Jméno: Moonchild
Wattpad: moonchild129
Zvolené téma: Slova
Název povídky: Balada o spřízněných duších
Skupina: Ateez
Postavy: Choi Jongho, Jung Wooyoung, Kang Yeosang, Kim Hongjoong
Počet slov: 8578

Anotace: Ve světě, kdy se každý narodí se slovy, které mu jako první řekne jeho spřízněná duše, čelí hrabě Jongho a korunní princ Wooyoung nemilým okolnostem. Věty vepsané do předloktí obou mladých aristokratů na první pohled nepatří ke vznešeným, krásným, ba dokonce ani milým. V prostředí královského dvora, kde panuje přísná sociální hierarchie a pevné zásady etikety... jakou šanci mají, že se jim podaří objevit svou spřízněnou duši?

Text povídky:

Královský palác zářil do noci. Světlo unikalo ven skrze okenní tabulky vykládané mozaikami a propůjčovalo majestátní stavbě zvenčí vzezření nejjasnějšího souhvězdí na obloze. Masivní zlaté lustry posázené stovkami svící osvětlovaly síň, do níž se vešly desítky stolů obložených těmi nejvybranějšími pokrmy, stovky urozených pánů, rytířů i sličných panen, a v neposlední řadě i tři trůny, každý speciálně navrhnutý a vyrobený na míru jeho majiteli - a stále zbývalo dostatek místa k tanci.

Parket se v současné době namísto tanečníků hemžil všemi možnými i nemožnými barvami, vzory a látkami. Na chystanou slavnost dorazili ctění návštěvníci ze sousedních zemí i dalekých koutů světa, a přijížděli v plné parádě. O řadě kočárů před palácem svědčil stálý proud nově příchozích skrze bytelné dvoukřídlé dveře.

S rukama založenýma za zády korunní princ Wooyoung přihlížel, jak se sál pomalu plní hosty.

„Sjíždí se pomaleji než by bylo zdvořilé," špulil nespokojeně rty. Před začátkem oficiální audience, při níž budou královské rodině, jakožto i vyšším šlechticům a dalším významným osobnostem pobývajícím na hradě a v jeho nejbližším okolí, představeni vznešení hosté, se Wooyoung vytratil ze síně a uchýlil se na jeden z balkonů pod vysokým stropem. Jonghovi, který měl tu smůlu, že se mu zrovna připletl do cesty, poručil dělat mu doprovod.

Pravděpodobně aby žádná z jeho uražených poznámek nepřišla nazmar, pomyslel si mladý hrabě zachmuřeně, zatímco navenek dával svému princi za pravdu.

„Jeden by očekával, že tato drobnost," mávnul princ teatrálně pravicí ve vzduchu, „jim bude připomínkou, jak důležitý je první dojem. Koneckonců, ty o tom víš své, že, milý Jongho?"

Slova vepsaná z vnitřní strany předloktí pro něj byla citlivé místo - a Wooyoung si toho byl moc dobře vědom. Jakožto aristokrat chránil svou kůži před cizími zraky dlouhým rukávem či páskou, před všetečným a umíněným princátkem, co mu viselo na krku od dětství, však neexistovalo tajemství, na něž by měl Jongho právo.

Rozhodl se, že nejlepší odpovědí bude mlčet.

Wooyoung ho však odmítal nechat být. „Jsi nějaký nezvykle zamlklý," popichoval ho.

„Jeho královská výsost mluví dost za nás oba," opáčil.

„Ach, Jongho."

Princův smích zanikl v symfonii rozjařených hlasů rytířů a vznešených dam pod nimi. Lokty se zapřel o masivní zábradlí vypolstrované bavlnou a potažené modro-zlatým brokátem, a s výrazem dravce pátrajícího po kořisti přelétal očima po hloučcích shromážděných dole.

„Slavnosti ti nejsou po chuti?" otázal se po chvíli. Oči ani na okamžik nespouštěl z dění v sále.

Neodpověděl ihned. Oslava, k níž se schylovalo, byla vyhlášena na princovu počest. Nejnovější rozmar následníka trůnu a jediného králova syna sestával z přání vypátrat svou spřízněnou duši. Poručil tudíž, aby se ze všech zemí sjeli mladí princové i princezny, kněžny i knížata, hraběnky, baroni, rytíři a jejich paní... zkrátka každý, kdo alespoň něco znamenal. Mezi těmi princ Wooyoung doufal, že nalezne tu pravou či toho pravého. Jednalo se tudíž o událost nejvyšší důležitosti a váženosti, a o takové se nepříslušelo pronášet neuvážená slova.

Poznámku, že princovou spřízněnou duší klidně může být nová pomocná kuchařka, kterých královský pár nepochybně najmul v očekávání velkolepé hostiny celou řadu, se moudře rozhodl nechat si pro sebe. Jednak za takové řeči hrozilo potrestání, a zadruhé - a to byl mnohem závažnější důvod - by si tím sám naběhl do pasti.

Zvolil tedy vyhýbavou odpověď. „Nepochybuji o tom, že tato bude nanejvýš zdařilá, vaše královská výsosti."

Zdálo se, že pozorování hostů Wooyounga konečně omrzelo. S vypnutou hrudí a bradou způsobně vzhůru se narovnal a zaměřil se opět na Jongha.

„Hmpf," ušklíbl se nad jeho slovy. „Nicméně, myslím, že tohle by mohlo zajímat i tebe. Otec s matkou se nenechají zahanbit, přirozeně. Co by to bylo za slavnost bez zábavy? Při této významné příležitosti pozvali mimo naše vzácné hosty i ty nejlepší umělce z celé země. Slyšel jsi už o mistru Yeosangovi?"

„Nikoliv, princi."

„Tak brzy uslyšíš. Měl by dorazit v následujících dnech. A my, Jongho, bychom měli jít, nemyslíš?"

S kamenným výrazem přikývl. Poodstoupil vzad a nataženou paží pokynul ke schodišti.

„Až po vás, princi."

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

Po zdánlivě nekonečném uvítání, kdy jednotliví hosté postupně přicházeli před krále, královnu a prince usazené na trůnech v čele síně, kde byli následně ohlášeni a představeni královským heraldem, konečně zaznělo poslední jméno. Jongho je všechna do jednoho stihl zapomenout, ale na tom nesešlo - neboť skutečné seznamování začínalo právě teď.

Vznešení pánové a dámy se mísili v davu a zaplétali nezávazné rozhovory, kdy se každý snažil přesvědčit ostatní, že jeho země, hrad, léno, služebnictvo, či cokoliv dalšího, čím se svedli chlubit, je lepší než země, hrad, léno, služebnictvo či cokoliv dalšího těch druhých.

Prsty levé ruky si upravil vysoký límec u krku. Prozatím se držel stranou, ale jasně červené sako zdobené složitým, zlatě vyšívaným vzorem okolo lemování a knoflíků stejné barvy z něj i uprostřed pestrého davu dělalo snadný cíl pro princův sokolí zrak. Netrvalo dlouho a kralevic se k němu vskutku připojil.

Princ byl oděný v obleku barvy královské modři. Doplňovala ho bílá košile s širokými nařasenými rukávy a krémová vesta s umně stylizovanými znaky rozkvetlých kamélií. Černé boty s přezkami na vysokém podpatku mu přidávaly na výšce i sebevědomí zároveň, ačkoliv toho druhého měl na rozdávání i za běžného dne. Tělo držel vzpřímeně, hlavu mírně zakloněnou, a samolibě shlížel k Jonghovi, přestože byl následník trůnu ve skutečnosti o několik centimetrů menší než hrabě. Výškový rozdíl mezi nimi zdůrazňovala i koruna posázená drahokamy, která princi spočívala na perfektně učesaných vlasech.

Královský synáček ho nestihl ani počastovat jednou ze svých obvyklých poznámek, když se jim za zády ozvalo nesmělé: „S dovolením."

Jongho pevně semknul rty k sobě, než se pomalu otočil k nově příchozímu - sluhovi, diplomatovi či jiné zástupné osobě, jež byla zrovna pověřena úkolem představit svého urozeného pána či paní, s nimiž na velkolepé oslavy přicestovali.

Princi neunikl jeho kyselý výraz a zaculil se jeho směrem, což ho namíchlo ještě víc. Nesnášel ten ksichtík už od dob, kdy byli malí.

