Jméno: Anonymní Holčena
Wattpad: anonymni_holcena
Zvolené téma: Rudá
Název povídky: Jdi spát
Skupina: BTS
Pár: Yoongi/Hoseok
Počet slov: 9387 slov

Anotace:

Myslím, že jsem je viděl vždycky. Každý má ten svůj a potají ho vede k milované osobě. Asi. Na tomto světě není nic stoprocentně jasné. Je to děsivé.

Řekl bych, že náš čas je moc krátký na to, abychom tuto záhadu rozluštili. Nebo spíš já.

První se objevil, když mi bylo sedmnáct. Od malíčku k malíčku, tehdy mi to přišlo kouzelné.

Spojoval pár na kilometry daleko, jako krvavé pouto osudu, co je mělo svést na společnou cestu.

Rychle jsem však zjistil, že ony tenké provázky nikdo jiný neviděl. Stačilo se zmínit a byl ze mě blázen a pohádkář, co se snažil být zajímavý. Ale proč já? Proč právě já je vidím? Neměl by každý znát svůj vlastní osud?

Co mě však zaráželo ještě víc, byla má vlastní nitka. Držela se na mém malíčku, pomocí jednoduchého uzlu, jako každá jiná, ale po pár centimetrech ztratila své pokračování. Visela, jako zvadlá květina na suchém stéble.

Copak nejsem s nikým pokrevně spjat? Odpykávám si snad trest z minulého života? Možná se osud rozhodl, že mi nikoho nepřidělí.

Nevím...

Text povídky:

Poslední tah štětcem a dílo bylo hotové.

Černovlásek spokojeně odložil štětec na paletu plnou barev a utřel své ušpiněné ruce do zástěry.

,,Tae!" zakřičel do prázdna, zatímco se natahoval pro plastovou láhev s vodou, co ležela vedle dřevěného stojanu.

Dopřál si několik osvěžujících hltů vody, ale než stihl zašroubovat víčko, ušpiněné od mazanců všech možných barev, dveře malého rozkošného ateliéru se otevřely.

,,Co je, má— Kolikrát jsem říkal, aby sis otevřel okno, když používáš ty smradlavé barvy! Je to silnější, něž čpavek!" rudovlásek nespokojeně nakrčil nos a šel přímo k stropnímu oknu. Pomocí dlouhé páčky ho otevřel a s oddechem se nadechl čerstvého vzduchu.

Pobaveně naklonil hlavu a promnul si tváře, umazané od modré barvy. ,,Promiň, nebyl čas. Chtěl jsem to dokončit, než se vydáme na výstavu," vysvětlil.

,,Jednou se tu v tom chemickém smradu udusíš a přísahám, na svého malého králíčka, že tě resuscitovat nebudu. Nechám tě tu shnít, i s tím obrazem!" vyprskl, jenže zvědavost mu nedala a šel si onen obraz prohlédnout.

Spatřil úžasný portrét bledého chlapce s nápaditými tyrkysovými vlasy. Jeho obličej dokonale zářil na tmavém pozadí mezi hvězdami.

Měl krásné, tmavé oči, které nápadně připomínaly kočičí. Malý, roztomilý nos a v kombinaci s plnými, růžovými rty tvořily ozdoby jeho kulatých tvářiček. Na krku se mu houpal malý, černý foťák a v rukou držel sytě rudé klubko nití. Koukal se na něj, trošku unaveným, možná zmateným pohledem.

,,Proč je vždycky tak zamyšlený? Úsměv by mu slušel víc... A co ty rudé nitě?" zeptal se, ale odpovědi se mu nedostalo, protože talentovaný malíř stál u malého umyvadla v rohu a pokoušel se smýt barvu ze své tváře a dostat ji z vlasů.

,,Hobi!"

,,Odpověděl jsem ti už několikrát!" povzdechl si a skrz zrcadlo se podíval na svůj obraz.

,,Já vím, viděl jsi ho ve snu a bla bla bla... přestávám tomu věřit! Maluješ jeho tvář pořád dokola a dokola s perfektními detaily. Musí to být někdo, koho jsi už viděl, protože na tyhle věci já nevěřím," odfrkl si.

Druhý jen protočil oči v sloup a pověsil zástěru na věšák u dveří. ,,Říkal jsem ti to několikrát, jsem si jistý, že jsem ho nikdy neviděl. Zapřísáhl bych svá plátna," řekl a postavil se vedle něj, přímo před své dílo. ,,V mém snů se nikdy neusmál a ty rudé nitky má vždy kolem sebe," zamumlal a ukázal do rohu ateliéru, kde leželo několik dalších pláten.

Na všech byl tento bledý kluk s nevšední barvou vlasů. Všechny měly stejný motiv. Foťák na krku, zamyšlený, ztracený výraz a rudé nitě všude kolem.

,,A proč myslíš, že neexistuje?"

Hoseok s úsměvem naklonil hlavu a dal ruce v bok.

,,Jeho tvář je moc krásná na to, aby byla reálná..."

°•°•°•°•°

,,Nejdu nikam!"

,,Už jsme tady, takže máš smůlu," uchechtl se, zatímco modrovláska vedl za ruku před bílou budovu galerie moderního umění.

,,Kookie! Nemám rád lidi a ty mě taháš po takových místech," zakňoural, když konečně vymanil své zápěstí z pevného stisku. A že to nebylo jednoduché.

Jeon Jungkook. Černovlasý mladý muž s atraktivně vyrýsovanou postavou. Jeho obličej připomínal roztomilého králíčka, i přes jeho výrazné, svalnaté rysy. Dělal to zejména malý nos s vysokou přepážkou a kulatá očka. Byl o něco vyšší a pohledově starší, než modrovlásek vedle něj. Zdání však klamalo.

,,Brečíš, jako malé dítě, Yoongi," zasmál se.

,,Hej, měj respekt, pořád jsem starší!" odsekl.

,,Aw, podrápeš mě drápky, ty malé nevyspalé kotě? Navíc jsem mladší jen o tři roky," nedokázal si tento vtípek odpustit, přestože věděl, že si zavařil. Během pár vteřin ho Yoongi naštvaně pronásledoval do schodů ke vchodu do budovy.

Dveře se před nimi automaticky otevřely, ale po pár krocích Jungkook narazil do jiného mladého muže.

Překvapeně zvedl hlavu a hned měl na jazyku první omluvu, ale místo toho se mu na tváři objevil nadšený úsměv a skočil mu kolem krku. ,,Taehyungie!"

Rudovlásek překvapeně zalapal po dechu, ale hned ho obejmul nazpět. ,,Zlato, co tu vyvádíš?" vydechl s pobaveným úsměvem.

,,Yoongi mě chce asi zmlátit..." zamumlal a otočil se směrem, kterým přiběhl, ale s údivem zjistil, že za ním nikdo nebyl. Jen ostatní návštěvníci galerie.

,,Yoongi? Ten tvůj kamarád, co krásně fotí?" zeptal se, zatímco si jeho ruka nenápadně našla cestu k úzkém pasu menšího černovláska. Výškový rozdíl nebyl velký, ale postřehnutelný.

,,Přesně ten, ale teď někam zmizel. Doufám, že se neztratí, nemá rád přelidněná místa," povzdechl si.

,,Můžeme ho jít hledat. Galerie je velká," řekl a rozhlédl se po všech možných směrech. ,,Nebo mu zavolej."

Po celou dobu jejich rozhovoru je Yoongi pozoroval zpoza obrovské mramorové sochy, která se tyčila uprostřed velkého předsálí. Viděl na mobilu, že mu Kook volal, ale mobil jen ztišil a schoval do kapsy.

Jediné, na co se soustředil byl sytě rudý provázek, který ty dva spojoval od malíčku k malíčku.

Byl šťastný. Jeho dlouholetý přítel, který byl, jako jeho mladší bratr, našel svou osudovou lásku.

,,Um, prosím vás?" ozval se zdvořilý mužský hlas za ním.

Překvapeně se otočil a spatřil vysokého, hnědovlasého, mladého muže. Mohl být blízko jeho věku. Měl na sobě elegantní tmavý oblek, ve kterém vynikala jeho široká ramena.

,,Jsem jeden z kurátorů této výstavy a všiml jsem si vašeho foťáku. Chtěl jsem vás jen poprosit, abyste ho schoval, zde je zakázáno pořizovat fotografie," řekl s klidným a pokorný úsměvem.

Yoongi zmateně zamrkal a podíval se na malý černý fotoaparát, co se mu houpal na krku. Hned ho vzal a schoval do kapsy své džínové bundy.

,,Omlouvám se, jsem fotograf a je to můj zlozvyk brát ho všude. Samozřejmě vím, že se tu nesmí fotit," zamumlal omluvně.

On se jen spokojeně usmál. ,,V pořádku, jen jsem vás chtěl upozornit. Mimochodem, abych byl upřímný, neviděli jsme se už někde? Jste mi velmi povědomý," řekl a zamyšleně si ho prohlédl od hlavy až k patě.

,,To si nemyslím..." špitl nejistě.

S povzdechem zavrtěl hlavou. ,,Nevadí, jsem trošku unav–"

,,Jinnie, tady jsi!"

