Hola hej! Další kapitola, nevím ani po kolika dnech. Můj hrubý odhad je pět měsíců. Mám kopu napadů, šilených zvratů, novou korektorku, která projde Osudí zpětně. Rekonstrukce se brutálně protáhla, ale máte mě zpátky! Co mě, já nikoho nezajimám, ale Meredith!

Písnička i nová postava v mediích. Užijte si čtení a těším se na komentáře.

„Dej ruce nahoru," ozval se za mnou pevný mužský hlas.

Strnula jsem na místě, ale chyběla mi odvaha se otočit.

Lehké štípnutí na zádech mi dalo vědět o přiloženém noži. Roztřeseně jsem vydechla a zavřela oči. Pustila jsem se kamene a na chvíli vnímala jen vodu kolem sebe. Nejspíš jsem už zešílela stejně jako Alaion, ale ten tu nebyl, aby mě ochránil.

„Není moc slušné chtít po nahé ženě, aby zvedla ruce do vzduchu," suše jsem konstatovala. Nehrála jsem teď o čas. Nebylo o jaký. Byla větší pravděpodobnost, že padnu do té bezedné jámy, než že se opět protáhnu mezi stromy a rychle uteču.

„Tady jde slušnost bokem, nemáš tady co pohledávat." Hlas zněl mírně nakřáplé, ale pevně. Dokázala jsem si k tomu zřetelně představit neúprosnou tvář. „Dám ti pytel na hlavu a odvedu tě odtud, nikdy se sem už nevracej."

„Vážně si myslíš, že bych se vrátila poté, co jsem měla zapíchlý nůž v zádech? Ztratila jsem se a ani sama nevím, jak jsem se sem dostala," povzdechla jsem si a pohlédla k nebi, kde byla zelená koruna stromu. „Ale je to nádhera."

„Proto tady lidi nemají co dělat."

Posměšně jsem si odfrkla.

Prudce mnou trhl, čímž mě vytáhl na nohy a otočil si mě tváří k sobě.

Zatajil se mi dech.

Hleděla jsem do fialových očí, tak povědomých a přesto cizích.

Ústa se mi otevřely překvapením.

„Máš jeho oči," zašeptala jsem.

Ty, co mě tolik dní sledovaly, trápily, smály se mi, měnily barvu a vyvolávaly ve mně vztek i chtíč.

Překvapeně zamrkal. Trhl mým zapěstím a přitáhl si mě k sobě. Má nahá ňadra spočívala na jeho studené zbroji. Vyvolalo to na mém těle husí kůži. Hnědé vlasy měl mírně kudrnaté a na levé straně hlavy zlaté tetovaní. Husté řasy na chvíli schovaly tu fialovou nádheru a hleděl na mě se směsí pochybovačnosti a nepochopení.

„Obleč se." Zničehonic mě pustil a odstoupil ode mě. Jeho pohled putoval po křivkách mého těla a já se teprve až teď zastyděla. Červeň se mi rozlévala po tváři a cítila jsem, jak se mi šíří na krk. Vylezla jsem co nejrychleji z vody a začala se oblékat.

Špinavé a smradlavé oblečení jsem na sebe dávala jen s velkou nelibostí. Neměla jsem na vybranou, pokud jsem nechtěla být nahá. Pořád stál po kolena ve vodě a pozoroval každý můj sebemenší dotek. Natáhla jsem si čižmy a prohlížela mýtinu, abych našla svůj nůž.

Pohlédla jsem jeho směrem a zhlédla lesk u jeho pásu – můj nůž.

Popadla jsem batoh a přehodila si ho přes rameno. Zahákla jsem prsty za popruhy a zhoupla se na patách.

„Vyvedeš mě z lesa, prosím? Já vážně zabloudila. Ztratila jsem společníka a neznám tenhle kraj."

„Tak co tu děláš?" zeptal se mě a přebrodil se na druhý břeh blíž k tomu velkému stromu.

„Procházím," řekla jsem s neurčitostí. Asi jsem ještě neměla natolik poškozený mozek, abych mu vyklopila vše. Musela jsem se v duchu poplácat po rameni, že nejsem až natolik blbá.

Následovala jsem ho na druhý břeh a musela se vrátit ke své předchozí myšlence. Přece jen budu blbá. Už po druhé, ne možná je to víc. Ne, je to určitě po druhé, co následuji cizího chlapa s fialovýma očima. Co s nimi sakra je?

Obešli jsme téměř celý strom. Čekala jsem, že se vydáme na druhou stranu přes vodu, ale on zamířil do stromu. Vysloveně jsem stála a hleděla na něj, jak mizí mezi kořeny stromu, které sahaly téměř do mé výšky.

Položila jsem ruku na dřevo. Tepalo mi do ruky, jakoby mělo svůj rytmus srdce. Žádné lidské buch buch, spíš takové buch bum, nic, buch a ticho. Fascinovaně jsem hleděla směrem ke korunám stromů. Přivřela jsem oči a vnímala jen tlukot dřeva.

Šum listí zesílil, i když vítr se ani nehnul. Bylo to, jak kdyby si mezi sebou šeptaly. Šum stoupal na intenzitě a já měla pocit, jako bych byla jen kousíček od toho, abych je slyšela zřetelně.

„Ty je slyšíš."

