Po dloouhé době se vracím, upozorňuji že kapitoly nebudou až tak časté jak bylo zvykem protože mám toho teď vážně moc ale budu se snažit. Užijte si čtení

Po dvou nocích na stromě jsem byla ráda, když jsem si konečně mohla protáhnout ztuhlá záda a trochu se natáhnout. Uslyšela jsem hlasité křupnutí, které se ozvalo z mé páteře, a spokojeně jsem se usmála, když odeznělo brnění, které jsem pociťovala na zadku. Měla jsem ho prosezený snad na zbytek života.

Alaion se poctivě rozhlížel a já měla chuť na něj zavrčet. Celou dobu na stromě jsme spolu skoro nemluvili. První den jsem strávila v křeči a strachu. Pak už nastalo jen otrávení. Byla jsem hodně znepokojená to ano, protože mi pořád v hlavě kolovaly otázky ohledně toho, co kdyby...

Kráčeli jsme zpátky směrem ke zbytkům tábora. Celý první den se totiž táhly k nebi černé sloupce kouře. Ted už smrad nebyl tak nesnesitelný, ale stejně ho bylo pořád cítit. Přešli jsme hned k Alaionove chatě, která – k mému překvapení – měla jen vyvracené dveře.

Jenže vevnitř to bylo o něco horší. Hleděla jsem na spousty rozházených věcí, sklo mi křupalo pod nohama. Chytl mě za předloktí a přitáhl si mě k sobě blíž. Udiveně jsem na něj pohlédla a pak si všimla rozleptané země, kam ukazoval. Otřásla jsem se při té představě, co všechno tady musel skladovat.

Pohled na ohniště mě překvapil ještě víc. Byla tam narvaná truhla. Celá zčernalá, ohořelá, ale když ji vytáhl doprostřed místnosti, vypadala i tak nepoškozená. Přejel rukou po jejím dřevě a popel sám opadal. Prsty přetřel jednu stranu a já mu zvědavě nahlížela přes rameno. Jak to, že zůstala v celku? Vypadala, jako kdyby se na ní vyřádil tucet lidí, a i přesto byla nedotknutá.

Než jsem se nadála, cvakla a víko se posunulo dopředu, jako když se otevírá šuplík.

„Běž ven."

„Já chci vědět, co tam máš."

„Vypadni!" zavrčel na mě.

„Můžu si alespoň vzít věci?" ukázala jsem na batoh, který trčel zpod rozházených přikrývek.

Přikývl a já si vzala batoh a odešla kousek dál od chatky. Posadila jsem se do trávy a opětovně se prohrabala batohem. Do úst jsem strčila kostku čokolády a zbytek zabalila zpátky. Užívala jsem si pocit nebíčka v papulce.

Jenže to nedokázalo přehlušit myšlenky, které jsem se do teď snažila ignorovat. Celé dva dny jsem celkem úspěšně ignorovala své podvědomí. Jenže otázky přežití se zdály být čím dál aktuálnější. Pomyšlení na to, že budeme pobíhat někde po lese a snažit se přežít, mi nepřišlo příliš pozitivní. Byla jsem ráda, že jsem v táboře narazila na Alaiona a že to nedopadlo hůř.

Dopadl na mě stín a já sebou v první moment leknutím trhla. Alaion stál nade mnou s velkým pytlem přehozeným přes rameno. Podezíravě jsem na něj hleděla.

„Co v tom máš?"

„Něco díky čemu možná přežiješ tuhle cestu." Vydal se směrem k táboru.

„Říkal jsi přece, že do toho tábora nejdeme."

„Jdeme k severu, znám tam nějaké lidi, kteří by nám mohli pomoct."

„Jak dlouho tam půjdeme?"

„Alespoň deset dní." Zamračení na jeho tváři ale mluvilo o něčem jiném.

„Co mi neříkáš?"

„Jdeme pro nějaké jídlo, ber jen lehké věci, nejlépe sušené maso a prohledáme vaky na vodu."

„To potáhneme vodu s sebou? Přece vy tu nemáte žádné fabriky, a tak by voda neměla být znečistěná, ne?"

„Fabriky? Půjdeme určitými cestami, kde není dobré si brát vodu."

„Půjdeme kolem farmy?" nadšeně jsem se ho zeptala při představě, že bychom se zastavili a já bych znovu viděla nějakou přívětivou tvář.

„Ne, půjdeme na druhou stranu jezera."

Šli jsme mezi domy a on kontroloval každou uličku, do které jsme měli vstoupit.

„Proč si nevezmeme vodu z jezera?"

„Z jezera se nic nebere," odsekne mi a já nakoukla do přilehlého domu a zamávala na něj rukou, abychom šli dovnitř.

„Proč?"

Zaúpění není moc přívětivá odpověď. „Proč proboha nejsi chvíli zticha, co když tu ještě někdo je? Celé to zmršíš, když nás prozradíš."

Nafoukla jsem uraženě ústa a vyplázla na něj jazyk, když se nedíval. Prohledávali jsme skřínky a hledali něco na cestu. Mým úlovekem bylo klubko něčeho, co Alaion označil za nitě, ale já bych spíš řekla, že to byla vlna na upletení ponožek, dvě hrušky a jeden celkem dobrý nůž. Obojí mi schválil a já si to nacpala do batohu.