Živě si pamatoval den, kdy mu otec s obočím přísně staženým k sobě pevným tónem poručil, že si nejenže musí s tehdy pětiletým princátkem hrát, ale rovněž vyhovět každému jeho rozmaru, přestože Jonghovi bylo tou dobou už téměř jedenáct a byl tedy moc velký na to, aby si hrál s mrňaty. A tak malý hrabě uraženě špulil rty, postával se založenýma rukama, a očima probodával malého prince, kterému musel půjčit svůj dřevěný meč jen proto, že pískle zrovna natáhlo ruku tím směrem. Byla to krásná zbraň, třebaže ze dřeva - obstaral mu ji kovářský pomocník jako náhradu za skutečný meč, který Jongho ještě nemohl nosit. Teď nesměl mít ani tento, a to všechno jen kvůli Wooyoungovi...

V duchu střídavě proklínal své společenské postavení, ostatní dvořany a otravného prince, zatímco navenek se usmíval a předstíral zdvořilý zájem o komtesu ze sousední země a její doprovod.

Jen co se zbavili komtesy (značnou část jejich rozhovoru musel zastávat Jongho, hlavně proto, že žena většinu času trávila vrháním svůdných pohledů princovým směrem a zcela očividnému vymýšlení dle jejího názoru půvabné a oslnivé první věty, kterou kralevici při odchodu adresovala), žádal si jejich pozornost další muž, taktéž sluha.

„Jeho královská výsosti, hrabě," uklonil se mluvčí nejdříve před Wooyoungem a pak i Jonghovi, „dovolte mi urozeným pánům představit prince Hongjoonga."

Sluha s hlavou uctivě skloněnou k zemi ustoupil stranou a princ Hongjoong se zjevil na jeho místě - usměvavý, světlovlasý a přibližně stejně vysoký jako Wooyoung. Jeho oděv tvořila zvláštní směsice oblečení sestávající z mnoha vrstev černé a bílé barvy. Přes hrudník měl uvázanou černou šerpu, kterou po celé délce zdobily velké a umně zhotovené stříbrné brože. V uších se mu houpaly kruhové náušnice ze stejného kovu.

Postupně sklonil hlavu před princem i jeho doprovodem - poklona pro následníka trůnu byla mnohem hlubší než ta mířená Jonghovi, jak kázala dvorní etiketa - a culil se jako sluníčko, když na jeho projev úcty odpověděli stejným způsobem.

„Princ Hongjoong je velmi poctěn, že se s vámi setkává," ujistil je princův doprovod, když uvítací zdvořilosti vystřídalo ticho.

„Princ Hongjoong za sebe nechává běžně mluvit služebnictvo ve vybrané společnosti?" podivil se Wooyoung. Mírně nakrčený nos a obočí vysoko vzhůru, s nimiž si princova komorníka prohlížel, prozrazovaly, že takové jednání nepovažuje za vhodné. Upřeně se zadíval ke svému hostu, ten však nic neříkal.

Wooyoung se nadechl, pravděpodobně k další uštěpačné poznámce, než ji však stihl vyslovit, obrátil se Hongjoong tázavě ke svému doprovodu a cosi zagestikuloval rukama. Sluha mu pohotově odpověděl sérií vlastních posunků, na něž princ reagoval nejdřív úsměvem, následně dalšími gesty.

Že ty jsi mu to nepověděl?

Omlouvám se, výsosti. Ale viděl jsi jeho výraz? K nezaplacení!

Netrap ho, Hyunsuku. Je to náš hostitel, vzpomínáš?

„Jeho královská výsost ráčí odpustit, prosím," tlumočil komorník. „Princ Hongjoong nemluví ani neslyší, co vznešený princ povídá. Dorozumívá se pouze znakovou řečí."

Bylo to poprvé za mnoho let, co Jongho mohl být u toho, jak Wooyoung pro něco nenachází slova. Plamínek škodolibosti ho na okamžik zahřál na hrudi.

„Ovšem nemusíte se bát. Všichni, kdo prince doprovázejí, znakovou řeč ovládají dokonale. Pokud si jeho výsost bude přát si s princem Hongjoongem promluvit, jsme vždy k dispozici."

„Hm, tedy dobrá," nalezl Wooyoung opět ztracený hlas. „Můžeš svému pánovi říct, že jsem potěšen, uvítat jej jako hosta. A byl bych rád, kdyby se ke mně a mé družině později připojil u nějaké zábavné aktivity... hon, možná? Až se sjedou všichni významní hosté, samozřejmě."

S rukama založenýma za zády a napjatým výrazem (Jongho to spolehlivě rozeznal ze způsobu, jakým Wooyoung tiskl čelisti k sobě) princ vyčkával, než sluha přetlumočí jeho slova.

„Princi bude ctí, připojit se k vaší zábavě."

„Domluveno tedy. A nyní nás prosím omluvte," pokusil se o úsměv, ale scházelo v něm cosi z jeho obvyklého šarmu. „Slíbili jsme poctít svou přítomností i ostatní hosty. Pojď, Jongho."

Kývnutím se rozloučil s princem Hongjoongem i jeho komorníkem, a jal se následovat umíněného kralevice.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

Zbytek večera strávil střídavě uždibováním všemožných místních i exotických pokrmů ze stovek mosazných mís, pod nimiž se prohýbaly dlouhé stoly, a seznamováním se snad se všemi šlechtickými rody, co kdy chodily po světě.

Wooyoung se mu až do půlnoci držel po boku - usmíval se na hosty, ale mluvení z nějakého důvodu přenechal svému společníkovi. Pusu otevřel teprve až když se hosté vzdálili, a to zpravidla k tomu, aby mu mohl připomenout každou interakci, která byla zahájena skrz ona dvě slova. Zbavil se ho až později, kdy nad osazenstvem sálu začala vítězit přemíra pití. S prázdnými korbely a sklenicemi ubývalo zábran, a brzy se i obvykle upjatá šlechta uvolnila. Hudebníci hráli do taktu, vzduchem zněly stejnou měrou smyčcové nástroje i rozjařené hlasy.

Tou dobou se Wooyoung vytratil, k Jonghově neskrývané úlevě.

Během večera několikrát zatoužil princi připomenout, co bylo vepsané do jeho předloktí, ale ovládl se. Královský synáček dbal na to, aby měl ruce vždy zakryté a svá slova pečlivě střežil. Jonghovi je prozradil před mnoha lety, když byli ještě malí. Tenkrát hraběti přikázal, aby se s ním podělil o svou větu. Zprvu se pokusil protestovat, ale když mu princ pohrozil, že si na něj bude stěžovat otci, neochotně povolil.

„Můj otec je král," chlubil se mezitím Wooyoung, zatímco starší chlapec odmotával saténovou pásku ze svého předloktí. „A je nejsilnější na světě - silnější než ty, ha ha! A... a..."

Zarazil se a zamyšleně si kousal ret, jak o překot přemýšlel, koho by ještě král přemohl, aby Jongha nenechal na pochybách, kdo tady velí. Oči se mu náhle rozjasnily, když objevil přijatelnou možnost.

„A je taky silnější než ten tvůj, tak!" zahlásil vítězoslavně.

Můj otec by toho tvého hravě přepral, kdyby mohl, pomyslel si Jongho se rty semknutými do tenké linky jako pokaždé, když se Wooyoung začal ohánět svými rodiči, nahlas to však nikdy nevyslovil. Místo toho poslušně nastavil ruku a nechal prince, aby si prohlédl dvě slova vepsaná do jeho předloktí.

„Co tam je?" špulil chlapec rty, neboť mu bylo sotva šest a číst ještě neuměl. „Řekni mi to, hned!" poroučel.

„Píše se tam s dovolením."

Wooyoung vykulil oči. „To je všechno? Taková krátká věta! To já," ukázal si palcem pyšně na hrudník a vystrčil bradičku, „mám mnohem delší, hele!"

Vykasal si rukáv a strčil mu paži před obličej s takovou vervou, že div staršího nepraštil do nosu. Z bledé kůže jasně vystupovala věta:

Rád tě poznávám, princi troubo.

Tato slova nahlas přečetl z chlapeckého předloktí, než se stihl zarazit. Reakce se dostavila okamžitě: Malý princ se mu vytrhl, dupl nožkou a založil ruce v bok.

„To nemůžeš!" vztekal se. „Tohle říkat nesmíš!"

Nic mu nepomohlo, že to byl celé Wooyoungův nápad. Chlapec okamžitě zalitoval svého rozhodnutí ukázat Jonghovi důvěrný nápis. Na místě ho donutil přísahat, že o tom nikomu nepoví, a pokud by snad jeho tajemství někdy vyzradil, vyhrožoval, že by ho nechal přede všemi zbičovat.

