První kapitola je tady a i nastínění prostředí a všeho kolem, snad se vám bude líbit. Kapitoly budou nejspíš každou neděli jestli se zadaří. Přeji přijemné čtení, a užijte si i motivační hudbu k tomu.

Na kůži mě lechtala stébla trávy. Bylo mi příjemně, dokud mi nohy nezaplavila studená voda. Podepřela jsem se na loktech a před očima se mi rozprostíralo obrovské jezero. Ani na druhou stranu nebylo vidět. Obrovské vodní zrcadlo.

Přitáhla jsem si kolena pod bradu a sledovala přírodu kolem. Jak včely bzučí kolem stromů, vlnky na hladině, nebo jak si vítr hraje s listím. Bzučení včel? Stoupla jsem si a pohledem projela jabloňový sad. Kde to jsem? ztraceně jsem se ptala sama sebe.

Ten park, chlap, který mě naháněl. Celé to znělo šíleně. Proběhla jsem mezi stromy, rozhodla jsem se najít jakoukoli živou duši. Dokonce i toho šílence s fialovýma očima. Bylo mi to jedno, jen jsem se chtěla dostat domů.

Možná bych mohla někomu zavolat. Ohlédla jsem se po své tašce, jestli někde není, ale kromě pár popadaných jablek jsem nic nenašla.

Frustrovaně jsem zařvala. To není možné, nejspíš jsem se praštila a tohle je celé jen sen. Ted určitě ležím v parku a zdá se mi to. Nechci tu zůstat. Musím prostě něco dělat. Tak jsem se vydala kolem jedné řady stromů, pryč od nedalekého lesa. Vždy jsem přemýšlela, když se mi zdála nějaká hloupost, jestli je nějaká možnost, že mě zabijí ve snu a už se nikdy neprobudím.

Byla jsem tak zahloubaná do myšlenek, že jsem si nevšimla stařenky, která mi šla naproti. Málem bych ji srazila, kdyby mi nezamávala rukou těsně před obličejem. „Děvče, jsi náměsíčná?" zeptala se mě a já si místo odpovědi prohlížela její zničené oblečení. Nějaké hnědé šaty, utáhnutá zástěra a boty, které byste ani u Bati nekoupili.

„Panebože, co to máš na sobě?" zeptala se mě opět a spráskla ruce.

„Co je zrovna Vám do toho?"

Babka si mě teď prohlížela s větším zájmem. Chytla mezi prsty moje oblečení a promnula ho prsty. Bez dalšího ptaní mě popadla za paži a táhla mě pryč s větší razancí, než jsem očekávala.

„Spěchej, musíme tě převléct. Věřím tomu, že tu brzy budou," drmolila si žena pod nosem a táhla mě k chalupě. S napůl otevřenou pusou jsem hleděla na domek ze dřeva a trochy cihel, který vypadal, že zažil i lepší časy. Některé dřevěné šindele byly zaházené slámou a já v duchu naříkala nad tím, jak může někdo takto žít. Vždyť to je na sociálku.

Jenže jsme se nezastavovaly, vešly jsme přímo dovnitř. Posadila mě na židli a do klína mi hodila nějaké hadry neidentifikovatelné barvy. „Převleč se," oznámila mi a založila si ruce na prsou. Otevřela jsem ústa, abych zaprotestovala, ale nestihla jsem nic namítnout. „Okamžitě, ty děvče hloupé!" peskovala mě jak malého haranta.

Natáhla jsem si sukni na rifle a přes tílko hodila halenku. Odmítala jsem se vzdát svého oblečení a sundat si ho. Netuším, co by s tím tahle babka bláznivá udělala, ale nedám jí ho. Koženou bundu jsem srolovala a přitiskla si ji na prsa.

„Dej mi to," natáhla ke mně ruku a já zavrtěla hlavou, že se kolem mě rozlétly moje rudé vlasy. Opět se na mě zamračila a popadla nějaký hadr. Omotala mi kolem hlavy šátek a do něj soukat moje vlasy. Občas jsem měla pocit, že mě za ně tahá naschvál. Vyškubla mi bundu a zabalila ji do jiného hadru. „Neboj, jen ji schovám." Pomalu se sehnula, jak jí to dovolovaly staré klouby, a odsunula prkno na podlaze. A hodila tam balíček, který obsahoval moji bundu.

