Autor: Sairen
Wattpad: Sairenka
Téma: Slova
Název: Rudé písmo
Skupina: Monsta X
Pár: Shownu/Wonho/Jooheon
Počet slov: 2506

Anotace: Tři životy spojené rudým inkoustem. Tři muži ztracení ve vlastních životech. Dokáže je osud svést dohromady?

Text povídky:

Ztichlým městem se ozývalo šumění nočního moře. Jen několik opozdilců se ještě narychlo hrnulo ulicemi ke svým domovům. Hyunwoo seděl na schodech před domem. Širokými rameny se opíral o úzký pás zdi. Nebylo to nejpohodlnější, ale pořád lepší než nic. Už ztratil přehled po kolikáté za tenhle měsíc byl vyhoštěn z vlastního domu. Popravdě už mu to bylo i jedno, protože důvod byl pořád stejný. Jeho žena mu nedokázala odpustit, že není jeho amoyo.

Už od nepaměti bylo v jejich zemi běžné, že na první narozeniny se dítěti na těle objevilo magické tetování značící první větu, kterou jim řekne jejich amoyo neboli spřízněná duše. Tradičně se jim říkalo mawu. Umístění se lišilo jedinec od jedince. Spojovala je pouze barva písma. Temně modrá jako moře v podvečer. Jen výjimečně se objevilo černé, které značilo, že dotyčný minul svého amoyo v tomto životě. A přesto tu Hyunwoo seděl a nevědomky palcem přejížděl po rudých písmenech svého mawu na předloktí. Ani nejvyšší šaman nedokázal říct, proč se jeho mawu liší.

Rodiče strávili celé dětství běháním od šamana k šamanovi. A skrýváním jeho mawu přede všemi. Ani jeho sourozenci netušili jak vypadá, dokud se nenaštval a nestrhl si obvaz na oslavě sestřin narozenin. Vesnice přijala jeho odlišnost s klidem. Sem tam na něj někdo poukázal, ale jinak si hleděli svého. Roky ubíhaly, Hyunwoo dospěl a přebral otcovu živnost rybáře. Sestry se zase staraly o prodej jeho úlovků. Výdělek si spravedlivě dělili. A pak se sestry vdaly, a převzaly živnost svých mužů. A Hyunseok se přidal k rybářské živnosti. Najednou nebyl kdo by prodával. Tak se Hyunwoo oženil s dcerou jiného rybáře. Nebylo v tom nic romantického. Nikdy k ženám necítil nic romantického. Byla to pro něj povinnost. Jeho žena nosila černé mawu ukryté pod záhyby své sukně. A přesto mu poslední měsíce téměř každý den spílala, proč není jeho amoyo, když mu řekla tytéž slova, co má na ruce.

Jenže ta slova znala celá vesnice. Všichni je mohli vidět, když v létě nosil koše s úlovkem na trh. Neobtěžoval se nosit košile, jen by je zbytečně špinil. Bylo snadné pak zopakovat, co si předem přečetla. A že necítil žádné brnění ani chvění pod mawu? To proto, že má jinou barvu přece. Byla rozhodnutá se stát jeho ženou, tak ji nechal. Pro něj to byla jen nutnost. Potřeba druhých rukou a výmluvných úst na trhu. Nic víc v tom neviděl. Jistě, své povinnosti si plnil, ale nadšený z toho nebyl. A dítě jim bohové stále ještě nedopřáli. První dva roky si říkali, že jsou ještě moc mladí. Další tři už se jejich vztah pomalu hroutil. A poslední rok byl spíš peklo. Ona chtěla dítě, on utíkal na moře. Vyhýbal se jí jako muréně, kterou mu čím dál víc připomínala.

V dálce zazněl modlitební zvon a vytrhl ho z myšlenek. Rozhlédl se po prázdném městě. Radši se vyspí v lodi, než aby se plížil do postele vedle ní. Byl si jistý, že na něj čeká s košilí vykasanou ke kolenům. Vůbec ho ta představa nelákala. Zvedl se, odšoural k lodi a ustlal si na sítích. Šumění moře a slaný vzduch ho rychle ukonejšily ke spánku.

-

Řinčení zbraní se neslo nevelkou planinou. Těžké boty vojáků se bořily do země nasáklé krví jejich padlých bratrů. Důvod války už dávno zapomněli, poháněla je jen touha po vítězství a slepá víra v jejich vládce.

Wonho se vyhnul dalšímu vojákovi nepřátelské armády. Nesmyslné zabíjení mu bylo proti mysli, ale jako nemanželský bastard krále neměl na výběr. Musel prokázat svou cenu v očích krále a jeho rádců. Nebo spíš zrádců.

Celá tahle válka byla nesmyslná. A přesto v ní obě strany pokračovaly, jen aby dokázaly, že jsou lepší. Za cenu tisícových ztrát.

