Užijte si čtení! Doufám, že jste na mě nezanevřeli a že se vám kapitola bude líbit.

V hlavě se mi promítaly události, které se odehrály před třemi dny. Ani mi to nepřišlo jako tři dny, spíš jako týdny. Za celou dobu jsem byla tak pošetilá. Do očí se mi draly slzy, a když jsem sklonila hlavu, vlasy mě polechtaly na tváři.

V mém světě jsem chtěla strašně dospět, odstěhovat se od rodičů. Tak hloupé životní cíle. Tady to bylo o přežití. Teď by mě ani nenapadlo to přirovnávat k našemu středověku. Tohle bylo o mnoho hrůzostrašnější. Po tom všem, co se za ty tři dny událo, jsem se vzdala naděje na návrat. Nebylo už cesty zpět.

Den poté, co jsem se pohádala s Alaionem kvůli královně, jsme urychleně opustili tábor. Alaion tvrdil, že máme za sebou jezdce. Taky po půl dni jízdy se prokázalo, že měl pravdu. Koně jsme nechali jít a schovali se do keřů. Pozorovali jsme, jak jeden sesedl a prošel těsně kolem naší skrýše. Naštěstí se vydali po stopách koní.

Alaion nás vedl do lesa, zpočátku to byly lesní cestičky, jenže čím dál ubývaly. Prodírali jsme se keři a zacházeli hloub do lesa. Tvrdil, že stačí projít lesem směrem k horám, jenže já žádné neviděla přes hustou zeleň. Měla jsem pocit, jakoby nás les pohlcoval, až k večeru jsem se s tím svěřila Alaionovi. Nevysmál se mi, jen přikývl a zamyšleně se zahleděl do lesa.

Seděla jsem schoulená u jednoho ze stromů. Z vlhké půdy se mi promáčelo oblečení i část batohu. Snažila jsem se v něm najít něco použitelného a zachovat rozvahu. Jenže pár kousků čokolády, trocha oblečení, balíček tamponů. Bolestně mi připomněl, že brzy nastane to pitomé každoměsíční trápení. Jediné, co mi tak mohlo pomoct, byl malý nůž na stehně a ne poloprázdný batoh.

Alespoň mi zůstal vak s vodou, když už nic jiného. Zvrátila jsem hlavu a opřela ji o strom. Zelené větve nepropouštěly ani jediný paprsek slunce, nebo viditelný kousek nebe. Šero se neslo mezi stromy a vzbuzovalo ve mně ještě větší pocit sklíčení.

Frustrovaně jsem zavrčela a zvedla se. Rozhlédla jsem se kolem, jenže všude byl mech, zeleň, vlhko a stromy nerozeznatelné jeden od druhého. Netušila jsem vůbec, který mech. Bože, co jsem se učila o mechu, na kterou stranu roste, jih nebo sever? Alaion říkal, že jdeme na sever.

Jenže když jsem se opět rozhlédla, měla jsem pocit, že ten mech je všude. Prošla jsem pár kroků k jednomu ze stromů a zkoumavě jsem si ho prohlédla. Vážně na jedné straně rostl víc než na druhé. Když jsem se vydala směrem, kterým rostl mech, mohla bych dojít na sever. Pokud ne, tak se prostě otočím a vydám zpátky.

Před několika hodinami tento plán zněl dobře. Voda v mechu mi téměř došla a přesto, že tady bylo vlhko, jsem nepotkala ani jeden potůček. Tráva klouzala a já byla celá od bláta a nohy mi ztěžkly. Šero kolem mě se pomalu měnilo v tmu.

Pocit zoufalství mnou už dávno prostoupil plnou mírou. Nejraději bych se zhroutila na zem. Dávala jsem nohu před nohu a sledovala mech. Z té zeleně mě bolela hlava, všude tráva, keře, mech, stromy a všudypřítomné neproniknutelné ticho.

Kráčela jsem lesem a připadala si jako jediný narušitel tohoto ticha, ale ne takového klidného, spíš mrtvolného. Za celou cestu jsem nepotkala jediného živého tvora. Přitom v takovém vlhkém lese by měli být alespoň brouci, jenže tady nebylo ani jediné mraveniště, natož něco většího. Spíš bych tu očekávala stáda srnek. Jediné, co se tady hnulo, byly listy stromů. A to jen málo.

Měla bych se vrátit.

Znělo to jako dobrý nápad. Co bych dala za to být doma s rodiči.

Co když všechna zvěř je mrtvá kvůli nějakému hroznému predátorovi?

V hlavě mi vrtalo čím dál víc otázek. Ohledně toho, co tu dělám. Proč není dobrý nápad toulat se lesem. Snažila jsem se ty myšlenky vytěsnit z hlavy, ale šlo to čím dál hůř.

