Další kapitola, chtěla bych ji věnovat vám všem, kterým se libí moje fantasy tvorba a i přes komplikovanost charakterů se vám libí. Doufám, že touto kapitolou vám to nezamotám ještě víc, že si ji užijete stejnou mírou jak já.

Ruce se mi klepaly, když jsem si dávala lžíci do úst. Svaly mě nechtěly poslouchat po včerejším nočním běhání po lese. Od chvíle, co jsem vstala, jsem se Alaionovi vyhýbala, jak to šlo. Dokonce jsem se schovávala na půdě v domě jen proto, aby mě nenašel. I oběd jsem jedla na poslední chvíli, doufala jsem, že on už jedl.

Když jsem se rozhlédla, nebylo tu už moc lidí, ale rozruch jsem pořád způsobovala. Kalhoty, které jsem měla na sobě, nikdo neocenil, a tak to spustilo ještě větší šepot než předtím. Dojedla jsem jídlo a odnesla talíř na kopu k ostatním. Bez dalšího ohlédnutí jsem odešla rozhodnutá se jít umýt, mohlo by to ulevit mým bolavým svalům.

Donutit se dojít k chatě a zase k potoku mě stálo víc sil, než jsem očekávala. Do vody jsem se téměř zhroutila, posadila jsem se na kámen a voda mi omývala ramena. Některé škrábance mě pekelně štípaly, nejvíc ten na ruce, když jsem se snažila prodrat se keřem a nevšimla si trnů na něm.

Opírala jsem se o skalní výběžek, který mě mírně studil do zad.

Jak to dělají, když je tady zima?

Naštěstí je teď spalující horko a voda je příjemně vlažná. Nedokážu si představit, že bych do té vody musela vlézt, když není minimálně nad osmnáct stupňů. Jenže i Alaion má doma přece vanu, říkal to, když jsem se ho včera ptala.

Jsem zvědavá, jak dlouho mi vydrží se flákat, než na to někdo přijde. V táboře po mně chtějí maximálně pomoc při práci v kuchyni, ale jinak mě k ničemu moc nepouštějí. I když čím bych jim asi tak mohla být užitečná? Co bych tak mohla tady zvládnout kromě vaření a uklizení? Lovit neumím, stráž držet nedokážu a hlídat děti – to bych možná taky nezvládla. Kdyby mi totiž utekly do lesa, nebyla bych schopná se vrátit zpátky ani sama.

„Tady jsi!" Otočila jsem se po hlasu a ulevilo se mi, že to byla Deshiree. Položila si svůj ručník na skálu a začala se svlékat.

„Hledá mě někdo?" Doufala jsem, že se tady schovám. Jestli mi řekne, že někam musím jít, budu muset. Od doby, co jsem došla do tábora, se o mě starala a neměla jsem to srdce, abych jí na něco řekla ne. Proto jsem ještě ráno prala obvazy a pomáhala jí s drobnostmi.

Deshiree totiž ošetřovala zraněné a nemocné. Včera v noci, když já jako bludička poletovala po lese, vrátili se muži z nějakého nájezdu, který se moc nepovedl. Tím pádem v naší chatě leželo devět mužů, kolem kterých se muselo běhat a ošetřovat je. Nechápala jsem, jak to zvládala, ale celou dobu se na ně usmívala a dodávala jim naději.

„Hledá tě Athira, moje sestra." Když to řekla tak se mírně zamračila. Nedokázala jsem odolat další otázce a potlačit svou zvědavost.

„To je špatně?"

„Meredith, měla bys vědět, že svou sestru miluji, ale je schopná udělat cokoliv kvůli Alaionovi. Pokud ona nabude dojmu, že bys ji mohla jakýmkoliv způsobem bránit­...," otřásla se při těch slovech, „nechci ani pomyslet, co by se ti mohlo stát. Vyhni se jí."

„Vlastně jsi už druhá, kdo mě na ni upozornil. Ale proč by mě takhle hledala? Co ode mě chce?"

„Řekla bych ti, abys to šla zjistit, ale radši to nedělej. Ona není tak zlá, jak vypadá."

„Jasně," řekla jsem ironicky, ale Deshiree si z toho nic nedělala.

„Měla bys radši jít za Alaionem, já mám ještě hodně práce a u nás bys teď jen překážela."

„Mám na výběr?" zašeptala jsem sama pro sebe, ale ona mě slyšela. Položila mi ruku na rameno a shovívavě se na mě usmála.

„Všichni máme na výběr, většinou. Čím dřív splníš svůj úkol, tím dřív se z tohoto táboru dostaneš."

Oblékla jsem si oblečení s tím, že se vydám k Alaionově chatě. Otočila jsem se na patě a pohlédla na její unavený obličej.

„Prosím tě, kde bych sehnala ještě nějaké kalhoty? Mám jenom jedny."

„Zeptej se Alaiona, já si sukně šiji sama. A nenos moc často kalhoty do jídelny, dnes to způsobilo velký rozruch. Muži si pak připadají méněcenní." Přikývla jsem, že jsem ji pochopila.

„Uvidím, co se s tím dá dělat." Po tváři jí proběhl pobavený úsměv, který vystřídalo zamračení. Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila Athiru stojící ani ne dva metry ode mě. Probodávala mě pohledem a prohlížela si mé nové oblečení. Měla jsem boty od Alaiona, legíny, tuniku a nůž upevněný na opasku. Ruce měla překřížené na hrudi. Jestli s tím chtěla dokázat, že má taky prsa, moc se jí to nedařilo.

„Des, myslela jsem, že ji pošleš za mnou," řekla naštvaným hlasem.

