Jméno: Maya
Wattpad: jjungmaya
Zvolené téma: Barvy
Název povídky: Amorův luk
Skupina: ATEEZ
Pár: Yunho/Mingi
Počet slov: 5122

Anotace: Mingi po své spřízněné duši nikdy netoužil. Místo po jeho boku bylo již dlouho zabrané tím, koho miloval nejvíc na světě. Nikdo nemohl takovou lásku zlomit. Snad jen nejistota, úzkost a neutichající strach. Nebo snad i takové netvory mohly překonat pomyslné nitky osudu?

Text povídky:

Mingi nikdy nenabyl pocitu, že by mu v životě chybělo cokoliv zásadního.

Dokázal se dostat na školu zaměřenou na hudební produkci, k přednáškám se mu vešla práce na částečný úvazek v obchodě s hudebninami a dvakrát týdně docházel na kurzy tance. Část týdne trávil v bytě se spolubydlícími, na víkend dojížděl zpět za maminkou a pokaždé jí dovezl drobnou kytici kopretin, jelikož jí dokázaly spolehlivě rozveselit. Na páteční večeře u ní doma byl zvaný nejen on, ale také Yunho, a často se pozvání vztáhlo i na Wooyounga s Yeosangem.

Cítil se spokojený. Neměl potřebu si stěžovat. Ani svět mu nepřipadal natolik mdlý, jako ho většina lidí toužících spatřit skutečné barvy popisovala. Nebe neslo modrý nádech a při západu slunce hrálo barvami, v trávě se schovávaly výrazné kvítky, reklamy na billboardech živě problikávaly a snažily se na sebe upoutat pozornost kolemjdoucích.

Stačilo mu to. Nikdy nerozuměl té touze potkat spřízněnou duši a nechat svůj svět rozehrát výraznějšími barvami. Už tolikrát po nocích poslouchal Wooyoungovy tiché povzdechy, jeho pohádkové představy o osudovém setkání se svou spřízněnou duší, s tím člověkem, který mu měl konečně odhalit svět takový, jaký skutečně byl. Jako správný přítel ho podpořil – něžnými slovy, že možná někoho takového potká, a pokud ne, jistě se najde někdo jiný, koho bude milovat natolik, že bude život světlejší.

Po takových rozhovorech přicházela vždy stejná otázka, protože Wooyoung ho ze svého snění odmítal vynechat: A co ty? Chtěl bys potkat svou spřízněnou duši?

Načež, jako kdyby stejnou věc neřešili už mnohokrát, se vždy Wooyoung divil, proč Mingi netoužil po stejných věcech. Nedokázal pochopit, jak nemohl bažit po tom, aby jeho svět byl lepší.

Mingi odpovídal pokaždé totožně. „Lepší" byl zcela subjektivní popis. Jeho svět lepší být nemohl. Měl milující maminku, skvělé přátele, úspěšně studoval, našel si práci, věnoval se svým zájmovým aktivitám a do každého aspektu života se mu prolínal Yunho. Víc nepotřeboval.

Co už neprozradil, byl ukrytý strach. Možná se stal tím jediným člověkem, který si přál svou spřízněnou duši nikdy v životě nestřetnout. Bál se, co by to znamenalo pro jeho dosavadní svět. Nedokázal si představit, jak by kohokoliv kdy mohl milovat víc, než Yunha. A pochyboval, že by se jeho spřízněná duše smířila s tím, že Mingi už někoho měl a v žádném případě ho nehodlal opouštět.

Mezi ním a Yunhem to byl tichý, nevyřčený strach, o kterém se nikdy nehodlali bavit nahlas, přesto ho perfektně vnímali v sobě samotných i v sobě navzájem. Společně s tímto strachem se v nich však usadilo nezlomné přesvědčení – nic je nemohlo rozdělit. Ani osud samotný.

‎

›♡‹

‎

Poprvé si uvědomil, že byl zamilovaný, když ho Yunho během letního deště vytáhl na hřiště a promoklí na kost se střídali v nadhazování a odpalování míčků. Po každém odpalu se rozeběhli, proskočili obrovskou louží, která se stačila na hřišti vytvořit, z bot se jim prakticky vylévali potoky a mnohokrát jejich běh skončil uklouznutím. Kolena měli odřená a zašpiněná od bahna, oblečení se jim lepilo na tělo a přestali teprve ve chvíli, kdy jim baseballová pálka příliš klouzala z rukou, a míček se zakutálel mezi keře.

Mingiho už několik minut bolelo břicho, jak popadal dech mezi záchvaty smíchu, a Yunho na tom nebyl o moc lépe. Pálka ležela napůl v louži a oni vedle ní na vodou nasáklém trávníku. Dívali se na sebe s širokými úsměvy na tváři, chytili se za ruce a až dlouho poté se rozhodli vydat domů.

Při lovení míčku se poškrábali o trní, ale ani to jim nezkazilo náladu. Jelikož Yunhovi rodiče nebyli doma, vkradli se do jejich koupelny, vlezli společně do sprchového koutu a teprve tam se ze sebe pokoušeli odlepit jednotlivé vrstvy oblečení. I pod horkým proudem vody se třásli jako v minusových teplotách, avšak úsměv jim z tváře nemizel ani přes drkotající zuby.

