První desítku máme za sebou, takže pokračujeme dál. Doufám že vás pokračovaní nesklame, čím dál víc si začinám užívat psaní tohto díla. A chci vám poděkovat za nadherné komentáře které od vás mám. Tímto bych vás taky chtěla upozornit na to že od skvělé autorky Azerethia mi vyšla recenze, kdo má chuť přečtěte si ji.

Protáčela jsem šíp mezi prsty s pohledem upřeným na les. Jak jsem se sem vlastně dostala? Nebo kdo udělal tu chybu, že vybrali právě mě? Nejsem moc chytrá, spíš takový průměr. V tělocviku jsem se vždy flákala, kdy to šlo. Logické uvažování mi jde tak maximálně v šachu, ale v běžných věcech jsem nepoužitelná. Proč zrovna já musím sedět na kraji lesa a čekat na jednoho chaotického chlapa, aby mě naučil střílet z luku?

To už je pomalu bezpečnější říct Athire. Ne, vlastně není. Ta by mi nejspíš ukousla hlavu a pak tančila na mém hrobě.

Uslyšela jsem bouchnutí dveřá, vzhlédla jsem od pírka, které jsem hladila konečky prstů. Žena v hnědých šatech šla pomalým krokem směrem ke zbytku domů. Přesunula jsem pohled na Alaiona, který šel mým směrem. Přes záda mu visel dlouhý luk a toulec s šípy. Po dlouhé době jsem ho viděla bez pláště.

Zastavil se pár metrů ode mě, i přesto se nade mnou vyvyšoval. Spustila jsem šíp mezi ostatní a postavila se mu čelem. Čekala jsem, jestli přijde nějaký komentář ohledně toho, že jsem tam vpadla. Žádný nepřicházel, jen stál naproti mně a pozoroval mě nicneříkajícím pohledem. Vybral si to, budeme o tom mlčet. Stejně jsem nevěděla, co bych mu asi tak řekla. Mrzelo mě, že jsem nebyla na jejím místě, ale zároveň jsem byla ráda, protože jsem se bála. Bála? To zní absurdně i pro mě samotnou.

„Můžeme jít?" zeptala jsem se ho a jeho překvapený výraz mě zahřál na srdci. Střílet z luku bude určitě legrace. Přece i v Pánovi prstenů jim to šlo tak lehce. Tohle bude určitě hračka.

---

Nebyla to vůbec žádná legrace!

Kapičky potu mi stékaly po zádech a tunika se na mně lepila. Po několika hodinách se mi povedlo trefit terč, ale žádná sláva to nebyla. Zpocená jsem si sedla do stínu jednoho ze stromů a Alaion mi podal vak s vodou a jablko. Byla to taková úleva nemuset stát. Kolikrát mi švihnul tou paličkou, že jsem špatně držela luk, nebo se moc hrbila.

Stejně mi v závěru řekl, že se budu muset ještě naučit z něj střílet za chůze a v běhu. Teď jsem si užívala odpočinek plnými doušky a studená voda byla lepší než jakákoli káva, kterou bych si teď mohla dát.

Nohy mě přestaly bolet kolem oběda, ale už jsem chytala křeče do zad a lopatek. Bylo to zdlouhavé a únavné. Od teď už nevěřím fantasy literatuře, jak to může někoho bavit?

„Od rána jsi ani jednou neprotestovala." Pohledem jsem provrtávala jablko, které jsem držela v ruce.

Pokrčila jsem rameny. „Jen to chci mít už celé za sebou," řekla jsem potichu.

Zakousla jsem se do jablka a chvíli z něj sála lahodnou šťávu. Zuby jsem sloupla slupku a pak teprve se pořádně zakousla. Nemám ráda slupky na jablíčkách.

„Můžu se tě na něco zeptat?"

„Klidně."

„Kde to vlastně jsem? Chápu, máte se mnou nějaké vyšší plány, které zahrnují týraní mé osoby, ale neříkej mi, že tento svět, stát nebo království je jen tento les," pochybovačně jsem se na něj zahleděla.

„Tohle je království Aldrigdia, právě se nacházíš kousek od našeho tábora Pinebell a nejbližší královské město je Meadowgrow. Stačí?"

„Ne. Řekni mi něco o historii, nebo královně. Musíte mít přece nějaký důvod, proč ji chcete svrhnout z trůnu. Jak daleko je královské město? Je ještě nějaký tábor?" ptala jsem se na jedno přes druhé.

„Tábory jsou čtyři, i s tímto. Jeden je kousek odtud a další u Mlčících hor, tam ale není bezpečno. Zasahuje částečně do Mrtvého lesa, už jenom ten název sám o sobě vypovídá, že tam není bezpečno."

„Co tam takového je? Ty se tam bojíš?"

„Koluje o tom místě hodně pověr. Královské město je daleko, až u pobřeží."

„Jak daleko?"

„Nejkratší cesta je po hlavních silnicích, s rychlým koněm a bez strážců za zadkem by se to dalo zvládnout tak za dvacet pět až třicet dní."

„Cože? Tak moc?"

Uchechtl se a hodil jablko za sebe do lesa. „Jsou i vzdálenější místa, například Asinbell, který je nejjižněji ze všech táborů, téměř na hranici naší krajiny."

„Co provedla královna, že jste na ni tak vysazení?"

„Prohřešků má dost."

„A řekneš mi je?"

„Chceš vědět něco o historii, nebo ne?" Zamračím se na něj, když takhle změní téma.

„Chci." Přikývne.

„Tak zítra půjdeš za Reevem, domluvím ti s ním nějaký čas, aby ti vysvětlit víc."

