Theo se ke mně tiskl celým svým vystrašeným tělem. Všechno se třáslo, cítil jsem, že tohle není dobrý.
„Theo...jestli to nepřežijeme....chci abys věděl...že tě miluju..." šeptal jsem plačtivě a hladil ho.
„Já tebe taky..." pípl. Vše se stále třáslo a já se koutkem oka podíval, co bude následovat. V tu chvíli nás spláchla obří vlna. Stačil jsem chytit jenom Shinu, Theo mi vyklouzl a Soru jsem ani nestihl polapit. Pevně jsem držel alespoň t malé prasátko a snažil se držet vzduch v sobě.
Konečně jsem se mohl nadechnout.
„Theo!" volal jsem.
„Fabi! Tady jsme!" uslyšel jsem ho. Byl na kameni, i se Sorem. Díkybohu, udrželi se...Snažil jsem se plavat, ale proud byl silnější.
„Theo!" mohl jsem jen volat a sledovat, jak se mi vzdaluje.
„Fabi!" v jeho hlas byl slyšet smutek a vztek. Nemohl mi pomoci, vlna vytvořila příliš silné proudy.
„Theo..." hlesl jsem, když se mi ztratil z očí. Podařilo se mi se chytit kmenu a vysadit na něj Shinu, která se o mě hned začala mazlit. Rozbrečel jsem se. Hořce jsem plakal dobrých 10 minut, dokavaď jsem zády nenarazil do něčeho tvrdého. Otočil jsem se a málem mi vypadly oči z důlků.

Theo

„Fabi...!" volal jsem do dálky už 15 minut. Ochraptěl jsem a začal sípat a šeptat. Nedokázal jsem uvěřit, že jsem o něj přišel.
Rozbrečel jsem se a zabořil hlavu do Sorovi srsti. Přišel jsem o Fabia, bez kterého nepřežiju ani týden, o Shinu, která mi byla jediným přítelem a o naději, že ještě někdy budu šťastný. Měl jsem jen Sora, který mě za pár dní hlady sežere.
Z nebe se spustil déšť a skrápěl nás oba ledovými přívaly vody. Sora začal vodu pít. Napodobil jsem ho, když mi došlo, že mořské vody se nenapiju.
Usnul jsem a ráno se vzbudil hodně unavený a vyčerpaný. Slunce pražilo, Sora zase rybařil a já se rozhodl, že musím najít ztracené věci. Třeba nůž, nebo křemenový kámen. Ponořil jsem se a hledal. Stále jsem byl otřesený ztrátou, ale pud přežití to naštěstí přehlušil. V nitru jsem byl prázdný, pouze schránka bez života. Puls i dech jsem měl, ale....tohle není život, bez naděje a lásky. Na mořském dně jsem našel nůž i oštěp, naštěstí nebyli daleko, nějaký křemen jsem taky našel a taky dokázal chytit dva kraby, které jsem měl v plánu sníst.
Vše jsem vytáhl na kámen a pomohl Sorovi zabít jím nalovené ryby. Hladil jsem ho po zádech a sledoval vodní hladinu. Přežil to? Nebo je mrtvý? On i Shina?