Wonho se proplétal mezi těly válečníků s elegancí tanečníka. Matka ho nutila účastnit se všech hodin a lekcí jako jeho starší bratr. Jediný tanec u něj nevzbuzoval odpor a děs. V tom jediném totiž vynikal. V ostatním byl jen bratrův stín. A i teď se snažil být jeho stínem a krýt mu záda. Mingak mu to neulehčoval. Příliš spoléhal na to, že je korunní princ. Že mu všichni uhnou z cesty a neodváží se na něj vztáhnout ruku. A taky na to, že Wonho bude po ruce aby skočil do cesty každému opovážlivci. Pro bratra byl jen postradatelný osobní sluha.

I teď se Mingak choval jako nezranitelný cvok. Wonho se vrhl do cesty útočníka. Než stihl vůbec zareagovat, jeho protivník padl k zemi s šípem v krku. Vděčně se podíval směrem k lukostřelcům. Minhyuk mu opět zachránil krk. Už přestal počítat, kolikrát mu jeho šípy odpomohly od problémů. Bohužel, Mingak tohle ocenit nedokázal. Přímo soptil vzteky, ale přes hluk zbraní ho nebylo slyšet. A přesně toho okamžiku využil skrytý nepřítel . Mingak vytřeštěně hleděl na šíp trčící ze své hrudi. Wonho ho popadl za paži a rychle táhl směrem k lukostřelcům. Do ramene se mu zabodl další šíp. Bratra hodil k zemi. Lukostřelci se k nim seběhli se štíty. Mingaka hned odnesli do stanu k ranhojiči. Wonho se vyčerpaně svezl na zem.

Jeden z lukostřelců mu vytáhl šíp z rány. Na něj teď ranhojiči čas mít nebudou. Minhyuk donesl vodu a čisté obvazy. Naštěstí nebyla rána moc hluboká, jen bolestivá.

"Máš štěstí, že jsi samý sval," ušklíbl se Minhyuk a ovázal očištěnou ránu.

"Jak je na tom Princ?"

"Kdyby umřel nikdo by se nezlobil," zamručel jeden ze starších vojáků.

Wonho se jen otřepal. Představa, že by Mingak zemřel byla děsivá. Otec by to hned označil za jeho chybu. A Sněm by ho sežral.

"Radši o tom nežertujte. Následky by byly pro všechny děsivé," zvedl se ze země. Noční stíny se pomalu vkradly do tábora. Hluk bitvy se pomalu utišil. Sběrači pobíhali po planině a sbírali raněné. Mrtvé nechávali ležet v poli, divoká zvěř se o ně v noci postarala. Aspoň někdo měl prospěch z tohohle masakru.

Minhyuk ho odtáhl ke svému stanu. I když stan bylo dost luxusní označení. Spíš plachta přehozená přes nízkou větev stromu. Ale proti rose posloužila dobře. Minhyuk se uložil na zem a natáhl k němu ruce.

"Na tom rameni spát nemůžeš," poplácal si hruď. "Takže se přitul na mou hruď."

Wonho se jen suše zasmál a poskládal se vedle svého společníka. Na jeho zvláštní humor už si stihl zvyknout za ty měsíce, co bojovali v téhle smrtící válce.

-

Na druhé straně planiny oslavovali úspěšný den. Králův druhý syn, Jooheon, jen tiše sledoval, jak si jeho bratr přivlatňoval jeho zásluhy. To on trefil svým šípem korunního prince. Jeho bratr ani nedostřelil za konec vlastní linie. Byl podprůměrný střelec, a ještě horší šermíř. Proto ho drželi skrytého za palebnou linií.

Jooheon smutně pozoroval otce, který radostně plácal Joohyuka po rameni. Jemu nikdy takové emoce neukázal. Jen strohá slova a chladné pohledy. Raději stočil pohled k radujícím se vojákům. Ti prolévali hrdla pálenkou a hlasitě oslavovali jejich malé vítězství.

"Jsou to idioti," ozvalo se vedle něj. "Vůbec nechápou, že teď mají o důvod víc nás nenávidět."

Kihyun měl nadání se zjevit odnikud, proto patřil mezi jejich nejlepší špehy. Samozřejmě naprosto nedoceněný muž, jako všichni schopní lidé v jejich zemi. V tom jeho otec naprosto vynikal. Potopit ty, co jsou schopní, a vyzdvihnout ty, co nic neumí.

"Myslíš, že umře?" otočil se na něj a podal mu pohár s vodou.

"Minul jsi sice srdce, ale je to možné. Už u nich chystají odvetu. A taky jsi trefil jejich levobočka," vzal si pohár a napil se.

