Děkuji, ale neskutečně moc, vám všem děkuji! Za podporu, komentáře, votes, všechna ta pozitivní energie od vás na tento negativní příběh. Doufám, že se vám bude i nadále líbit. Užijte si čtení i hudbu a zas za týden s další kapitolou.

Nejhorší – ale úplně nejhorší – noc mého života. Usínání ve tmě, zimě a hlavně v zatuchlé jeskyni není nic pro mě. Záda jsem měla rozlámaná tak natřikrát a jedinou přikrývkou byl můj plášť. Budu moc ráda, když z toho nebudu mít zápal plic. Od včerejška se mnou nepromluvil a já taky neměla potřebu, dokonce i probudit mě zvládl jen zabručením a mírným zatřesením.

Seděla jsem před jeskyní a umírala hlady. Sledovala jsem, jak ze sebe sundává plášť, kroužkovanou vestu a zůstává jen v černé košili. Nevím, jak jinak to nazvat – tunika? To mi zní příliš žensky, to se nehodí. Opláchl se v potoce a já pořád seděla v prachu a mžourala proti slunci. Celé je to na nic, potřebuji sprchu, ale do toho ledového potoku se nehodlám namočit.

„Mám hlad," zabručela jsem co nejhlasněji, abych měla jistotu, že mě slyšel. Dál se oplachoval, a dokonce mi nevěnoval ani jeden pohled. Ignorant jeden. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Neumím vycházet s namyšlenými arogantními středověkými bojovníky.

„Alaione, mám velký hlad," zopakovala jsem svůj požadavek. A pochvíli přemyšlení dodala: „Prosím..."

S povzdechem se zvedl od potoku a začal se hrabat v pytli, až nakonec po mně hodil vak ovázaný šňůrkou. Ten vak mě trefil přímo do hlavy, ale naštěstí tam nebylo nic tvrdého. Proč jsem si hned nevzpomněla na ten vak, co mi dala stařena? Nabalila mi tam jídlo a hlavně jablka. Ale na druhou stranu, když si to sním a budu pak odkázaná na Alaiona, může se stát, že se na mě vykašle. Otevřela jsem hnědý vak a objevila tam nějaké plátky, voněly kouřem, ale byly tvrdé.

„Co to je?" zeptala jsem se ze zvědavosti a protáčela ten plátek v prstech. Něco mi to připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout, co to je.

„Sušené maso," odpověděl mi bez špetky zájmu a já si vzpomněla na sušenou šunku, kterou prodávali u nás v supermarketu za tak hříšné peníze. Zkušebně jsem si do toho kousla a po několika minutách trápení se žvýkáním jsem polkla první sousto. Nebylo to až tak zlé, ale na hlad to stačilo.

Když jsem se cpala už čtvrtým kouskem, vyrval mi vak z ruky. Se zamračením propočítával, kolik jich tam je, a pak mi věnoval ten nejhnusnější pohled, jaký si asi šetřil. Zvedla jsem obočí v němé otázce. Nevěděla jsem, co mu vadí. Měla jsem jen hlad, nic víc. Sbalil si věci do báglu a oblékl se.

„Jdeme, už jsme měli dávno vyrazit." Další suché konstatovaní od něj. Začínal mě štvát, nic s ním nehnulo. Jednou za čas se zamračil, občas po mně něco štěknul. Kdo s ním má vyjít tímto tempem? V duchu jsem se musela škodolibě usmát. Zkusím z něj vydolovat nějakou reakci a uvidíme, jak dlouho zůstane pan železná tvář v klidu.

Vykročili jsme po další – pro mé oko neviditelné – cestě. Snažila jsem se naschvál vyšlápnout každou větev, aby nahlas křupla, když jsem viděla, jak při tom vždy strnul. Měla jsem spokojený pocit zadostiučinění, ale pořád se mi nepovedlo, aby vybouchl. Tak jsem si začala broukat, ani ne určitou melodií, jen jsem prostě chtěla prudit.

