Theodor

Země se zatřásla, až jsem spadl k Sorovi a Shina se zavrtala pod deku, jako kdyby věřila ve své prasečí duši, že jí kousek hadru bude chránit. Dost jsem se lekl, ale jakž takž jsem to ustál a když otřesy odezněly, postavil jsem se na nohy.
"Fabio? Žiješ?" trochu jsem nohou kopl do jeho stehna, ale nereagoval.
"Hej." kopl jsem trochu silněji, ale zase nic.
"Fabio? Nehraj si se mnou..." klekl jsem si a odhrnul mu vlasy z čela. Měl pootevřenou pusu a zavřené oči.
"Fabi?" ani jsem si neuvědomoval, jak jsem mu vlastně řekl, spíš mne zajímalo, jestli je naživu. Vzal jsem jeho hlavu na klín a hladil ho, dokud nepootevřel oči.
"Co...se stalo?" vydechl.
"Nevím, nějaké zemětřesení." vyhrkl jsem nadšeně, že není mrtvolka.
"Ty pláčeš?" zeptal se, já zrudl a rychle si otřel slzu, která mi utekla z oka.
"Ne." řekl jsem pohotově a rychle si protřel i druhé oko.
"Jenom mi vlasy spadly do očí, toď vše." dodal jsem, aby to vypadalo věrohodně.
"Chceš je vyndat?" posadil se rychle, jednu dlaň mi položil na tvář a druhou mi odhrnul vlasy z čela. Díval se mi do očí a je zase do jeho. Nedokázal jsem se odtrhnout a naše rty se pomalu přibližovali k sobě. Zavřel jsem oči a už jen napnutě čekal, až se spojí. Lehce se o mě otřel rty a už už se chtěl odtáhnout, když jsem si ho přitáhl a políbil úplně. Polibek prohloubil, ale pak se odtrhl.
"Nemůžu...." šeptl a utekl do deště. Seděl jsem tam jako křen a snažil se přemýšlet, proč to udělal? Udělal jsem něco špatně?

Fabio
Sice se mi polibek líbil, nemůžu si stěžovat, ale prostě nemůžu. Nemůžu chodit s někým, kdo se mnou jako jediný žije na opuštěným ostrově, který obývám společně ještě s ochočeným tygrem a prasetem. A ty otřesy tomu nepomáhají.
Doběhl jsem do pralesa a podél jednoho stromu se svezl k zemi a opřel se. Po těle mi tekl ledový déšť, což mé touhy alespoň trochu chladilo.
"Proč já..." povzdechl jsem si a rozplakal se. Nad sebou? Nebo nad tím, že nedokážu milovat? Nebo proč?

Vrátil jsem se do kmene asi až po dvou, možná třech hodinách. Theo spal schoulený do klubíčka, pod očima a na tvářích měl zaschlé slzy. 
"Omlouvám se..." položil jsem chladnou ruku na jeho teplé rameno. Trochu se zavrtěl, aby se tomu vyhnul.
"Nechtěl jsem ti ublížit..." vzal jsem ho do náručí a položil do pelechu. Přikryl jsem ho a lehl si k němu. Hladil jsem ho po tvářích a tiše si začal prozpěvovat písničku, kterou mi zpívala mamka.
"I've heard there was a secret chord..." začal jsem potichu a tiše pokračoval.
"...The minor fall, the major lift. The baffled king composing Hallelujah..." z očí mi ukápla slza.
Theodor pootevřel oči a chvilku mně sledoval. A k mému překvapení se přidal.
"...Your faith was strong but you needed proof ...." usmál se a pohladil mně po tváři.
"...Hallelujah, hallelujah, hallelujah, hallelujah..." přitáhl jsem si ho blíž a taky se usmál.
" ...Love is not a victory march..." po jeho tváři také skanula lehká slza, ale dál pokračoval jemným hlasem, stejně jako já.
"...But if I did, well, really, what's it to you?..." ikdyž to byla dlouhá písnička, stále jsme drželi oba dva hlas pevně a statečně. Přehlušovali jsme hrom a déšť, slyšeli jen toho druhého.
"...The holy or the broken Hallelujah ..." začínaly se mi klížit oči, ale stále jsem pokračoval. Na poslední Hallelujah Theo už úplně usnul a já si ho spokojeně přitáhl do objetí a nechal ho, ať mne ze spaní obejme jako plyšáka. Hladil jsem ho po zádech jako kočku, dokud si i mě nevzal spánek.

