(na obrázku: Fabio Ramiréz)

Fabio

Ten let mě zabije. Nebaví mě čekat. Podíval jsem se ven z okénka a viděl pouze modrý oceán. A hele, tady je i maličký ostrůvek...Protáhl jsem se, abych tu nestuhnul. Abych se maličko představil. Jmenuji se Fabio Ramiréz a právě jsem v letadle, které mne nese do Španělska za mými rodiči. Je mi 19, žiju v Los Angeles a studuju tam. Prohrábl jsem si vlasy, rudé jako krev a zahleděl se zase z okénka. V odraze jsem viděl své modré oči. Letadlo se začala maličko třást. Další turbulence...pomyslel jsem si a nasadil si sluchátka. Pustil jsem si písničky, ale to mě dlouho nebavilo. Musel jsem na záchod. Vysoukal jsem se ze svého místa a zamířil na toalety. Vida, mám štěští, nikdo tu není, takže...Než jsem stihl douvažovat, letadlo začalo mít další otřesy, vibrovalo a bylo to celé divné. Je to jen bouře, je to jen bouře...uklidňoval jsem se a rychle zapadl dovnitř. Zamknul jsem za sebou a chystal se vykonat potřebu, když se ozvala ohlušující rána a pak další. Letadlo se naklonilo dopředu a já se tím tlakem nalepil na stěnu. "Krucinál!" zařval jsem, ale můj křik přehlušila další rána. Tlak stoupal a já se jen modlil, aby ta smrt byla rychlá. Došlo mi, že tohle nejsou turbulence, ani bouře. Naše letadlo se řítí do hlubin moře. Najednou přišel obrovský náraz, což se mou mrsklo o stěnu nade mnou. Toaleta se začala rychle naplňovat vodou, za pár vteřin jsem jí měl po kolena a stále tohle rostlo. Musím vymyslet plán. Pořádně jsem se nadechl a otevřel dveře. Voda mne vycucla ven a já rychle plaval směrem k hladině, která se zdála nedosažitelná. Konečně jsem se vynořil a pořádně nadechl. Kolem zuřila bouře a mojí hlavu bičovali provázky deště. "Haló!" zařval jsem okolo a chytl se kolem plavajícího kufru. Pod vodou vyhasínala světla z letadla a ještě na malou chvilku mi osvítila zničený vrak, rozlámaný na křídla, zadek a předek. Pak i záložní světla zhasla a byla tma. Všechno bylo tmavé a nepřátelské. Pevně jsem se držel kufru a kašlal z plic slanou vodu.

Moře mně vyplavilo na ten malý ostrov. Měl jsem plné vlasy písku, v puse sucho a v břiše mi hlodal hlad. Byl jsem vysílený, ale došlo mi, že takhle tu nemůžu umřít. Na sluníčku jako vyschlý slimák. Musím se zvednout a bojovat. Možná jsem poslední přeživší a někdo o téhle katastrofě musí informovat úřady. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Byl jsem na teplé pláži zalité sluncem, které vycházelo a zahnávalo zbytky bouřkových mraků. Podařilo se mi vytáhnout do kleku a podívat se dál. Byla tu džungle plná palem a zelených listů. Celý život jsem vyrůstal s rodiči, kteří vedli botanickou zahradu a právě mámina sekce byla džungle. Táta mi občas říkal tipy na přežití..."Díky tati..." šeptl jsem a postavil se. Sice jsem malinko zavrávoral, ale ustál to a šel blíže k džungli. Poznal jsem spoustu rostlin, ne jménem, ale jejich vlastnostmi. Musím najít vodu.

Kousek v lese se mi podařilo najít prťavý potůček. Není to sice nic moc, ale když najdu pramen, budu zatím v pohodě. Až v odrazu vody jsem si všiml, jak vypadám. Moje košila byla na pár místech potrhaná a černé kalhoty zničené. Jediné, co tak nějak přežilo, byly boty. Prohrábl jsem si vlasy a šel proti proudu zurčivého potoka.