Jooheon si povzdechl a znovu se rozhlédl po přiopilých vojácích. Naděje, že by stihli do rána vystřízlivět byla asi tak velká, jako inteligence slimáka. Obrátil se na svého společníka, který měl na rtech svůj pověstný úšklebek. Nedíval se na něj, ale na jeho předloktí.

"Víš, nejsi jediný, u koho jsem viděl rudé písmo místo modrého," mrkl na něj.

"Co tím myslíš?"

"Ve vesnici odkud pocházím byl rybářův syn, taky měl rudé písmo na svém mawu . A překvapivě i na druhé straně téhle mrtvé země spí další muž s rudým mawu," znovu se napil a přeletěl pohledem jejich okolí. "Dnes máš vzácnou příležitost. Můžeš zmizet a nikdo tě zítra hledat nebude. Budou tě mít za padlého."

Jooheon nevěřícně zíral na muže vedle sebe. Jeho mysl zamrzla u zmínky o dalších se stejným mawu. Vždy ho považoval za prokletí, protože ho otec i kvůli němu od sebe odstrkoval. Ale pokud existoval někdo další, mohlo to znamenat...?

Kihyun jemně sevřel zápěstí mladého prince a vyvedl ho ze stanu. Mladík byl ztracený v myšlenkách a ani si toho nevšiml. Nechal se vést skrz tábor až na okraj, kde už čekal osedlaný kůň připravený na cestu. Jeden z posledních tahačů. Masivní zvíře s dlouhou hřívou zapletenou do copů. Jejich rasa byla dříve určená k tahání povozů a těžkých břemen, takže unést dva nepříliš dobře krmené mladíky pro něj problém nebyl.

Jooheon se zmateně rozhlédl. Ztratil se v myšlenkách a najednou stál úplně jinde, před monstrózním koněm. Nikdy to nahlas nepřiznal, ale koní se bál. Od doby, co ho Joohyuk jako sotva tříletého posadil na hřbet splašené kobyly a smál se mu. Kobyla ho samozřejmě shodila a málem ušlapala. Nebýt vojáka, co šel okolo, asi by bylo po něm. Od té doby se koním radši vyhýbal. I teď podvědomně couvnul dál od té potvory.

"Klid princátko. Haru je neškodný starouš. Dokáže nás odtud dostat dost daleko, aby nás už nikdy nenašli," Kihyun ho chytil za rameno.

"Nemůžu odjet. Jsem princ!"

"Princ čeho? Mrtvé země? Rozhlídni se kolem! Nic už nezůstalo. Těch pár přeživších vesničanů, co nestihli utéct předtím, se přesunulo za hranice a spokojeně žijí jinde. Tady nás nic nečeká. Copak to nevidíš?!" popadl chlapce před sebou za ramena a zatřásl jím.

"A kam bych šel? Co bych dělal? Vždyť nic neumím. Jen válčit..." Jooheon zamrkal slzy, které se mu tlačily do očí. Připadal si zbytečný.

"Půjdeš se mnou domů. Naučíš se lovit ryby nebo pěstovat obilí a čaj. A zapomeneš na tenhle krutý kus života," přitáhl si mladšího do náruče a pevně ho objal. Skoro dva roky dělal špeha pro obě strany. Poznal jejich myšlení, nebo spíš nemyšlení. Mladší z princů mu svou empatií přirostl k srdci. Stejně jako levoboček druhého krále. Proto přišel narychlo s plánem útěku. Tedy, plán měl už dávno. Pro sebe a svého amoyo. Jen ho musel poupravit a to rychle. Dnešní události všechno zamotaly.

Jooheon jen mlčky stál v objetí staršího muže a nevěděl, co má dělat. Naposledy ho objala jeho chůva, když mu bylo asi pět. Už zapomněl jaké to je. Nejistě zvedl ruce a objal druhého hocha. Blízký kontakt mu byl většinou nepříjemný. Tedy, od žen, které byly v táboře mu byl nesnesitelný. Muži si je mezi sebou střídali častěji než džbán s vínem, a to už bylo co říct. A přesto teď necítil nic než úlevu.

"Tak pojď princátko, je čas vyjet. Dokud jsou opilí nevědomostí," přitáhl koně za otěže blíž k nim a pomohl mu nasednout. Chudák chlapec se klepal jak osika ve vichřici. Nasedl za něj a vyjel. Pomalu projížděl stezky lesem, kde věděl, že nikdo nehlídá. Z brašny vylovil plášť a hodil ho přes ramena chlapce před sebou. Ten se křečovitě držel sedla a jen se modlil, aby nespadl.

Dojeli až k okraji druhého tábora, kde Kihyun seskočil a odplížil se ke stanu. Tiše vklouznul dovnitř a plácnul svého amoyo po stehně.