Když se narovnala, tak jí zapraštělo v zádech, přitom se do teď zdála úplně čiperná. Unaveně se opřela rukou o stůl a hleděla na mě: „Vezmi ty dva lavory a nože, mám venku nějakou práci a mladá ruka se mi bude hodit." Bez remcání jsem ji poslechla a spolu s ní jsem si sedla na lavičku před domek.

V duchu jsem nadávala, protože jsem se potřetí píchla nožem do prstu. Loupání brambor mi vůbec nešlo a dvakrát jsem dostala vynadáno, že mám tak hrubé slupky, že to je škoda.

„Kde jsem? Kdo jste?" zeptala jsem se konečně a naštvaně hodila bramboru do vody, abych si mohla utřít ruce do sukně.

„Jsi u nás na farmě, od nás si bere jablka samotná královna."

S úšklebkem jsem se na ni koukla a nevěřila jí ani půl slova.

„Kdo Vám za tohle divadlo dal peníze?" otráveně jsem se zeptala a moje podráždění čím dál víc narůstalo.

„Jaké divadlo? Tvrdili mi, že jsi paličatá, ale tohle bude s tebou těžké," povzdechla si babka a utřela si pot z čela.

„Kdo Vám to říkal?" zeptala jsem se břitce.

„Alaion," vyslovila to jméno šeptem, jako by se bála, že se tu objeví. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikdo se tu neobjevil. Můj výraz naprosté nechápavosti z ní vynutil povzdych.

„To je kdo?" zeptala jsem se velice inteligentně, abych dala najevo, že mi to není zřejmé.

„Pamatuješ si, jak ses sem dostala?" vševědoucně se na mě usmála a podala mi další bramboru, na kterou jsem se zamračila.

„Jasně, naháněl mě nějaký maník po parku," řekla jsem bez rozmyslu a pak se zarazila. Párkrát jsem otevřela a zavřela pusu.

„Je to lovec duší. On tě sem dostal. Nevím jak, na to se mě neptej. Jsou věci, které by se neměly říkat nahlas." Když o tom mluvila, měla divný lesk v očích, jako kdyby to bylo smrtelné tajemství. Musela jsem se tomu zasmát.

„Děvče, to není vtipné. Do pár dní si pro tebe přijdou a já doufám, že dřív, než královnini muži."

Zastavila jsem ruku s nožem a hleděla na tu ženu.

„Vy to myslíte vážně?" ukázala jsem rukou na všechno kolem. „To s královnou, nějakou prapodivnou teleportací sem, a nevím co ještě. Že ten maník s fialovýma očima není výplod mojí fantazie?" řekla jsem mírně hystericky. Čekala jsem, že někdo na mě vybafne, že je to celé vtip. Jenže ona se na mě nepřestávala dívat těma svýma uklidňujícíma očima.

„Co je teleportace?" zeptala se mě a já zavrtěla hlavou.

„Co po mě chcete?" můj hlas při této otázce mírně přeskočil.

Žena se jen záludně usmála místo odpovědi. Položila jsem ruku na tu její, vrásčitou a plnou mozolů. „Chci to vědět, jestli má být tohle pravda." Jen zavrtěla hlavou.

„Děvče, na to je příliš brzy. Vše se dozvíš časem. Jen chci, abys věděla, že tě potřebujeme." Naštvaně jsem hodila nůž k bramborám a stoupla si. Rozhodila jsem ze vzteku rukama, když jsem zaslechla dusot kopyt. Babka mě strhla vedle sebe na lavičku a narvala mi do ruky brambory. „Když se tě budou ptát, jsi moje vnučka." Vyjukaně jsem na ni koukala. K chatce se po prašné cestě blížili jezdci na koních.

Pět můžu ve stejné zbroji, poslední držel prapor se znakem. Když se k nám blížili, začali zpomalovat a koně kopyty rozvířili prach. Stařena si jich ze začátku nevšímala, dokud jeden z nich nesesedl z koně. Černou zbroj měl od prachu, a když sundal přilbici, bylo vidět, že jízda v tomhle parnu mu neprospívá. Jak si položil ruku na meč připnutý k pasu, musela jsem polknout od nervozity. Jsou to ti muži, co mě mají odvést, nebo ti od královny?

„Dobrý den, pánové, chcete se osvěžit?" zeptala se babka pokorně, jenže voják jí nevěnoval moc pozornosti a jeho pohled pořád zalétal ke mně. Tvářila jsem se, že se věnuji loupání brambor, ale přitom po očku sledovala muže.

„Nepřišli jsme sem z potěchy. Bylo nám hlášeno, že je tady nějaký uprchlík. Královna nás poslala to prověřit," řekl strohým hlasem a mně po těle naběhla husí kůže. Královnini muži, proč mě chtějí?