Jejich krátkou konverzaci přerušil další mladý muž v obleku.

Byl vyšší, než hnědovlasý kurátor. Yoongi vedle něj vypadal, jako středoškolák.

Zatímco si je oba prohlížel, oni se pozdravili a začali svou konverzaci ohledně výstavy. Moc je neposlouchal, ale pochopil, že spolu organizovali výstavu.

Co ho však nejvíc zaujalo byla rudá nitka, která byla kolem nich na několikrát obmotaná. Vypadalo to, jakoby to bylo několik provázků zamotaných do sebe, ale bylo jasné, že byl jeden jediný, který je táhnul k sobě.

Přemýšlel, zda byli spolu, nebo teprve kráčeli vstříc svému společnému osudu.

Ony rudé nitky byly velmi nevyzpytatelné a každá se chovala jinak. Některé byly zamotané, jiné tvořily ladné kličky a další byly rovné, jako pravítka.

Donutilo ho to se podívat na svou vlastní, utrženou nitku. Byla jiná, uvědomil si to téměř okamžitě.

Její konec jemně plápolal, jakoby ho unášel slabý větřík. Zároveň nepravidelně blikala.

Díval se na svůj malíček, tak upřeně, že si ani nevšiml, že na něj někdo mluvil.

,,Kdo to je a proč tak kouká na svůj prst?" zamumlal světlovlásek.

,,Jeden z návštěvníků, " zamumlal Seokjin a nahnul se blíž k němu. ,,Nepřipomíná ti někoho, Jonnie?" špitl.

Namjoon zamyšleně naklonil hlavu a prohlédl si mladého fotografa od hlavy až k patě. ,,Určitě jsem ho někde viděl..."

,,Musím jít," řekl Yoongi z ničeho nic a rozešel se pryč.

Jestli věděl kam? Ne.

Galerie byla obrovská a on sám na takové výstavy nebyl. Důvod, proč ho sem Jungkook vzal byl, že kamarád jeho přítele zde vystavoval své obrazy.

Věděl však, že o obrazy vůbec nešlo. Chtěl jen výmluvu, proč se znovu vidět se svým přítelem.

Yoongi se s ním nikdy neviděl a přestože nebyl moc komunikativní a sociální typ, chtěl vědět, s kým jeho spolubydlící trávil tolik času. Někdy si připadal, jako rodič.

Ani si to neuvědomil a stál mezi různými tematickými obrazy. Jediné, co měly společného bylo, že to byly portréty. Okouzlující mladé dívky, dětské obličeje s tvářičkami od barevné křídy, ale také naopak velmi atraktivní muži s ostrými lícními kostmi.

Musel uznat, že tvůrci měli smysl pro detail.

Znovu se podíval na svůj malíček. Provázek vlál v jednom směru, jakoby se mu snažil naznačit, kudy měl jít.

Cítil, jak mu bušilo srdce. Co se to děje? Kam mě to vede?

Bohužel jeho úvahy přerušila mladá slečna, která mu zaklepala na rameno. Opět litoval, že vůbec vkročil na místo, kde se mělo sejít tolik lidí.

,,Promiň, jen jsem se chtěla zeptat, ty jsi byl jeho předloha?" zeptala se nadšeně.

Zmateně pozvedl obočí. ,,P-prosím?" nechápal. Proč mě dneska pořád někdo otravuje, zbytečnými řečmi?

,,JH, ten úžasný student z umělecké fakulty! Má tu svou první výstavu a ty obrazy jsou dechberoucí! Teď se nedivím, když měl tak roztomilou předlohu!"

Vůbec nevěděl, o čem to mluvila. Byl tak zmatený, že zapomněl na zvláštní chování svého rudého provázku.

,,Yoongi, tady jsi!"

Záchrana.

,,Promiň, Kookie, ztratil jsem se," zalhal, čímž úspěšně přešel slečnu, která se s ním snažila dát do řeči.

,,Ještě, že jsem tě našel, chci vás konečně představit!" vydechl Jungkook a podíval se na svého rudovlasého přítele. Nečekal však, že uvidí tak překvapený a zmatený výraz v jeho tváři.

Díval se na Yoongiho, jako na svatý obrázek.

,,Umm, je něco špatně?" nechápal Yoongi, který cítil velký diskomfort z jeho nepřetržitého pohledu.

Černovlásek byl z celé situace zmatený, proto ho jemně chytil za ruku. ,,Taehyungie?"

Vyšší, jakoby se právě probral z transu, nevěřícně zavrtěl hlavou. ,,Ne, teda jo, te-teda ne!" vyhrkl těkavě a začal se zoufale rozhlížet.

To je on! Existuje! Já to věděl, kde je sakra Hoseok!

Yoongi udělal nejistý krok zpět. ,,A-asi vám dám prostor, seznámíme se jindy!" vydechl a rychlou chůzí se rozešel na druhou stranu výstavy, kde ještě nebyl.

Celá ta podivná situace ho rozhodila. Něco mu připadalo zvláštní už od doby, co vešel do budovy.

Zhluboka se nadechl a rozhodl se opět věnovat obrazům. Když už tu byl, doufal, že nasaje nějakou novou inspiraci. Lépe se mu potom fotilo. Prohlížel si jedno dílo po druhém, než se zastavil před zrcadlem.

Počkat. Co?

Nebylo to zrcadlo. Stál tam několik vteřin, než ho uvědomění praštilo, jako silná rána pěstí.

Přímo před ním visel jeho vlastní portrét. Nebyl o tom pochyb.

Každý rys obličeje byl perfektně znázorněn, až měl problém věřit, že to nebyl jen výplod jeho fantazie.

Na obraze byl znázorněn od prsou nahoru, oblečený ve své oblíbené bílé mikině a na krku se mu houpal malý černý foťák. Výraz měl zamyšlený a koukal na svou pravou ruku, konkrétně na malíček, na kterém byl malý rudý suk z krvavé nitě. Byl obklopen mlhou a v pozadí viděl rozostřené rudé provázky.

Vyděšeně udělal dva kroky dozadu. Přísahal, že kdyby něco držel v rukou, hned by to upustil. Nevěděl, zda měl být překvapený, nebo zděšený. Tak, jako tak byl obojí.

Podíval se na obraz vedle a opět spatřil sám sebe. V jiném oblečení, jiné póze, ale foťák a rudé nitě zůstaly.

Teprve v tu chvíli si uvědomil, že celá část této výstavy byla plná jeho obrazů. Na každém z nich se nacházel decentní podpis JH.

Na chvíli se kolem něj zastavil čas a jediné, co slyšel, byl tlukot jeho srdce.

Co to...

°•°•°•°•°

,,Hobi, hned teď se seber a pojď na výstavu!" zakřičel Tae na černovláska, který seděl v pohodlném křesle v části pro zaměstnance a umělce. Spokojeně se ládoval čokoládovými bonbóny.

Zmateně k němu zvedl pohled. ,,Co tak plašíš? Konečně jsem se zbavil všech hostů a sponzorů, co mě stále otravovali a ty mi to kazíš!" zakňoural.

,,Viděl jsem toho kluka! Jak ho máš ve snech a pořád ho maluješ! Je tady, na výstavě!"

Hoseok však vypadal, jakoby ho tato informace vůbec nepřekvapila. ,,Jo, stejně jako minule... tentokrát ti na to neskočím," odsekl pobaveně a dal si do úst další kousek čokolády.

,,Tentokrát to myslím vážně! Přísahám! Pojď se přesvědčit na vlastní oči!" naléhal dál.

Vyšší se zvedl ze židle a přiblížil se k němu tak, že svými obličeji byli pár centimetrů od sebe. ,,Ty už jsi začal pít, že jo? Ty hade, slíbili jsme si, že se opijeme až po výstavě!" zamumlal netečně a dloubnul ho prstem do hrudi.

Taehyung vytočeně zakoulel očima. ,,Fajn, nevěříš, tak se přesvědčíš na vlastní oči!" rozhodl a popadl ho za zápěstí. I přes jeho protest ho zavedl spletitými uličkami do části výstavy, kde se nacházely jeho obrazy.

Bylo tu mnohem víc lidí než předtím. Hoseok věděl, že byla výstava plná očekávání, ale nečekal, že až takto. Postřehl i mnohem více novinářů a zahlédl pár uznávaných malířů, kteří zamyšleně analyzovali jedno dílo po druhém.

,,Tae, jestli je tohle nějaký blbý vtip a—"

,,Mluvím pravdu! Tamhle je můj Kookie, pojď rychle!" přerušil ho.

,,Co ten s tím má zase společného?" odfrkl si naštvaně, když mu vyrval své zápěstí z ruky. Připadal si, jako malé dítě, co bylo vedené matkou do školy, i přes jeho odpor.

,,Je to jeho kamarád."

Jungkook si jich po chvíli všiml a šel jim ihned naproti. ,,Tae, utekl jsi tak narychlo, kam jsi zmizel?" otázal se ho.

,,Kde je ten tvůj kamarád? Ten Yoonji?" zeptal se naléhavě.

