Devatá kapitola a s ní se dozvíte jaké to je když se vás rozhodne týrat vaše středověké ztělesnění touhy a noční můry zároveň. Užijte si čtení i hudbu k němu. Děkuji všem za vaše skvělé teorie, možná si někdo z vás dojde na své.

Jednou rukou jsem se opírala o strom a v předklonu jsem se snažila popadnout dech. Kdybych měla sílu, tak pohledem probodávám Alaiona, který se válel v trávě a počítal mi kolečka, která musím uběhnout. Pokaždé, když mě nachytal, mi to ještě ztížil. Musela jsem buď dělat dřepy a kliky, nebo běhat dokolečka na té mýtině. Začínala jsem ji nenávidět skoro stejnou mírou jako jeho.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se nepozvracela vyčerpáním, a snažila se zaostřit svůj zrak na trávu. Všude panovalo šero a s blížícím se úsvitem bylo čím dál víc světla. Mohla jsem zahlédnout kapičky rosy, které ulpěly na mých botách i trávě.

S fučením jsem se téměř odrazila dlaní od stromu a doklopýtala k Alaionovi a sesunula se k zemi. Rozplácla jsem se jak široká tak dlouhá. Tráva mě mírně lechtala na tváři, ale vzhledem k tomu, že mi brnělo celé tělo, mi to bylo jedno. Na záda mi prosákla voda a já se musela otřást při pocitu studené vláhy na rozpáleném těle.

„Ještě ti zbývají tři kolečka," Informačně mi řekl a já zaúpěla.

„Mně to je ale u prdele," řekla jsem a pak mi došlo, že to bylo nahlas.

Alaion se vedle mě protočil tak, že ležel vedle mě na boku, jeho ruka zamířila k mému boku a – i přes mé kňouraní – si mě k sobě přitáhl. Nakláněl se nade mnou a já musela protočit oči.

Tímto mě už neoblbne.

„Dáme dohodu."

Zamračila jsem se na něj. „Jakou dohodu?" řekla jsem nejistě.

„Odpustím ti ty čtyři kolečka," usmál se na mě a já zalapala po dechu. Jeho úsměv měl pro mě pořád stejně umrtvující účinky. Pak mi do hlavy proniklo číslo, které řekl. Strčila jsem do něj jednou rukou, ale bylo to spíš pohlazení po hrudi.

Už ani ruce mě neposlouchají.

„To byly tři kolečka."

„Jsou už ale čtyři, a pokud chceš, nebude žádné."

„Co za to chceš?" nedůvěřivě jsem na něj hleděla a jeho úsměv se zatím rozšiřoval.

„Polib mě."

Šokovaně jsem na něj hleděla. Ze začátku chce se mnou spát, pak mě málem přizabije, pak chce, abych se od něj držela dál, osahává mě ve vodě, seřve mě, že jsem ho nechala, aby mě osahával, týrá mě a nutí mě běhat po lese.

To je vlastně to samé.

Je to schizofrenik.

Mozek, jako kdyby dostal ránu elektřinou, zamával bílou vlajkou a skočil přes palubu.

„Ne," odpověděla jsem. Zas by chtěl se mnou vymést.

„Tobě nestojí jeden polibek, za to, aby ses zachránila od pěti koleček?" zvedl jedno obočí a zvědavě si mě prohlížel.

Naprázdno jsem otevřela a zavřela ústa.

Pak, jako kdybych opět nalezla hlas, jsem zaječela: „Jakých pět koleček?"

„Dej mi polibek a nebude ani jedno."

„Ne, opět se mnou vypečeš!" protestovala jsem, ale on se na mě jen nechápavě zamračil.

„Proč bych tě pekl?"

Protočila jsem očima a zatlačila do jeho hrudníku, aby se ode mě odvalil. S těžkostí jsem se vyhrabala na nohy. Z mé malé výšky jsem hleděla, jak vysmátý leží v trávě a zubí se na mě.

„Kolik bylo těch koleček?" zeptala jsem se podrážděně.

Ukázal na mě otevřenou dlaň a pak k ní ještě přidal palec z druhé ruky. „Šest," pyšně mi oznámil a já se od něj vzdálila, abych mohla pokračovat po – teď už vyšlapané – cestičce kolem mýtiny. Mírný poklus by mě tímto tempem nemusel zabít, toužebně jsem pohlédla na vycházející slunce.