Jongho pochyboval, že by si Wooyoung na tuto konkrétní výhrůžku pořád pamatoval - zvlášť proto, že jako malý vyhrožoval bičem a pranýřem každému, kdo jej musel poslouchat - přesto však držel pusu na zámek a princovo tajemství nikomu nevyzradil, ba se snažil na něj nejradši ani nemyslet. Pro jistotu.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

„Co říkáš na naše hosty, Jongho?"

Druhého dne si ho princ nechal zavolat do svých komnat. Po strojeném přivítání zavedl staršího muže k jednomu ze stolů, jimiž byl jeho soukromý salonek pro přijímání návštěv vybaven, a začal se ho vyptávat. Jonghovy názory se pro něj najednou zdály být té nejvyšší důležitosti.

„Jsou... sympatičtí, vaše výsosti," zvolil odpověď, která se mu v té chvíli jevila jako bezpečná.

Princ nasadil zamyšlený výraz a poškrábal se ve vlasech na zátylku. „Myslíš? Inu, když to říkáš... Kdo ví, možná se mezi nimi najde i někdo pro tebe a tvá, hm, slova."

Konec věty pronesl s náznakem obvyklého arogantního úšklebku. Jongho mu věnoval letmý pohled, ale neříkal nic. Už dávno přestal očekávat pověstné šimrání v oblasti předloktí značící setkání sobě si souzených duší a smířil se s tím, že jediný osud, který pro něj život nachystal, je snášet štiplavé poznámky ze strany následníka trůnu.

Způsob, jakým se tvářil, a jeho držení těla prozrazovalo, že prince otázka spřízněné duše trápí podstatně víc, než dává před svými dvořany najevo.

„Jsem si jistý, že ta správná osoba se dříve nebo později objeví," pospíšil si s ujištěním.

Wooyoung po něm šlehl očima. „Dřív nebo později," opakoval líně. „Jak duchapřítomné. Problém je - jak jistě víš, můj drahý Jongho - že času není nazbyt."

Tentokrát neměl na mysli probíhající slavnosti. Nebylo žádným tajemstvím, že královský pár pro svého prvorozeného a zároveň jediného syna vybral vhodný protějšek - nejstarší dceru krále ze sousední země. Sňatek princezny a prince Wooyounga se měl stát symbolem spojenectví dvou království a příslibem vzkvétajícího průmyslu, prosperujícího obchodu a diplomatických jednání mezi oběma zeměmi.

Nebylo rovněž žádným tajemstvím, že sňatek obou mladých lidí je pouze formálního charakteru a mezi královskými dětmi žádné hlubší spojení neexistuje.

Nahlas to samozřejmě nikdo nevyslovil. Takové řeči zaváněly neúctou ke koruně, a Jongha nechávala šuškaná prohlášení kolující po paláci chladným. Koneckonců, smluvené sňatky náležely politice, nikoliv spřízněným duším. Neveselé, snad, avšak nezbytné. Sám si byl moc dobře vědom toho, že až ho jednoho dne okolnosti donutí oženit se, bude to z ryze praktických důvodů. Láska neměla v osobním životě šlechty významné místo.

Zajisté si toho byl vědom i Wooyoung, ačkoliv ho jeho příděl osudu pranic netěšil. Po celý život byl zvyklý, že vše musí být po jeho - a nehodlal na tom nic měnit ani teď. Vše nasvědčovalo tomu, že si princ umínil poznat svou spřízněnou duši dřív, než dojde ke smluvenému sňatku.

„Přesto," promluvil hrabě po krátké odmlce, „oslavy sotva začaly; sám jste včera viděl, že o zajímavé hosty rozhodně není nouze. Nepochybuju, že se mezi nimi najdou dámy, které by daly vše za příležitost si s vámi třeba jen na okamžik promluvit..."

„Och, nestraš," okřikl ho princ, jako by přesně věděl, jakým směrem se jeho myšlenky ubírají. „S ženami na mě nechoď. A vůbec, udělej něco pro své vlastní dobro a přestaň naslouchat klepům u dvora, buď té dobroty," ohrnul nesouhlasně spodní ret. „S mou nastávající to nemá nic společného. Jsem princ, Jongho. Následník trůnu. Oženili mě ještě předtím, než jsem se narodil."

Odmlčel se, aby popadl dech, a plynule navázal na své předchozí myšlenky:

„Ne," nahnul se a poplácal hraběte po rameni, „co potřebuju je přítel, Jongho. Někdo, s kým bude celá tato situace o něco snesitelnější. Koneckonců, lépe se běduje z koňského hřbetu na čerstvém vzduchu než na pozlaceném trůně. Ale to ty samozřejmě nechápeš, jak bys mohl? Věř mi, že ti to v nejmenším nemám za zlé."

Donutil se spolknout souhlasné ‚chápu, výsosti,' z jehož nepravdivosti ho Wooyoung právě obvinil. Zaváhal, nejistý, jak pokračovat, ale princ už o jejich debatu stihl ztratit zájem. Zvedl se ze svého místa a protáhl si krk a ramena ztuhlá po prohýřené noci.

„Tohle prázdné tlachání mě začíná unavovat," dodal, zatímco si prohlížel perfektně upravené nehty na pravé ruce. „Zítra by mělo být perfektní počasí pro trochu opravdové zábavy. Nemusím ti doufám oznamovat, že počítám s tvou účastí?"

„Nikoliv, princi."

„Výtečně. Vyjíždíme za svítání," oznámil mu stroze. „Ve svém vlastním zájmu se zkus neopozdit."

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

Dal si záležet, aby byl ve stájích ještě před východem slunce. Dokonce se kvůli tomu večer neúčastnil dalšího slavení - ale to byla spíše záminka, aby se mohl vyhnout aristokratům s nosy nahoru a jejich nabubřelých řečem.

Oděný do slušivé jezdecké kombinézy, doplněné o kožené boty a opasek, zamířil Jongho ke stání, odkud ho už z dálky vyhlížel černý kůň. Ještě než stihl otevřít branku boxu, zjevil se mu po boku pacholek v ušpiněné haleně s ohrnutými rukávy. Nápis na pravém předloktí měl umazaný od bláta. Svým vzrůstem dosahoval Jonghovi sotva po ramena; byl to teprve chlapec.

„S dovolením, ctěný pane," klaněl se opřekot a už se sápal po vraníkově ohlávce, „nemusíte se namáhat, my vašeho koně přichystáme..."

Jongho ho zadržel mírným, přesto pevným hlasem, který nenechával chlapce na pochybách, kdo tady rozkazuje.

„Nebude potřeba. Zvládnu to sám."

To hocha viditelně zaskočilo. „Pane...?"

„Běž," zopakoval mu, „já se o svého koně postarám."

Tentokrát chlapec poslušně sklopil hlavu, zamumlal cosi na souhlas a odběhl pryč.

Vzduchem se neslo cinkání postrojů a klapání kopyt, jak byli koně jeden po druhém vyváděni ze slámou vystlaných stání. Vedle něj se další mladík snažil protáhnout okolo mocně stavěného bělouše - zvíře ale zadníma nohama zablokovalo uličku a švihalo ocasem, takže se kolem něj nedalo projít. Ke zvuku podkov na kamenné podlaze se nově přidalo ržání i proudy hlasitých nadávek.

Otočil se k nastalému chaosu zády a soustředil se jen na vlastní zvíře, aby nikomu nezavdal pro více drbů, než kolik jich po jeho odmítnutí pomoci nevyhnutelně muselo přijít. Bez dalších incidentů utáhl popruh sedla pod koňským břichem, nasadil zvířeti uzdu a následně i sytě červenou čabraku se zlatavými střapci. Ochrana na uši a zároveň ozdoba odpovídala barvami jeho rodovému znaku, jak se u šlechty slušelo.

Zatímco ve stájích panoval shon, zadními vraty dovnitř vklouzl jezdec na hnědé klisně. Jongho toho muže nikdy předtím neviděl; soudě podle nové vlny pozdvižení, kterou jeho přítomnost vyvolala, se muselo jednat o jednoho z Wooyoungových významných hostů.

Pod dlouhým cestovním pláštěm byl neznámý hubený jako tyčka. Jeho proporce působily dojmem, že by ho ze sedla dokázal vyhodit silnější poryv větru, ale sebevědomé držení těla a to, jak se zdánlivě bez námahy přizpůsoboval kroku svého koně, vypovídalo o člověku zvyklém takto cestovat značnou část svého života.