Usušili se, oblékli na sebe Yunhovo suché oblečení. Mingi svým ručníkem vytřel vodu v chodbě a koupelně. Pak se posadil na pračku a sledoval, jak se Yunho pokoušel zorientovat v jejím nastavení, aby stihli vyprat oblečení i ručníky a zbavit se tak důkazů, než se vrátí jeho rodiče.

Zapnuli nějaký program, věnovali si skeptický výraz a rozesmáli se nanovo. A Mingiho v tu chvíli přepadlo ohromující uvědomění, že Yunho byl překrásný.

Jako menší často přemýšlel nad prvním polibkem, při jak speciální chvíli mohl nastat, s kým by měl být. A najednou mu bylo čtrnáct, seděl v drobné koupelně na spuštěné pračce, rty měl přitisknuté na tváři svého nejlepšího přítele a zdálo se to nepopsatelně správné.

Yunho se tehdy červenal. Červenal se často a hodně, ale tentokrát se na něj díval udivenýma, velkýma očima a červeň se mu nalila nejen do uší, ale snad až na hrudník. Ruce měl zvednuté někde u pasu a viditelně netušil, co dělat, takže Mingiho přemohlo nutkání rty tentokrát rychle přitisknout na ty jeho.

Chvíli se na sebe dívali. Yunhovi zůstal jeho rozpačitý výraz, který Mingi tak dobře znal a kterému se i tentokrát musel zasmát. Jeho přítel se začal smát s ním.

Po zbytek dne sledovali anime a doufali, že je rodiče neodhalí. Neúspěšně. Přestože po sobě perfektně skryli veškeré stopy, museli všechno přiznat, když je prozradila horečka následující den.

O sdíleném polibku v koupelně nemluvili několik let.

‎

›♡‹

‎

Stačilo jen pár selhání ve vztazích, než se k sobě opět pomyslně otočili čelem a dovolili si přiznat, že cokoliv mezi nimi panovalo, nemohlo to být pouhé přátelství. Hongjoong, jejich starší spolužák, je označil slovy package deal, když se jim otráveně pokoušel vysvětlit, proč možná jejich vztahy selhávaly.

Bylo to vlastně zcela jednoduché – jejich vztahy končily převážně z jediného důvodu. Partnerky ani partneři se nedokázali smířit s tím, kolik času spolu trávili a jak moc pro sebe znamenali. A možná to přece jen nebyla žárlivost, ale čirý fakt. Mingi si to uvědomil ve chvíli, kdy si dovolil po letech políbit Yunha podruhé a najednou pro něj líbání nebylo nutností, ale zdrojem upřímné radosti.

Yunho měl měkký spodní ret, nejlépe chutnající pod špičkou jeho jazyka nebo mezi jeho zuby, a horní ret vytvarovaný do překrásné linie Amorova luku, který se stoprocentní přesností prostřelil šíp přímo Mingiho srdcem.

Velké dlaně pokládal na jeho tváře a krk, držel ho tak, aby se dlouhé minuty nemohl vzdálit a Mingi nechtěl přerušit polibky nejlépe po staletí. Nikdo ho nemohl držet tak jako Yunho, nikdo ho nemohl stejně pozorně líbat a nikdo mu nezvládl tak rychle vzít půdu pod nohama. Najednou padal znovu a padal mnohem rychleji, jelikož mysl mu převládlo přesvědčení, že Yunho byl míněný pro něj a on byl míněný pro Yunha.

Stejný pocit měl i léta poté. Ve chvílích, kdy spolu prošli nejhorší roky svých životů a zvládli se z nich dostat jen díky sobě. Kdy každý bojoval s vlastními démony, a přesto bez pochyb, že si vzájemně byli oporou.

A tak Mingi plnil svůj deník s texty nejen starostmi, ale převážně rýmy, které patřily jen jeho jedinému. Když na ně jednou Hongjoong omylem narazil při hledání konkrétního textu, znechuceně se zatvářil a Mingi ho deníkem několikrát v obraně praštil, zatímco rudl až za ušima.

‎

›♡‹

‎

Mingi s Yunhem měli dvě lehce oddělené skupinky přátel. Wooyoung a Yeosang byli jejich spolubydlící. San byl Yeosangův přítel, jeho spřízněná duše a díky tomu také jejich spolubydlící na částečný úvazek. Druhou skupinku tvořil Hongjoong, jeho spolubydlící Seonghwa a Seonghwův přítel Jongho, taktéž spřízněná duše. Všichni o sobě vzájemně svým způsobem věděli – z vyprávění, z náhodných zmínek. Trvalo však dlouho, než je napadlo zkusit je všechny seznámit.

Souhlasili prakticky ihned. A tak se rychle domlouval termín, místo, aktivita.