Nutila jsem nohy, aby se střídaly, a vždy, když zahlásil číslo, které mi ještě zbývá, jsem ho v duchu proklínala.

„Tři!"

Proběhla jsem kolem kapradí, které jsem si určila jako začátek a konec, a zamračila se na něj, jako kdyby bylo strůjcem všech mých problémů.

„Podvádíš!" zavrčela jsem na něj. V duchu jsem se snažila dopočítat, kolik jsem jich uběhla.

„Možná trošku."

Když jsem v duchu došla k číslu sedm, chtěla jsem se na něj vrhnout a zardousit ho, ale neměla jsem sílu ho ani uškrtit. Seděl v trávě a neskutečně se na mě bavil. Dokonce měl tolik drzosti, že se to pobavení ani nesnažil skrýt.

„Pojďme spát," zaprosila jsem, ale on jen zakroutil hlavou.

„Ještě jsi mě pořád nechytila." S tím se postavil na nohy a oprášil ze sebe špínu, která mu ulpěla na oblečení.

Sesunula jsem se na kolena k zemi.

„Já už nemůžu!" vykřikla jsem a prostě se složila úplně. Ležela jsem v udusané hlíně a pozorovala špičky černých bot, které se ke mně přibližovaly.

„Meredith, vstávej, ještě jsme neskončili," řekl mi autoritativně. Vykroutila jsem zpod sebe ruku a ukázala mu vztyčený prostředníček. Pak jsem ruku spustila k zemi, protože mi došlo, že to stejně na něj nebude mít žádný účinek.

„Říkám ti vstávej!"

„A já ti říkám, že ne. Já už nemůžu, všechno mě bolí, mam hald, žízeň a jsem špinavá."

„A jsi pěkný kňoural, zapomněla jsi dodat."

Přetočila jsem se na záda a sledovala jeho tvář naklánějící se nad tou mou, ale z výšky snad dvou metrů.

Zajímalo by mě, čím ho krmili, že tak vyrostl.

„Meredith, slyšela jsi mě?"

„Ne," odpověděla jsem mu bez obalu.

„Vstávej!"

„Ne."

„Dělej, než tě donutím."

„Dělej."

Naštvaně si zajel rukou do vlasů a rukama mi zajel pod paže, aby mě zvedl. Rozhodla jsem se maximálně nespolupracovat a nezapojit ani jediný sval, který jsem mohla ovládat, abych mu nepomohla. Ne že by byla teď nějaká šance, že ty svaly ještě ovládám.

Myslela jsem, že si mě jen tak přehodí přes plece a pohodí mě někde v lese. Místo toho mě ale opět spustil zpátky na zem a dal si ruce v bok.

„Vstávej!"

Protočila jsem očima, aby pochopil, jako jak moc ohraná písnička mi to přijde.

Nepochopil.

„Nejdu."

„Vstávej, jdeme spát." Nadějně jsem na něj pohlédla, ale moc jsem mu nevěřila.

„Nejdu, nemůžu se zvednout." S dalším povzdechem se otočil, že odchází. Posbíral si svůj plášť a zbraně a zmizel z mýtiny. Vykrucovala jsem krk, abych ho zahlédla. Pak jsem se na to vykašlala.

Tak mě tu nechal.

Chtěla jsem se zvednout a aspoň se přesunout na plášť, který byl rozložený uprostřed mýtiny, ale vážně jsem neměla sílu se tam doplazit.

Na mou tvář dopadl stín.

Uslyšela jsem tak dobře známy povzdech.

Stočila jsem svůj pohled na Alaiona. Vzal můj plášť a přehodil si ho přes rameno. Vrátil se ke mně a jednou rukou mi podebral nohy, druhou záda. Během chvíle si mě vyhoupl do náruče a kráčel pryč.

„Já to nikomu neřeknu," zašeptala jsem směrem k němu a ještě na něj mrkla.

„Jako co?" zeptal se mě nejistě a mě se rty roztáhly do spokojeného úsměvu.

„Že máš i dobré vlastnosti."

Kdo si to ještě nevšiml, tak upozornuji že tohle bude povídka na dlouho trať.