Žena rozhodila rukama. „Hledejte, jak je libo, tady se dlouho nikdo neukázal. S vnučkou jsme tu pořád samy, jen když posel dojde pro jablka královně, ale i to je už okoukaná tvář," odpověděla mu, a jak mluvila, přišlo mi, že je o mnoho starší, než se mi zdálo. Zamrzelo mě, jak jsem se k ní zachovala. Je jedno, kde jsem, měla jsem jí projevit alespoň trochu úcty.

„Co byste řekli, pánové, na to, že by Vám moje vnučka nachystala něco na osvěžení a Vy si zatím projděte sad, jestli tam někdo není," řekla a na tváři měla úsměv.

„Pohoštění by se přece jenom hodilo. A neříkej mi, bábo, co máme dělat, aby se nestalo, že na ten sad budeš úplně sama." Mlsně si projel jazykem po rtech, když si mě prohlížel. Žena sklonila hlavu a vydala se do domu. Ani na vteřinu jsem nezaváhala a šla za ní. Podala mi dřevěný vyřezávaný talíř, přes který byla přehozená utěrka. Vynesla jsem jej a pak se opět vrátila dovnitř.

„Nachystám vodu. Dej si dolů ty kalhoty, jsou vidět zpod sukně," řekla mi šeptem a já ze sebe začala sundávat rifle. Smotala jsem je do klubka a hodila mezi hadry. Instinkt mi říkal, abych se té ženské držela, a taky jsem ho poslechla.

Vyšly jsme opět před chalupu a muži tam už nebyli. „Moc se neusmívej, nemluv, rozumíš?" šeptala mi a očima pozorovala vzdálené muže, jak procházejí sad. „Kdyby věděli, že ty jsi ten, koho hledají, tak by tě odvezli do hlavního města a oběsili." Jakmile to dořekla, zbělela jsem jako stěna. Proč by mě věšeli? Já nic neprovedla.

Cítila jsem se vyděšeně celou dobu, co muži seděli na lavičce a cpali se koláčem. Házeli po mně nepříjemné pohledy a já se téměř klepala strachy. Žmolila jsem sukni v rukách, ale stačil jediný pohled té ženy a přestala jsem. „Nemáš nic na práci? Ty brambory se sami neoloupou a večer se vrátí dědeček," řekla mi a přátelsky na mě mrkla. Bylo to pro mě jako vysvobození.

Hned jsem si sedla zpátky na lavičku a začala raději loupat brambory, než sledovat vojáky, jak se cpou. Mírně se mi klepaly ruce, a proto mi to šlo ještě hůř než předtím. Jenže oni si dávali na čas, než se rozhodli nasednout na koně, měla jsem oloupanou už půlku vědra. Ruce mě bolely od práce a čelo se mi potilo. Neslyšela jsem už, o čem se s nimi stařena bavila, ale podala jim před odjezdem šátek s jablky. Muži pobídli koně a vydali se tou samou cestou, kterou přišli. Divila jsem se, že nepokračovali dál.

Stařena si sedla vedle mě, doslovně se na lavičku zhroutila. „Jste v pořádku?" zeptala jsem se poplašeně.

„Ano, děvče, ani si neuvědomuješ, jak to bylo těsné. Ještě že lord Velitel je tak tupozraký," zasmála se sama pro sebe.

„Jak to, že nepokračovali dál v cestě?"

„Není kam," ukázala na les a já pohlédla tím samým směrem, „les je neprostupný, alespoň pro ty, co neznají vyšlapané cestičky." S tím vzala vedro s bramborami a ukázala prstem na kopu hnoje. „Vyhoď tam slupky, prasata nám pochcípala, takže tím není co krmit. A pojď dovnitř, děvče, pomůžeš mi s vařením."

Vzala jsem vědro se slupkami od brambor, ale než žena vešla dovnitř, zastavila jsem ji. „Nejmenuji se děvče. Jsem Meredith a omluvám se, jak jsem se k Vám chovala," řekla jsem s pokorou. „Nezasloužila jste si to, a až když dojeli jezdci, došlo mi, v jakém ohrožení jsem byla. Šel z nich strach."

„Je správné, že jsi to pochopila. Taky tě musím chápat a už pojď. Máme hodně práce, která se sama neudělá."

Budu moc nadšená za každý ohlas od vás. Názory mě potěší, alespon budu vedět jestli někde dělám chybu nebo tak.