Theo

Ráno jsem se vzbudil a neskutečně mně bolel zadek. Pokusil jsem se přetočit, ale jenom jsem zaskučel a trochu mi ukápla slzička. Opravdu moc to bolelo.
"Theo...?" zamručel tiše Fabio.
"Bolí to..." zaskučel jsem a objal ho.
"Bolí? Měli jsme toho nechat.....omlouvám se..." posadil se a hladil mě.
"Ne, to je v pořádku...já to chtěl." řekl jsem pohotově a bolestně se usmál.
"Přinesu ti jídlo, ano?" usmál se. Pokýval jsem hlavou a stáhl si ho k sobě do polibku. Rychle se oblékl a já si taky natáhl alespoň trenky.
Když odešel, zamyslel jsem se. Nikdy bych nečekal, že se zamiluji do kluka na opuštěném ostrově. Musel jsem se usmát. Ani nevím, jak jsem se do toho dostal, ale už jsem byl zamilovaný až po uši. Až přiletí záchranáři, můžeme spolu žít.
"Tady máš..." podal mi nějaké ovoce a výluh k listů.
"Děkuju..." přijal jsem vše a trochu se posadil, jak mi mé zmožené pozadí dovolovalo.
"Dneska si odpočiň...neměl jsem tak tvrdě..." hladil mě po ruce.
"Už o tom nemluv. Já si to přál a počítal jsem s následky." usmál jsem se na něj a vrátil mu nádobu.
"No dobře...tak já půjdu lovit, ano? Už dlouho nebyly ty otřesy, tak snad už to bude v pořádku." řekl a odešel. Lehl jsem si a zkusil usnout, což se mi po chvilce i podařilo.

Fabio

Vyrazil jsem na lov. Byl jsem ozbrojený nožem i oštěpem, takže jsem měl veškerý proviant. Po nějaké té hodince v pralese jsem už měl dost ovoce a zase nějaké ještěrky. U moře jsem se zastavil. Cítil jsem neodolatelnou potřebu do něj skočit. Najednou mi voda nevadila, prostě vůbec ne. Sundal jsem si rychle oštěp i opasek, svlékl kraťasy a nechal si jenom spodní trenky. Vběhl jsem do moře a cachtal se jako kluk. Po asi hodině a půl jsem si vzpomněl, že na mě čeká Theo. Vrátil jsem se na pláž a začal se oblékat.

Najednou se mi zem pod nohama zatřásla. Že bych to zakřikl? Než jsem stihl zapřemýšlet, zda-li za to můžu já, či někdo nebo něco jiného, země se otřásla ještě víc a víc. Za mnou se začala objevovat obrovská vlna, která se rychle blížila k pobřeží. Měla na výšku alespoň 20 metrů. Zorničky se mi zúžily a já popadl svoje věci a pádil do lesa. Větvičky mne švihaly do očí, ale já utíkal doslova o život.
"Theo!" vřítil jsem se do kmene a rychle vylezl k Theovi.
"Co....?" zamumlal rozespale.
"Já...byl u moře a..." sklouzl jsem mu do klína a omdlel vyčerpáním.

"Fabi...jak se cítíš? Je ti líp?" hladil mě po vlasech Theo.
"Já...jo. Co...co ta vlna?" ptal jsem se trhaně.
"Jaká? Neboj se, nic se tady nestalo, jenom pár otřesů. Hlavně mi řekni, že jsi v pořádku."naléhal  a jezdil mi prsty po hrudi.
"Jsem, neboj se." přetočil jsem se na záda a trochu svůdně se usmál. Viděl jsem jeho zarudlé oči pláčem. Na tvářích měl zaschlé i čerstvé potůčky slz. Trochu jsem svůj úsměv utlumil a začal mu je utírat.
"Tohle už nedělej." řekl jsem mu, když jsem dotíral poslední slzy.
"A co?" uculil se trochu bolestně, přesto nevinně.
"Neplakej pro mne..." špitl jsem trochu vážněji, ale hned zase nasadil úsměv.
"D-dobře..." políbil mě.
"Tak co bude s obědem?" zasmál jsem se a posadil.
"Mám už trochu hlad..." přiznal.
"Dojdu ti pro něco, ano zlato?" já mu řekl zlato?! O-ok...
"Dobře..." souhlasil a zrudnul. Byl u toho tak roztomilý...Slezl jsem dolů, kde už čekal Sora a Shina. Oběma jsem dal, co jim náleželo - Shině nějaké ovoce a kořínky a Sorovi zase maso - a dal se do přípravy oběda.