Cizinec měl na hlavě nízký černý klobouk se stříbřitým lemem. Jeho obličej ukrývalo sporé osvětlení a stín krempy. Dlouhé tmavé vlasy, které rámovaly jeho tvář, se vlnily v rytmu koňského pochodu. Jezdcův cestovní plášť, taktéž černý se stříbrnými ozdobami a sponou, byl pokrytý prachem z cest. Narozdíl od svého koně muž působil čerstvým, odpočatým dojmem.

Zvíře se loudalo se svěšenou hlavou, kopyty škrtalo o podlahu a o nové prostředí nejevilo zájem. Jeden z pacholků kráčel klisně po boku a vedl ji za uzdu, ale Jonghovi neušlo, že jezdec nepustil otěže z rukou, dokud nezastavili na místě.

Kdosi se pokusil přistavit ke koni stoličku, muž v sedle si však pokusu o pomoc buď nevšiml, nebo ho ignoroval. Předklonil se, přehodil nohu přes koňský hřbet a ladně dopadl na obě nohy s jistotou člověka, který mnohokrát vykonával jeden a ten samý pohyb, dokud si jej perfektně neosvojil.

Jongho si pro sebe uznale pokýval hlavou. Když stál na zemi, neznámý působil ještě křehčeji než předtím v sedle - zejména po tom, co mu houf sloužících sundal klobouk a cestovní plášť. Cizinec byl drobné postavy s úzkým pasem a jemnými, skoro až dětskými rysy. Přehozený přes jedno rameno se nově objevil tlustý kožený popruh, do té doby zavěšený mezi sedlovými brašnami. Na jeho koncích se pohupoval obal na loutnu, přičemž krk nástroje perfektně zapadal mezi hudebníkovy lopatky.

Vybavil si konverzaci, kterou s princem vedli hned prvního večera: Wooyoung se obzvláště těšil na návštěvu jistého mistra Yeosanga...

Jeho podezření se záhy potvrdilo, neboť ač se to zdálo nemožné, kolem umělce se vyrojilo ještě víc lidí. Všichni se samou ochotou div nepřetrhli, aby mu mohli být jakkoliv nápomocní, ačkoliv cizinec na první pohled žádnou asistenci nepotřeboval.

„Mistře Yeosangu, vítejte, pane..."

„Královská rodina vás ráda přijme, jen co se ráčíte ubytovat..."

„Z cesty, holomci, z cesty! Tak z cesty, povídám! Uvolněte průchod pro mistra!"

„Tudy, pane Yeosangu, prosím..."

Rychle se blížili k místům, kde stál hrabě se svým koněm. Obrátil tedy svou pozornost k vraníkovi a mírným tlakem na plece ho přinutil ustoupit, aby nestáli malé delegaci v cestě.

Za sebou zaslechl další hlas; hlubší a jemnější než hrubé hlasy pacholků zvyklých překřikovat rozrušená zvířata; jeho slova však zanikla v panujícím zmatku. Domyslel si, že se jedná o básníka. Přitisknul se blíž k dřevěnému obkládání, se záměrem umožnit umělci a jeho doprovodu projít, když tu mu rukou projela prudká bolest.

Ucukl - ramenem při tom jen těsně minul procházejícího poetu a jeho početný doprovod - rozhlížeje se kolem ve snaze přijít na to, odkud náhlá bolest přišla. Otočil se ke stáji, odkud zvědavě vykukovala vraná hlava. Koník se čumákem otíral Jonghovi o paži, chřípí roztažená, oči vykulené.

„Hej!" pleskl zvíře rukavicí přes nozdry. Vážně ho právě ten malý hajzlík kousnul?!

Výkřik k sobě přilákal pozornost posluhovačů z vedlejších boxů. Teď, když jim hudebník zmizel z dohledu, se hlavní atrakcí stal láteřící hrabě. Se špatně skrývaným zájmem pokukovali jeho směrem: skoro jako by slyšel, co se jim honí hlavou. Milostpán se ohání samostatností a pak nezvládne ani vlastního koně!

Krev se mu nahrnula do tváří. Založil ruce v bok a výhružně se zadíval jejich směrem. „Co zíráte? Nemáte nic lepšího na práci?"

Prosťáčci a podkoní sklopili hlavy a jali se opět věnovat koním zámožných pánů, škoda už však byla napáchána. Cítil na sobě kradmé pohledy, zatímco strojil vlastního hřebce. Až se o tom dozví Wooyoung... Nepochyboval o tom, že ho princ na lovu zasype posměšky. Ostrý hlas mu rezonoval v uších, jen co na to pomyslel.

„To si spolu ještě vyřídíme," slíbil zvířeti polohlasně, zatímco kontroloval sedlové popruhy.

Vraník zafrkal a vesele pohodil hlavou. Jonghovy výhrůžky ho pranic netrápily.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

Už druhý večer po sobě vynechal účast na slavnosti. Nepochyboval o tom, že princ Wooyoung bude s jeho rozhodnutím nesouhlasit, byl však příliš unavený na to, aby se několik dalších hodin přetvařoval před ostatními, naparoval se cizími úspěchy a obludně nafukoval ty vlastní.

Večeři si poručil přinést do svých osobních komnat: útulně zařízeného prostorného pokojíku v západní části hradu. V klidu pojedl a následně se uchýlil k psacímu stolu. Zažehl vysoké svíce na svícnu přistavenému ke zdi, ze zásuvky vylovil kus nepopsaného pergamenu a brk a kalamář, a jal se sepisovat události toho dne.

Obzvláště velký zájem projevil princ Wooyoung o prince Hongjoonga. Téměř po celou dobu z něj nespustil oči, jako by pro něj byl cizí princ zajímavější než ptactvo a divoká zvěř, jejímž lovem jsme strávili celé dopoledne. Kdybych ho neznal lépe, skoro bych řekl, že se v princi Hongjoongovi zhlédl.

Drápání brku o pergamen utichlo. Hrot se váhavě pohupoval ve vzduchu, kousek nad deskou stolu, jako by si ruka, která brk držela, nebyla zcela jistá, jak pokračovat.

Jongho si po sobě s podmračeným výrazem četl řádky, které se ještě leskly čerstvým inkoustem. Nakonec dospěl k rozhodnutí. Namočil špičku brku do kalamáře, přeškrtl poslední větu a pokračoval následovně:

Řekl bych, že se hon vydařil. Princ Wooyoung sám skolil dva dravce, byl však nevídaně štědrý a několikrát se vzdal první rány ve prospěch svých hostů, zejména pak prince Hongjoonga. Tomu štěstí tolik nepřálo - podařilo se mu zasáhnout jen prchajícího zajíce, který ještě ke všemu zmizel v lesním porostu a nevypátrali ho ani honáčtí psi. Cizí princ se však nepřestal po celou dobu usmívat, k očividné spokojenosti prince Wooyounga. Je až podivuhodné, jak si oba padli do noty, bez jediného slůvka.

Napřímil se, kritickým pohledem hodnotíc svůj spis. Těch posledních pár slov si mohl odpustit, usoudil. Užuž se chystal znovu smočit brk v kalamáři, když tu si to rozmyslel.

Odložil psací nástroj stranou a hřbetem ruky si promnul unavené oči. Mihotavá světýlka vesele tancovala na voskových špicích a vrhala kolem sebe teplou záři přímo vybízející k odpočinku.

Protáhl ztuhlá záda, upravil si vlasy a naposledy vzal brk do ruky. Hrot zaškrábal o drsný papír a u spodního okraje přibyly dva nové řádky:

Můj vlastní úlovek dnes činil jedinou lasici, ještě ke všemu nijak zvlášť velkou. Bohužel to zdaleka není liška nebo jezevec - na druhou stranu, není to ani úplná ostuda.

Pergament zašustil, jak jím hrabě zamával ve vzduchu, těsně mimo dosah hořícího svícnu. Jakmile inkoust zaschl, přeložil své psaní nejprve na polovinu, pak na čtvrtku, a nechal hladové plamínky, aby spolykaly jeho myšlenky a proměnily je v popel.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

„S dovolením, vaše hraběcí milosti... jeho královská výsost princ Wooyoung si žádá vaši přítomnost."

Když za ním následujícího dopoledne přišel sluha, aby jej zavedl za princem, očekával vše od nesouhlasných pohledů a uštěpačných poznámek, až po kázání o nezdvořilosti a nedodržování dobrých mravů. K jeho údivu na něj nečekalo ani to, ani ono. Místo toho po vyzvání ke vstupu objevil Wooyounga, jak přechází po místnosti a zdánlivě nahodile u toho mává rukama před tělem.

Překvapení se muselo promítnout i do jeho tváře, neboť princ se okamžitě dovtípil, co se mu honí hlavou.