Unavený, zdrchaný, vyhladovělý a žíznivý jsem konečně odhalil poslední list stranou a málem spadl údivem. Stál jsem před vysokou skálou, ze které trčel obrovský strom, z jeho koruny visely pevné liány a orchideje. "No ty...kráso!" vydechl jsem. Ze skály padal kolmo k zemi vodopád průzračně čisté vody, která díky slunečnímu svitu, vytvářela ve vzduchu duhu plnou barev. Pod vodopádem bylo jezírko. Ve skelné vodě plavalo pár ryb, viděl jsem až na dno, kde se váleli kamínky a vlnili různé řasy. Bylo to krásné.

Klekl jsem si k jezírku a do dlaní nabral vodu. Opatrně jsem nabral trochu do úst. Dost mě fascinovalo, že byla pitná. Teda...ne, že by to bylo to, co vám teče doma k kohoutku, ale byla...čistá. Rychle jsem se napil víc, abych zahnal žízeň. Takže vodu mám, ale co jídlo? Okolo mne je plno plodů, barevných, velkých a možná i chutných, ale já nevím, zda-li nejsou jedovaté. Támhleto žluto-zelené, to vypadá jako mango. Je to mango? Není to mango? Je to jedlé. Bože...testnout? Netesnout? To je těžký. Zkusím se mrknout okolo, jestli tu není něco k jídlu. Hm...jsem týpek z města, neumím toho moc najít. Možná jsme byl vychováván botaniky, ale vážně nevím nic o ovoci a tak. Plody mě nikdy nezajímali. Mě zajímali květy, chtěl jsem je studovat, ale puberta to změnila a já se rozhodl pro právníka a tak jsem se přestal zajímat o kytky a víc se zabral do zákonů a předpisů. Teď toho lituju. Vzhlédl jsem k nebi a zadíval se na slunce. Bylo skoro u obzoru. Super. Bude tma a ze stínů pralesa vyleze divá zvěř. Musím se rozmyslet, co teď, ale to hodně rychle.

Když se vrátím na pláž, mohlo by to být ok, ale mohl by přijít příliv a já budu zase v té proklaté vodě. Nikdy jsme neměl rád vodu a už vůbec ne moře. Jsem prostě na pevninu. Ale když zůstanu tady, něco mne sežere jako předkrm. To taky není zrovna nejlepší vidina, skončit jako sváča nějaké šelmičky. To nemám v plánu. A co vylézt na ten strom? Hm, pokud tu nežije žádnej King Kong, tak by to zas až tak blbý nápad nebyl. V nejhorším slezu a půjdu jinam...

Za chvíli jsem už stál na vrcholu skály a pomalu se blížil ke kořenům. Bylo to dobrých 30, možná 35 metrů nad vodou. Nasucho jsem polkl. Teď už není cesty zpět, za chvíli zapadne slunce a já budu v háji, protože neuvidím na cestu. Nakročil jsem první nohou a opatrně zkusil, zda-li mne tlusté kořeny unesou. Ozvalo se tiché zapraskání, ale jinak nic. V duchu jsem zajásal a udělal další rozvážný krok. Přenesl jsem váhu na ní a chtěl udělat další, když zafoukal vítr a já se začal kymácet ze strany na stranu, jak jsem se snažil nezřítit. "Ksa!" zaklel jsem a udělal další nejistý krůček. Ještě dva kroky a jsem tam...Vítr ale asi neměl zrovna v plánu ustat, takže začal foukat zase a tentokráte jsem se jen tak tak stihl chytit dřív, než bych slítl dolů. Rychle jsem se vytáhl zpět a teď už to raději dolezl po čtyřech.