"Tady..." podával jsem mu za chvilku misku.
"Děkuji..." usmál se a trochu stydlivě jídlo přijal. Sám jsem se pustil do své porce. Všiml jsem si ale, že Theo nějak nechce jíst.
"V pořádku?" zeptal jsem se.
"Já...jo. Jenom jsem se zamyslel..." usmál se. Byl pobledlý.
"Theo...co se děje?" věděl jsem, že lže a trochu mě to zraňovalo.
"Neřeš to..." ucouvl pohledem a vrátil mi misku. Odložil jsem obě dvě stranou se přisedl si k němu.
"Nelži mi, vidím to na tobě. Prosím, co se děje?" Dal jsem důraz na poslední tři slova, abych podtrhl onu důležitost.
"Já...zamyslel jsem, co...co budem dělat, až se odsud dostanem, ale pak...jsi říkal, že tu jsi už tři roky a..." nedokončil větu, rozplakal se s schoval se v mé hrudi.
"Já to tak nemyslel. Prostě jenom mám smůlu, ale teď...." zvedl jsem mu hlavu za bradu dvěma prsty a lehce se dotkl rty těch jeho. Zíral mi do očí těmi svými, inkoustově tmavě modrými jako safíry. Utápěl jsem se v nich jako v nekonečné studně naděje a štěstí.
"...mám tebe a klidně bych tu i zůstal navždy, hlavně, že bych byl s tebou, ty můj plaváčku." dokončil jsem myšlenku a znovu, dravěji ho políbil.
"...počkej..." odtrhl se a mě se znovu sevřel žaludek.
"...nechci, aby se zatím opakoval včerejšek." uculil se a rozcuchal mi vlasy.
"I ty jeden...tak o tebe budu pečovat, aby se co nejdříve zase mohl opakovat...a pak dáme repete." vyplázl jsem jazyk. Jemně mi ho chytl mezi zoubky a  trochu zatahal.
Začal mi ho sát a lehce skousávat, což mi působilo neskutečnou slast.
"T-Theo..." zazdychal jsem, když jsem ucítil menší pnutí v kalhotách.
"Promiň..." stáhl se celý rudý.
"Jenom jsem ti ukázal, že na mě nemáš vystrkovat jazyk." ušklíbl se a opřel se o mé rameno. Objal jsem ho a políbil na spánek.
"Co zadek?" zeptal jsem se.
"Hm...lepší..." řekl unaveně. Vytáhl jsem si ho do klína, který už naštěstí zase ulehl, a jemně se s ním houpal jako s miminkem. Za chvilku už spal. Uložil jsem ho do postele a něžně přikryl.
Vydal jsem se zkontrolovat pobřeží, jestli třeba vlna něco nevyplavila, ale tak nějak jsem pobřeží nedokázal najít. Prostě tam nebylo. Že by příliv?
"Líbranos del mal ..." vydechl jsem, když se v pozadí zvedala další, ještě větší vlna a rychle se blížila k pobřeží jako černý stín smrti. Na nic jsem nečekal, třeba až dorazí a v klídku mě rozplácne a rozběhl se domů. Ne proto, že bych se bál smrti - s tou jsem se smířil už dávno - ale proto, že doma byl bezmocný Theo, Shina a Sora, kteří spali a neměli jediné tušení, že se blíží nebezpečí.
Došlo mi příliš pozdě, že ta vlna je rychlejší, než já a během několika vteřin jsem byl pod vodou a polykal andělíčky.
"Theoo!" vynořil jsem se a bezmocně se plácal v nově vzniklém přílivu.
"Theoooodore!" můj hlas se nesl do dálky, přesto se mu nedostalo odpovědi.