„Co? Ach, tohle?" zagestikuloval v neurčitě napodobenině svých předchozích pokusů. „Učím se znakovou řeč," oznámil s hlavou hrdě zdviženou, a rovnou odpověděl i na nevyřčenou otázku v Jonghových očích: „Kvůli princi Hongjoongovi, samozřejmě."

A skutečně: když princ zrovna nehodoval, neslavil a neúčastnil se jiných zábav, učil se posunky ve znakové řeči od Sana, dvorního šaška. Komediant disponoval kromě ostrého jazyka i pohotovým uvažováním a mrštnými prsty, a z prince se kupodivu vyklubal pilný žák.

„To je od vás jistě šlechetné, výsosti," sklonil před ním Jongho hlavu. „Smím se zeptat, proč? Princ Hongjoong přece přijel se svými tlumočníky, kteří ho doprovázejí na každém kroku, pokud se nemýlím...?"

Nemýlil se. I během lovu prince Hongjoonga doprovázela nepočetná skupina jeho sloužících, vždy po ruce, připravených zprostředkovat všechnu potřebnou komunikaci.

Wooyoung na jeho otázku zareagoval zavrtěním hlavou.

„Co bych to byl za hostitele, kdybych ho nepřivítal osobně? Korunní princ Wooyoung je známý pro svou pohostinnost napříč královstvími, a na tom se nebude nic měnit. Koneckonců, jak složité to může být? Jsem snad nějaký tupan z vesnice, abych se nenaučil pár posunků, ha?"

„Jeho královská výsost by byla překvapena, kolik, hm, posunků si takoví vesničtí tupané svedou vymyslet," pronesl Jongho a s naprosto vážnou tváří rukou naznačil obhroublé gesto, jímž se častovali sedláci v hospodě, zpravidla poté, co do sebe obrátili už několik piv.

Wooyoung nesouhlasně našpulil rty. „To jsi celý ty. Jen se bav na můj účet, drahý Jongho, uvidíme, kdo se bude smát naposled."

Odhlédl od svého společníka, jen aby se vrátil k provádění řady posunků, na níž před Jonghovým příchodem pracoval, ale po několika neúspěšných pokusech svěsil ruce podél těla a změnil téma:

„Jenom škoda, že princ Hongjoong nebude mít tu možnost naslouchat veršům a baladám mistra Yeosanga. Matka byla nadšená, po včerejším vystoupení si ho nechala později večer zavolat do soukromých komnat, kde mu poručila zahrát ještě. Předpokládám, že ty jsi ještě neměl tu čest...?"

Zavrtěl hlavou. „Měl jsem jiné, hm, neodkladné povinnosti."

Ani na okamžik nepochyboval o tom, že mu Wooyoung nevěří. O noci prosezené za psacím stolem a spáleném pergamenu se před ním nezmiňoval.

„Nu, doufám, že dnes večer tě žádné neodkladné povinnosti," věnoval Jonghovi významný pohled, „tížit nebudou. Mistr Yeosang bude hrát při příležitosti další hostiny, a ty mě na ni doprovodíš. Trvám na tom, Jongho."

„Jak si přejete," zamumlal a sklonil hlavu.

Wooyoung z něj nespouštěl oči.

„Ano," zamumlal nakonec. „Správně. Jak já si přeju."

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

Toho večera usedl Jongho ke slavnostní tabuli, již nechalo služebnictvo na princovo přání vystrojit. Wooyoung zaujal místo uprostřed královského stolu, po pravé ruce svého otce. Překvapilo jej, že vedle něj seděl usazený taktéž princ Hongjoong.

Světlovlasý mladík se zdvořile usmíval a se zájmem pozoroval dění v sále, jen tu a tam se obrátil k ženě stojící za ním, něco zagestikuloval a následně trpělivě vyčkával, než budou jeho slova přetlumočena dědici trůnu vedle něj.

Pokud dvojici královských potomků věnoval sebemenší pozornost, pak jen zběžně. S úvodními tóny loutny na světě okolo něj přestalo záležet.

Jeho existence se smrkla na pouhé tady a teď; uvázána ke sličné tváři skloněné k hudebnímu nástroji. Dlouhé vlasy padaly poetovi do očí. Zpod vlnitých pramenů vykukovala jen špička nosu a rty, zprvu soustředěním semknuté k sobě - tu však mistr Yeosang započal první sloku, a Jongho se topil: topil se v hlase hlubokém jako noc, hlasem s jemností saténu a něhou prvních vln ranního přílivu.

Všechno co nemůžeš nahlas si přát
Polibky do vlasů, šeptaná slova
Za hvězdné noci nechť se ti zdá
Jak se dva milenci setkají znova

Za svitu měsíce vrátím se zpět
Hluboko v lesích, na cestičkách polních
Až sova zahouká a utichne svět
Až padne noc, má milá, budeme volní.

Na okamžik zapomněl dýchat a dovolil si ponořit se do té krásy. Štíhlé prsty obratně klouzaly po krku loutny, otíraly se o struny v mistrném provedení. Přesně věděly, kdy síň zaplavit sladkými tóny - kdy polapit, smýknout, jako když si vlny hrají s lodí na otevřeném moři - kdy se odmlčet, kdy za sebe nechat promluvit hrobové ticho.

Nad hlavami jim hořely tisíce svící. V Jonghových očích se však odráželo pouze jediné světlo; pouze Yeosang.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

Nedokázal umělce pustit z hlavy ještě druhý den, kdy odpoledne doprovázel skupinu dam na jejich pravidelné procházce královskými zahradami. Náhoda tomu chtěla, že jej mistr Yeosang pronásledoval až sem - a to doslova.

Nebyl sám, kdo si básníka všimnul. Netrvalo dlouho a jedna z žen, baronka z přilehlého hradu a žena dobrého přítele Wooyoungova otce, zpozorovala mladého umělce, jak se potuluje zahradou. Okamžitě na tento fakt upozornila své společnice:

„Podívejte, to je on!" šeptala.

„Mistr Yeosang," přizvukovala jí druhá. Drobnou ručkou si způsobně zakrývala ústa, ale tlumené hihňání už skrýt nedokázala.

„Není nádherný?"

„Jedeš?" okřikla ji jiná, vévodkyně vyhlášená pro své vybrané způsoby, zdánlivě dokonalou paměť, a naopak zcela očividnou zálibou v klevetění. „Na co nemyslíš, takový prosťáček! Ten není pro takové, jako jsme my!"

Ostatní dámy jí začaly sborově dávat za pravdu, ale Jongho jejich rozhovoru už nenaslouchal.

Vskutku, básník byl krásný. Svým zjevením mu připomínal kouzelnou bytost. Ovšem zda prostou, tím si úplně jistý nebyl.

Se zájmem pozoroval umělce, jak se prochází mezi rozkvetlými keři. Vázání košile s vyšívanými rukávy a zlatým lemováním viselo kolem krku nedbale povolené. Jednu ruku měl ledabyle zastrčenou v kapse kalhot, zatímco tou druhou se natahoval po všem, co bylo na dosah. V tomto okamžiku žmoulal mezi prsty lísteček květiny, kolem níž zrovna procházel a zastavil se, aby obdivoval její krásu. Hlavou pohupoval tam a zpět v mírných obloučcích a jeho obnažená, úzká šíje se vlnila pod dotekem slunečních paprsků. Jongho mu neviděl do obličeje, ale představoval si, že má básník zavřené oči a jeho ústa neslyšně pronáší verše, které nebyly určeny nikomu jinému vyjma něj... alespoň prozatím.

Tu vítr náhle změnil směr a přinesl k jeho uším polohlasem pronesená slova: pouhé útržky, ty však samy o sobě působily jako balzám na Jonghovu duši.

„Jak uvadne listoví... a struny víc nepoví..." mumlal si básník stále dokola.

Zmocnila se ho nenadálá touha změnit směr své pochůzky: opustit štěbetavý hlouček vznešených paniček, vymanit se ze stínu vycházkových slunečníků a připojit se k mladíkovi zlíbanému zlatým sluncem.

Jaké to asi je, přemítal, předstíraje při tom smích nad bezduchým žertem jedné z dvorních dam, moci se potloukat zahradou, jak se mu zlíbí?

Yeosang pustil lístek z ruky a pokračoval ve své procházce, pryč od Jongha a chichotajícího se hloučku, jako by pro něj nebyli víc než duchové; pouhé přízraky, jež se ho nemohou dotknout, ba se k němu třeba jen přiblížit.