Strom byl uvnitř vykotlaný, takže tvořil jakousi jeskyni. Podlahu tvořila udupaná zemina, kterou možná udupala zvířata, která se tu sem tam schovávala. Byl tu docela klid. Schoulil jsem se do rohu a zamyslel se, co jen budu dělat. Jsem možná jediný přeživší, jsem sám na bihem zapomenutém ostrově a ještě k tomu nemám skoro ani nic na sebe. Nevím, co tu v noci žije za zrůdičky, které mají dozajista hlad...než jsem to stihl domyslet,usnul jsem.

...o dva a půl roku později...

Hned ráno, jak jsem se probudil ve svém ,,domově", jsem se protáhl. Vzal jsem do ruky kousek uhlu, který jsem měl z ohniště, a na zeď udělal další čárku. "Dneska to je přesně 2 a půl roku, co jsem tady skončil..." povzdechl jsem si. Mluvil jsem už sám se sebou nahlas, stejně mne tu nikdo neposlouchá. Možná tak pár papoušků, co žijí v koruně mého stromu, ale tím to hasne. Vyšel jsem po lávce, co jsem zhotovil, ven a pořádně se vykoupal dole v jezírku. Za ty dva roky jsem to tady celé objevil. Po celém ostrově je hustá džungle, ve které nežije mnoho zvířat. Nepočítaje hlodavce a hmyz a pár druhů exotických ptáků nebo papoušků, tu jsou snad už jenom nějaké opice, ale ty nežijí na mé části. Já žiju v části, kde je voda. Oni v části, kde je více ovoce. K nim chodím zřídka kdy, jenom když fakt nutně musím něco sladkého sníst. Jinak většinou lovím zvířata tady. Nikdy jsem tu neviděl většího zvířete, než jsem já nebo opice.

Po tom, co jsem řádně umyl, najedl a zkontroloval pasti na zvěř, jsem se rozhodl podívat po pobřeží, zda-li se tam neválí nějaké věci, co přinese moře. Do moře nechodím si zaplavat, ale lovím z něj sem tam ryby, nebo věci. 

Občas mi totiž oceán přinese věci z nějaké lodi, nebo z mého potopeného letadla. Takhle jsem měl alespoň pár základních věcí, nebo i nějaké osobní předměty. Z mého vlastnictví se nic nezachovalo, možná to ještě leží někde na dně moře. Mám třeba pár lahví, nějaké oblečení, deky, zrcátko nebo brýle. Rovněž mi připlavalo i pár nevšedních věcí typu lodě v láhvi, nebo třeba záchranýho kruhu. Všechno jsem si pečlivě schovával, bůh ví, kdy se to může hodit. 

Když jsem konečně dorazil na písečnou pláž, dos jsme se zarazil. Na písku leželo něco, co silně připomínalo zdechlého delfína. Přišel jsem blíž a leknutím spadl do písku. Moře nevyvrhlo žádného mrtvého delfína, ani jiného kytovce, či jenom nějakou věc z lodi. Byl to člověk, konkrétně to musel být chlapec. Měl pootevřená ústa, zavřené oči, do čela mu spadalo pár neposedných blond pramínků. Měl na sobě jenom něco, co mohli být plavky. Když jsme se vzpamatoval z úleku a následného šoku, přiložil jsem dva prsty na jeho krk. Měl puls, ale klepal se zimou. Rychle jsem se vrátil domů, vzal deku, vrátil se a zabalil ho do ní. Až když jsem ho balil, všiml jsme si, že v ruce svírá malé prase. Že by tu žila prasata? To ne...možná je jeho...Povzdechl jsem si a nechal mu ho. Donesl jsme si ho do svého stromu a tam položil do svého pelechu a ještě více zabalil do dek. Po téměř třech letech vidím člověka!

(na obrázku:kluk z moře)

Tak tady je slibovaná knížka :) doufám, že se líbí...tohle je maličko delší, ale pak už budou max. 1300 slov, možná míň, možná víc :D nevím, s jakou pravidelností to bude vycházet, zkusím co nejdříve :) ARIGATO