Je tady druhá kapitola a mě se pořád daří přidavat v dobrém intervalu. Chci celou celičkou kapitolu věnovat @Ignise za její neskutečnou trpělivost se mnou a otázkami ohledně této doby. Doufám že si kapitolu pořádně užijete a že se vám bude líbit. Budu moc ráda pokud napíšete svoje dojmy.

V médiích je fotka nové postavy...

Seděla jsem na tvrdé posteli vycpané slámou a objímala si nohy. Hlava mi spočívala na kolenou a hleděla jsem spíše do prázdna než na něco konkrétního. Uběhly už dvě noci od doby, co jsem tady, a já si prošla několika fázemi. Na začátku jsem byla smířená: Jo, je to sen, probudím se a bude to něco, na co nebudu chtít vzpomínat.

K večeru jsem se pak začala vážně bát, jak o mé zdraví fyzické i psychické.

Celou noc mi v hlavě běhaly myšlenky o tom, jak ležím v psychiatrické léčebně a mí rodiče mě drží za ruku, chtějí se mnou mluvit, ale má mysl je opustila do tohoto světa. Popadly mě šílené myšlenky, ale v noci se to zhoršovalo. Nemohla jsem spát a stařena mě budila, protože jsem křičela. Vždy to skončilo mým pláčem a jejím výrazem zoufalství. Utěšovala mě někdy i několik hodin.

Nastal další den a mě čekala práce. Přestože mi byla tahle stará – přesto silná – žena v noci oporou, přes den jsem musela být oporou já a pracovat o sto šest. Celé tělo mě bolelo, ale nejvíc trpěla záda a ruce. Nejsem zvyklá na takovou těžkou práci. I několik hodin skládání jablek do košů mě ubíjelo a způsobovalo mi migrény. Co bych dala za svou tašku, ve které je Ibuprofen.

Poraženecky jsem se svalila do trávy u nedalekého stromu. Opět jsem byla vyhnána z chatky a přitom nazvaná kůží línou. Rukou jsem si stínila před sluníčkem a jenom tak se válela. Chci zpátky, vážně. Nejenže začínám trpět depresemi, ale dokonce si sama se sebou v duchu povídám.

„Děvče, pojď sem!" zakřičela na mě stařena a já se snažila splynout s trávou. „No tak, Meredith, kde jsi?" zakřičela opět a já se s mírným funěním začala škrábat na nohy. Chyběl mi kofein a cukr. Prostě oni neznali ani jedno. Jak jsem jen potřebovala kávu. Nebo černý čaj. Ale bába na mě koukala jako na zjevení a pak mě vypleskala, že na moje rozmary nebude plýtvat peníze a obzvlášť na tak drahé věci.

Dva dny v tomhle středověkém pekle a už mi chyběly tak zásadní věci jako toaletní papír, čokoláda, kofein, pohodlná postel nebo deka, co neškrábe. S hlasitým povzdechem jsem se vydala zpátky k chalupě, u které na mě pokyvovala stařena. Chvíli nato zmizela vevnitř. Otráveně jsem ji následovala do přítmí toho skromného bydlení. Jelikož svíčky se používaly minimálně, uvnitř bylo husté šero.

Takové, že jsem si nejdřív nevšimla muže sedícího u opotřebovaného stolu. V kožené rukavici svíral hliněný hrníček, který zažil i lepší časy. Tmavý zjev mu propůjčoval na tajemnosti, vypadal spíš jako stín než skutečnost. Překřížila jsem si ruce na prsou a vzpurně stála vedle dveří.

„Meredith, tohle je pan Alaion, odvede tě do tábora." Pohrdlivě jsem si odfrkla, ale jen potichu.

„Tábory ani v mojí době neznamenali nikdy nic dobrého," zašeptala jsem si a vzpomněla si na hrůzné výjevy, o kterých jsme se učili, když jsme probírali druhou světovou válku. Muž za stolem zatnul pěst, ale do tváře jsem mu neviděla, ukrýval se ve stínu.

„Děvče!" sykla žena v napomenutí, ale já jen pokrčila rameny.

„Dobrým mravům Vás asi ve Vaší době nenaučili, mám pravdu, slečno?" ozval se chraplavý hlas. Po odhalené kůži mi naběhla husí kůže. Nezněl jako led, ani jako pohlazení. Byl to krutý kovový hlas, který vás nutil sklonit hlavu a omluvit se. Muž se zvedl a jeho závratná výška mě donutila zvednout hlavu, abych mohla upřít oči na tvář zahalenou v temnotě.