„Můžeš toho nechat?" zavrčel na mě po pár minutách. Já jen pokrčila rameny. Prudce se otočil a popadl mě pod krkem a přirazil mě ke stromu. Nohy mi levitovaly kousek nad zemí, rukama jsem ho chytla za paži. Nepomohlo mi to, ale aspoň jsem se nedusila. Vyděšeně jsem na něj hleděla, srdce mi zběsile bušilo, vyschlo mi v ústech a – přestože jsem se nedusila – musela jsem lapat po dechu. Párkrát se nadechl a zavřel oči, pak je na mě upřel. Ta fialová záplava mě probodávala pohledem. „Řekl jsem – nech toho!" zavrčel mi přímo do obličeje a já kdybych mohla, přikývla bych.

„Nechám, jen mě pust," prosila jsem potichu, slzy se mi tlačily do očí.

„Provokuješ mě celou dobu, svým vzhledem, nesprávným chováním pro ženu, vším!" štěkal po mně dál. Srdce mi bubnovalo splašenou melodií a nevypadalo to, že by mělo polevit. „Od teď budeš hodná, jinak se postarám o to, abys živá z tohoto lesu neodešla," vyhrožoval mi a já věděla, že každé jedno slovo myslí vážně. Hrozilo mi od něj nebezpečí, taková ta pachuť na konci jazyka, která vám dávala vědět, že je něco v nepořádku. A s ním bylo stoprocentně něco špatně. A se mnou asi taky, když jsem si toho nevšimla a takhle hazardovala a provokovala pro vlastní potěšení.

Znenadání mi pustil krk a já se svezla po kmeni na zem do keře. Byla jsem strašně ráda, že mi nic neprovedl. Jak se nade mnou tyčil, došlo mi, že mě mohl zabít, znásilnit nebo to klidně zkombinovat a nikdo by se to nedozvěděl. Les byl tak pustý, že ani zvěř jsme nepotkali, natož někoho, kdo by měl zájem o můj život. „Omlouvám se," vykoktala jsem ze sebe poníženě a snažila se nehledět do těch fialových očí, které dostávaly opět světle fialovou barvu.

„Jak jsi to...," nechápavě jsem se zeptala, předtím mi to vůbec nedošlo. Uhnul pohledem a otočil se mi hned zády, přičemž jsem dostala lemem pláště do tváře.

„Do toho ti nic není!" zahřímal. „Řekl jsem ti, abys mi dala pokoje!" jeho nahrbená záda se třásla. Vyškrábala jsem se na nohy za pomoci stromu. Bez rozmyslu jsem mu položila ruku na rameno. Otočil se směrem ke mně a strčil do mě, až jsem opět přistála na zadku. Při dopadu jsem si odřela ruku o kámen, který se mi následně zaryl do ramene. Z očí mi vyhrkly tak dlouho potlačované slzy a stékaly mi po tváři. Bolest zasáhla všechno – emoce, rameno, ruku, páteř.

„Chtěla jsem ti jen pomoct," vzlykla jsem – dotčená, ponížená, ublížená. Sklonil se ke mně a popadl mě za vlasy, vyvrátil mi hlavu nahoru a hleděl na mě holým bělmem. Fialová z jeho duhovek úplně vymizela a černé zornice na bílém podkladu se mi zabodávaly do očí.

„Přijde ti, že hledám pomoc?" zavrčel mi opětovně do tváře a já musela syknout, když jsem ucítila, jak mi vytrhl několik pramenů vlasů.

„Já nevím," šeptla jsem a nedokázala odtrhnout pohled od těch vybledlých očí, nabíhala mi z nich husí kůže.

„Tak se nestarej." S tím mě pustil a vykročil po té neviditelné cestě pryč.

Pár minut jsem to rozdýchávala. Když mi došlo, že ho musím dohnat – následovat na další cestě neznámo kam. Děsil mě, ale přesto jsem se za ním rozběhla. Nehledě na větvě, které mě šlehaly do tváře, jsem propadla dalším keřem. Mohla jsem si všimnout strnulého Alaiona hledícího někam do dáli. V prstech něco svíral. Mým očím to ušlo, protože to hned schoval, ale jeho spokojený výraz dával najevo, že ho to uklidňuje. Důkazem byly jeho opět fialové oči.

Tušíte co je to za tajemství? Jaký to je amulet? Jak by jste reagovali vy na Meredithinom místě?