Zmateně zamrkal a přejel pohledem na mladého malíře, poté zpět na svého přítele. ,,Yoongi? Někam zmizel a nemůžu ho najít, ale proč se na něj ptáš? Když jsi ho viděl, vypadal jsi, jakoby spadl z Marsu..." zamumlal trošku vyčítavě, protože si moc dobře uvědomoval, že jeho modrovlasého kamaráda vystrašil. Socializace nikdy nebyla jeho silná stránka a věděl, že podobné pohledy ho znervózňovaly.

,,To spíš Taehyung spadl z višně rovnou na hlavu..." odsekl Hoseok.

,,Já vím, omlouvám se za to, ale teď ho potřebuju někomu ukázat!" vydechl naléhavě a ukázal na Hoseoka, který netrpělivě stepoval vedle něj.

Přestože byl Jungkook opravdu zmatený, líbila se mu jejich společná myšlenek a to bylo najít Yoongiho. ,,Fajn, Pojďme ho najít."

Hoseok si jen tiše povzdechl, ale následoval je. Pořád mu nevěřil, že viděl kluka z jeho snů, který figuroval téměř v každém jeho díle. Byl si jistý, že to nebylo fyzicky možné.

Chodili po galerii tam a zpět, než se ocitli před jeho vlastními obrazy.

Nedokázal si odpustit jemný úsměv, když opět spatřil tu půvabnou tvář ze svých maleb. Ten kluk byl zkrátka okouzlující a jak už několikrát zmínil, moc krásný na to, aby byl živý.

,,Hobi, támhle je, koukni!"

Znovu to zkoušel a on pomalu ztrácel trpělivost. Chtěl se na něj otočit a dát mu krátké kázání o tom, aby si s ním nezahrával a vynechal ho ze svých špatných vtipů, když v tom zahlédl modrovlasého kluka, co stál před jedním z jeho obrazů, zády k němu.

Ta barva. Byla úplně totožná s tou, kterou vydával ve svých snech.

To musí být nějaký vtip...

Najednou se otočil a on stál tváří tvář pravdě.

Přímo na něj koukal ten krásný mladý muž, o kterém se mu zdávalo. Krásné, hluboké oči, malý nos, kulaté tváře. Jen fotoaparát na krku mu chyběl.

Přísahal, že se kolem něj zastavil čas. Věděl, že na něj někdo mluvil, ale on nerozuměl ani slovo. Všechna jeho pozornost byla na malém modrovláskovi, který na něj zmateně koukal.

,,Není to Yoongi na těch obrazech?" zeptal se Jungkook překvapeně a Taehyung s úsměvem zakýval hlavou.

,,Je to určitě on," řekl a strčil do zamrzlého malíře dlaní, aby ho donutil udělat pár kroků vpřed.

Yoongi naopak cítil nepříjemný pocit úzkosti. Někdo cizí na něj koukal velmi upřeným pohledem. Chtěl udělat krok zpět, nebo aspoň přerušit oční kontakt, ale nemohl.

Ucítil slabý tah na svém malíčku. Sklopil hlavu a se zahájeným dechem pozoroval, jak se jeho rudý provázek začal natahovat. Bylo to jen o pár centimetrů, než se zastavil, ale směr byl jasný.

Vedl ho k mladému muži před ním s lehce vlnitými černými vlasy.

Podíval se mu na malíček a přísahal, že jeho srdce vynechalo pár úderů.

Na jeho malíčku se houpal krátký červený provázek, který také držel díky malému suku. Byl prasknutý, stejně jako ten jeho, ale pomalu se natahoval k němu. Jakoby se jejich malíčky navzájem přitahovaly k sobě.

Ani si to neuvědomil a stáli pár kroků od sebe. Koukali si přímo do očí, jakoby každý koukal do duše toho druhého.

,,Potřebuju vysvětlení, " povzdechl si Jungkook směrem ke svému příteli, který jen bezmyšlenkovitě zakýval hlavou.

První, kdo prolomil trapné dusivé ticho mezi nimi byl Hoseok.

,,Um, jsem Hoseok," vydechl nervózně a zdvořile mu podal ruku. Nikdy nepředpokládal, že se ocitne v takové situace, takže ani jeho přátelská povaha mu nepomohla.

Menší stydlivě semkl rty, ale jeho ruku přijal. Hned pocítil příjemně elektrizující pocit, co prošel celým jeho tělem. ,,Yoongi... t-to ty jsi namaloval ty obrazy?" zeptal se. Tipoval na základě iniciálu na všech malbách.

,,Namaloval, ale teď bych se asi radši zakopal. Nevím jestli mě pochopíš, ale myslel jsem, že jsi výplod mé fantazie, te-teda tvůj obličej a.... vůbec tomu nepomáhám..." nejistě se poškrábal na zátylku, zatímco se snažil z jeho překrásných rysů spustit oči.

Bezpochyby byl půvabnější, něž v jeho snech.

Yoongi mu neodpověděl. Chtěl naopak utéct. Tenhle kluk, přestože byl od pohledu atraktivní, namaloval nespočet jeho obrazů. Bylo to děsivé, ale něco uvnitř něj bylo silnější.

Zvědavost. Téměř celou konverzaci se soustředil na rudé provázky na jejich malíčcích, které se chtěly zoufale dostat k sobe. Jakoby je však držela od sebe neviditelná bariéra.

Chtěl vědět víc. Byl zvědavější a zaujatější, než kdykoli jindy.

Už otevíral ústa, aby něco řekl, když v tom ho do očí zasáhl ostrý blesk fotoaparátu.

Zmateně se podíval směrem, odkud se to táhlo a spatřil drobnější dívku s foťákem na krku a diktafonem v ruce, která se na zmatený pár culila od ucha k uchu.

,,Aaah, nevěřím, že jsem vás tu našla oba!" zaradovala se. ,,Jsem Lisa, studuju žurnalistiku a chtěla jsem s Hoseokem udělat krátký rozhovor ohledně jeho jedinečné výstavy, ale nečekala jsem, že uvidím chlapce, který mu byl modelem! Bože, to bude mít úspěch!" řekla tak rychle, že měl modrovlásek pomalu problém zpracovat všechny nové, ale naprosto zbytečné informace.

,,Liso, tady se fotit nesmí," povzdechl si naopak Hoseok. ,,Navíc to chápeš špatně, Yoongi j—"

,,Uuuu, takže tvá múza se jmenuje Yoongi," vypískla a otočila se na zmateného modrovláska. ,,Kolik ti vlastně je? Kde jste se potkali? Vypadáš o pár let mladší, takže ve škole jste se asi nepotkali."

,,Nejsem ničí múza!" odsekl a otráveně zkřížil ruce na prsou. ,,A je mi dvacet čtyři."

,,O-opravdu?!" vydechl sám Hoseok překvapeně, nad čímž menší jen zakroutil hlavou.

Lisa si je trošku nechápavě prohlédla, ale rozhodla se pokračovat ve svém rozhovoru. ,,Oh, takže jsi o rok starší, než Hobi, zajímavé. Vypadáš o dost mladší... ale mě zajímá, jak jste se poznali! Jste spolu? No bylo by divné, kdyby ne, když z tvého obličeje vytvořil celou výstavu," vyhrkla dívka tak rychle, že jí sotva bylo rozumět. Strčila mezi ně svůj diktafon a volnou rukou jim naznačila, aby se pustili do řeči.

Chtěla šťavnaté a pravdivé informace, viděli jí to nadšení v očích. Problém byl, že na její otázky neměli odpovědi. Oba byli zmatení a částečně nedokázali věřit situaci, kdo které se dostali.

Jeden potkal chlapce, kterého vídával ve svých snech, téměř každou noc, aniž by věřil, že ho někdy uvidí. Nikdy nebyl člověk, který věřil ve staré legendy, ale několik jeho přátel mu vnucovalo myšlenku, že jde o někoho z minulého života. Možná děsivý stín minulosti, nebo dokonce láska.

Yoongi naopak našel další osobu, jejíž osud byl nejasně předurčen. Kvůli rudým provázkům, které ho provázely na každém kroku věřil, že každý má jasnou cestu životem, předurčenou před jeho narozením, a jen on sám se postupně blížil do neznámé temnoty.

,,Umm, potkali jsme se ve škole...?" zamumlal Hoseok nejistě, skoro až tázavě. Věděl, že z této podivné situace jim nic jiného, než lež, nepomůže. Naštěstí, modrovlásek jeho tvrzení potvrdil nenápadným zakýváním hlavy.

,,Chtěla jsem něco víc spicy... bože, kluci, jestli se nechcete svěřovat, dejte si pusu, nebo se chyťte za ruce, ať vás můžu vyfotit!" vyprskla netrpělivě. ,,Jen si představte ten popisek! Nadějný, talentovaný malíř a jeho půvabná láska z obrazu! To zní skvěle!"

Yoongi začínal být dost otrávený. Tahle dívka měla víc energie, než dokázal tolerovat ve své přítomnosti. Naštěstí ho od kousavé poznámky zachránil Hoseok.

,,Liso, tohle je trošku moc. Vím, že to ovlivní tvé hodnocení, ale nemůžeš si najít jiné téma na článek?" pokusil se jí domluvit.