„Nějak jste ztratila řeč," poznamenal a popošel ke mně. Instinktivně jsem udělala dva kroky vzad a těsně nohou minula roh lavice. „Koukám, že tak docela bez pudu sebezáchovy nebudete, to možná nebude na škodu. I když – co já vím? Možná bude větší zábava nechat Vás v lese," hrozivě pohrozil a já měla pocit, že mi srdce padlo někam do žaludku, několikrát jsem musela polknout, než jsem našla ztracený hlas.

„Proč bych měla jít s tebou?" zeptala jsem se a snažila se odněkud vyhrabat svoji pověstnou drzost, jenže ta se s křikem vytratila, jakmile si on stoupl. Ale teď už jsem nemínila uhnout, udělal pár kroků ke mně a na jeho tvář dopadlo světlo, které pronikalo škvírou dovnitř. Sluneční paprsek se odrazil od fialových očí a bělavé jizvy, která se mu táhla přes tvář.

„Takové malé coury, jako jsi ty, klidně bičujeme, takže směle pokračuj," vrčel na mě dál, ale já zvedla bradu a pohlédla do těch fialových očí.

„Ty jsi ten, kdo pro mě přišel. Potřebuješ mě," vítězoslavně jsem se na něj usmála, ale v jeho tváři se nehnul jediný sval. Znejistěla jsem. Co když mě vážně nechá v lese napospas jakékoli zvěři, která tady žije. Moje nervozita se a mě asi projevila, jelikož se ode mě odtáhl a zahleděl se na stařenu, které kývl.

„Vezmi si věci, odcházíme. Nemám náladu se natahovat s nějakým dievčiskem, které si myslí, že je důležité." A bez jakéhokoli dalšího slova odešel z chatky. Zaraženě jsem se koukla na tu stařenku a nic z toho nechápala.

„Tak honem!" popohnala mě. Shodila jsem ze sebe šaty, které mi propůjčila, a zapadla do pohodlných džínů a tílka. Bundu mi podala zabalenou v provizorním batůžku a pevně mě objala. Zničehonic ode mě odskočila a začala se hrabat v nějakých věcech. Vytáhla černý plášť, který byl kolem krku lemovaný kožešinou. Upnula mi ho kolem klíčních kostí a vtáhla si mě do náruče.

„V táboře dostaneš šaty, neodhaluj se, dej na sebe pozor, děvče." Ještě jednou mě objala a dala mi mateřskou pusu na čelo. Když jsem ale vyšla před chatku, nikdo tam nebyl. Po chvíli rozhlížení jsem zahlédla černý plášť mezi stromy, jak míří k lesu. Ani na mě nepočkal! Popadla jsem všechny své síly a rozběhla se za ním. Když jsem ho udýchaná doběhla, musela jsem se dlaněmi opřít o stehna, abych to rozdýchala. Jenže on se pořád nezastavoval.

„Můžeš na mě laskavě počkat?" zeptala jsem se podrážděně. On strnul v půli kroku a ohlédl se po mně. Černé vlasy mu mírně padaly do čela a přes tvář se mu táhly dvě jizvy. Barevná kožešina kontrastovala s jeho bledou pletí, ale nejvýraznější byly ty fialové oči, téměř šeříkové, ale vůbec ne tak měkké. S odfrknutím se otočil zpátky a pokračoval v chůzi, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se snažit s ním držet krok.

---

Po několikáté jsem upadla rovnou mezi keře, samozřejmě se to neobešlo bez hlasitého zanadávání. Vlasy jsem si chválabohu už při vstupu do lesa svázala, jinak bych byla bez nich. Žádné cestičky tu nebyly, jen jsem hopsala v mezerách mezi keři a stromy. A jako na potvoru můj drahý průvodce mizel mezi stromy, opět. S hlasitým řvaním jsem si sedla na zem, v trucu.

Zničehonic ke mně doběhl a popadl mě za předloktí. Neviděla jsem ani, odkud se přihnal, jen mě teď táhl za sebou jako hadrovou panenku. Kdyby ještě víc přidal, vlála bych ve větru jako vlajka. Nohy mi víceméně šlapaly vzduch a já měla pocit, že jsem dostala každou zpropadenou větvičkou v lese. Ani jsem nevnímala, když jsme začali sestupovat do rokliny, nebo prostě někam dolů. Do pekla pekelného.

