap směrem k ní mávl rukou, jako kdyby jen odháněl ruku.

„Má pravdu, je to děcko. Chceš nás všechny zabít tím, že jí dáš zbraň a pošleš ji do boje?" zeptala se posměšně a pořád se mě snažila přehlížet, přejížděla Alaiona pohledem a snažila se zachytit ten jeho.

„Ani už v jejím světě není dítě," promluvil Alaion, „proč ji teda tak berete? Ženy v jejím věku mívají už druhé, nebo třetí dítě a teď, co jsem se s ní sem tahal, to chcete ukončit?" naštvaně se zeptal.

„Já měl důvod, proč jsem pro ni poslal práv tebe a ty to moc dobře víš!" zahřímal Reeve a Alaion poprvé ztichnul. Překvapeně jsem hleděla na tuhle výměnu názorů. Do jakého boje mě chtějí poslat? Vím jen to, že je to rebelský tábor, ale abych šla bojovat? Čekala jsem opět, co bude. Mluvili o mně, jako kdybych tady nebyla, a také jsem tu nechtěla být.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se mě Reeve a mně došlo, že byl zatím jediný, kdo se mě na to zeptal.

„Meredith Hopsnová," odpověděla jsem a hrála si s lemem pláště, jen abych na něj nemusela opět hledět.

„Takže, slečno Hopsnová, půjdete s námi do tábora a my uvidíme, co s Vámi. Budete držena v izolaci pod dozorem Deshiree," ukázal na krátkovlasou blondýnu, „nebo Athire." A ukázal na tu dlouhovlásku. Už teď jsem věděla, s kým raději budu trávit čas. Deshiree by si už od pohledu zasloužila spíš jméno jako Banshee, nebo něco stejně blízkého její podstatě. Athira ke mně vykročila, až mě nakonec chytla za ruku a potáhla mě směrem, kde řídly stromy.

„Reene, já si ji vezmu na starost, stejně potřebuje probrat," zarazila se v půli věty a pohlédla na mě, „uvidíme se u večeře." A s těmi slovy mě táhla pryč. Ušel mi poslední pohled na Alaiona, ale ten se neohlédl. Nebyl na mě příjemný, ale znamenal pro mě alespoň iluzi bezpečí.

Kráčely jsme mezi dřevěnými chatrčemi a stany. Tma úplně pohltila celé okolí, občas jsem zahlédla hořící ohniště a několik stínů pohybujících se kolem nich. Jenže my se vyhýbaly všem lidem. Athira mě táhla za sebou za konkrétním cílem. Díky tmě jsem moc neviděla pod nohy, ale ona šla na jistotu a já ji následovala.

Vešly jsme do jednoho z obydlí, vevnitř to bylo zařízeno stroze, ale účelně. Hrubě opracovaný stůl byl uprostřed místnosti, na něm byla umístěna svíce, která teď nehořela. Několik židlí bylo nedbale rozmístěných kolem něj, přes některé dokonce byly přehozené kožešiny. V krbu plápolal oheň a nad ním bublal kotlík, z kterého se linula lahodná vůně. Pak tu už byly jen drobnosti jako obrovská dřevěná truhla, malá kamna, ve kterých nehořelo, nebo o něco vyšší stůl, na kterém se válel koš se zeleninou.

„Posad se, dám ti něco k snědku. Dnes jsme vás nečekaly. Alaion tě musel přes les hnát jako zvíře," brebentila si Athira a mlaskala u toho jazykem. Svalila jsem se na jednu ze židlí u stolu, ale přisedla jsem si plášť, který mě tahal za ramena dozadu. Opět jsem si stoupla, abych ho mohla dát dolů. Přehodila jsem ho přes opěrku židle a sedla si zpátky.

Když se ke mně Athira otočila s kouřící se miskou, zarazila se. Zkoumavě prošla pohledem moje oblečení a zamračila se při tom. „Tohle se nosí u vás?" Podala mi krajíc chleba a celkem šikovně vyřezanou lžíci. Protáčela jsem ji v prstech a sledovala tu krásnou řemeslnou práci. Pak jsem přikývla.

„Tady to nemůžeš nosit, alespoň ne venku v táboře," oznámila mi, „zítra ti něco ušijeme. Najez se a půjdeme spát." S těmi slovy odešla z místnosti.

Foukala jsem na lžíci a snažila se nespálit si jazyk, když jsem hltala jídlo. Až když se mi skoro zaplnil žaludek, začaly mě zrazovat víčka a klížily se k sobě. Všechno kolem mě dostávalo čím dál reálnější podobu, obzvlášť když máte ruku položenou na dřevěném stole, doslovně se dotýkáte toho starého světa, kde není jídlo z mikrovlnky a kde židle nejsou polstrované.

Athira jen strčila hlavu do místnosti, aby na mě křikla, nechť jdu spát. A tak jsem lítostivě opustila prázdny talíř, který nestačil na zaplnění mého hladového žaludku, a pobrala jsem se za ní. Vedlejší místnost obsahovala několik postelí. Vypadali líp než ty na farmě. Chvíli na to jsem se přesvědčila o tom, že jsou i lepší. Cokoliv ale bylo lepší než spát v zatuchlé jeskyni. Moje hlava se dotkla polštáře a já spokojeně vydechla. Přehodila jsem přes sebe nachystanou přikrývku a odplula do říše snů.

Nové postavy, nové místo, snad žadná časová hrubka. Těším se na vaše dojmy.

A moc moc moc děkuji za vaši odezvu, votes, komentáře a neskutečný počet lidí co si tohle dílo přidali do knihovny.