Omlouvám se za takovou prodlevu, ale bohužel jsem si pořád nebyla jistá jak tuhle kapitolu formulovat. Je možné, že ráno si hlavu obiji o zeď kvůli tomu, že jsem ji již zveřejnila ale po osmi pokusech je nadprůměnrně dostačujicí. Doufám, že se vám bude líbit a napíšete mi svoje dojmy a připomínky. Timhle bych vám chtěla poděkovat za 1.6 přečtení a krasné číslo 250 hlasů!

Na obrázku Nerissa

„Jak se jmenuješ, siréno?" zopakuji, ale v hlavě mi nedochází v jakém nebezpečí jsem. Jak kdybych si chtěla ochočit draka.

„Nerissa" řekla a její líbezný hlas mi zanechal stopu v srdci. V ten moment si uvědomím, že jsem propadla jejímu kouzlu.

Napřáhla jsem k ní ruku. Touha dotknout se její bledé třpytivé kůže byla větší než cokoliv jiného. Můj pohled se upínal na její tvář, sledovala jsem ten jemný úsměv a podvědomě dělala kroky k ní. Slyšela jsem šumění vody a zpěv ptáků. Nebe se mi zdálo jasnější, téměř jako její oči.

Do uší mi pronikl zvuk, ale nedokázala jsem ho identifikovat. Jako šepot nebo šustění listí. Zaváhala jsem. Naklonila jsem hlavu a Nerissa můj pohyb kopírovala. Černé zornice se jí rozšířily a málem pohltily modrou barvu duhovek. V jejích očích jsem viděla odraz sama sebe.

Zvuk utichl a už jsem neslyšela ani šum vody.

Zmateně jsem zamrkala.

„Meredith!" zaslechla jsem křik Alaiona. Jako kdyby přicházel z velké dálky.

Pomalu jsem se otáčela za zvukem jeho hlasu, ale mé oči ulpěly na hladině vody, která byla tmavá a sahala mi téměř po pas. Chtěla jsem couvnout, ale vodu jsem jen rozvířila a mířila jsem do větší hloubky.

Popadla jsem Nerissu za ruku, ne proto, že bych po tom toužila, chtěla jsem ji dotáhnout na břeh.

Každý pór mého těla si začal uvědomovat, v jakém jsem nebezpečí.

Tep mi hučel v uších.

Silně jsem sevřela její zápěstí. Kůže nebyla skoro vůbec hladká, jako kdyby byla pokryta drobnými šupinkami studenými na dotek.

Její oči si mě přeměřily a zakroutila hlavou.

Patami jsem se zapřela do mělkého bahna a zabrala, co nejvíc to šlo.

Měla jsem výhodu nohou na rozdíl od ní.

Zatřpytil se ocas na tmavé hladině a já dostala dávku vody do tváře.

Přesto jsem ji úspěšně táhla směrem ke břehu. Její druhá ruka se snažila vypáčit z mého sevření.

Zařvala jsem bolestí a téměř ji pustila. Ta mrcha mi zabořila prsty do spáleného masa.

Prostě jsem ji volnou rukou udeřila.

Šokovaný výraz v její tváři se musel odrážet i na mé, neměla jsem to totiž vůbec v plánu. Než se stihla vzpamatovat, byly jsme téměř u břehu. Kdybych natáhla ruku, mohla bych se dotknout Alaiona.

Konec ocasu byl namočený ve vodě a Nerissa seděla na břehu jezera přivázaná o kůl. Alaion to zhodnotil jako dostatek vod, aby vydržela alespoň do rána. Ruku jsem měla bezpečně obvázanou a zbytek látky, kterou roztrhl, byl nacpaný v Nerissině puse.

Ohlodávala jsem zuby jablko a pořád po ní nejistě koukala. Kdybych řekla, že je Alaion nasraný, bylo by to slabé slovo. Vlastně se divím, že mě k ní nepřivázal. Přestože jsme byli po jídle a na nebi byly už hvězdy a všudypřítomná tma, chodil u ohně ze strany na stranu.

„To je neuvěřitelné," zamumlal si

„Co?"

„Ty si to celé pořád neuvědomuješ?"