Z hromady návrhů se nakonec vybralo to nejjednodušší. Sraz v restauraci kousek od obchodu s hudebninami, kde Mingi pracoval, následovaný plánem zajít na karaoke. S Yunhem si dali tu péči, aby dorazili jako první a mohli zabrat dostatečně velký stůl. Po pár minutách chyběli jen Wooyoung a San, jejichž zpoždění dopředu nahlásil Yeosang.

„Chodí vždycky pozdě?" nadhodil Jongho pobaveně, když viděl výrazy svých přátel.

Yeosang se pobaveně ušklíbl. „Jen většinou," zažertoval.

Jelikož znali jejich obvyklý výběr jídla velmi důvěrně, dovolili si zatím objednat i za ně. Seonghwa vyprávěl zážitek z práce a Yeosang, Yunho i Jongho mu věnovali plnou pozornost, takže si Mingi dovolil zapovídat se s Hongjoongem ohledně nahrávek, které se pokoušeli už přes měsíc nějakým způsobem dokončit a uzavřít.

„Jsme tady!"

San k nim povzbuzený svou radostí prakticky doběhl, na podrážce jako kdyby měl připevněné pružinky. Zdvořile se představil, než donutil Yeosanga zrudnout pod několika polibky, kterými mu obsypal tváře. Seonghwa, zoufalý romantik, se na ně díval rozněžnělým pohledem, zatímco Jongho a Hongjoong očividně nebyli fanoušky milostných projevů na veřejnosti. Mingi se musel tiše smát, když se Jongho zašklebil a Seonghwa ho s našpulenými rty pokáral.

Zatím to vypadalo dobře. Přestože byl z jejich setkání nervózní, přece jen v něm panovalo přesvědčení, že by si mohli všichni rozumět. Hlavním zdrojem jeho drobných pochybností byli Hongjoong a Wooyoung, jelikož si oba někdy až příliš tvrdohlavě stáli za svými názory. Navíc byl Wooyoung notorický provokatér a Hongjoong příliš neoplýval trpělivostí.

To by však měli snadno vyvážit ostatní. Jeho drobné pochybnosti tak neproudily z racionálního uvažování, jako spíš z přílišného přeanalyzování veškerých potenciálních událostí, které by mohly nastat.

„Huh," ozvalo se vedle něj. Tázavě se pootočil zpět na Hongjoonga, ale starší mladík se na něj nedíval. Zíral před sebe a Mingi jeho pohled následoval, aby si prohlédl podobně zírajícího Wooyounga s šokem povolenou bradou a vykulenýma očima. Zbytek skupinky se na ně brzy pootočil také.

„Co se děje, Woo?" ozval se starostlivě Yunho, ale oslovený mu nevěnoval pozornost. Jen došel ke stolu a několikrát naprázdno polkl, ústa pootevřená, jako by chtěl něco říct, ale slov se mu nedostávalo. „Woo...?"

Opět nereagoval.

„On je... on je moje spřízněná duše," vysvětlil Hongjoong tiše. Bylo to poprvé, kdy Mingi slyšel jeho hlas takhle roztřesený.

Celý stůl pak propukl v chaos.

Mingi se v tom chaosu ztratil. Nedokázal dobře vnímat, co kdo říkal a co se dělo dál. Hrudník mu svírala nevysvětlitelná úzkost. Na dlouhé minuty uvízl v myšlenkách, a přestože kýval nebo vrtěl hlavou v odpověď, neslyšel, na co se ho kdokoliv u stolu ptal. Držel hůlky, jídlo, které mu někdo položil do misky, si automaticky vkládal do úst, mechanicky žvýkal, ale chuť prakticky nevnímal.

Vždy si setkání spřízněných duší představoval jako něco velkolepého. Nepochyboval, že oběma jeho přátelům se na malou chvíli přestal točit svět, že rozkvět barev kolem nich musel být překrásný. Nedokázali ze sebe prakticky spustit oči a ze sebevědomých mladých mužů se stali přespříliš stydlivými, zvedali k sobě opatrné a nejisté pohledy, oba zbaveni slov.

Z pohledu diváka to byla prazvláštní situace. Divně obyčejná a nijaká. Hlodal ho náznak studu, že si takto dovolil označit moment, který musel být pro jeho nejbližší přátele přelomovým, ale nedokázal tu myšlenku překonat. Nakonec ho to jen ujistilo, že svou vlastní spřízněnou duši nepotřeboval. Nechtěl někoho cizího, aby přišel a vytvořil zvláštní a nicotný moment, o který nestál.

Zadíval se na Yunha. Na vlasy padající mu do čela, na oči plné veselých jiskřiček, na pobavením nakrčený nos, na rty ve tvaru Amorova luku objímající konec hůlek. Pousmál se.

Yunho byl ten jediný. Jeho jediný.

‎

›♡‹

‎

Nedostal mnoho času zpracovat vlastní myšlenky, obzvlášť kvůli zkouškám, několika neočekávaným problémům v práci a připravovanému tanečnímu vystoupení. V práci mimo obvyklého volného času řešili problémy s chybějícími dodávkami, které byly z neznámého důvodu vráceny na adresu odesílatele. Pokud se po zbytek dne neučil na zkoušky, trávil ho v tanečním studiu, kde jejich skupinka posedle pilovala choreografii do naprosté dokonalosti. Když pak dorazili s Yunhem domů, většinou se stihli jen najíst a osprchovat, než bez energie navléknout na sebe oblečení nazí upadli do peřin a během sekund usnuli.