Ona jen nechápavě zavrtěla hlavou. ,,O tvých dílech mluví celá univerzita a už i oceňovaní tvůrci! Jsem první, kdo ukáže veřejně tvou předlohu koukni, jak roztomilý je!" chytla menšího za ramena a otočila ho k Hoseokovi. ,,Bude to mít obrovskou pozornost!"

Yoongi překvapeně vyvalil očka nad náhlým fyzickým kontaktem, navíc tak zbrklým. Nejistě zvedl pohled k černovláskovi, který měl na tváři podobný výraz, jako on sám.

Bože, on je tak roztomilý. To byla jeho první myšlenka, když se mu ocitl tváří v tvář. Zhluboka se nadechl, aby potlačit všechny motýlky v břiše a za ruku ho vysvobodil z jejího sevření, aby stál opět vedle něj.

,,Koukej, nepřeju si, abys dělala nějaký takový článek. Jestli chceš něco, co bude mít pozornost, najdi s—" místo odpovědi, dívka cvakla foťákem a on si z hrůzou v očích uvědomil, že stále držel Yoongiho ruku, která v té jeho vypadala velmi drobně, až žensky.

,,Když jinak nedáš. Myslím, že mám, co jsem chtěla. Užijte si zbytek výstavy," usmála se a s diktafonem v ruce odkráčela pryč.

Nechala oba naprosto beze slov. Zaraženě se otočili na sebe, ruce stále spojené v jednu.

První, kdo přerušil oční kontakt byl Yoongi. Podíval se na jejich spojené ruce, ale jeho pravý záměr byly ony krvavě rudé provázky. Vypadaly, jakoby se navzájem přitahovaly k sobě. Chtěly se dotknout, spojit v jeden, ale mezi nimi stále přibývala, ani ne centimetrová, mezera.

,,Ehh, omlouvám se za ňu, občas je otravná," jeho věta je oba vrátila do reality a oni se rychle pustili.

,,Všiml jsem si..." zamumlal Yoongi tiše a nervózně schoval ruce do kapes.

Chvíli bylo ticho, než vyšší opět promluvil. ,,Vím, že celá tahle situace je zvláštní, ale když už jsi tady, nechtěl bys čistě teoreticky někam zajít?" zeptal se dost sebejistě na to, jak nervózní ve skutečnosti byl.

Přestože se z celé situace cítil zahanbeně, modrovlásek chytil jeho pozornost. Chtěl ho více poznat, i když věděl, že si o něm musel myslet jen podivné věci.

Žil zkrátka mottem, teď, nebo nikdy.

Tak, jak doufal, Yoongi přikývl. ,,Zítra?"

,,Klidně! Když bys mi dal své číslo, můžeme se domluvit na bližší informace," řekl nadšeně, načež on pobaveně naklonil hlavu.

,,Nebo ti dám své číslo a potkáme se zítra ve dvě v parku..."

Ani nevěřil, že slyšel správně. Když k tomu připočetl jeho jemný, roztomilý úsměv, cítil se, jakoby se místo v realitě ocitl v jednom ze svých snů, kde ho vídával.

,,To-to by bylo fajn!"

°•°•°•°•°•

Zmateně jsem otevřel oči a rozhlédl se. Byla tma. Celá mě pohlcovala a já nedokázal pohnout jedinou částí svého těla.

Nic tu nebylo, znervózňovalo mě to. Mohl jsem jen otáčet hlavou.

Nalevo nebylo nic, ale napravo stála osoba pohlcena v mlze. Stačila chvíle a já zahlédl rudý provázek, který se natahoval k tomu mému.

Opět mezi nimi však byla několikacentimetrová mezera. Nitka se jemně houpala ve větru ze strany na stranu, ale ani přes zoufalé pokusy se nemohla spojit se svou druhou půlkou.

Co to znamená?

Měl jsem víc otázek než odpovědí a můj krk začala sužovat úzkost.

Počkat. To nebyla úzkost. To se ten tenký, krvavý provázek pomalu, ale jistě obmotával kolem mého hrdla a zužoval svůj průměr.

Konečně jsem se mohl pohnout a mé ruce hned vystřelily k rudému hadovi, co se mě snažil připravit o poslední zbytky kyslíku. Nemohl jsem s ním však pohnout.

Začal jsem se dusit a u toho zoufale kopal nohama do prázdnoty. Nevyšlo ze mě ani hlásku a mé tělo bylo slabé. Jakoby bylo smířené s dohledným koncem.

Zoufale jsem se otočil na postavu v mlze, ale už tam nikdo nestál. Jen já a provaz, co se zarýval do mé kůže. Možná odsud bral svou krvavou barvu.

Jasný a nevyhnutelný konec. Jen já a nekonečná tma. Opravdu je tohle můj osud?

Yoongi vyděšeně otevřel oči a chytil se za vlastní hrdlo. Cítil, jak mu po čele tekly kapičky potu, ale vidět svou malou útulnou ložnici, která prosvítala ranním světlem, ho uklidnilo.

Zoufale si oddechl a přetáhnul si peřinu přes hlavu.

,,Proč já? Proč právě já vidím ty prohnané rudé hady osudu...?"

°•°•°•°•°

,,Měl jsem opravdu divný sen..." zamumlal Hoseok, zatímco se hrabal ve své skromné snídani v podobě míchaných vajec s kusem chleba.

,,Byl tam ten Yoongi?" zeptal se Tae s hrnkem kávy v ruce a on přikývl. ,,V tom případě není divný, ale normální," ušklíbl se.

,,Ale drž hubu," odsekl s povzdechem. ,,Znovu jsem viděl ty podivné rudé provázky, ale tentokrát ho začaly škrtit, jen tak prostě! Bylo to celkem děsivé, zvlášť když jsem ho včera pozval ven. Já vlastně pořád nevěřím, že existuje!"

,,Si piš, že existuje! Jen tak připomínám, ze jsem měl opravdu," pyšně se zatetelil a posadil se na dřevěný stůl. ,,Takže, dneska rande, příští týden pusa a za rok svatba!"

Hoseok jen zakoulel očima. ,,Humorné... radši mi řekni, o čem se s ním mám bavit! Konverzace typu, vlastně se mi o tobě zdá skoro každou noc, už od sedmnácti let a od té doby se mi nikdo nelíbí, ani mě nepřitahuje, nezní, jako dobré téma na první schůzku..." zamumlal s povzdechem.

,,Zapomínáš, že můj malý králíček je jeho kamarád. Můžu se ho nenápadně zeptat na pár typů."

,,To bys pro mě udělal?"

,,Sice jsi poblázněný snílek a někdy mě hrozně štveš, ale udělal bych pro tebe cokoli, to je snad jasné," zasmál se a šťouchnul ho do ramene. ,,Ale teď mi řekni, jaké z toho máš pocity. Líbí se ti?"

Černovlásek chvíli mlčel. Měl určité myšlenky, ale nepřišlo mu vhodné takto mluvit o někom, koho právě poznal. Na druhou stranu, Taehyung byl jeho nejlepší přítel už od dětství a vždy si říkali všechno. U něj nebylo třeba zábran.

,,Je ještě hezčí, než v mých snech. Když se na mě podíval těma tmavýma očima, úplně jsem zapomněl dýchat. Jeho ruce byly tak jemné a je malý, jako plyšový medvídek, kterého si večer přitáhneš do náruče a víš, že se díky němu krásně vyspíš. Navíc viděl jsi ty stehna? Bože, jestli tohle je to, čemu lidi říkají láska na první pohled, asi jsem prohrál..." frustrovaně si prohrábl vlasy, při vzpomínkách na jejich první a jediné setkání. Byl rudý, jako zralé rajčátko.

Bylo to vůbec zdravé? Cítit se takhle po pár minutové konverzaci. Určitě to nebyla láska, protože takové pouto je složité vybudovat, ale věděl, že stačilo ještě pár setkání, hrstka pohledů a spadl by do toho až po uši.

,,Kookie má lepší stehna..." zapěl druhý spíše sám pro sebe a položil mu ruku na rameno. ,,Hlavně nebuď moc hrr. Vypadal trošku plaše a antisociálně, to mi potvrdil i Kook. Vlastně je zázrak, že s tím randem souhlasil," ušklíbl se.

Hoseok se zhluboka nadechl a podíval se do pootevřených dveří, co vedly do jeho skromného ateliéru.

Viděl z dálky pár svých obrazů a stále přemýšlel nad tím, jak to bylo vůbec možné. Kluk z jeho snů. Kluk, kterého namaloval nespočetněkrát, aniž by věděl o jeho existenci.

,,Jen to nesmím pokazit."

°•°•°•°•°

Černovlásek naposledy zkontroloval čas a poté se rozhlédl po rozlehlém parku. Byl téměř čas jejich setkání. Už chtěl vytáčet jeho číslo, aby si ulehčil hledání, když v tom zahlédl v dálce postavu s nápaditě tyrkysovými vlasy, která klečela u záhonku s tulipány. Nebyl si zcela jistý, ale nejspíš si je fotil.

Téměř se rozběhl jeho směrem, protože se nemohl dočkat, až se znovu dají do řeči. Když byl o něco blíž, uviděl v jeho rukou malý černý foťák. Ten, který měl vždy v jeho snech na krku.

Jen se nad tím pousmál a začal na něj z dálky mávat. ,,Yoongi!"

