(na obrázku je Shina :) )

Theo

Ráno jsem otevřel oči kvůli světlu. Chtěl jsem se převalit na druhý bok a spát dál, ale někdo vedle mne ležel. Heklo ve mě a já opatrně pohlédl na svého spolunocležníka. No jo, já zapomněl....Vedle mě se rozvaloval ten orangutan Fabio, nebo jak se to jmenuje. Ležel na boku a klidně oddechoval. Prohlížel jsem si ho. Předtím mne nezajímal, ale teď představuje jedinou možnost na mé přežití. Měl zvláštní barvu vlasů, docela mě zajímá, kde k tomu přišel. Pokud by to bylo umělé, určitě by mu odrostli nebo se odbarvili, přeci jenom tu už trčí dva roky, že? Ale vůbec jsem si nevšiml jeho očí..."Nad čím přemýšlíš?" vyrušil mne z myšlenek. Stihl se probudit dřív, než jsem to zaregistroval. "Nad snídaní." odsekl jsme nepřístupně a zadíval jsem se mu do očí. Byli modré. Určitě byli modré. "Tak vstávej. Pokud máš hlad, budeš si muset snídani najít." posadil se a protáhl. Povzdechl jsem si a vstal.

"Tys mi to včera zavázal? Počkat...i dotáhl sem?" zeptal se při cestě do pralesa. "Jo." řekl jsem nedostupně. "Gracias." řekl. "Co?" zastavil jsem a díval se nechápavě na něj. "To je španělsky díky." vysvětlil. "Ty umíš španělsky?!" zavrávoral jsem. Sám jsem ovládal akorát tak němčinu a frájinu, nic víc. A rodný jazyk samozřejmě-angličtinu. "Sí , es mi lengua materna. Ano, je to můj rodný jazyk." přesekl liánu, která mu bránila v cestě. Dal jsme se zase do pohybu. "A kde ses naučil tak dobře po našem?" vyzvídal jsem zvědavě. "Studoval jsem v Los Angeles na vejšce. Akorát jsem byl na cestě za rodiči, když se to stalo a já zkejsnul tady." odsekl a dál ná vytvářel cestu hustou vegetací. "Wow..." pískl jsme uznale.

Fabio

Prosekal jsem cestu a po očku ho nenápadně sledoval. Působil s tím prasátkem docela roztomile...Zatřást jsem hlavou, abych to vypudil z hlavy. Jsem přeci heterák, tak na co myslím...

Dorazili jsme k ovocným stromům a já se dal rychle do šplhání. "Kam lezeš vole? Copak jdeš opička?" volal za mnou ten malý prcek, ale já už byl skoro v koruně. "Jdu ti vylézt pro snídačku, abys věděl." odsekl jsem a hledal hnízda ptáků. Na jedno jsem narazil a opatrně z něj vyndal jedno jediné vajíčko, abych jim nesebral veškeré potomstvo. Rozhlédl jsme se po dalším a za chvilku jsem jedno našel a zase si vzal jedno vajíčko. 

Ještě několik jsem jich ještě posbíral a pak slezl dolů. Prcek seděl na zemi a krmil to prase něčím. "Jdem zpátky. Mám vajíčka a teď ti už jenom najdu něco k tomu." řekl jsem. "Hmm..." zavrčel a šel za mnou jako ocásek.

Doma jsem mu je uvařil a podal. "Ee...a to mám jíst i s tou skořápkou?" nakrčil nos. "Oloupej si jí." poradil jsem mu. "Jak?" podal mi ho zpátky. Povzdechl jsem si a přistrčil mu ho zpět. "Koukej." vzal jsme si jedno vajíčko, naťukal si o kámen její skořepinu a pak jí opatrně sundal. Theo párkrát zamrkal, pak pořádně mrsknul vajíčkem o kámen a rozmázl ho o něj. "Ne takhle ty trotle! Koukej, musíš jemně..." podal jsme mu druhé, vzal jeho dlaně do svých a opatrně mu předvedl, jakou silou si to má oťukat. Opatrně si to oloupal a vložil si ho do pusy. "To...není normální vajíčko..." zamumlal s plnou pusou. "Je papouška. A papoušek není to stejný jako slepice." vysvětloval jsem mu a nakousl si jablko. "Je docela dobrý..." řekl. "Vem si ještě. Najez se pořádně, dneska tě naučím lovit alespoň ryby a ostatní mořské hnusy." poručil jsem mu. "Já nechci..." zakňoural. "Ticho buď, jez." řekl jsme mu přísně. 

Theo toho moc nesnědl. Dělalo mi to starosti, ale na druhou stranu, je to jeho věc. "Tak pojď..." táhl jsem ho k moři. "Tohle je můj prut. Tady to budeš držet, tady je naviják a tady vede lanko." ukazoval jsem mu trpělivě každou prkotinu. "Nahoď..." řekl jsem mu. Slabě nahodil. "Musíš dál. Ještě jednou." poučil jsem ho. Povzdechl si a udělal to. "Teď musíš čekat, až ryba zabere. Až to tak bude, musíš pořádně zabrat a vytáhnout jí. Pak jí hoď na písek, ale dej pozor, ať ti jí neseberou racci nebo krabi, ale zase ať ti neuteče." dovysvětlil jsem. "Já jdu teď ještě pracovat, takže za pár hodin se tu měj." rozešel jsem se zpátky.

Theo

"Po-po-počkej!" zakoktal jsem se a chtěl za ním. "Co když tady umřu? Žraloci a tak!" volal jsem. "Žraloci žijou v moři, tak tam nechoď. A dál se neboj. Nechám ti tu...nůž..." přišel blíž a vložil mi do ruky malý nožík. "Já...se ale bojím!" vypískl jsem. "Prosímtě, nic se ti nestane..." uklidňoval mne. Povzdechl jsem si a nechal ho jít. Zadíval jsem se na obzor a sledoval moře. Shina se uvelebila vedle mne a usnula. Jednu ruku jsem nechal na jejím boku, druhou držel ten klacek s vlascem. 

Po chvíli mne začala bolet ruka a tak jsem se rozhlédl po okolí, zda-li tu není nějaký vhodný klacík. Odložil jsem prut na zem a rozběhl se k jednomu vhodnému. V tu chvíli prut zabral a letěl do moře. Nechal jsem klacek klackem a běžel chytit ten zatracený prut. Shina běžela za ním a podařilo se jí chytit do malé tlamičky jeho konec. "Shino!" vykřikl jsem a běžel jí chytit, protože prut jí strhl do moře. Běžel jsem za ní a snažil se jí chytit do rukou. "Shino!" řval jsme za ní a čím dál se nořil do oceánu.

Fabio

"Shino!" dolehlo k mým uším. Ten parchant něco udělal. Rychle jsem se rozeběhl směrem k pláži. Prodíral jsem se hustou vegetací a keříky, odhrnoval listy a vyhýbal se kmenům palem a stromů. "Theodore!" vykřikl jsem na toho debila.

Konečně jsem vpadl uřícený na pláž a rozdýchával dlouhý běh. "Jsi v pořádku?" vzhlédl jsem od země a zalapal po dechu. Theo držel v rukou obrovskou rybu, tipuju, že to byl tak tuňák či co, můj zlomený prut, to prase a ještě k tomu všemu na něm visely řasy. "Jo, jsem...sorry za prut..." protočil panenky a podal mi rybu. "Kam jdeš?" zavolal jsem na něj, když se rozešel i s prasátkem pryč. "Jdu se umejt pokud by Vám to nevadilo myLady." odsekl. Nadzvedl jsem obočí a vyrazil za ním.