Spustila jsem ruku z dřeva a hleděla do tváře toho neznámého. Pohlédla jsem ještě jednou na strom, ale vše kolem mě, jakoby se uklidnilo.

„Koho slyším?"

„Tohle je strom duchů, v jeho kořenech a dřevě žijí duše dryád a udržují tenhle les živý," řekl to, jak kdybych byla super školená fantasy-botanička nebo fantasy-logička. Nebo jak se jmenuje obor, co se zabývá fantasy potvůrkami.

„Proč je to teda Mrtvý les?"

„Protože jsou všechny mrtvé." Chlad, který čišel z těch slov, mě zamrazil až na srdci. Představila jsem si tělíčka malých zelených víl, bezvládných a bez života. Musela jsem se otřást.

„Pojďme." Zmizel v hlubinách mezi kořeny a já ho tentokrát následovala.

---

Kráčeli jsme po udusané hlíně ve spleti dřevěných chodeb. Zdrojem světla byla skleněná koule, která zářila jemným zeleným světlem. Jednou nebo dvakrát problikla modře, ale nestihla jsem se zeptat, co to znamená, protože v ten moment se otočil a šli jsme jinudy.

„Řekneš mi, jak se jmenuješ?" zeptala jsem se po další půl hodině chůze a mlčení. Začínala jsem mít pocit, že to je v této zemi normální – chodit, hodně chodit a mlčet, ale jako hodně mlčet. Nevěděla jsem, co mě děsilo víc – jestli lidé v této zemi, nebo jejich chovaní.

„Moje jméno je Varin," otočil se na mě a mírně se usmál.

Plaše jsem mu úsměv opětovala a co čert nechtěl – moje bota zakopla a já letěla rovnou na zem. Jeho ruce mě zachytily těsně nad zemí. Zblízka jsem mu hleděla do tváře, párkrát jsem musela zamrkat. Opatrně mi pomohl na nohy, ale mou ruku pořád nepouštěl.

Vyschlo mi v ústech a na prázdno jsem polkla. Jemně mi stiskl prsty a pustil mě. Mírné mravenčení v prstech nepřestávalo ani poté. Otočil se a pokračoval v cestě. Palcem jsem si pofoukala prsty, ale brnění nepřestávalo. Jemně jsem se usmála sama pro sebe a následovala ho.

„Kam to vůbec jdeme? Myslela jsem, že mě vyvedeš z lesa," zeptala jsem se poté, co jsme zase nějaký čas kráčeli chodbičkami. Pochybovala jsem totiž, že jsme ještě pod mýtinou.

„Za Ginevrou, ta bude vědět co s tebou."

„Kdo je Ginevra?"

„Uvidíš."

„Tvrdil jsi, že mě dostaneš z lesa."

„Nejsi v lese," dodal po odmlce, „prakticky."

Podrážděně jsem zabručela. Všichni muži jsou stejní, alespoň tady. Vadní, vadní, vadní. Meredith ty kozo hloupá, nesmíš na to zapomínat.

„Lhal jsi mi."

„Nelhal, už nejsi v lese." Zastavil se, jako kdyby se zaposlouchal. „Nemusíš se bát, nic se ti nestane," dodal mimochodem.

„To mě má uklidnit?" Ale neměla jsem na výběr než být klidná. Alaion mě říkal, že mě z boje vyřadí emoce. Hledat vnitřní klid a soustředit se na přežití. Jenže teď má mysl pořád přemýšlela nad tím, kde je a proč mi nepomůže. Opar paniky se mi pomalu ale jistotně vkrádal zpátky do mysli.

„Uklidni se," zašeptal Varin.

„Jak víš..."

„Prostě vím, cítím to."

Ústa mi zaklapla a už jsem se na nic jiného neptala. Soustředila jsem se na dýchání.

Klid a pokoj.

Světlo ve Varinově ruce zablikalo a zhaslo.

„Varine!" vykřikla jsem do tmy, ale ta byla tak hustá a neproniknutelná, že jsem neviděla ani na délku své paže. Nahmatala jsem dřevěnou stěnu a snažila se jít vpřed.

„Varine!" zakřičela jsem znova, ale vracela se mi jen ozvěna.

Začínala jsem panikařit.

Zakopla jsem a jen taktak se udržela na nohou.

Slzy se mi tiskly do očí.

Slyšela jsem jen své kroky, jak jsem se posouvala vpřed.

Vykřikla jsem, když něco chytlo mou ruku.

„Pšt princezno, jsem tady." Něco zamumlal a mělké světlo se objevilo znovu. Úleva, která mnou prošla, když jsem ho spatřila, byla nevídaná. Samotnou mě to překvapilo. Děsila mě představa, že zůstanu sama, ve tmě v tomhle dřevěném labyrintu.

„Koukni." Potáhl mě k sobě a ukázal na konec chodby.

Svítilo tam světlo.

Sluneční paprsky si hledaly cestu přes zelený závoj a já pocítila radost. Nebyla šance, že tu zůstanu. Cokoliv bylo lepší než být tu. Až do teď jsem si pod zemí nepřipadala špatně, ale tak mě vylekal, že jsem tu nechtěla zůstat ani o minutu déle, než bylo potřeba.

Odhrnul zelený závěs z rostlin a mě oslepilo sluneční světlo.

Dlouho nepoložená otázka. Co vy na to?