„Právě jsem za tebou šla," skočila jsem jim do rozhovoru, než si stihla Deshiree kvůli mně zavařit. Nechci, aby se hádaly, i když Athira je taková hnusná zmije. „Co potřebuješ?"

„Mám s tebou vybrat vhodný luk a dát ti toulec s šípy, Alaion to tak chce," dodala rozmrzele a bylo vidět, že nebýt jeho, nehnula by ani prstem. Koukla jsem se na Deshiree, ale ta mi jen přikývla.

Vydala jsem se po vyšlapané cestičce za Athirou, bála jsem se ji mít za zády. Nedokázala jsem odhadnout nakolik je schopná mě bodnout do zad. Kráčely jsme trochu oklikou, abychom nešly mezi domy. Ani jednou nezpomalila, ale její tempo nebylo tak zběsilé, jako když jsem kráčela za Alaionem. Nakonec jsme dorazily k jedné z dřevěných chat. Na první pohled se nijak neodlišovala, až na tři stráže sedící před dřevěnými dveřmi.

Athira na ně pokývala hlavou a oni ji něco zamumlali na pozdrav. Prohlédli si mě dlouhým pohledem, načež se jeden z nich zvedl a zahradil nám cestu. Ukázal na mě prstem a zamračený výraz napovídal problému.

„Kdo to je?" chraplavý hlas zněl, jako kdyby to byl třicetiletý kuřák. Muž mohl mít tak čtyřicet let, pevná muskulatura – neboli tlouštík – byl oblečený do kožené zbroje i s helmicí na hlavě. Jen podle obočí jsem odhadla, že má tmavé vlasy.

„Meredith, jdeme si pro luk. Jestli nás tam nevpustíš, vysvětluj si to Alaionovi." V ten moment jsem pochopila, proč Athiru stálo tolik sil dostat se tam, kde je. Muž z ní neměl moc respekt, ale jakmile řekla Alaionovo jméno, jeho výraz se ze zamračeného změnil na naštvaný. Udělal k nám pár kroků a hrozivě se nad námi tyčil.

„Nepustím vás tam."

Athira mu pohled oplácela a udělala k němu pár kroků blíž. Bylo vidět, že nechce ustoupit ani o píď – brada vystrčená, obočí stažené, ruka položena na noži, který měla u pasu.

„Okamžitě uhni, nemám čas se zabývat s někým, kdo skončil jako strážce. Jsem Athira Bros, Mistryně luku a stínu," řekla autoritativním hlasem a muž po chvíli zaváhání uhnul. Strčila do něj ramenem a prošla kolem něj, jako kdyby se nic nedělo. Cupitala jsem za ní a tvářila se, že jsem jen kousek jejího pláště a ne člověk, kvůli kterému se tady kupí problémy.

Vevnitř bylo mírné šero, ale ta kopa zbraní – meče, štíty, sekery, a dokonce různé kopí. Zbytek jsem vlastně ani neuměla pojmenovat. Athira zamířila až na samý konec, kde byly pověšené luky. Různé délky, zahnutí, barvy – podle čeho se vybírá luk?

Prohlédla si mě a chytla do ruky jeden z luků. „Natáhni ruku před sebe."

Natáhla jsem pravou ruku před sebe a ona k ní přiložila luk. Pak ho zas pověsila zpátky, vytáhla jiný a znovu ho přiměřila. Neviděla jsem v nich rozdíl, ale ona evidentně ano. Nakonec mi jeden vložila do ruky. Stála jsem tam jak poleno a koukala na tmavohnědý luk.

Netušila jsem, co s ním mám dělat.

Protočila očima: „Zkus ho natáhnout." Chytla jsem tětivu a pokusila jsem se ji natáhnout. Po chvíli boje jsem s ní zvládla trošku pohnout. Rukou mi ohmatala ramena.

„Chce to mít na to svaly, časem to zvládneš." Podala mi toulec se šípy. „Máš jít za Alaionem. Víc ať už po mně nic nechce, pokud s tím budeš mít něco společné." Přehodila jsem si toulec přes rameno a raději odešla. Bála jsem se, že tolik zbraní pohromadě by ji mohlo přimět k tomu, aby je na mě testovala.

---

Zaklepala jsem na dveře, jenže skoro nevydaly žádný zvuk. S povzdechem jsem je otevřela a vešla dovnitř. Zarazila jsem se uprostřed dveří a hleděla na postel. Nahá zpocená záda, hezký zadek, který se pohyboval v rytmu, jak je lidstvo staré. Zaraženě jsem hleděla na ten výjev.

Žena ležící pod Alaionem zakřičela. Alaion něco řekl, jenže ona nekřičela z vášně, znělo to bolestně. Ohlédl se přes rameno a já pohlédla do jeho černočerných očí, fialová duhovka tam nebyla – pohltila ji temnota. Něco zanadával, zamumlala jsem omluvu a vycouvala ze dveří.

Prošla jsem několik metrů a posadila jsem se do stínu jednoho ze stromů. Naštvaně jsem pohodila luk vedle sebe i s toulcem, který se rozsypal. Pořád jsem viděla před očima, jak píchá tu ženskou. Zalévalo mě teplo jen při pomyšlení na to, že bych tou ženou byla já. Vytáhla jsem nůž z pouzdra na stehně a zabodla ho hluboko do země.

Nebyla jsem to já. A ani nebudu.

Byla jsem tak naštvaná – na něj, na všechny. Měl se mnou trénovat a on si místo toho šoustá nějakou...

„Ugh!" naštvaně jsem zakřičela.

Proč vlastně chci být na jejím místě?