Nedostatek času očekával, jako každý rok – nepočítal však s náhlým emočním rozhozením, které v něm probouzelo dlouho ukrytou úzkost.

V jejich bytě se během posledních týdnů poměrně často objevoval Hongjoong. Mingi ho potkal pouze párkrát, v chodbě, v kuchyni, u dveří, jeho přítomnost však byla zjevná. Nezaměnitelný pár bot, jeho vlastnoručně upravená bunda, náramky, které zapomněl na umyvadle, nádobí navíc.

A ačkoliv si kvůli tomu připadal jako ten nejhorší kamarád na světě, Hongjoongova přítomnost mu vadila. Oprava, ne jeho přítomnost. Primárně připomínka společné večeře a toho nijakého momentu, který ještě nestihl zpracovat. S každým dalším zakopnutím o jeho boty se mu utáhla pomyslná smyčka kolem krku a dusila ho.

Upadal hlouběji a hlouběji. Do ošklivých myšlenek, které napadaly jeho mozek, které ho nutily zhnusením nad sebou samotným zkroutit ústa ve šklebu a zachvět se. Připadal si sám sobě naprosto odporný.

O to víc, když Wooyoung prakticky zářil, kdykoliv o svém příteli promluvil. Vždycky byl veselý člověk, ale ta překypující radost, která z něj plynula poslední měsíc, se nedala s ničím srovnávat. O Hongjoongovi ani nemluvě. Mingi ho poprvé viděl s něžnými úsměvy poté, co vypustil ještě něžnější slova, a skoro ho objev tak nové stránky jeho dlouholetého přítele mátl.

Jeho časová vytíženost se stala krátkodobě malým vysvobozením, jelikož na své nechtěné pocity většinou neměl čas. V dlouhodobém měřítku se však ukázala jen jako další zhoršující faktor.

Aniž by si všiml jak, jeho svět se náhle otočil vzhůru nohama.

‎

Začalo to vlastně poměrně nevinně.

Maminka ho s Yunhem pozvala na velkou večeři přes svátky, a jelikož Wooyoung ani Yeosang neplánovali jet domů dříve než na nový rok, vztáhlo se pozvání i na ně. A nakonec také na Sana, protože ho Mingi zmínil v konverzaci a jeho maminka nadhodila, že je u stolu určitě ještě jedno místo navíc.

San byl naprostý gentleman, takže pomáhal umýt nádobí, zatímco Yunho ve vedlejší místnosti s Yeosangovou pomocí opravoval rádio. Mingi a Wooyoung spolu osaměli na pohovce v obývacím pokoji, oba bez dalších úkolů, protože předtím pomáhali s vařením. Wooyoung se k němu přiopilý tulil a Mingi ho hladil po zádech přesně tak, jak si vyžádal, jeho vlastní mysl lehce zastřená a bažící po pomazlení, kterým Wooyoung nikdy nešetřil.

Jejich lenivý hovor se přesunul k Hongjoongovi a Mingi zaujatě, ačkoliv s úzkostí rychle bijícím srdcem, poslouchal Wooyoungovy popisy rozkvětu barev, jeho úžas nad tím, co najednou viděl a vnímal. Poslouchal jeho lehce stydlivé poznámky odkrývající náturu nového vztahu a ta malá, vyrovnaná část jeho duše oplývala štěstím.

„Přál bych ti, abys to mohl vidět," povzdechl si zasněně. „Vážně bys nechtěl? Potkat spřízněnou duši, myslím. Vidět díky tomu, jak svět vypadá v opravdových barvách."

Mingi si opřel hlavu o opěradlo a dlouze, nenápadně vydechl. Na tohle neměl náladu. Nutil se nezastavit v hlazení, protočil očima, zavřel je, a nakonec vydechl tiché, nic neříkající: „Možná."

Stačilo to. Další otázky nepřišly, jen Wooyoungův chápavý zvuk, než se zavrtal blíž k němu, a Mingi si oddechl. Vnímal kroky, zadíval se na Yunha a na jeho malý úsměv, jehož nucenost ve svém alkoholem ovlivněném stavu přehlédl. Usmál se na něj zpět, tak jako vždy. Všichni se brzy usadili kolem nízkého stolku a místností dlouho do noci plynul hovor.

Společně s ním se zatřepetala motýlí křídla, připravená svým slabým mávnutím narušit rovnováhu života.

‎

›♡‹

‎

Yunho byl už přes tři týdny odtažitý. Zprvu to přisuzoval faktu, že ještě stále řešili věci ohledně univerzity, směny v práci a dopředu i plány na nový lunární rok. Viděl na něm, že byl unavený, a přestože Mingi už našel dost energie na snahu aktivně vyhledávat jeho intimnější blízkost, stále se smířil s něžným odmítnutím. Pokaždé si s chápavým kývnutím zalezl do postele, zavrtal se do peřin a počkal si na přání dobré noci.