"Na chvíli odjedu a ty už se tu pelešíš s jiným?" naoko naštvaně shlížel na oba muže před sebou. Ti se rozespale snažili pochopit, co se děje.

"Teď není čas spát. Sbalte se, nachystám zatím koně. A zbraně tu nechte, ty už potřebovat nebudeme," pokývnu hlavou k mečům ležícím vedle nich.

Wonho se nejistě díval z mizející postavou špeha. Upřímně byl naprosto ztracený v tom, co se právě stalo. V jednu chvíli vyčerpaně spal a v druhou na něj vychrlili, že se někam jede? Zato Minhyuk byl hned na nohou a chystal brašny. Naházel do nich těch pár drobností, co vlastnili a popadl dýky, které si připnul.

"Na co čekáš? Až nás zase naženou do boje, abychom umřeli?"

"Ty chceš utéct? Se špehem?"

"Kihyun je můj amoyo. Věřím mu víc, než sobě. Pokud říká, že je čas jít, tak je čas jít. A tebe tu nenechám. Mingak by tě hned poslal na smrt, když už bych mu to nekazil," Minhyuk ho propálil pohledem.

Wonho se pomalu zvedl. Zraněné rameno mu moc nepomáhalo. Unaveně se rozhlédl kolem. Moc věcí neměl. Jen zbroj, která už viděla lepší doby, tupý meč a potrhané oblečení, co měl na sobě. Víc mu nikdo nikdy nedal. Popadl ze země plášť, který měl místo lůžka a přehodil ho přes sebe. Minhyuk mu mlčky podal jednu ze svých dýk.

"Radši být připraven."

Proplížili se za stromy, kde už čekali koně. Dvě mohutná stvoření s nádhernou hřívou a laskavýma očima. Na jednom z nich seděli dva jezdci. Špeh a druhý chlapec. Vytřeštěné oči sledovaly jejich pohyb. Minhyuk připnul brašny k sedlu a přidržel koně. Wonho se bolestivě vydrápal nahoru. Koně miloval, ale nikdy na nich nejel. A lézt na tažného koně se zraněným ramenem ? To byl teprve zážitek. Minhyuk se vyšvihnul za něj a ujal se otěží.

"Hlavně mě nevytřep, jo?"

"Neboj, spíš tě napíchnu na první větev, co potkáme."

Jooheon mlčky pozoroval muže před sebou. Muže, kterého zranil svým šípem. Nevypadal jako královský syn. Spíš jako chudák, co se připletl do války. Pohledem sjel na jeho rameno, na kterém zářil obvaz. Uhnul pohledem dolů, když koutkem oka zahlédl něco rudého. Z roztrhaného rukávu prosvítal rudý inkoust. Nedokázal sice přečíst slova, ale stačilo vidět tu barvu. Stejná jako jeho mawu.

Ztichlou krajinou projížděli na jih, směrem k hranicím Staré Země. Měsíc jim osvětloval cestu. Jakoby jim sama bohyně požehnala a chránila je před nebezpečím. Zastavili až za hraničními kameny. Kihyun sesedl a v podstatě sundal Jooheona ze sedla. Ten se rovnou posadil na zem. Nohy by ho neudržely, jak se třepaly.

Wonho se nějak skulil ze sedla a vzal si příklad z kluka na zemi. Chvíli ho mlčky pozoroval a snažil se si ho zařadit. Ale nevybavoval si ho.

"Jsi v pořádku?"

Jooheon vytřeštěně zvedl pohled k muži před sebou. Nevinná otázka, která vyšla z jeho úst, v sobě nesla víc, než kdo čekal. Bezmyšlenkovitě se chytil za předloktí, kde jeho mawu začalo pálit.

"Omlouvám se."

Wonho překvapeně hleděl na chlapce, než stočil pohled k vlastnímu předloktí, které začalo pálit. Odhrnul potrhaný rukám a palcem přejel po slovech svého mawu: Omlouvám se . Obyčejná věta, která dokáže změnit život.

"Amoyo. Jsi můj Amoyo."

Kihyun tiše sledoval ty dva. Tušil, že budou patřit k sobě. Jen doufal, že se nemýlí i u svého přítele. Povzdechl si a nahnal je zpět na koně. Na povídání budou mít zbytek života. Ještě je čekala dlouhá cesta domů.

-

Těsně před svítáním Hyunwooa probudilo ržání koně. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. V přístavišti stáli dva tahači a vedle nich tři muži v pláštích. O něčem velmi živě, ale tiše diskutovali. Zvedl se z loďky a teprve poté si všiml čtvrtého z nich, ještě chlapce. Stál na břehu a díval se na moře. Naivní úžas jeho pohledu Hyunwooa zaujal. Pomalu k němu došel. Chlapec se k němu otočil a nervózně se usmál.

"Dobré ráno."

A rybářovo rudé mawu se rozpálilo...