Fabio

Zíral jsem na loď. Žádný vor, ale plně funkční loď postavená z palem, listů a lián. Než jsem se stihl nadát, několik chlupatých pracek mě začalo tahat nahoru. Vytáhly i Shinu. Seděl jsem tváří v tvář té prašivé, blechami prolezlé bandě opic. Prohlížely si mě a sem tam si mnuly brady.
„C-co?" zamumlal jsem a rozhlédl se. Nevypadaly, že by chtěly zaútočit, spíš naopak. Jeden opičák něco zamumlal a podal mi pomeranč.
„Díky..." přijal jsem ho a pozoroval jeho reakce. Vycenil zuby v prapodivném úsměvu a já měl možnost si prohlédnout jeho tesáky. Taky jsem se usmál. Takže úsměv je kladný, že?
Snědl jsem pomíka a rozhlédl se.
„To bude teda něco..." zabrblal jsem pro sebe. Ony zakývaly hlavami. Tak počkat...!
„Vy mi rozumíte?" zeptal jsem se vystrašeně. Odpovědí mi bylo souhlasné kývání. Až teď se mi vše spojovalo. Nejdřív ta věc, co mě málem rozmašírovala. Pokud vím, ta věc už jinak nežije, je to zvíře z pravěku. Pak přišel Sora. Vycvičený mírumilovný tygr mazlík. Aby se v něm potlačily pudy, musel být nejenom cvičen, ale i jeho genetická výbava byla upravena a teď ty chápavé opice....
„Vy jste pokusné opice?" odpovědí mi byl pohyb ruky, který naznačoval, že tak nějak jo.
„Takže nejste opice?" ptal jsem se jich podezřívavě. Kývly.
„Vy...jste byli lidé?!" zhrozil jsem se. Opět kývly.
„Páni...umíte psát? Nebo číst?" Zavrtěly hlavou. I když pár opic kývlo, že ano.
„Takže...jenom spíš takhle? Slovně?" ujistil jsem se. Kývly.
„No teda, to je mazec. A proč jste nás napadaly?" vyptával jsem se zvědavě.
Opičák, který mi dal pomíka, naznačil, že kvůli jídlu, když ukázal na jejich zásoby.
„Ach tak...ale ovoce máte tak...kvůli masu?" Opičák souhlasně pokýval.
„Já...ty jo...to je...paráda...A nevíte, co se děje? Vy jste to tušily, že?" vyptával jsem se stále víc a víc. Kývly, že ano.
Večer jsem se s nimi uložil ke spánku. Ve skutečnosti byly celkem fajn.
Ráno jsem se vzbudil, když už čile pracovaly. Opravovaly loď, sbíraly z vody zásoby a další zase uklízely. Až teď jsem si všiml, jak je loď ve skutečnosti komplexní. Měla na jednom konci i jednoduchá patra, na druhém byly zásoby.
„Chcete pomoct?" zeptal jsem se několika a za chvilku jsem jim pomáhal připevnit k lodi další kmen. Byly skutečně dost chytré.

Theo

Snědl jsem kraby, které jsem si udělal na ohněm. Sora snědl pár svých ryb a přitulil se ke mně. Jemně vrněl a nechal se drbat.
„Chybí mi..." zamumlal jsem a stále hloubal nad jeho osudem. Tygr souhlasně zamručel.
„Kdybych ho lépe držel...měl bych ho tady..." vzdychl jsem si a lehl na záda. Vzpomínal jsem na všechny ty okamžiky, které nás spojovaly dohromady. Musel jsem se pousmát a trochu i zčervenal, když jsem si vzpomněl na sex s ním. Od téhle myšlenky jsem se už neodpoutal. Miloval jsem ho ale jen díky tomu? Ne, ne...kdybych ho nemiloval, nesvolil bych k tomu, tak co melu. Usnul jsem a probudil se až k večeru.
„Máš hlad?" zeptal jsem se Sora. Odpovědí mi bylo souhlasné mručení.
„Tak tady..." hodil jsem mu pár ryb a sám si jednu upekl. Neměl jsem moc hlad, ale věděl jsem, že musím jíst, abych nezemřel. Za chvíli jsem šel zase spát. Jestli hodlám žít takhle, dokud mě nenajdou, tak to teda potěš pánbu.
Sora do mě šťouchal, až jsem se vzbudil.
„Co je? Jestli chceš na záchod, jdi do vody..." mumlal jsem, ale on si nedal pokoj. Přetočil jsem na druhý bok a snažil se ho ignorovat, ale nešlo to. Tahal mě za kalhoty, až mi je skoro úplně sundal.
„Soro....dost..." posadil jsem se a nespokojeně si kalhoty zase natáhl. Až pak jsem pochopil, o co mu jde.  Ohlušil mě hluk a vlasy mi rozcuchala vlna vzduchu, který helikoptéra vytvářela.
"Záchrana...!" vyskočil jsem a rozběhl se do náruče muže, který z ní vyšel.

Tákže :D další kapča tu :P co myslíte? Zachráníme Fabiho? :P A jeho opičí přátele? :D