Až když večer po mentálně namáhavém dni hledal jeho objetí pro uklidnění, si pořádně uvědomil váhu nastalé situace. Připadal si, jako by mu někdo rozkrájel mozek a opět se pokoušel vypořádat s odporným pocitem, který v něm vyvolal vnitřní souboj s přijetím Hongjoongovy přítomnosti, jelikož řešení tohoto konkrétního problému přes všechnu snahu stále oddaloval. Chtěl se jen schoulit do klubka, protože u Yunha mohl efektivně předstírat, že byl mnohem menší a bezpečně ukrytý.

Sotva se tváří opřel o jeho stehno, Yunho se už odsouval pryč, zaváhal, a nakonec se zvedl z pohovky úplně. Mingi na něj upřel překvapením vytřeštěné oči, naprosto neschopný pochopit, co mohlo takovou reakci vyvolat. A jeho přítel si pouze vjel rukama do vlasů, zatahal za pramínky mezi svými prsty a zavřel oči.

„Yunho?" Nepodíval se na něj. Mingi se zvedl do sedu, váhavě natáhl ruce, aby položil dlaně na jeho stehna a pokusil se ho přimět přistoupit blíž, nebo ho alespoň uklidnit od čehokoliv, co ho trápilo. Yunho nechal své vlasy, položil ruce na ty jeho – jen aby je odtáhl. Na několik vteřin se mu zdálo, že nemůže dýchat, jak moc takové gesto zabolelo. „Yunho, co se děje...?"

Povzdechl si, jako kdyby mu na ramenou ležela všechna tíha světa. Oči mu těkaly po místnosti, zarazily se na Wooyoungových dveřích, pak na Yeosangových. „Pojďme do pokoje," požádal tiše. Pokýval hlavou. Yunho se v pokoji posadil na herní židli u stolu, Mingi za nimi zavřel dveře, než se usadil na posteli.

Nepříjemně dlouho zůstali v tichu.

„Co-"

„Chtěl bys potkat svojí spřízněnou duši?" Huh?

Zamrkal, prohlížel si jeho nic neříkající výraz, kombinovaný s pohledem, ze kterého se málem rozechvěl. Yunho uměl být neskutečně intenzivní, ale nikdy ho nezažil... takhle. Nikdy se před jeho očima necítil tak nejistý a tak protkaný úzkostí, až se mu chtělo zvracet.

„Cože?" téměř nepoznával vlastní hlas.

„Slyšel jsi."

Několikrát naprázdno otevřel ústa, než je zase zavřel. Nikdy se o tom nebavili. Nikdy ne nahlas. Vždy pouze v povzbudivých dotecích, v pohledech plných ujištění. V gestech, která nabízela jasnou odpověď, která je ujišťovala ve společné budoucnosti. „Proč bych to měl chtít?" začal nechápavě. „Přece- proč bych- ne, nechtěl."

Yunho si olízl rty. Aniž by se na něj podíval, nuceně neutrálním tónem pronesl: „Tohle jsi ale Wooyoungovi neřekl."

Zamrzl. Chtěl vyslovit tolik věcí, říct mu, kolikrát s Wooyoungem stejný dialog vedl, kolikrát mu tvrdil, že nikdo pro něj nemohl být lepší než Yunho a pokud spřízněná duše znamenala ztrátu Yunha, toužil, aby od něj navždy zůstala co nejdál. Na jazyk se mu nedostalo jediné slovo, mozek v chaosu z návalu tolika myšlenek, z přetížení matoucími a zlými pocity, se kterými bojoval už týdny. „Nechci..."

Dolehl k němu povzdech. Zklamaný. Pak vrznutí. Yunho se zvedal ze židle. „Já- potřebuju... potřebuju to vstřebat. Sám."

Bez tebe. V koutcích očí ho nepříjemně štípalo. Spolkl knedlík v krku, v pěstech zmuchlal přikrývku a slabě kývl. Yunho potřeboval prostor a to jediné, co pro něj mohl udělat, bylo dát mu ho a nechat ho jít. Probrat se zatím vlastními myšlenkami a pocity a u toho doufat. Zvládl sotva slyšitelně zamumlat, aby mu napsal, a Yunho souhlasně zamručel, než zmizel v chodbě. Brzy se za ním zavřely vchodové dveře.

Ticho. V místnosti mu dělalo společnost jen ohlušující ticho.

„Mingi-ya?" ozvalo se z chodby. „Kam šel Yunho?"

Zvedl hlavu, pročistil si hrdlo, aby nezněl až tolik zlomeně. „Hyung..."

Hongjoong se k němu posadil, prohlédl si jeho uslzené oči, nejistým dotekem přejel palci po jeho lících. Snadno pochopil, že Mingi nechtěl mluvit. Jen přikývl, nabídl mu vlastní náruč a vyšší mladík ji vděčně přijal. Schoulil se u něj, jako by se nejraději schoulil u Yunha, a udusil v jeho mikině zavzlykání. Hongjoong ho hladil ve vlasech, dokud neusnul.