Menší odpoutal pozornost od překrásných květin a s úsměvem mu jemným gestem mávnul na přivítanou. ,,Ahoj," řekl s úsměvem. Trošku se nad svou odpovědí však pozastavil.

Opravdu se na něj usmál? Na skoro cizího člověka? Všichni jeho známí věděli, že se smál jen v přítomnosti velmi blízkých lidí. Co bylo jinak?

,,Moc rád tě vidím. Byla včera škoda, že jsem musel jít za sponzory. Pak jsem tě nemohl najít."

I když jsem se fakt snažil.

,,Začala mě bolet hlava, takže jsem pak odešel dřív. Taky chápu, že to byla tvá výstava a musel jsi řešit jiné věci."

,,Proto jsem rad, že jsi souhlasil s další schůzkou!" vydechl s úsměvem. ,,Vím, že celá ta situace vypadala zvláštně a možná děsivě, ale moc rád bych tě poznal trošku víc," řekl, tentokrát trošku stydlivěji.

Yoongi pobaveně přikývl. ,,Co kdybychom si šli někam sednout?"

Tak také udělali. Našli příjemně vypadající a hlavně klidnou část prorostlého parku. Posadili se na vyhřátou lavičku a po krátkém, ale dusivém tichu se Hoseok znovu pustil do řeči.

,,Um, asi bych o sobě mohl říct něco víc. Jsem Jung Hoseok a je mi dvacet tři. Studuju umění a kromě toho rád tancuju. Bydlím kousek od galerie spolu s jedním spolubydlícím," shrnul svůj život do velmi jednoduché kostky, aby se necítili tak vzdáleně. Opravdu ho chtěl poznat, ale věděl, že musel začít ze své strany. Přeci jen to on ho pozval ven.

,,Já studuju fotografii a také mám spolubydlícího. Stejně je hezká náhoda, že spolu ti dva chodí."

,,To teda, asi to byl osud," zahihňal se.

Yoongi se nejistě pousmál a sklouzl pohledem na rudý provázek mezi jejich prsty. Stále viděl tu malou mezeru, která je dělila od úplného spojení. Osud to byl, ale ten osud nebyl zdaleka tak jistý, jako si černovlásek myslel.

,,Vlastně jsem se chtěl zeptat na ty obrazy. Proč jsi je namaloval? Viděl jsi někde mou fotku, že jsi zvládl tak detailně zobrazit můj obličej? Dokonce i mou oblíbenou mikinu a můj foťák," zeptal se zaujatě. Byl zvědavý, a přestože celá situace byla velmi na hraně s tím, aby byla děsivá, jeho touha zůstávala silnější.

Naopak Hoseok se stydlivě poškrábal na zátylku. Věděl, že teď byla ta chvíle. Chvíle, kdy mu vše řekne a počká, zda se rozhodne pro udržení kontaktu, nebo ho názve děsivým psychopatem a uteče pryč.

Zhluboka se nadechl a podíval se přímo do těch krásných čokoládových očí. ,,Asi to bude znít divně a děsivě, ale zdává se mi o tobě téměř každou noc. Začalo to, když mi bylo zhruba sedmnáct. Nevěděl jsem, co to znamenalo, protože jsem tě nikdy předtím neviděl. Naopak jsem věřil, že jsi jen výplod mé fantazie. Teď budu vypadat opravdu šíleně, ale tvůj obličej byl vždycky tak jemný a krásný, že jsem se rozhodl ho přenést na papír a plátno. Jak jsem říkal, nikdy mě nenapadlo, že tě potkám a teď se cítím dost hloupě..." povzdechl si frustrovaně. Hned si uvědomil, že řekl víc než měl, proto se neodvážil podívat na jeho reakci.

Oproti všem očekávání na něj Yoongi jen zaujatě koukal. Znělo to, jako nějaká pohádka, které se těžko věří. Když však vzal v potaz tisíce rudých provázků, které viděl denně, něco ho nutilo věřit.

Nepochyboval o tom, že mezi nimi převládalo tiché, ale nápadité spojení. Opravdu to byl osud? Pokud ano, proč nebyl zcela dokončen? Proč mezi jejich malíčky přebývala mezera?

Nemohl také přehlédnout změnu v rytmu jeho srdce, když mluvil o jeho vzhledu. Přísahal, že cítil pár motýlů v břiše.

,,Chápu..."

Strávili spolu celé odpoledne, ani jim to nepřišlo. Opravdu si sedli do noty, přestože se Hoseok chvílemi zamotal do dlouhého monologu. Nic to však nezměnilo na tom, že ho druhý velmi rád poslouchal a se zájmem hltal každé jedno slovo.

Ihned se domluvili na další setkání. Nemohli totiž přehlížet způsob, jakým je něco neustále táhlo dohromady.

Nechtěli však nic uspěchat. Stále vnímali realitu, že se znali dva dny, přestože se za jedno odpoledne sblížili opravdu hodně.

°•°•°•°•°•°

Znám ho teprve dva měsíce a můj život díky němu nabral bláznivé obrátky.

Chodíme ven téměř každý den, chová se, jako gentleman a každá dívka by si na mém místě připadala, jako princezna.

Je to opravdu kouzelné. Procházíme se po prázdné náplavce, při západu slunce, ruce propojené v jednu.

Pořád si pamatuji moment, kdy se s jemnými růžemi na tvářích zeptal, zda mě může chytit za ruku. Řekl jsem ano, bez váhání.

V tento moment, jakoby se kolem nás čas zastavil. Nedokázal jsem vnímat nic jiného, než teplo, které jsem přebíral z jeho hřejivé dlaně.

Tedy až na jednu věc. Malá, ale důležitá drobnost mi přeci jen kazila náš společný večer.

Tenká, krvavá nitka, která měla spojovat naše malíčky. Nezáleželo, jak blízko u sebe jsme byli. Mohl jsem sedět na jeho klíně, obejmout ho, ale provázek se nikdy nespojil.

Malý prostor mezi námi byl stále neuzavřený, jakoby nás nějaká neznámá síla držela od sebe.

Dokonce mi rudá nitka začala nahánět hrůzu a já začal trpět nočními můrami. Všechny byly stejné.

Viděl jsem Hoseoka a úzký, provázek, který nás spojoval. Ten slizký, rudý had se však obepnul kolem mě, dokud nenašel cestu k mému krku. Vždycky jsem nemohl dýchat a probudil mě až Jungkook, kterého jsem i ve vedlejší místnosti vzbudil svými nářky.

,,Hyungie, neustále pláčeš a křičíš ze spaní, co se to s tebou děje?"

Už mi docházely výmluvy. Nedokázal jsem se s tím nikomu svěřit, ani jemu. Neřekl jsem mu o provázku, který nás neúplně spojoval.

,,Yoongi."

Zvedl jsem hlavu a zadíval se přímo do jeho oříškově hnědých očí. Postavil se naproti mně a pomalu sjel rukama na můj pas.

,,Hm?"

Usmál se tak, jak se na mě nikdo jiný neusmíval. Zamiloval jsem si jeho úsměv. Byl tak čistý a bezchybný. Perfektně doplňoval jeho veselou povahu.

,,Už jsem ti dneska řekl, jak ti to sluší?"

Mé srdce vynechalo pár úderů a tváře se zbarvily do rudé záře, která zapadala za horizont města. Nic jsem neřekl a má hlava si hned našla místo na jeho rameni. Únava si pomalu brala slovo, jelikož jsem toho moc nenaspal minulou noc.

,,Vypadáš unaveně, chceš jít dnes domů?" dýchnul mi do vlasů.

,,Nevím, ti dva mají výročí a slaví ho v našem bytě..."

Chvíli bylo ticho, při kterém jsem jen směřoval svůj pohled na průzračnou řeku a její jemné vlnky.

,,Můžeš přespat u mě, jestli chceš. Jestli spí Tae u vás, mám volnou postel."

Odpověď ode mě nedostal, ale naopak jsem s úsměvem pevněji sevřel jeho dlaň. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nebyl nervózní. Byla to doba od mého posledního přespání u někoho jiného, než mého jediného spolubydlícího.

Zvedl jsem hlavu a provokativně do něj šťouchnul svým bokem. ,,Pojďme dál, jsou tam rozkvetlé šípky."

°•°•°•°•°•°•°

,,Máš hlad?" zeptal se vyšší, když dorazili do jejich skromného bytu.

,,Ani ne, díky."

Ukázal mu cestu do ložnice, kterou sdílel se svým spolubydlícím. Každý měl vlastní postel.

Byla možnost rozdělených ložnic, ale Hoseok se zasadil o vlastní ateliér a Taehyung při vzpomínce na smradlavé barvy, souhlasil, aby byla tato místnost oddělená.

,,Máte to tu hezké," zkonstatoval.

,,Je tu trošku nepořádek, ale jinak to tu mám rád," přiznal a vzal ze své postele spací tričko a pohodlné kraťasy. Díky tomu si uvědomil, že jeho návštěva nejspíš nic na převlečení neměla.

,,Chceš něco půjčit? Ty rifle nevypadají na spaní moc pohodlně," zasmál se.