Pronikavý smích jeho vlastního doprovodu jej vrátil do přítomnosti a připomněl mu, že ani básník, ačkoliv považovaný za sic krásnou, leč ve své podstatě prostou duši, není před svazujícími pravidly královského dvora docela v bezpečí. Možná že nemusí ustavičně snášet Wooyoungovy urážky a podvolit se každému jeho vrtochu, ale nepochyboval, že ve světě není o rozmazlená umíněná princátka nouze. Co na tom sešlo, u kterého - dokonce i Yeosang musel nepochybně skákat tak, jak si kdejaký dvořan pískne: bavit je svým uměním a hrát jim na přání, třeba i uprostřed noci, když panstvo poručí.

Svoboda je přeci jen pouhá iluze, zakončil své úvahy, přestože jakýsi slabý hlásek v jeho hlavě proti tomu tvrzení protestoval.

Mladý šlechtic si bezděčně uhladil vlasy. Nasadil nacvičený úsměv a plynule se znovu připojil k hovoru. Navenek byl perfektní, přesně jak se od něj vyžadovalo a očekávalo.

V myšlenkách po zbytek dne utíkal zpět k Yeosangovi, do královské zahrady.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

Oslavy pokračovaly i v následujících dnech. Přesně jak Wooyoung sliboval prvního večera, jeho rodina se před svými návštěvníky rozhodně nenechala zahanbit. Před den se pořádaly rytířské turnaje a závody na koňském hřbetě, panstvo se projíždělo po lesích či procházelo v rozlehlých zahradách. Večery náležely hodování, tanci a politickým intrikám. Nechyběli kejklíři, divadelníci ani živá hudba. O zábavu se starali jak stálí obyvatelé hradu, tak i potulní umělci.

„Je škoda, že s námi netrávíš více času, Jongho," prohlašoval zrovna princ, ačkoliv tón jeho hlasu jasně sděloval, že Jonghovy absence nijak zvlášť nelituje.

Seděl rozvalený na lavičce z broušeného bílého kamene, nohy pohodlně natažené před sebe. Jednu ruku měl přehozenou přes opěradlo, druhou se krmil z podnosu šťavnatého hroznového vína, které jim před chvílí přinesli sloužící.

„Princ Hongjoong je neuvěřitelně zábavný host. Jistě, soudě podle toho, co za něj vypráví jeho doprovod, ale přece..."

Nemohl si nevšimnout, že Wooyoung v posledních dnech dočista ztratil zájem o svůj původní záměr - totiž hledání spřízněné duše. Místo toho, aby navazoval známosti, věnoval se svým hostům a konverzoval o všem a zároveň o ničem, se soustředil pouze na hluchoněmého prince. Zdálo se, jako by spolu trávili každou volnou chvíli, při slavnostech i mimo ně. Poprvé za život byl svědkem toho, že rozmazlené princátko mlčí a bedlivě naslouchá sloužícím, jak tlumočí stále se prodlužující řady posunků prince Hongjoonga do slov.

On sám měl plnou hlavu pouze jedné konkrétní osoby. Od toho večera, kdy jej poprvé slyšel hrát, Jongho nevynechal jedinou hostinu, jenom aby ho mohl vídat, třebaže krátce. Dny ztratily svůj vlastní význam - stal se z nich pouze čas, který ho dělil od další hodiny, kdy mohl naslouchat překrásnému hlasu mistra Yeosanga.

Nikdy však nesebral odvahu umělce oslovit, zajít za ním, navázat řeč. Jako by se bál, že svými slovy naruší kouzlo, do něhož zpěvákova loutna velkolepou síň každý večer zahalila.

Tedy seděl - naslouchal jeho melodiím a nechával se unášet představami, jak asi zní umělcům hlas, když zrovna nezpívá či nepřednáší.

Po vystoupení se básník dával do řeči se šlechtici, kteří mezi sebou soupeřili o jeho pozornost. Zejména princ Wooyoung, který si zakládal na své pověsti perfektního hostitele, si nenechal ujít žádnou příležitost, aby s umělcem neprohodil pár slov. Vždy se však zdržel jen tak dlouho, aby nepůsobil nezdvořile. Hned poté se spolehlivě vrátil zpět k princi Hongjoongovi a jeho tlumočníkům...

„Jongho? Je ti něco?"

Zvonivý hlas následníka trůnu ho vytrhl z přemýšlení. Nezúčastněný pozorovatel by mohl princova slova považovat za projev starostlivosti, možná dokonce obav o svého přítele. Jenomže nebyli přátelé, a hrabě dokázal z Wooyoungova tónu vyčíst skutečný význam:

Dávej pozor, když s tebou mluvím, nebo poneseš následky.

Potřásl hlavou, aby ji pročistil od nechtěných úvah, zamumlal spěšnou omluvu a rychle změnil téma.

„Jenom mě překvapuje, jak vstřícná a pozorná jeho královská výsost k princi Hongjoongovi je," naznačil úklonu.

Wooyoung naklonil hlavu ke straně, jako by zvažoval, zda jeho vysvětlení přijmout či ne. „Nu, když to říkáš..." zabručel nakonec, čímž dal Jonghovi najevo, že tentokrát to nechá být.

Natáhl se po novém trsu hroznů a gestem Jongha vybídl, aby si posloužil také. Hrabě k nabízenému ovoci zběžně zalétl pohledem a zavrtěl hlavou, než opět upřel svou pozornost k dění ve vedlejším otevřeném altánku.

Málem by neviděl přes dav sluhů a vějířů, jimiž ovívali hlouček vznešených paniček. Ty výjimečně nešvitořily ani se nedohadovaly mezi sebou. Tiše seděly s rukama složenýma v klíně a naslouchaly tónům loutny.

Uprostřed jejich seskupení byl na vysoké dřevěné stoličce usazený mistr Yeosang. Vlnité vlasy měl tentokrát sčesané z čela, částečně zastrčené za ucho.

Tehdy si Jongho poprvé všimnul, že básníkovu kůži u oka zdobí nepravidelný růžový flíček - znaménko, které dosud zůstalo skryté před okolními zraky, nyní však zářilo na slunci. Oblečený do světle zelené košile a béžových kalhot Jonghovi víc než kdy připomínal lesní bytost. Jednu nohu držel výš, hudební nástroj částečně opřený o stehno, a zpíval.

Může být, že toto jsou pro někoho jeho první slova? napadlo ho. Něco krásného se probudilo uvnitř něj, při představě první věty ve formě něžné písně. Ach, jak požehnaný život musí mít ta či ten, na které čeká spřízněná duše v těle básníka!

Hloupá to úvaha, okřikl sám sebe vzápětí. První slova nestačí slyšet, tak snadné to není - musí být adresovaná přímo konkrétnímu člověku, vědomě a záměrně.

Přesto však...

Nechal se unést představami toho kouzelného okamžiku. V momentě, kdy umělec zvedne hlavu - zadívá se do davu, pátrá v něm, dokud jeho pozornost nezaujme jediná bytost - snad se usměje ještě než otevře ústa - kdy se rozezní úvodní melodie, kdy spanilá duše zapěje první slova...

„Vskutku pozoruhodný člověk, nemyslíš?" sledoval Wooyoung Jonghův pohled upřený k Yeosangově sličné tváři.

„Opravdový mistr slova," pokusil se dát princi za pravdu co nejvíc neutrálním tónem.

„Zajímavé, že to zmiňuješ. Zrovna včera večer se mi svěřil, že pracuje na nové baladě o spřízněných duších - pokud se mu podaří dokončit ji včas, slíbil, že ji jako první zahraje právě zde, na našem dvoře. Nemusím ti vysvětlovat, že by to byla obrovská pocta. Nemluvě o tom, že jemu by to také prospělo, chudáčkovi. Alespoň by pak nemusel celé dny bloudit v zahradách jako smyslů zbavený... nedělá už takřka nic jiného. Musí být mezi těmi květinami tak sám..."

Konec věty nechal vyznít do ztracena. Doplnil jej jen o spiklenecké mrknutí Jonghovým směrem.

Hrabě mu nijak neodpověděl. Pouze odvrátil stranou, předstíraje, že si potřebuje nutně upravit vázání košile.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

„Jongho," zavolal na něj známý hlas. Prohýřená noc mu propůjčila hrubost, za níž pravděpodobně stály namožené hlasivky a vyprahlé hrdlo, a zároveň jej připravila o uštěpačný, povýšený tón, který si Jongho zvykl slýchávat.

Dvěma loky vyprázdnit úzkou sklenici a chystal se ji odložit na stůl, když tu se hlas ozval znovu:

„Neobtěžuj se. Pojď - a vezmi s sebou cestou ještě jednu lahev, nejlépe toho Château Lotus nalevo od tebe, buď té dobroty."