‎

›♡‹

‎

Zůstávám u Sana. Kdyby se něco dělo, napiš.

21:33

‎

Displej mobilu zhasl, když na něj Wooyoung dvakrát poklepal. Mingi spustil ruku do klína a jen dlouze vydechl. Koukal na tu zprávu už několik dní, kdykoliv ze zvyku otevřel chat, a byl celkem vděčný, když ho někdo byl ochotný z navazujícího proudu myšlenek vytrhnout. Chtěl napsat. Ale věděl, že se to drobounké „napiš" vztahovalo na opravdu důležité situace. Jeho vnitřní nepokoj to nejspíš nezahrnovalo.

Povzdechl si. Wooyoung se na něj podíval, rty smutně našpulené a v očích ten jeho typický zmatek, kdykoliv netušil, co by bylo správné říct. „Můžeš si s ním zkusit promluvit po zkoušce v pátek," promluvil nakonec.

Mingi jen zavrtěl hlavou. „Nebude chtít."

„Proč by s tebou nechtěl mluvit? Jsi jeho přítel. A to už jakou dobu," namítl. Rád by se nechal přesvědčit. Ale věděl, že takhle to nefungovalo. Yunho chtěl prostor, Mingi mu ho nehodlal narušovat. Plánoval trpělivě čekat, buď do doby, než by se sám cítil příliš zničeně, nebo kdy by byl Yunho konečně připravený přijít za ním. Takhle to mezi nimi fungovalo.

„Promiň..."

Nechápavě nakrčil obočí. „Co?"

„Říkám... že se omlouvám. Přijde mi, že jsem to způsobil," ujasnil Wooyoung tiše. „Už jsi mi to říkal tolikrát, nevím, proč... uh, vím proč, chtěl jsem někoho, s kým bych to mohl řešit, kdo by mi rozuměl, ale prostě... měl jsem to nechat být. Mělo mi dojít dřív, že ti to není příjemný a že..."

Zavrtěl hlavou, přehodil ruku kolem jeho ramen a mobil odsunul dál od sebe. „Není to tvoje chyba, Woo," vydechl. „Už dávno... sakra moc dávno jsme si tohle měli společně vyřešit. Můžeme za to jenom my dva, nikdo jiný."

„I tak..."

„Ne," přerušil ho. „Vyřeší se to. A on se vrátí."

Wooyoung přikývl, zavrtal si studená chodidla pod jeho stehno a Mingi neměl vůli ucuknout. Jen se zadíval na notebook a v něm běžící seriál, který už dlouhé minuty nevnímal.

„Já se omlouvám... za to, že se tu kvůli mně necítil hyung vítaný tak, jak by měl," dostal ze sebe, přestože to bylo těžké vyslovit. „Nějak jsem... hrozně jsem si přál, abych se pro vás cítil šťastný, ale prostě to nešlo a nechtěl jsem, aby se z toho stalo něco horšího, tak... tak jsem..."

„Říkal jsem si, jestli se mi to jenom zdá. Ale kdybys to nezmínil, nejspíš bych to nechal být, jako bych si ani nevšiml," přiznal mladík vedle něj s tichým smíchem. „Hongjoong-hyung nejspíš nemá nejmenší ponětí, jen abys věděl."

„Stejně, cítím se za to hrozně."

„Myslím, že to je největší důkaz toho, že se tak nechceš cítit, hm?" pousmál se. „Netrap se tím. Máš nás rád?"

Mingi se na něj prudce otočil. „Samozřejmě!"

To Wooyounga rozesmálo. Zavrtal se u něj, stejně jako by to udělalo nějaké drobné zvířátko hledající pohodlné a hřející místo. „Mangi," ozvalo se u jeho ramene a on se nad tou přezdívkou pousmál. „Víš, že tě miluje, že jo? On se tě nevzdá."

Zatracený Wooyoung. Mingi se kousl do vnitřku tváře, aby nebylo vidět, jak se mu chvěje spodní ret, a beze slov přitakal. Nehodlal brečet znovu, rozhodně ne, dokud byl v něčí přítomnosti.

‎

Yunho byl pryč přes dva týdny. Mingi si všiml, že občas z jejich skříně zmizelo několik kusů oblečení, ale nikdy ho nepotkal. Ne, že by bylo těžké se mu vyhnout, když vzájemně znali rozvrh toho druhého prakticky nazpaměť, nemluvě o tom, že Mingiho přítomnost či nepřítomnost v bytě se dala snadno zjistit přes rychlou spojovací linku Yeosang-San.

Cítil se až moc sám. Zvykl si, že Yunho byl v jeho životě jistou konstantou a náhle si připadal, jako by mu někdo podtrhl zem pod nohama. Jediný světlý bod, který jejich momentální rozdělení přineslo, bylo vyřešení jeho předchozího problému. Ten nijaký moment a dva z jeho nejbližších přátel náhle spletení osudem.