Ráno jsem se vzbudil překvapivě brzy. Theo stále spal a já se rozhodl, že nás vztah trochu utvrdím. Tedy, mám to považovat za vztah? Co to vlastně včera bylo.
"Theo..." foukl jsem mu na řasy. Zamžoural a pootevřel oči.
"Ano? To už je ráno?" zeptal se a protřel si unaveně oči.
"Jo, je tedy brzy, ale jestli chceš ještě spát, tak klidně." zakoktal jsem se trochu.
"Ne, v pohodě...co jsi chtěl?" posadil se.
"Já...no...ohledně toho včerejšku..." podrbal jsem se nervózně na zátylku.
"No?" sledoval mě a to mě ještě více uvádělo do rozpaků. Má pokožka začínala nabírat červeného odstínu, jako moje vlasy.
"Já...jen...jestli...to platí..." vysoukal jsem ze sebe a v duchu si nafackoval, že se nechovám jako chlap, nýbrž jako ufňukaná školačka, co se vyznává svému senpaiovi (asi jako já XD).
"No...asi jo..." usmál se a taky se začervenal.
"Tak...jakože...jsme..." začal jsem další větu.
"...pár." doplnil mne a já ho objal.
"Pusť...udusíš mě..." smál se a začal mě lechtat. Odtáhl jsem se a začal se svíjet v ,,bolestech". 
"D-dost....n-n-nech toho...." smál jsem se jako postižený lachtan a jen kolem sebe máchal rukama, skoro neschopný nádechu.
"Teď já..." uchechtl jsem se a povalil ho pod sebe. Začal jsem ho taky lechtat, ale pak jsem své rty přiblížil k těm jeho a přivlastnil si je. Přidal se a zajel mi rukama do vlasů a lehce mě tahal za konečky. Touha mě zase začala ovládat a já zajel rukama na jeho krk a pak pod triko. Hladil jsem ho po chlapecké hrudi. Tak hebká a hřejivá. Theo nezůstával pozadu a začal mi jednou rukou jezdit po zádech, dělal mi tam kroužky a spirálky či různé tvary. Roztáhl nohy od sebe, abych měl lepší přístup a já toho samozřejmě využil. Začal jsem mu dělat na krku cucflek. Vyklenul šíji proti mně a já se ještě hladověji přisál. Slyšel jsem, jak si trochu pro sebe povzdychává. Odtáhl jsem se a pořádně se uculil, až vykoukly mé zuby.
"No tak, neboj se. Budu tě slyšet jen já..." škádlil jsem ho.
"M-hmm..." zavrněl a znovu nastavil krk.
"Když mě tak přemlouváš...." zamumlal jsem pro sebe s úšklebkem ironicky a pokračoval ve svém masterpiecu. 
Jak jsem o něj dole svým ,,Dole" občas zavadil, jeho problém v kalhotách narůstal. Začal jsem mu pomalu sundavat triko, ale pak jsem se na to pomalé tempo vykašlal, přeci jenom, touha je touha a nezajímá jí, jestli to má být romantické. Prostě jsem ho z něj vysvlékl a se zájmem sledoval jeho nanejvýše uspokojený výraz a třesoucí se tělo. Poznal jsem, že neměl daleko od vrcholu a to jsem nic tak dráždivého ještě nedělal. Už už jsem hodlal pokračovat se sundaváním své košile a jeho kalhot, možná pak i mých, ale další, silnější otřesy mě z něj doslova povalily a já se od něj odkutálel pryč.