„Ale co?"

„S Rissou jsme se již potkali," řekl a rozhodil rukami, „bylo to už dávněji, ale královna si libovala v tom, že ji vystavovala vesničanům. Nemusím ti snad ani říkat, co to způsobilo, když se dozvěděli, že tahle magická bytost je z jezera."

Konečně přestal přešlapovat a posadil se naproti mně. Jen díky ohni jsem mu viděla do tváře, stín mu zvýraznil jizvy, ale oči pořád zářily fialovou barvou. Nervozita se mu objevila ve tváři, rukou zajel do vlasů a zatahal za ně. Tohle gesto jsem u něj viděla již předtím.

„Pokračuji," vybídla jsem ho a to jakoby ho uvolnilo. Hlasitě vydechl a pohled upřel na Nerissu.

„Nebudu se opakovat, nebudeš mi skákat do řeči. Jinak se nic nedozvíš." Přikývla jsem, že jsem to pochopila.

„Pár let nato jsem se dostal z bojových jam a pár let předtím, než jsem vedl Ageora Mlčícími horami, jsem byl u Tichých," řekl to potichu, jako kdyby to mělo něco znamenat. Možná jo, ale já nevěděla co.

„Pracoval jsem pro královnu a dělal všechnu špinavou práci. Nebyl jsem sám, ale nebylo to ono. Doprovázeli jsme Rissu, byli jsme něco jako její stráž, ale vůbec to nevystihovalo to, co jsme byli nucení dělat. Bylo to s ní těžké a ještě těžší s královnou," unaveně si povzdech a zopakoval své gesto s vlasy.

„Našlo se pár bláhových chlapů, kteří si mysleli, že to je jen kouzlo," zasmál se nepříjemným smíchem, „poblouznila je – obyčejné monstrum. Vykládala jim povídačky, jak ve svém jezeře má kouzelnou jeskyni, která z ní udělá skutečnou ženu. Jak spolu stráví nezapomenutelnou noc." Zavrtěl hlavou a já pohlédla na Nerissu, která nejevila žádný odpor vůči jeho slovům.

„Umřelo jich dost, někteří se zabili mezi sebou, pár se jich zabilo samo jen, aby se vyhnuli šílenství, kterým už trpěli. Královna se rozhodla ji vrátit do vody, bylo to nejlepší rozhodnutí pro ni i pro království. Několik dalších měsíců jsme podstupovali různá opatření a od té doby se málokdo přiblíží k těmto vodám. Možná pár pošetilých hochů, které ráno najdou utonulé na břehu."

Umlkl, jakoby neměl co dalšího říct. Praskaní ohně a šum listí mě uklidňovaly. Přesto vlezlé myšlenky mě nutily přemýšlet o tom, proč Alaion pracoval pro královnu a kdo byl Ageor. Odhalil mi další střípek, ale vyvolalo to ještě víc otázek. Proč jste ji teda nezabili, když je tak nebezpečná?

Alaion na mě pohlédl, slabě se usmál a kývl rukou směrem k Nerisse. „Co chceš vědět?"

„Proč teda žije?"

„Protože je poslední, alespoň v naší zemi, a má pro ni cenu."

„Tak proč jste ji nezabili, abyste královně ublížili?" Hned, jak jsem z úst ta slova vypustila, mě zamrzelo, jak bezcitně zněla. Alaion na mě hleděl překvapeně, ale přikývl na znamení pochopení.

„Bylo by to samozřejmě jednoduší, ale má obrovskou cenu. Ne ve zlatě, ale vědomostech. Jestli máš odvahu, sundej jí ten šátek. Já už svoje slyšel." Poté, co to dořekl, vylil obsah vaku na oheň, který vydal syčivý zvuk. Jeho tmavý stín zmizel. Pomyslela jsem si, že šel spát.

Taky jsem si lehla. Hleděla jsem na hvězdné nebe, které mi nebylo vůbec povědomé. Zkoušela jsem najít velký vůz. Bez jakéhokoliv výsledku. Převalovaní mi nepomáhalo usnout, a tak jsem vylezla zpod tenké přikrývky. Za doprovodu tlumeného světla vyhasínajícího ohniště jsem zamířila k Nerisse.