Udělal, jak mu bylo poručeno. Prsty pevně svíral kolem tenkého hrdla lahve, aby ji snad nedopatřením neupustil. Alkohol vypitý v průběhu večera rozhoupal sál kolem něj. Nejistými kroky přešel uličkou mezi stoly až ke schodům, které oddělovaly tabuli pro panovníkovu rodinu a nejbližší přátele od zbytku hostů. Před schůdky se zastavil, nejistý, jestli pokračovat dál, ale Wooyoung problém vyřešil za něj.

Sešel po schodech za ním - neušlo mu, že se princ při chůzi mírně potácí - posadil se na nejspodnější stupínek a poplácáním na kobereček, jímž byly schody potažené, svému společníkovi naznačil, ať se k němu přidá.

S vděkem jeho žádosti vyhověl. Sotva dosedl, kolem prince už se vyrojili sluhové, připraveni splnit každý jeho rozkaz.

„S dovolením," natahoval se jeden z nich po lahvi, co ji Jongho křečovitě tiskl v rukou.

„To nebude třeba," vložil se do toho Wooyoung. Mávnutím ruky a se slovy, že už je nebude dnes v noci potřebovat, vyhnal jak onoho muže, tak všechny ostatní ze sálu.

Počkal, dokud se po služebnictvu neslehla zem, a pak se obrátil směrem k Jonghovi.

„Pověz mi, Jongho," oslovil ho, a snažil se při tom vyslovovat s pečlivostí člověka, který si uvědomuje, že toho vypil příliš mnoho, „pověz mi... jsi spokojený?"

„Byla to dobrá hostina," přitakal.

„Zatraceně dobrá," zamumlal Wooyoung spíš pro sebe než k hraběti vedle něj. „Ale tak to nemyslím. Myslím... jsi spokojený, Jongho?"

„Ne."

Alkohol mu rozvázal jazyk: odpověď z něj vyletěla dřív, než si stihl uvědomit, jaké následky by jeho jednání mohlo přinést. K jeho překvapení mu však princ neoplatil jedovatou poznámkou. Sám pro sebe si pokyvoval hlavou, jako by se nacházel ve vlastním světě, daleko od Jongha a prázdného sálu.

„Viděl jsem tě," řekl po chvíli ztěžklým jazykem. „Venku, když mistr Yeosang..."

Odmlčel se. Chvíli ticha využil k tomu, aby se natáhl pro lahev vína, kterou si poručil přinést. Roztřesenými prsty neobratně zápolil s korkem zaraženým ve skleněném hrdle. Chvíli to trvalo, ale s pomocí jídelního nožíku, co našel odhozený na zemi, lahev nakonec odzátkoval. Trocha vína se jim vylila pod nohy a pokropila jim oběma boty.

„Pokaždé když hraje... přišlo mi... zkrátka, vypadal jsi jinak," zakončil neobratně svou původní myšlenku.

„Hm."

Obrátil svou skleničku dnem vzhůru a pozoroval, jak několik osamělých narůžovělých kapek stéká po skle na ohlazené dlaždice a mísí se s rozlitým vínem.

„A ty, Wooyoungu?" osmělil se říct, zatímco alkohol skrápěl podlahu pod královskými trůny. „Jsi spokojený?"

„Ne," kralevic odpověděl bez zaváhání.

Tentokrát byla řada na něm, aby přikývl a následně mlčel.

„Jongho?"

„Mhm?"

„Už nikdy se mě na nic takového neptej."

Své prohlášení nedoplnil o žádnou výhrůžku, neboť nebylo třeba. I v podnapilém stavu Jongho rozeznal nebezpečí, které se pod těmi slovy skrývalo, a vzal si nevyřčené varování k srdci.

„Ukaž," vzal ho Wooyoung za ruku, donutil ho nastavit prázdnou sklenici a dolil ji až po okraj.

„Skvělý ročník, tohle víno," zamumlal opět spíš k sobě než k Jonghovi. „Otec jich někde schovává celý sklípek, jsem si jistý. Ještě tak vědět, kde..." povzdechl si.

Stejný postup zopakoval i u vlastní sklenice. Pro nyní poloprázdnou lahev vína nikde žádné dobré místo neviděl, postavil ji tedy s pokrčením ramen na zem.

„Na tvoje zdraví, Jongho," pozvedl pohár s náznakem svého obvyklého úsměvu.

„Na vaše, princi."

Sklo zacinkalo o sklo - a dva šlechticové umlkli.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

Netušil, co do něj vjelo. Jeho vlastní tělo ho odmítlo poslouchat. V hlavě měl prázdno; nohy jej mechanicky nesly vpřed, ven z hradu, vstříc bludišti plnému vyšlapaných cestiček, fontánek, altánků, stromů i pečlivě udržovaných keřů a květinových záhonků.

Nespal; neměl kdy. Rozhovor s princem Wooyoungem se k němu stále vracel a odmítal ho pustit ze svých spárů.

Neuvědomoval si, kam míří, dokud se neocitl u vstupu do královských zahrad. Přivítala ho sladká vůně květin a bzukot včel. Mírný vánek se proháněl skulinkami mezi stonky, ptáci cvrlikali ve větvích. Sluneční paprsky zalévaly udržované stezky a zvaly ho dál. Poslechl.

Uprostřed té zemské krásy objevil mistra Yeosanga.

Mladý umělec se neotočil, když za ním na pěšince zaskřípaly kroky. Stál s hlavou natočenou mírně ke straně; jarní větřík si pohrával s jeho vlasy. Ruce držel složené do mističky, ve které právě svíral růžový květ na rozkvetlém keři.

Kamélie, poznal rostlinu Jongho. Na ten jediný kvítek se smrknul básníkův svět. Objímal jej v dlaních a u toho si tiše mumlal verše. Prsty se mu téměř neznatelně třásly - jako by toužil roztáhnout ruku a uchopit do ní... co? To mohl jen hádat.

Zaváhal. Zcela očividně se stal svědkem něčeho soukromého - intimního, dokonce. Měl by odejít. Nechal Yeosanga o samotě, dopřát mu prostor.

Písek pod jeho nohami opět zavrzal; a namísto toho, aby zacouval, Jongho učinil krok vpřed.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

S rukama založenýma za zády přecházel princ Wooyoung tam a zpátky po svých soukromých komnatách. Tu a tam se zastavil a pohledem uhnul k obrovským přesýpacím hodinám na stole uprostřed jednoho menšího bočního salonku. Písek mezi skleněnými kopulemi se přesíval až bolestivě pomalu.

Jak dlouho to bylo, kdy vydal příkaz, aby mu sluhové nechali přivést prince Hongjoonga? Pět minut? Deset?

Určitě tomu muselo být už přes deset minut, usoudil na základě ničeho, neboť hromádkám písku pranic nerozuměl. Opět vykročil a jal se pochodovat napříč pokojíky.

Někdy mezi tím jeho ruce opustily místo v kříži a přesunuly se před tělo. Z nedostatku jiné činnosti začal princ za pochodu provádět gesta, která poslední týden studoval. Po několika dnech Sanova učení si byl vcelku jistý, že těch několik posunků a jednoduchých vět, co od komedianta pochytil, hravě ovládá - teď, když však nechal poslat pro neslyšícího prince, začal mít pochybnosti. Jeho pohyby byly pomalé, nepřesné, s dlouhými prodlevami mezi jednotlivými gesty.

Znovu se zadíval k přesýpacím hodinám. Zdálo se mu to, nebo písek ve spodní kopuli vůbec nepřibýval?

Kde k čertu vězí? Možná zrovna nemá princ na Wooyounga čas? Možná by měl počkat, zkusit to znovu později...

Natáhl se po zvonečku, jímž byl zvyklý přivolávat sloužící, když tu se ozvalo zaklepání, dveře princových soukromých komnat se otevřely a dovnitř vešel sluha, následovaný princem Hongjoongem a komorníkem, který následníka trůnu doprovázel při jejich prvním seznámení.

„Vaší služby nebude prozatím zapotřebí," ohlásil služebníkovi. „Rád bych princi Hongjoongovi tentokrát řekl něco sám."

Tlumočník se zatvářil zaskočeně, rychle se však vzpamatoval. Svému pánovi pouze něco rychle naznačil - snad jej v krátkosti vyrozuměl o Wooyoungově záměru. Princ pouze přikývl, a s očekáváním upřel své oči ke kralevici před sebou.

Nezaváhal: zhluboka se nadechl a pustil se do díla.