„Proč mi to nemůžeš říct?" vztekle jsem se zeptala. Začínala jsem mít plné zuby toho, jak mi nikdy na nic pořádně neodpoví. „Proč to děláš? Nabídneš mi informace a pak mi v závěru nic neřekneš!" křičela jsem na něj. Neuvědomila jsem si, kdy jsem se postavila, ale stála jsem a křičela na něj. Postavil se naproti mně.

Vydechla jsem a pročísla si rukou vlasy. „Stačí, jdu za Deshiree. Mám jí pomoc s obvazováním ran. Mám se pak vrátit?"

Překvapeně na mě hleděl, ale neprotestoval. Bez dalšího slova jsem ho obešla a mířila k Deshireeně domu. Uličky mezi domy byly podivně prázdné, dokonce několik ohnišť bylo vyhaslých. Ať se dělo cokoliv, bylo to divné. Protože i přes den se tu na sluníčku váleli stráže, ale teď nikde ani noha.

Po zádech mi i přes horko, které mě obklopovalo, projela husí kůže. V břiše se mi usadil prapodivný pocit, který nevěštil nic dobrého. Čím víc jsem se blížila k centru, kde byl dům Deshiree, hlavní budova a zbrojírna, tím víc jsem se ohlížela.

Neustále jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. V nose mě polechtala vůně kouře a já vzhlédla k obloze. Na vymetené obloze byl sloupec černého dýmu. Když jsem se rozhlédla, spatřila jsem jich několik.

Dala jsem se do mírného poklusu a držela se budov co nejblíž to šlo. Snažila jsem se dostat k Deshiree co nejrychleji, jenže teď už ten výjev nebyl tak milosrdný. Na zemi ležely rozházené věci, zbraně. A pak to přišlo.

Musela jsem zastavit, když jsem zahlédla mrtvolu. Rozšklebená rána na krku téměř oddělila hlavu od těla, torzo leželo v kaluži krve, která se vsakovala do země. Žaludek se mi zhoupl a zachránila mě jen zeď blízkého domu. Opřela jsem se o ni rukou a zvracela. Všechno šlo ven.

Pořád jsem viděla před očima bílou páteř trčící z krku a to maso! Dusila jsem se vlastními slinami, když jsem se snažila nevyzvracet si duši. Slzy mi tekly proudem po tváři, pronikavý pach žluči mě štípal v nose.

Utřela jsem si rukou ústa a narovnala se. Pohledem jsem se vyhýbala mrtvole a rozhodla jsem se, že místo toho, abych ji obcházela, se vydám jinou cestou. Odbočila jsem kolem domu, pro jistotu jsem ze stehenního pouzdra vybrala nůž od Alaiona.

Jsi tak pitomá, maximálně s ním ukrojíš chleba, natož aby ses ochránila!

Doslovně přilepená zadkem ke zdi domu jsem pomalu postupovala dopředu. Nervy jsem měla doslova na padrť. Teď na mě někdo vybafnout, tak ho buď bodnu, nebo s křikem uteču. Nemohla jsem se rozhodnout, která alternativa je pro mě přijatelnější.

Nakoukla jsem za roh a okamžitě se stáhla zpátky. Stáli tam dva muži v černé zbroji, evidentně spolu rozmlouvali.

Takovou zbroj stáže v táboře neměli.

Kdybych v té chvíli mohla, vsákla bych se do dřeva, o které jsem se opírala. Zhluboka jsem se nadechla a co nejtišeji vydechla. Snažila jsem se zaslechnout sebemenší zvuk, abych zjistila, jestli se ke mně blíží. Křečovitě jsem v ruce svírala nůž, připadala jsem si zoufale. Co bych zmohla proti dvěma mužům ve zbroji?

Mám se tam kouknout, jestli už šli pryč?

Opatrně jsem se naklonila. Pozorovala jsem, jak jeden z nich kráčí razným krokem pryč. Ten druhý chodil od těla k tělu a převracel je špičkou boty. Přiblížil se k ženě s hnědými vlasy. Strnula jsem na místě, byla mi totiž povědomá.

Přetočil ji na záda.

Během pár sekund se vydrápala na nohy a chtěla se rozběhnout pryč, jenže ji popadl za vlasy, smýknul si ji k sobě a vrazil jí pěstí do obličeje. Dopadala jedna rána za druhou a já sebou při každé trhla. Když skončila na zemi, tak do ní několikrát kopl. Vypadala, že omdlela.

Pomalu se k ní sklonil a vlepil jí facku. Nereagovala. Zpoza zad vytáhl lano a sklonil se k ní, aby jí ho omotal kolem zápěstí. Bez dalšího zdržování si ho přehodil přes rameno a její tělo táhl za sebou pryč.

Vážně jsem předtím chtěla být na jejím místě.

Na rameno mi dopadla ruka.

Leknutím jsem málem vyjekla, ale druhá přistála na mých ústech. Než jsem se stihla vzpamatovat, přitiskl si mě k sobě a já hleděla do známých fialových očí. Dokonce jsem ani nestihla hnout rukou, ve které jsem držela nůž. Úlevně jsem vydechla a pak mu padla do náruče.

Slzy mi stékaly po tvářích.

Mírně se mnou zatřásl. „Vzpamatuj se, musíme odejít," zašeptal mi a já přikyvovala. Stírala jsem si slzy z tváří a snažila se nasadit odhodlaný výraz. Koukl se na mě nejistým pohledem a pak vyrazil vpřed.

Následovala jsem ho. Jako tomu bylo v poslední době zvykem.

Jaké jsou vaše pocity po tomto dílu?