Bolela mě ruka, nohy, všechno. A ten zpropadený pitomec si vykračoval, jako kdyby byl hluchý, a už dobrou půl hodinu mě vláčel za sebou. Tahem své ruky mě nadzvedl a já s tichým žuchnutím dopadla do hlíny. Když jsem zvedla hlavu, všimla jsem si, že mě doslova přehodil přes menší potůček. S pootevřenou pusou jsem na něj hleděla, ale on jen kolem mě prošel, dokonce nehleděl na to, že se mu bota zabořila až po kotník do bláta.

„Zbytek cestu už ani necekneš," řekl potichu, zatímco ohmatával skálu a já si až po chvíli uvědomila, že ta věta byla myšlená na mě. Vydrápala jsem se na nohy a začala z pláště oprašovat hlínu, nakonec jsem ho stejně musela rozepnout a vyprášit ho. Když jsem si ho zapínala kolem krku, všimla jsem si fialových očí, které mě pozorovaly.

„Co je?" zeptala jsem se a odpovědí mi byl povzdech. Během pár mrknutí oka stál u mě a já musela zvrátit hlavu dozadu. Hleděla jsem do těch fascinujících očí, ale ty nekoukaly na mě, ale na mé tělo. Pohledem hltal mé křivky. Než jsem si stihla uvědomit, o co mu přesně jde, odhazoval mi plášť a jeho fialové duhovky jako žíznivé sledovaly mé tělo.

„Ženská hloupá," zachraptěl a mně po těle naběhla husí kůže. Nevím, jestli jsem byla víc vyděšená nebo šokovaná, když se ke mně sklonil a hladově se mi přisál na rty. Silnýma rukama mě popadl za boky a přitáhl si mě k sobě, že jsem na holé kůži cítila jeho kroužkovanou vestu. Dlaněmi jsem se zapřela do jeho ramen – ne na pobídku, ale abych ho od sebe odstrčila. Jenže to by bylo lehčí odtlačit autobus než jeho.

Mé koleno samovolně vystřelilo rovnou do jeho rodinných šperků. Nečekala jsem na nic a okamžitě od něj odstoupila. Zděšení na mé tváři bylo teď skutečné.

„Ty malá couro," zasyčel na mě nenávistně. Z hrdla se mi dral vítězoslavný výkřik, ale už na něj nedošlo, protože mě popadl za kotník a já prudce dopadla zadkem do potoka a narazila si pár citlivých míst.

„Myslel jsem, že jste povolnější, z té tvojí doby," bručel si sám pro sebe, zatímco se snažil postavit na nohy, aniž by si namáhal třísla. Kdybych neseděla v ledové vodě a neměla naraženou kostrč, začala bych se smát.

„To, jak tě bolí tvoje nádobíčko, je taky z mé doby," uštěpačně jsem mu odpověděla, jenže jeho odpovědí byl další pohled.

„V mé době se takhle neoblékají ani šlapky," otočil se zpátky ke zdi a opět ji ohmatával. Protočila jsem očima a zkontrolovala svoje oblečení – džíny nasáklé vodou, záda taky mokrá. Jediná suchá věc, která na mě zůstala, byla podprsenka. Ale to mi bylo k ničemu. Celá od bahna a od vody jsem se vydala za tím velkým bojovníkem.

„Co tady přesně děláme?" zeptala jsem se a opřela se o zeď. Jenže místo toho jsem proletěla okolní zelení a opět skončila v prachu. Kašlajíc hlínu, která se mi lepila na mokré oblečení, jsem vzhlížela na svého průvodce, který se snad poprvé usmál. Hleděl mezi popínavé rostliny a dovnitř do jeskyně dopadalo pár paprsků světla.

„Já tušil, že časem budeš přede mnou klečet," spokojeně si zabručel a vydal se hloub do jeskyně. Ani ne po jednom dni mi leze na nervy a to nevím, co je horší – jestli když je zticha a jen tak zírá, nebo když se pokouší o lidskou konverzaci. Útrpně jsem si povzdychla a vydala se za ním tápat ve tmě.

„Kde jsi, ženská? Dnes tu přenocujeme!" zakřičel z hloubi jeskyně a černočerné tmy.

„Nevím, proč každému mám říkat, že mám jméno," zamumlala jsem si pod nos a snažila se nezabít cestou za ním. Tento výlet se mi čím dál míň líbí. V žaludku mi zakručelo, ale nebyla jsem si jistá, jestli mám odvahu se zeptat, co bude na večeři. Tímto tempem by mi řekl kořínky nebo si něco ulov, což by pro mě znamenalo hladovět. Tenhle výlet se mi vážně nelíbí.

.

Tak co řikáte na novou postavu? Upřimně zatím je to jen záblesk jeho velice "okouzlujicí" povahy.