Posadila jsem se téměř před ni a můj zadek byl jen kousek od vody. Byla jsem jí dost blízko, ale i kdyby měla volné ruce, tak na mě nemohla dosáhnout. Hleděly jsme si do očí a natáhla jsem jejím směrem ruku. Téměř jsem se jí dotkla konečky prstů. Ruka mi visela ve vzduchu a já váhala, jestli se dotknout její tváře.

Potáhla jsem za kus látky a ona se rozkašlala, jak se zhluboka nadechla.

„Máš hodně otázek," řekla, ale nebyla to otázka, spíš konstatovaní.

„Sama nevím, na co se dřív zeptat," přiznala jsem, pohled mi zalétl k Alaionovi a jí se na tváři na chvíli zjevil úsměv.

„Ohledně něj ti neodpovím, musíš si na to přijít sama."

Vydechla jsem vzduch, který jsem zadržovala, a zklamání se muselo odrazit i na mé tváři. „Proč věci, které mě zajímají nejvíc, nikdy nemají jednoznačnou odpověď?"

„Protože svět se mění, kameny se díky větru zaoblují, řeky si razí cestu novými koryty a člověk mění rozhodnutí jiného člověka. Takový je koloběh života."

„Jak do toho zapadáš ty? Čím jsi teda tak cenná?"

„Mám svůj dar, jiný než Alaion. Ve tvém světě tomu říkáte věštkyně, ale myslím si, že to pořád není zcela správné přirovnání k mému daru."

„Takže vidíš budoucnost? Jak víš o mém světě?"

„Neřekla bych konkrétně budoucnost, spíš specifické věci. Minulost ano, přítomnost a kousky z budoucnosti. Jak roztříštěné zrcadlo, nedává to souvislost, ale jsou to nevyhnutné věci."

„Řekneš mi ji?"

„Budoucnost?"

„Ano."

„Něco možná, ale spíš ti odpovím na otázky. Pokud je správně položíš."

Ani chvíli jsem nezaváhala a zeptala se na to, co mě těžilo: „Proč já?"

„Každých dvacet let jsi to ty," mile se na mě usmála a já to nechápala.

„Proč mám sesadit královnu? Jak jim vůbec můžu s tím pomoct? Jak jsem to pokaždé já? Nechápu to."

„Proč ji musíš zabít, to pochopíš časem, až uvidíš utrpení lidu a pocítíš ho na vlastní kůži. Takhle je to jen věta do prázdna."

„Neodpověděla jsi mi na zbytek."

„Jsi svým způsobem světlo a temno. Tak obyčejná a průměrná." Nakrčila jsem obočí při těch slovech. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem extra chytrá a krásná. Co si budeme povídat, jsem celkem dřevo, ale když mi to řekne na rovinu, není to příjemné.

„Chtějí mě využít kvůli mé obyčejnosti?" zeptala jsem se udiveně.

„Nejen to..."

„Odpovídáš mi tak, protože tě to baví, nebo musíš?"

„Obojí." Úsměv se jí opět objevil na rtech a mé zamračení se jen prohloubilo.

„Odpověz mi alespoň na tohle a já ti slíbím, že ráno nedovolím Alaionovi, aby tě tu nechal přivázanou. Co mi tohle přinese? Celá tahle výprava, Alaion a válka za cizí lid, ke kterému nemám žádnou povinnost?"

Zamrkala a v první moment jsem myslela, že jsem ji překvapila. „Dospěješ, smrt a mír."

Ucouvla jsem od ní a namočila si zadek do vody. Zaklení se neslo téměř v ozvěně. Alaion se zavrtěl ze spaní a zeptal se mě, jestli je všechno v pořádku. Křikla jsem na něj, že ano. Nacpala jsem látku Nerisse zpátky do úst a vysvlékla se. Zabalená v dece jsem se pořád cítila v teple.

Teplo mě pomalu kolébalo do spánku, jenže ta tři slova mi pořád vířila v hlavě.

Budu vděčná za každou odezvu od vás. Pro připomenutí přikladám mapu kralovství Aldrigdia, a momentálně se nacazíme severně od Pinebell.