Procházeli jsme většinu domů, které Alaiona zajímaly, a tak jsem kromě batohu táhla ještě jeden pytel s jídlem a potřebnými věcmi, které prostě označil za nezbytné. Připadala jsem si jako taková nula. Nejenže se mi kráčelo špatně, ale začalo to nabírat na váze.

Netušila jsem, jak to budu táhnout deset dní.

Nerozhodně jsem hleděla na les, i když se přede mnou rozprostírala cestička, kterou jsem už šla s Alaionem, přesto jsem se děsila toho neznámého, kam máme jít. Deset dní chůze bylo hrozivých, z farmy do tábora jsme šli necelé tři dny. Jak daleko půjdeme k těm jeho známým? Dokonce nevypadal, že si je jistý jejich pomocí právě dvakrát jistý.

Popostrčila jsem dva toulce, které jsem měla zastrčené v držáku na láhev v batohu, a vykročila za Alaionem. Procházet kolem stromů bylo nekonečné, noha před nohu. Potila jsem se jako prase a i po pár hodinách mi přišlo, že Alaion s tím nemá žádný problém.

„Alaione? Dejme si, prosím, pauzu."

„Až na kraji lesu."

„To tam chceš dojít ještě dnes? Dej mi svátek."

„Meredith, a dost!" naštvaně po mně vyštěkl a já se zarazila v půl kroku. „Už mám plné zuby toho, všeho!" Mával rukou směrem ke mně a zamračení se zrcadlilo na mé tváři stejně jako na té jeho.

„Pořád nadáváš, stěžuješ si, ptáš se, otravuješ. Mám toho tak akorát dost! Ještě jednou a ani si nevšimneš, že jsem se ztratil, a zůstaneš v tom sama. Tehdy mi řekli, že jsi pro tohle vyvolená, jenže ty seš jen obyčejné rozmazlené děcko, které věčně fňuká! Původně jsem si myslel, že to děláš – jako většina žen – kvůli tomu, abys vypadala křehká," pohrdlivě si odfrkl a mně se do očí tlačily slzy.

„Ale koukni na sebe – bulíš jako malá. Dokonce děcka z tábora umí chytit meč za správnou stranu líp než ty."

Hřbetem ruky jsem si utřela vlhké tváře. „To ty si zas uvědom, že já tohle nechtěla a nevyrůstala v tom! Vaše doba je pro mě jako z učebnice – nemáte pořádnou hygienu, zdravotnictví a pochybný státní systém, který vás nutí k rebelii. A ty se divíš, že jsem se nepřizpůsobila? Já chci zpátky!"

„Jenže, holčičko, ty nikam nejdeš, tohle je jednosměrné minimálně na dalších deset let. Takže buď těch deset let tady přežiješ, nebo si umři klidně hned v tomto lese. Začíná mi to být jedno, já jdu totiž na sever a řeknu jim na rovinu, že za tvou smrt nemůžu. Jsi jako štěně, které jen štěká, vrčí a honí se za vlastním ocasem!"

„A ty jsi jako lepší? A to v čem? Že umíš držet meč a dělat ramena jak jsi velký a zlý? Já na rozdíl od tebe umím jiné věci a nejsem tupá jako zahradní plůtek."

„Vidíš! O tom mluvím! Buď sakra zticha a pojď se mnou, jinak fakt zůstaneš tady! Říkám ti to naposled."

„Myslíš si, že jsem jako ta husa, kterou jsi měl v posteli? Že skloním hlavičku a začnu ti přikyvovat? Tak to vůbec! Dostanu se na farmu a zůstanu tam."

Jeho smích byl jako led: „Vždyť se nedostaneš ani kolem jezera bez toho, aby tě sežrali vlci."

„Myslím si, že i vytí vlků je příjemnější než ty!"

Viděla jsem, jak se rozpřahuje, ale nedošlo mi, že by mě vážně praštil. Jeho ruka dopadla na mou čelist takovou silou, až mě to srazilo na zem. Bolest se mi šířila po celé tváři a horko se rozlévalo se štiplavým pocitem. Seděla jsem na zemi mezi keři a držela se za zraněné líce. Z úst mi vytékal pramínek krve, jak jsem se zakousla do tváře. Dívala jsem se na něj, i když jsem mu byla u nohou.

Sklonil se ke mně, a než jsem se stihla vzpamatovat, vázal mi ruce k sobě. Překvapeně jsem na něj hleděla a docházelo mi, jakou chybu jsem opět udělala. Doteď jsem si k němu dovolovala hodně a asi s tím budu muset skončit.

„Abys věděla, ženy nebiju, ale na haranty jako ty si vždy uštědřím ránu. Takže teď se domluvíme." Zatím co mluvil, si přehodil vak, který jsem nesla, a kontroloval lana kolem mých zápěstí.

„Máš dvě možnosti – buď mě naštveš natolik, že dojdu do prvního nejbližšího města a odevzdám tě královniným vojákům. Věř mi, je mi jedno, na kolika pranýři budeš viset pro zábavu království. Nebo tě vychovám, než dojdeme na sever, protože vážně nestojím o to, aby mě kvůli tvé drzosti zabili."

Potáhl mě za lano na nohy a přitáhl si mě k sobě.

„Pochopila jsi?"

„Ano."

„Ano jak?"

„Budeš mě mlátit do té doby, než budu poslušná. Správně?" zeptala jsem se ho a snažila se o nejpokornější tón hlasu.

„Možná nejsi až tak hloupá," potichu zkonstatoval a bez dalších řečí mě táhl za sebou jako dobytek přes les.