Vše to nakonec mělo jednoduchý původ, možná směšně primitivní a očekávatelný. Záviděl, že jeho situace nebyla tak jednoduchá. Wooyoung potkal svou spřízněnou duši a věděl, že s ní bude napořád. Mingi a Yunho takovou jistotu přes všechnu snahu a nalhávání neměli. A zoufale, zoufale si přáli ji mít.

Tělo mu plnila nová úzkost a nový strach. Nová nejistota, zda něco takového mohli společně překonat.

‎

Uběhlo ještě dalších několik dní, než Mingi viděl Yunha znovu. Zaťukal na jejich společné dveře, jako kdyby to snad nebyl i jeho pokoj, jako kdyby snad potřeboval pozvání, aby mohl vejít dovnitř, ale Mingi se ze všech sil snažil tyto drobné skutečnosti přehlédnout, jen aby ho neranily ještě víc.

„Děje se něco?" zeptal se, hlas co nejvíc pevný a vstřícný, zatímco se jeho vnitřnosti kroutily nervozitou.

Yunho se pokusil usmát, snad aby ho trochu uklidnil. Upevnil stisk na cestovní tašce, kterou držel. „Jenom... jsem ti chtěl říct, že odjíždím na chatu. Ještě nevím, jak dlouho tam zůstanu, ale chtěl jsem, abys to věděl," mluvil tiše, opatrným tónem, jako by se snažil nevyplašit divoké zvíře. „Auto ti tu nechám."

„Tak... dobře," špitl. „Dej na sebe pozor po cestě."

„Napíšu ti, až dorazím," ujistil ho. Vzal si z botníku tenisky, sebral džínovou bundu z věšáku a s posledním pohledem přes rameno a slabým úsměvem zmizel v chodbě. Mingi vypustil rozechvělý výdech.

Yunho odjížděl. Na chatu. Na chatu. A Mingi v tom rozhodnutí slyšel vzdálené volání o pomoc. Yunho na tom byl mnohem hůř, než si myslel.

Dříve tam jezdili často, brali je tam Yunhovi rodiče, kteří chatu zdědili. Z té doby měli spoustu překrásných vzpomínek, od celodenního pobíhání po polích až po pozorování hvězd, které byly tak daleko od měst, bez záclony světelného znečištění, překrásně viditelné. Naposledy tam prožili radostné chvíle v sedmnácti. Dvě léta předtím, než zemřel Yunhův mladší bratr.

Tehdy se tam uchýlil poprvé sám – chata v tu dobu už patřila jemu a posloužila jako úkryt před světem, který mu sebral jednoho z nejcennějších lidí v životě. Mingi si pamatoval, když ho vyzvedl po třech týdnech v jen o málo lepším stavu, než v jakém se tam vydal, a jak raději zaplatili větší obnos peněz za profesionální úklid, než aby se na chatu sami vraceli. Yunho se nemohl na ten malý domek, dříve schovávající radostný smích, ani podívat.

Náhle mu docházelo, o kolik horší byla skutečnost, že tam odjel po tolika letech znovu.

Yunho cítil, že Mingiho ztrácel.

‎

›♡‹

‎

Přes veškerou touhu se za ním nevydal. Zpráva, že v pořádku dorazil, ho uklidnila pouze minimálně. Pokoušel se na sobě své rozpoložení nedat najevo, ale kromě jeho přátel, kteří byli převážně zasvěceni, si všimli jak jeho kolegové, tak i zaměstnavatel. Lhát v práci, že se nic nedělo, bylo stále obtížnější, obzvlášť když takovému tvrzení zdaleka neodpovídal jeho výkon.

Alespoň doma se mohl zavrtat do peřin a na chvíli vypnout. Odpovědět mamince na její občasné přání dobré noci, omluvit se již z druhé večeře, na kterou nemohl dorazit, jelikož neměl další výmluvy, kterými objasnit Yunhovu nepřítomnost. Slíbil jí společnou oslavu nového lunárního roku a s těžkým povzdechem se chystal ke spánku, aby mohl v cyklu nalhávání další den pokračovat.

Největší oporou se mu stal v práci Hongjoong a doma Wooyoung. Nemohl jim za to být dostatečně vděčný. Zatímco Hongjoong se zvládl i přes svou vlastní pochybnou sebesprávu ujistit, že se společně najedli – měl podezření, že mu Seonghwa něčím velmi závažným pohrozil –, Wooyoung ho alespoň trochu rozptýlil u večeře, kdykoliv ho přinutil s ním vařit nebo mu něco vyprávěl.

Jen několik dní poté se odpoledne po dlouhé době uvelebil na pohovce, nechal Wooyounga s Yeosangem pustit další díl anime a snažil se ho alespoň přiměřeně vnímat, jen aby odolal nutkání natahovat se po mobilu. Yeosang ho milosrdně nechal přidržovat se jeho ruky a Wooyoung natáhl nohy přes Yeosanga až k němu, aby si strčil chodidla pod jeho stehno.

Debatovali spolu o něčem, co se týkalo děje. Mingimu unikla jedna, možná dvě zásadní informace, takže části konverzace nedokázal pochopit. Pokoušel se svůj omezený repertoár vědomostí nabídnout alespoň ve chvílích, kdy se jeho přátelé až příliš zamysleli, ale nakonec musel hovor přenechat jim samotným, když se v tématu ztratil úplně. Uvažoval, zda omylem nesledovali nějaký díl bez něj.