Yoongi vděčně přikývl a během pár chvil měl v rukou hnědé tričko a černé kraťasy.

Oba se vystřídali ve sprše. Yoongi zaujatě pozoroval svůj odraz v zrcadle. Oblečení mu bylo volné, což se dalo očekávat.

Ucítil jemný dotek na svém rameni, což ho donutilo zvednout hlavu.

,,Moje oblečení ti sluší..." řekl s trošku nesmělým úsměvem.

Chvíli se na sebe dívali skrze zrcadlo a Yoongi jen uznával jeho dokonalé, atraktivní rysy. Výrazné lícní kosti, úzký nos a krásné, hluboké oči. Nedokázal na něm najít snad jedinou chybu.

Sám nevěřil, že někdo takový existoval. Nemluvě o rudém provázku, který je spojoval. Téměř spojoval.

Otočil se čelem k němu a nestydatě obkreslil jeho dolní čelist. ,,Věříš v osud?"

,,V osud?" zopakoval zmateně.

Modrovlásek přikývl. ,,Vždycky jsem věřil, že osud je jasný a předurčený," sklopil hlavu a podíval se na rudý provázek, který měl spojovat jejich malíčky. Oba konce stále nedokázaly překonat centimetrovou mezeru, která by je zcela propojila. ,,Ale někdy mě to nutí o osudu pochybovat."

Hoseok ho chvíli jen zmateně pozoroval, než s úsměvem odpověděl: ,,Já věřím na náhody, ne v osud. Myslím, že život samotný je nejistý a stát se může cokoli. Například naše setkání. Kdo by čekal, že se objevíš na mé úplně první výstavě?" zahihňal se.

,,Možná osud..."

,,Nebo náhoda," opáčil s úsměvem a za bradu mu zvedl hlavu. Jejich rty byly najednou tak blízko, že ho to na chvíli úplně rozptýlilo.

Yoongi zadržel dech, ale neuhnul. Tak moc mu bušilo srdce, že se divil proč ještě nevyskočilo z jeho hrudi.

Ještě k sobě nebyli takto blízko. Znali se měsíce a často se drželi za ruce. Občas se schovali v náruči toho druhého, ale nic víc.

Sám se trošku bál. Opravdu to bylo správně? Byly jejich osudy spojené, nebo bylo vše jinak, než se zdálo?

,,Můžeme to dělat?" špitl nejistě. ,,Co když je osud proti nám?"

Hoseok s pobaveným úsměvem zavrtěl hlavou. ,,Koho zajímá osud? Nedá se na něj spolehnout. Ty žiješ svůj vlastní život, nenech si ho diktovat nesmyslným osudem," řekl a chytil jeho jemnou, bledou dlaň. ,,Co jsem tě začal vídat ve snech, se mi nikdo nelíbil. Nikdo mi nepřišel dost dobrý a já ani nevěřil ve tvou existenci. Ale teď, když tě vidím, stát přede mnou v mém oblečení, jen to dokazuje, že v životě se může stát cokoli. Život nemá pravidla a to je na tom to krásné."

Jeho slova byla krásná, ale chaos na duši mu neuklidnila. Nedokázal jen tak přehlédnout své rudé prokletí.

,,Mám strach..."

,,Z čeho?" nechápal. Najednou začal pochybovat, zda se nebál jeho samotného.

Yoongi hlasitě polkl. ,,Z nejasností osudu. Co když to není správně?" postavil se na špičky, jakoby se k němu snažil dostat blíže.

Vyšší se pobaveně pousmál a jemně chytil jeho nápadně růžovou tvář. ,,Chceš se bát nesmyslného osudu, nebo ti tu pusu můžu dát?"

Překvapeně zamrkal a na nějakou chvíli úplně ztratil slova. Byla to jedna z dalších věcí, kterou na něm tak obdivoval. Jeho přímočarost.

,,Můžeš..." zašeptal téměř neslyšně.

Druhý si ho za tvář přitáhl blíž a spojil jejich rty. Dokonale do sebe zapadaly. Jako dvě části jednoho kusu.

Yoongi se zavřenýma očima dal ruce kolem jeho ramen a dál spolupracoval v pomalém pohybu.

Srdce mu bušilo, div nevyskočilo z hrudi a ve svých tvářích cítil silný žár. Už to byla doba, kdy se naposledy s někým líbal.

Od sedmnácti let, kdy uviděl první rudou nitku, nebyl schopný jakéhokoli citu k jiné osobě. Viděl, že nebyli spjati osudem, proto se držel ve své bublině samoty. Začal věřit, že bude navždy sám, než se objevil tento vysoký a okouzlující mladý muž.

Přestože se jejich provázky nespojily úplně, cítil, jak je k sobě táhlo něco velmi silného. Silnějšího, než osud a on se v tuto intimní chvíli rozhodl, tomu jít naproti.

Rozhodl se tak i přes palčivou bolest na jeho malíčku.

Po chvíli se odtáhli, ale Hoseokova dlaň nepustila jeho tvář. ,,Chutnáš stejně sladce, jako vypadáš."

,,To není pravda..." odsekl stydlivě, ale kvůli jeho jemnému stisku nemohl otočil hlavou, proto jen odvrátil svůj pohled jinam. Nebyl zvyklý na komplimenty.

,,Jo, jasně," zahihňal se a vtiskl mu letmý polibek na čelo. ,,Měli bychom jít spát."

°•°•°•°•°

Otevřel jsem oči a zamžikal před sebe. Vůbec mě nepřekvapila jemná, bledá tvář přede mnou. Stál přímo naproti mě a v rukou u obličeje držel foťák. Skoro, jakoby mě fotil.

Yoongi. Stále nevěřím tomu, že jsem našel jméno k postavě, kterou vídám tak dlouho ve snech. Krásné jméno k překrásné osobě.

Zkusím k němu natáhnout ruku, když v tom se za ním objevilo několik rudých provázků. Některé kolem něj vytvořily prstence, zatímco ostatní se po něm sápaly, jako hadi.

Viděl jsem, jak klid v jeho tváři vystřídal strach. Objevila se i první slza. Upustil svůj foťák, aby se mohl bránit, ale vypadalo to marně.

Rozběhl jsem se k němu, ale naopak to vypadalo, jako bych se vzdaloval.

,,H-hobi... po-po...moc..."

,,Yoongi!" brunet vyskočil do sedu a zmateně se rozhlédl kolem sebe.

Byl to jen sen.

To si myslel do chvíle, než zaslechl tichý vzlyk z vedlejší postele. Zvedl hlavu. Yoongi se neklidně převalovat a tiše koktal nesrozumitelná slova plná slz.

Seskočil z postele a starostlivě s ním zatřásl. ,,Yoongi, no tak, Yoongi, vstávej!" zakřičel šeptem.

Menší překvapeně otevřel oči. Dech se mu třepal, hrudník zvedal nahoru a dolů vražedným tempem a cítil, jak po jeho tvářích tekla jedna slza po druhé.

Podíval se na černovláska, který si ho prohlížel starostlivým pohledem. ,,C-co se...?"

,,Plakal jsi ze spaní, zdál se ti špatný sen?" zeptal se.

Yoongi se pomocí dlaní vytáhl do sedu a promnul si oči, vlhké od slz. Měl ten stejný sen znovu a znovu. Přísahal, že stále cítil suché, rudé hady, co dřely jeho bledou kůži a rdousily hrdlo.

Pomalu uklidnil svůj dech, dostal pod kontrolu slané slzy. Bez odpovědi seděl na místě a přemýšlel, zatímco se mu v mysli přehrávaly vzpomínky na polibek z předchozího večera. Vzpomínky na bolest jeho malíčku.

Bylo to varovné znamení?

Podíval se na rudý provázek mezi nimi. Jeho oddělená půlka sebou divoce mrskala, jako povolená struna na kytaře. Ve tmě byla krvavá barva mnohem děsivější. Měl pocit, jakoby měla každou chvíli vyskočit a znovu se omotat kolem jeho krku. Tak, jako ve snu.

V tu chvíli však Hoseok rozsvítil světlo a provázek povadl. Vrátil se do původní polohy.

,,Jsi v pořádku? Chceš o tom mluvit?" zeptal se, když palcem utřel poslední slzičky z jeho tváří.

Tak moc, jak vnímal všechny varovné signály osudu, nedokázal se ubránit jeho návykovému doteku. Komfort měl větší váhu, než obavy.

,,Mám strach..." špitl a chytil jeho velkou dlaň do svých o dost menších.

,,Byl to jen sen, nemáš se čeho bát," usmál se a pomalu si ho přitáhl k hrudi do pevného objetí.

Yoongi nějakou chvíli váhal, ale stačilo pár vteřin příjemného tepla, aby se do jeho sevření zavrtal, jako do teplé deky uprostřed chladné noci.

,,Namaloval jsem nový obraz a teprve včera ráno jsem ho dokončil. Můžu ti ho později ukázat?" zeptal se, aby uvolnil atmosféru.

,,Rád se na něj podívám," špitl s nepatrným úsměvem, zatímco opět zavíral oči. Přeci jen byla stále noc.

Hoseok se spokojeně pousmál a vtiskl do jeho tyrkysově modrých vlasů jemný polibek. ,,Spi sladce."