Měla bych utéct. Vrátit se domů.

Jenže kam domů? Neměla jsem kam jít, musela jsem najít Alaiona, nebo ten tábor. Hlava mě bolela neskutečným způsobem. Vytáhla jsem vak a dopila zbytek vody. Možná to bylo z dehydratace.

Co když už nenajdu vodu?

Promnula jsem si krk a kráčela dál. Stromy houstly a mně se stáhlo hrdlo úzkostí. Přece tady musela být nějaká cesta. Přidala jsem do kroku a snažila se prodrat keři a jít po domnělém směru. Jenže mech jakoby ustupoval.

Zadýchaná jsem propadla jedním trnitým keřem a vyhrkly mi slzy z očí. Kolem mě byla naprostá tma. Ruce i tváře mě štípaly a cítila jsem vlastní smrad a pot mi stékal po čele. Opřela jsem si hlavu o zem a snažila se uklidnit. Když budu panikařit tak si nepomůžu.

„Do prdele!" zanadávala jsem nahlas, abych si ulevila, jenže to ničemu nepomohlo.

Donutila jsem se opět zvednout a rozhlédnout se. Světlo pomalu mizelo, a tak jsem se vydala za tím, co mi přišlo nejjasnější. Čím dál častěji jsem se otírala o stromy, které jakoby tvořily dřevěnou stěnu. Musela jsem se krčit a podlézat kořeny, které nabíraly obrovských rozměrů.

O něco jsem se zachytila a srdce se mi rozběhlo velkou rychlostí. Doufám, že to je větev. Opatrně jsem se otočila a úlevně si vydechla. Protáhla jsem se mezi dalšími stromy a modlila se, ať další škvíra není menší, jinak skrz ni neprojdu.

Světlezelené světlo kousek ode mě vzplanulo jako záchranný bod. Matné, téměř mléčné. Upnula jsem se na to jediné místo. Musela jsem se tam dostat. Tlačila jsem se dál. Bez ohledu na odřeniny a čím dál otrhanější oblečení. Když jsem od té osvětlené mezery byla na dosah ruky, zaklínila se mi noha mezi kmeny.

Unaveně jsem si opřela zpocené čelo o kmen. Tahala jsem nohu k sobě a pořád nešla ven. Chtělo se mi opět brečet, jenže už jsem neměla sílu. Vydechla jsem a opět se zhluboka nadechla. A na ten krátký moment jsem uslyšela lahodný zvuk – zurčení vody.

Jakoby mi ta naděje vlila energii do žil. Za pomoci druhé nohy jsem se zapřela a snažila se vytáhnout co nejvýš, abych nohu vytáhla. Tvrdě jsem zády dopadla na kmen. Nohu jsem dostala ven, dokonce – díky vysokým botám – bez odřenin. Obešla jsem poslední stromy a doslovně vypadla na trávu.

Vyvalila jsem se na ni a užívala si prostor, který mi několik hodin chyběl. Bylo tu příjemné měkké světlo, žádná tma. Sledovala jsem zelené listy, nebo spíš obrovské větve, které byly ve velké výšce a, dovnitř propouštěly světlo. Otočila jsem se na břicho, abych se po mýtině rozhlédla.

Okamžitě jsem se postavila.

Přede mnou se nacházel strmý sráz do potůčku, který mizel ve velké díře. Pár dalších se tam vlévalo také. Ty potůčky obtékaly obrovský strom, který tvořil tu zelenou střechu. Vyplňoval prostředek mýtiny. Okraje jeho větví splývaly se stromovou zdí, která obklopovala celý obvod, také s velkými šedými megality. Ohromeně jsem hleděla na tu krásu a to kouzlo, které z tohoto místa vyzařovalo.

Pomalu jsem sešla dolů až k vodě a pohodila batoh na břeh. Vyzula jsem si boty, vysvlékla se a vešla do vody. Koryto nebylo nijak extra široké, ale uprostřed bylo tak hluboké, že jsem se musela přidržovat kamene, abych nezmizla pod vodou. Proud byl slabý, ale nechtěla jsem skončit v té tmavé díře, kde mizla voda.

Rukama jsem objala kámen a užívala si chlad vody. Hltavě jsem se z ní i napila, až do té doby, než mě začal tížit žaludek. Položila jsem hlavu na kámen a přivřela oči. Dokázala bych tu snad i usnout.

„Dej ruce nahoru," ozval se za mnou pevný mužský hlas.

Strnula jsem na místě, ale chyběla mi odvaha se otočit.

Těším se na vaše názory! :)