Vrátil pohled k notebooku, soustředil se na napínavou bojovou scénu a ulevilo se mu společně s hlavní postavou, když kdosi z povzdálí zvolal, že se dostavila jedna z nejsilnějších vedlejších postav. Další snímek pečlivě ukazoval dívčí postavu v jejím nesmírně cool oblečení a napjatě čekal na odhalení jejího nového účesu, než ho zarazila jiná skutečnost.

„Neměla tmavě modrý vlasy?"

Yeosang se zarazil a zastavil přehrávání, zatímco Wooyoung se na něj nechápavě otočil. „Co?"

„Uh, no... měl jsem pocit, že v minulých dílech měla tmavě modrý vlasy? Nekoukali jste na nějaký díl beze mě? Měl jsem pocit, že některé věci moc nepobírám, tak jsem vážně asi něco přeskočil, protože naposledy měla určitě vlasy tmavě modrý," vysvětlil trpělivě. Yeosang vypadal zmateně, jako by čekal, kdy se Mingi rozesměje a prohlásí, že žertuje. To ho zmátlo ještě víc.

Wooyoung se přišoupl blíž. „Mingi... o čem to mluvíš? Vždyť ona má tmavě modrý vlasy."

Zamrkal. Něco se mu pomyslně sevřelo v hrudi. Zadíval se na obrazovku. „Jo... hah, jo, máš pravdu... to má," vykoktal ze sebe a začal se zvedat. „Ah, uhm... odskočím si."

Málem zakopl, když obcházel pohovku, pak už zmizel za dveřmi pokoje. Nakrčil obočí, v hlavě mu lítala jedna myšlenka za druhou, a nakonec se rozhodl v první řadě postavu vyhledat na internetu. Na každém obrázku jiný účes a vlasy, které by rozhodně nepopsal jako tmavě modré, jak si je pamatoval.

Došlo mu to téměř ihned. Ve spěchu vytáhl zpod postele cestovní tašku, strčil do ní několik kusů oblečení a hodil si ji přes rameno. Chvilka prozření ho donutila ještě vzít z koupelny kartáček na zuby, než se v chodbě spěšně nazul do bot a sebral klíče od auta. „Musím si něco vyřídit!" zavolal na své spolubydlící, jednu nohu už za prahem dveří, a ani se neotočil po jejich nechápavých výrazech.

Hodil tašku na zadní sedadla, nastartoval a pokoušel se spěšně vymotat ulicemi hlavního města.

Cíl byl zcela jasný. A cesta k němu mu uběhla nepřirozeně rychle.

Krajina byla v zimě vybledlá, ale připadala mu ještě mdlejší, než normálně. Těžce polkl, sevřel pevněji volant a pomalým tempem se blížil po nerovné cestě k chatě, ve které trávili tolik času svého dětství. Zamotaní v dekách na střeše, kam tajně vyšplhali, aby mohli pozorovat hvězdy, hlídaní jen svitem měsíce.

Yunho musel jeho příjezd nepochybně slyšet. Zaparkoval na drobném plácku určeném pro auto, vypnul motor, vylezl do mrazivého večera s taškou v ruce.

Už při stoupání na poslední schod se dveře otevřely. Stál v nich Yunho, ve volném svetru a volnějších kalhotách, s šálou kolem krku.

Ah.

Tak o tomhle Wooyoung mluvil. O překrásném rozkvětu barev, o velkolepém momentu, tak ohromujícím, až ho málem srazil do kolen. Yunho se na něj díval s neskrývaným úžasem a Mingi musel vypadat podobně. Svět zpomalil, jen pro ně dva. Jen proto, aby je mohl ledový vánek pohladit ve vlasech a postrčit blíž k sobě.

Yunho měl rty tvarované jako Amorův luk. Mingi si je rád prohlížel, rád je obdivoval, rád je črtal do svých sešitů k zamilovaným textům, veršům a poznámkám, k takovým, které pro ně samotné vymyslel, avšak nejraději ze všeho je cítil pod vlastními polibky. Měkké a poddajné, vycházející mu vstříc, pocítil jejich dotek společně s velkými dlaněmi na svém obličeji.

Nemotorně přešel práh, opřel se do dveří, jakmile se za ním zavřely, a blaženě vydechl. Tohle byl jeho Yunho. Jeho nejlepší přítel, jeho první láska a jeho spřízněná duše. Přestože tušil, kolik popichování si budou muset v následujících měsících nebo dokonce letech vyslechnout kvůli vlastní hlouposti, nemohlo to ani zdaleka pokazit ten pocit nesmírné úlevy.

I přes mrazivé počasí se zachumlaní do dek přitulili na střeše. Pod závojem z hvězd, skrytí ve světě, který jim dlouhou dobu nechtěl odhalit, z jakého důvodu k sobě tak dokonale patřili. Z jakého důvodu propletl jejich osudy už před tolika lety.