°•°•°•°•°•°

Nebylo těžké si to přiznat. Myslím, že jsem se koneckonců zamiloval ve chvíli, kdy jsem ho viděl poprvé. Mimo své sny, nebo své obrazy. Překonal všechny mé představy.

Myslím, že to cítí podobné, ale něčeho se stále bojí. Mluví o osudu, ale kdo by na něj spoléhal? Svět je o náhodách a kreativitě. Člověk musí vzít všechny náhodné okolnosti v životě a pomocí kreativních nápadů z nich vytvořit ten svůj život.

V to jsem vždycky věřil.

,,Hobi, úsměv!" cvak.

Překvapeně jsem zamrkal a podíval se na něj. Vykoukl zpoza černého foťáku a věnoval mi jeden ze svých krásných a nevinných úsměvů.

Je tak roztomilý, když s takovým nadšením projíždí pořízené fotky.

Růže, co jsem obdivoval jsem nechal růžemi a přes čerstvě posekaný trávník jsem k němu došel. Nevěnoval mi jediný pohled, jen skrze foťák, kterým znovu pořídil několik fotek. Nešlo toho nevyužít, proto mé ruce zamířily přímo k jeho pasu.

,,Žij realitou, ne foťákem," zasmál jsem se.

On s falešným uraženým výrazem nechal svůj foťák, aby sklouzl po jeho hrudi a zůstal viset na černé stuze co měl kolem krku. ,,Park je v tomhle období moc krásný, co bych byl za fotografa, kdybych toho nevyužil? Navíc tvůj obličej dělá fotky ještě dokonalejší," řekl.

,,Na všechno máš výmluvu, hm?" bavilo mě, jak vždycky uraženě nafoukl tváře. Občas byl, jako malé dítě. Věnoval jsem mu letmý polibek na rty. ,,Nekoukej tak na mě."

V posledních dnech, vypadal dost unaveně. Měl kruhy pod očima a byl schopný většinu dne proležet, ale nikdy nezamhouřil oka.

Svěřil se mi, že nemohl spát. V noci se budil, občas i s pláčem, kvůli nočním můrám. Snažím se mu pomáhat, jak to jde, ale nic nefunguje. Přestože přiznal, že když usne v mé náruči, spí se mu lépe, i tak je to málo. Už týdny se nevyspal celou noc, bez jediného probouzení.

Už nevím, co s tím dělat. Jestli to takhle půjde dál, zkolabuje vyčerpáním. I přes tohle všechno jsem já ten, co se bojí.

Yoongi předstíral, že mu nic není a všechny své problémy maskoval špatnými vtipy.

,,Hobi, rád tě objímám, ale rozbiješ mi foťák!"

Ani jsem si neuvědomil, jak pevně jsem ho k sobě tisknul.

,,Promiň..."

,,To nic," usmál se a krátce mě políbil. Bože, jak já miluju jeho úsměv.

°•°•°•°•°•°•°

Takhle to být nemá...

Váš osud je prokletý...

Zbav se ho, pokud ho chceš zachránit...

,,N-ne... prosím..."

Ty ho zabiješ....

Zemře kvůli tobě...

,,T-to ne!"

,,Yoongi."

Modrovlásek překvapeně otevřel oči a střetl se s Hoseokem, který se nad ním skláněl. Cítil, jak mu po tvářích tekly slzy, ale co ho vyděsilo víc byla palčivá bolest. Nezůstávala jen na malíčku, ale vystřelovala přes celou dlaň k zápěstí.

,,Plakal jsi ze spaní, co se ti zdálo?" zeptal se starostlivě a jemně utřel jeho slzičky.

Chvíli byl naprosto zmatený a nevěděl, kde se nacházel. Seděli na rozkvetlé louce na kraji města a on mu spal s hlavou na klíně. Přepadla ho únava, takže stačilo jen zavřít oči, aby se propadl do říše snů. Říše snů, která ho děsila tak, že se spánku vyhýbal.

,,Někdo ke mě mluvil..." vydechl a vyhoupl se do sedu. Podíval se na krvavou nitku od které proudila ta příšerná bolest. Blikala, jako vyhasínající žárovka. Měl z toho husí kůži.

,,Yoongi, musí být něco, co s tím můžeme dělat. Nemůžeš fungovat bez spánku," řekl starostlivě a jemně ho pohladil po vlasech. ,,Vypadáš hůř každý den..."

Menší si zoufale promnul tváře a unavené oči. ,,Asi je můj osud, umřít vyčerpáním."

,,Nic, jako osud neexistuje! A i kdyby ano, tvoje zdraví je pro mě důležitější."

,,S osudem se nedá bojovat!"

,,Vždycky se dá bojovat," odvětil vážně a chytil jeho malou dlaň do těch svých. ,,Přestaň se svazovat osudem. To ty si vybíráš, co v životě uděláš, nikdo jiný. Ani osud, ani já, ale ty," jemně mu dloubnul do hrudi, právě tam, kde bylo uložené srdce.

Yoongi sklesle sklopil hlavu. ,,Já vím, já jen... nevím co s tím dělat..." zašeptal. Byl ze všeho tak unavený a zmatený.

Co potkal Hoseoka, probudily se v něm emoce a pocity, které nikdy nezažil. Jejich společné chvíle byly to nejkrásnější, co si za svůj život pamatoval, ale stále měl nad vším obrovský otazník.

Rudá nitka, kterou měl neustále před obličejem. Říkala mu, že jejich osudy se nikdy nemají potkat. Že všechno byl jen velký omyl, za který si oba odnesou velké následky.

Nezáleželo, jestli to byl ten ohlušující hlas, co předurčoval něčí smrt, nebo rudý tenký had, který ho škrtil do bezvědomí.

Hoseokova hřejivá náruč mu vždy vyčistila myšlenky, ale v zemi snů ho ochránit nedokázala. Dostat se z nekonečného kruhu obav a strachu bylo nemožné.

,,P-promiň, že jsem na te-tebe zvýšil hlas..." zakoktal, zatímco mu po tváři stekla další slza. Našla si cestu kolem nosu až k jeho rtům, protože měl hlavu lehce nakloněnou do strany. V poslední době plakal častěji, než u něj bylo obvyklé. Kvůli únavě byl velmi emocionální až přecitlivělý.

Tmavovlásek se přesunul k němu, aby ho mohl vtáhnout do svého objetí, přičemž si jeho unavenou hlavu položil na rameno. ,,Neplač, nic se nestalo, jsem tady s tebou," řekl a jemně mu prohrábl vlásky. ,,Co kdybych tě objednal k doktorovi? Předepsal by ti nějaké léky na spaní. Můžu jít s tebou, když budeš chtít."

Yoongi neodpověděl a jen se poddal tomu příjemnému teplu. Neznal lepší pocit, než když mu svými prsty něžně projížděl vlasy. Úplně na chvíli přestal vnímal onu palčivou bolest.

,,Díky, Hoseokie."

Čím jsem si tě zasloužil?

°•°•°•°•°•°

Hodně se toho změnilo. Byli jsme oficiálně spolu, přes rok.

Zoufale jsem však ignoroval všechna znamení osudu. Bolest malíčku při naších intimních chvilkách, hlas ve snech a rudé hady, co mě neustále obklopovali.

Také jsem dostal silné prášky na spaní, ale mé noční můry to nevyřešilo úplně. Díky Hoseokovi jsem však cítil obrovskou podporu. Nevím, co bych bez něj dělal.

Všechno vypadalo nadějně. Možná měl pravdu a mé obavy z osudu byly zbytečné. Možná jsme opravdu byli stvořeni jeden pro druhého.

°•°•°•°•°•°

Modrovlásek překvapeně zavzdychal, když ho zády přimáčkl ke dveřím.

,,Co Tae?" vydechl v pauze mezi vášnivým polibky.

,,Jeli na víkend pryč, aby oslavili Kookovy narozeniny, zapomněl jsi?" uchechtl se, zatímco rukama zajel pod jeho mikinu, rovnou na ploché bříško.

Úplné jsem zapomněl, jak dlouho se známe. Skoro dva roky a já jsem pořád zamilovaný, jako středoškolák.

,,S tebou je těžší myslet na něco jiného," odpověděl a hned si ho za tváře přitáhl do dalšího polibku. ,,Takže máme celý byt pro sebe."

,,To máme, zlato. Využijeme toho?" zamumlal, když si ho za boky přitáhl blíž, aby se jejich pánve dotýkaly.

,,Naposledy se mi lépe spalo, i bez prášků, tak se snaž, ať se vyspím," jen to dořekl, ocitl se zády na měkké matraci. Přísahal, že tolik chtíče dlouho necítil.

Jejich rty se téměř nechtěly odpoutat od sebe, proto bylo těžké vést plnohodnotnou konverzaci.

Jemně propletl jejich prsty a přidržel menšímu ruce na matraci. ,,Tentokrát budeš spát do oběda."

°•°•°•°•°•°

,,Vaše osudy nejsou spojené...

Nikdy jste se neměli potkat...

Musíte zemřít..."

Otevřel jsem oči, ale přede mnou nic nebylo. Vznáším se v prázdné tmě.