Zdravím, zamával na pozdrav, a aniž by čekal na odpověď, rovnou s krátkými prodlevami mezi jednotlivými uspořádáními rukou pokračoval v gestech, která se naučil od Sana: já - jsem - princ - Wooyoung.

Princ jej se zájmem pozoroval. Tu sebou však překvapením trhnul, a než si Wooyoung stihl pořádně uvědomit, co se děje, cizí kralevic se zubil od ucha k uchu a tiše se popadal za břicho.

„Co je?" nevydržel to, obraceje se k Hongjoongově doprovodu. K jeho narůstajícímu zmatení se muž smál zrovna tak. „Co se stalo? Čemu se smějete?"

Sluhovi se podařilo dostat své veselí pod kontrolu jako prvnímu. „Jeho královská výsost odpustí," věnoval Wooyoungovi schovívavý úsměv, „právě jste oznámil princi Hongjoongovi, že se jmenujete princ trouba."

S pusou pootevřenou šokem i náhlým prozřením upřel Wooyoung své tmavé oči k princově rozesmáté tváři. Hongjoongova gesta následovala v rychlém sledu složitých pohybů, ale tentokrát nepotřeboval tlumočníka, aby mu porozuměl. V tu chvíli ho totiž rozpálilo předloktí.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

Se zatajeným dechem a odstupem několika kroků naslouchal, jak se nesouvislé mumlání skládá do veršů, až se mu v útržcích postupně odhalilo celé dílo:

Až nastane soudný den, má poslední hodina
Až temnota nedá nám spát
Jak uvadne listoví a struny víc nepoví
Budeš mě, kamélie, hřát?

Až budu ti naposled hrát
Nech své růžové okvětí býti mým objetím
S tebou se nemusím bát
Jsi poslední pevný bod, má jediná jistota...

Balada však ještě nebyla kompletní. Zpěvák upustil květ a přecházel teď po pěšince jako zvíře lapené do klece. Tu se zastavil, sebral ze země opadané okvětní plátky a žmoulal je v rukou; jindy přešlapoval na místě, kolébal se na špičkách a mumlal si stále dokola poslední verš ve snaze najít mu dokonalý protějšek.

Přemýšlel nad svým dílem tak intenzivně, až Jongha strhnul k tomu samému.

Nech své růžové okvětí býti mým objetím
S tebou se nemusím bát
Jsi poslední pevný bod, má jediná jistota...

„Jsi poslední pevný bod," mumlal si Yeosang, oči upřené k rozkvetlým kaméliím. „Jistota... jistota..."

„Jistota," opakovaly po něm Jonghovy rty němě.

Jako by si teprve teď všiml jeho přítomnosti. Básník ustrnul na místě - očima se vpil do Jongha stojícího několik kroků od něj, a ten jeho pohled opětoval, na rtech tatáž slova jako neklidný umělec.

Jsi poslední pevný bod, má jediná jistota...

Poslední... Má jediná jistota...

„Ve spletitých chodbách... labyrintu života," dokončil za něj dvojverší polohlasně. Téměř by si neuvědomil, že své úvahy vyřkl nahlas, kdyby se mistru Yeosangovi nerozzářily oči a nezadíval se na něj s výrazem srovnatelným se zbožnou úctou.

„Ano! To je ono! Lépe bych to... ach!" chytil se v polovině věty za předloktí.

Jongho byl skokem u něj.

„Co se stalo?" vyptával se, nechápaje, proč se tak náhle odmlčel. „Jste v pořádku?"

Ale to už básník vyhrnoval rukáv rozevláté košile, a odhalil tak Jonghovi slova vepsaná do světlé kůže:

Ve spletitých chodbách labyrintu života

Jako omámený zíral na verš, který mu před okamžikem splynul ze rtů. Zvedl oči a pohledem se setkal s Yeosangovým něžným výrazem. Jeho tváře nabraly měkký růžový odstín. Koutky úst zvednul v rozpačitém úsměvu, paži stále nataženou před sebou. Ale to už Jongho vrtěl hlavou.

„Ne," vysoukal ze sebe neobratně.

Něha ve velkých, tmavě hnědých kukadlech ustoupila zmatení: poznal, že mu svým neuváženým vyjádřením ublížil.

„Chci říct," namítal Jongho slabě, „já ne... omlouvám se, ale nemám..."

Roztřesenými prsty vykasal vlastní rukáv nad loket a poraženě nastavil své předloktí Yeosangovi. Zrak sklopil k jezdeckým botám, neboť nebyl s to pohlédnout básníkovi do očí. Nedokázal čelit zklamání, které musel mladíkovi způsobit.

K jeho překvapení se však Yeosang rozesmál.

„Toto není naše první setkání," připomněl mu. „Poprvé to bylo před několika dny, tam ve stájích... pamatujete si?"

Jongho se zamračil.

„Zrovna jsem dorazil," radil mu básník. „Za to vy jste vypadal, že odjíždíte."

Ovšem, to ráno Wooyoung trval na tom, že musí prince Hongjoonga vyprovodit k lovu.

„Vzpomínám si," pronesl opatrně. „Byl jste tam, prosmýkl jste se kolem mě..."

Yeosang jej povzbuzoval přikyvováním.

„Ale průchod byl příliš úzký," napovídal. „Panoval tam shon, pacholci teprve vyváděli ostatní koně ze stájí, a můj příjezd, obávám se, tomu také nepomohl... Velké množství lidí. A hluk, zdá se," dodal se šibalským úsměvem.

Čelist mu samovolně klesla k zemi, když mu pomalu začalo docházet, co se toho rána doopravdy odehrálo.

Umělec nic dalšího neříkal. Pouze k němu natáhl ruku.

„S dovolením," požádal ho.

Uchopil Jonghovu paži tak, že se dotýkali obnaženou kůží v místech, kde měli vepsaná slova. Po Yeosangově žádosti napůl očekával štiplavou bolest v oblasti předloktí, ale ta se nedostavila - pocítil ji už před několika dny. Tenkrát se mylně domníval, že ho pokousal kůň. Teď věděl, že mu ji způsobil básník, když jej poprvé oslovil, ačkoliv ho hrabě pořádně neslyšel.

Předloktí přiložená k sobě ostře kontrastovala: na jedné straně Jonghova bledá pokožka, pečlivě skrývaná celé roky; na druhé straně sluncem políbená kůže věčně cestujícího poety. Taktéž slova vepsaná do jejich těl se nemohla lišit více. Pomrkávala na nevěřícně se tvářícího šlechtice a usměvavého mladíka, a nějakou podivnou shodou náhod, nějakým jemu nepochopitelným rozmarem osudu, dávala dohromady perfektní smysl.

Jongho se přistihl, že i on se usmívá.

„Netušil jsem, že máte cit pro poezii," promluvil Yeosang do nastalého ticha.

„Já taky ne," přiznal, čímž ho opět rozesmál.

Usadili se na volnou lavičku mezi květinovými keříky, a básník se přisunul blíže k němu.

„Smím?"

Pohledem sledoval, kam se upírají jeho oči, a beze slov přikývl.

Yeosang ho znovu uchopil za předloktí. Prsty druhé ruky jemně přejížděly po Jonghově předloktí, laskaly jeho kůži v letmých dotecích, skoro jako by se básník bál, aby mu nějakým svým neuváženým pohybem neublížil. Hrabě mu nijak nebránil - nechal ho, ať se ho dotýká, stále ohromen tím, co se mu odehrává před očima.

Seděli mlčky, dokud jej Yeosang s posledním dotekem nepustil.

„Myslím, že bych měl jít," ozval se Jongho nakonec nesmělým hlasem. „Pokud si dobře pamatuju, byl jste zrovna uprostřed skládání nové balady..."

„To ano," přisvědčil básník. Společně se zvedli a Jongho se začal chystat k odchodu, když tu ho zarazil dotek na paži.

„Co kdybyste zůstal?" navrhl mu.

„Já? Tedy, jistě," přisvědčil a pak zaváhal. „Ale nejsem si jistý, zda vám moje přítomnost nebude nijak překážet...?"

„Naopak, příteli," obdaroval ho Yeosang úsměvem, který okamžitě rozpustil veškeré obavy a pochybnosti, co by se v něm snad stihly za ten krátký čas nastřádat. V očích mu zablikaly dvě jiskřičky a Jonghovi se v hrudi rozlil příjemný teplý pocit, který v ní přetrval ještě dlouho poté, co se ruku v ruce vydali cestičkou hlouběji do královských zahrad.

„Něco mi říká, že si budeme perfektně rozumět."