Není nic děsivějšího. Hlasy jsou to jediné, co mě obklopuje. Silná bolest ruky mě však donutila se tím směrem podívat. Můj krvavý provázek doslova zářil rudou barvou.

Zmateně jsem zatajil dech. Volně plul ve větru bez určitého směru. Kde byl jeho druhý konec?

,,Hobi?"

Když jsem však vyslovil jeho jméno, nitka sebou prudce mrskla. Přísahal bych, že mě škrábla do tváře.

,,Nemůžeš porazit osud..."

Hlava se mi zamotala ve chvíli, kdy se ten hlas ozval tak blízko, jakoby byl přímo vedle mého ucha.

Ucítil jsem však, jak se mi po paži něco plazilo, jako tenký had. Nebyl jsem daleko od pravdy, protože právě tento rudý, krvežíznivý plaz se pomalu šplhal výš a výš.

Nemohl jsem se pohnout, ani hlasivky mě neposlouchaly. Jen jsem pozoroval, jak se mi smyčka dvakrát obmotala kolem hrudi, než se její konec odtáhl ode mě.

Chvíli mi koukal přímo do duše, ačkoli jsem chtěl ve strachu zavřít oči.

,,Jdi spát a už navždy..."

Opět se všechno zatočilo, ale i přesto jsem viděl konec rudého provázku, jak se zabodnul přímo do mého srdce.

Vypadá to, že odsud bere svou krvavou barvu.

Otevřel jsem oči a zmateně zamrkal. Viděl jsem jen bílý strop. Ohlušující zvuky pípání mi zamotaly hlavu a zaplavily mysl úzkostí.

Kde to... jsem?

°•°•°•°•°

Před třemi dny jsem se probral v nemocnici. Byl jsem opravdu zmatený. Kolem byly samé stroje a hadičky.

Přišla ke mě sestřička a doktor, kteří mi řekli, že mi na chvíli selhalo srdce. Dostal jsem se však do nemocnice včas a oni mě zachránili. Nejspíš Hoseok zavolal sanitku.

Celý pobyt mi splýval. Každý večer ke mně přišla sestřička, vždy ta stejná a do kanyly v mém zápěstí vstříkla nějakou tekutinu. Zašeptala dobrou noc a já se propadl do bezesného spánku.

Kam se poděly moje noční můry? Kam se poděl rudý had, co mě rdousil každou noc? Nebylo to však to nejpodivnější.

Hoseok. Za celou mou hospitalizaci v nemocnici se neukázal. Nemohl jsem přemýšlet nad ničím jiným. Nejednou mě přepadly slzy.

Teď mě pustili a já s podivným pocitem v hrudi vycházel z nemocnice na poklidnou dopolední ulici.

Se zmatenými myšlenkami jsem pozoroval svou ruku. Nitka z mého malíčku zbělala, ani se nenatahovala k jinému cíli. Kde je Hoseok? Proč mi zavolal sanitku, ale neukázal se ani jednou?

Nezbylo mi, než dojít k jeho bytu. Zvedl jsem ruku, abych zaklepal na dveře, jenže mě zastavila vlna úzkosti.

Co když mě už nechtěl vidět? Proč jinak by nepřišel ani jednou za celé tři dny?

Nejistě jsem semkl rty, když v tom jsem uslyšel hlasité kroky po schodech. Byl to Jungkook.

Teprve v tu chvíli mi došlo, že se museli dnes vrátit ze svého prodlouženého víkendu.

Na tváři se mi objevil nadšený úsměv. Opravdu mi chyběl.

,,Jungkookie, jak jst—"

Oni se na mě nepodíval, ale stále kráčel mým směrem. Bál jsem se, že do mě narazí, proto křečovitě zavřu oči. K žádnému kontaktu však nedošlo.

Zmateně jsem otevřel oči, ale nikde jsem ho neviděl. Že bych měl halucinace? Působily na mě ještě nějaké léky?

Ozvalo se však zaklepání na dveře, přímo za mými zády. Šokem mi ztuhla krev v žilách, když jsem si uvědomil, že Jungkook stál za mnou a netrpělivě bouchal na dveře.

Chtěl jsem ho oslovit, ale ve chvíli, když jsem mu chtěl zaklepat na rameno, moje ruka ním prošla.

Vyděšením přitáhnu ruku k sobě a chytím ji do té druhé. Co se to děje?

,,Tae, ani u nás nejsou!" vykřikl Kook hystericky, když druhý otevřel dveře.

,,Ale já-já jse—" má slova zazněla úplně do prázdna.

Brunet si ho přitáhl do pevného objetí, zatímco si držel skleslý úsměv. ,,Volal jsem Hoseokově rodině a už vím co se stalo. Pojď dovnitř..."

Dveře se mi začaly zavírat před nosem a já za nimi natáhl ruku, ale zakopl jsem. Normálně bych se svalil na zem a praštil o dveře, ale místo toho mé tělo propadlo skrz dveře a já se ocitl trupem v bytě.

Srdce mi tepalo tak hlasitě, cítil jsem ho až v krku. Přestože se mé ruce třepaly, vyškrabal jsem se na nohy a tiše došel do kuchyně, kde oba seděli.

,,Co se jim stalo?! Mám o ně strach!" vyhrkl Jungkook s prvními slzami v očích.

Vyšší sklesle svěsil ramena a chytil jeho ruku. ,,Ten den, co jsme odjeli spali tady. Asi ve tři ráno Hoseok zavolal záchranku, protože Yoongimu z ničeho nic začalo selhávat srdce."

,,Takže je v nemocnici? Ale on nemá problémy se srdcem!" nechápal černovlásek.

To je pravda, já nemám problémy se srdcem.

Nic nedávalo smysl, ale nechal jsem je pokračovat. To co jsem zaslechl mě však porazilo, jako rána kladivem přímo do hlavy.

,,Jungkookie, on to nepřežil..." špitl.

Rád bych se ozval, ale má slova se zasekla v krku a neprošly dál.

Já přeci nejsem mrtvý. Stojím přímo tady.

Podíval jsem se na své ruce, abych se ujistil o skutečnosti mého těla. Stačilo se krátce zadíval a přes mé dlaně bylo vidět na podlahu.

Zamotala se mi hlava, ale mé tělo necítilo žádnou tíhu.

Nevidí mě. Opravdu jsem mrtvý? Kde je Hoseok? Nic pro mě v tuhle chvíli nebylo důležitější. Potřebuju ho vidět.

Zvedl jsem hlavu a viděl, jak Jungkook plakal svému příteli do hrudi.

,,J-já tomu ne-nerozumím! Jeho srdce bylo přeci v pořádku!" zavzlykal.

,,Já vím..." zamumlal Taehyung, zatímco ho schovával ve své náruči.

,,A co Hobi?"

Zatajil jsem dech a zoufale čekal na odpověď, která dlouho nepřicházela. Každou vteřinou jsem byl blíže k tomu, aby mi napětím popraskala žebra a úlomky probodly mé plíce.

Potřebuju jen jednu odpověď. Musím ho najít, i když mě nikdo nevidí.

Moje naděje se však rozplynuly ve chvíli, kdy brunet otevřel ústa.

,,Spáchal sebevraždu krátce po tom, co Yoongiho prohlásili za mrtvého..."

V tu chvíli se všechno zastavilo. Přísahal bych, že jsem zaslechl zvuk nějakého prasknutí.

Po mých tvářích začaly stékat slzy, jedna po druhé. Slyšel jsem něčí zoufalý křik, ale byl tlumený. I tak se všechny okolní zvuky vypařily. Jungkookův pláč, tikání hodin. Nic, jen onen tlumený křik.

Došlo mi to až později. Měl jsem otevřenou pusu. Ten křik, který se převalil v zoufalý pláč, byl můj.

Padl jsem na kolena, tedy chtěl jsem. Když mé nohy ztratily oporu, místo samovolnému pádu jsem zůstal ve vzduchu, jako nafukovací balónek.

Kolem se zatemnilo, skoro jakoby někdo zatáhl rolety. Nic z toho jsem však pořádně nevnímal.

Proč se to muselo stát? Proč musel Hoseok zemřít? Už nikdy neuvidím jeho okouzlující úsměv? Opravdu zemřel kvůli mně...

,,Už jsem ti to říkal, zlatíčko. Osudu se nedá vzepřít."

Ten hlas. Ten hlas, co mi šeptal výhrůžky ve snech. Kdo je to? Co je to...

,,Neplač."

Šokem jsem otevřel oči. Už jsem nebyl v bytě, ale v prázdnotě. Tak, jako v mých snech. Byl to jen sen?

Něco se mi plazilo kolem pasu. Nebylo to zdaleka tak jemné a hřejivé, jako Hoseokova dlaň.

Krvavě rudý had. To on se po mně sápal.

Já se však nebál. Byl jsem už citově otupělý, čas mě jen mátl. Myslím, že jsem brečel. Zoufale volal jeho jméno. Byly to hodiny, možná dny. Všechno se ze mě za tu dobu vytratilo.

Koukal jsem hadovi přímo do očí a on se začal přibližovat. Až teď jsem si všiml, jak se některé jeho šupiny měnily do bílé barvy.

,,Teď patříš mě."