Pracovali jsme na nejlepším díle jaké lidstvo ve své historii ještě nepoznalo a byli jsme si jistí, že to zvládneme, protože náš tým nebyl jen tak ledajaký. Skládal se z mistrů v různých oborech, potřebných pro napsání dokonalé knihy. Každý člověk v naší sedmičlenné skupince byl nezaměnitelný a jedinečný a to, že jsme se potkali v jedné škole a v jedné třídě, byl zkrátka osud. Jinak se to nazvat nedalo.

Desi se odmalička učila kreslení. Byla to tichá holčina, která dokázala nakreslit prakticky cokoliv od zátiší až po repliku Poslední večeře a ovládala neuvěřitelnou představivostí, která se u psaní hodila. Dokázala kreslit prostředí a postavy naší knihy, které byly natolik realistické, že se zdálo, jakoby měly za chvíli vyjít ze svého obrazu a s úsměvem nám všem potřást na přivítanou rukama.

Chara byla jedinečná tím, že dokázala cokoliv do detailu popsat. Dejte jí prach obyčejnou jehlu a ona vám ji popíše na několik stránek; přiveďte ji na sluneční pláž a ona vám popíše všechno od jemnosti písku až po letní mořský vítr bijící do obličeje. Taktéž zvládala dokonale popisovat vzhled postav, které třeba viděla na ulici nebo prostě jen tak ve škole. Zrovna ona nejčastěji popisovala postavy a prostředí na obrazech, které Desi kreslila.

Pak tu byla Psyche – mistr v logických a myšlenkových pochodech jednotlivých postav. Dokázala vymyslet všechno od nejtemnějších tajemství až po nejdivočejší sny každé figury v knize a nejen to – bravurně se orientovala v psychických nemocech a hodně se to hodilo, jelikož, podle slov psychologů a psychiatrů – nikdy není na sto procent psychicky zdravý a kapka pravdy se v tomto tvrzení určitě najde.

Sentir byl jeden z těch nejcitlivějších chlapců v naší skupině. Kolikrát jsem si říkal, že zrovna on se měl narodit dívkou. Pocity, které popisoval, byly vždycky neuvěřitelně detailní a precizní, že nám kolikrát dokázal svými popisy navodit danou emoci, kterou zrovna popisoval, ať to byl hněv či láska.

Fama byla doslova šprt a nestyděla se za to. Neexistoval člověk chytřejší v téhle škole než ona. Jen ona totiž dokázala mít z jakéhokoliv testu jedničku a jedničku jako bonus za takové množství informací, co dokázala na obyčejný A5 papír napsat, zatímco ostatní byli zaseklí teprve u páté otázky titěrné prověrky. A právě Fama nám obstarávala všechny informace o jednotlivých oborech. Když se jedna z postav naší knihy věnovala zahradnictví, přečetla tunu knih o zahradnictví. Pokud to zase byla medicína, tak medicína. Zároveň byla redaktorem samotné knihy, kterou jsme vždycky po napsání další kapitoly dávali právě jí.

Předposledním členem našeho týmu byl Actus, který vymýšlel celý děj naší knihy a který přemýšlel zcela neobyčejným způsobem, protože se nám nikdy nestalo, že by v našem příběhu bylo nějaké klišé nebo náznak monotónnosti, banality, jednoduchosti či klišé. Když už propracovaný děj, tak pořádně a do detailů! říkával pokaždé s úsměvem.

Posledním členem jsem byl já. Mé jméno je Conscrib a já se starám o sepsání celé knihy. Jsem ten, co celou dobu schůzky naší skupiny sedí u laptopu a sepisuje knihu, zatímco mi ostatní říkají a diktují co mám psát. Samozřejmě, že se v knize také objevuje můj styl a to je můj talent, moje zbraň, jakožto spisovatele – můj styl psaní.

Právě probíhalo jedno z našich tradičních sezení v naší vlastní klubovně ve škole, kterou jsme si po povolení ředitele zařídili sami. Desi tu měla vše potřebné pro malování; Chara se mohla radovat nad různorodostí prostředí; Psyche tu měla několik knih o psychologických a duševních chorobách a jednotlivé poznámky o studentech, které si dělala pro případ nouze; Sentir tu měl dost prostředků, vyvolávajících v něm potřebné pocity (zároveň jsme tu pro to taky byli my); Fama měla přístup k internetu a svojí vlastní knihovnu; Actus... ten se vždycky díval na Inspiru... Ach, na tu jsem zapomněl!

Inspira je vlastně osmým členem v naší skupině a pokud se zeptáte, co tam dělá, odpověď je jednoduchá – nic. Jen obyčejně sedí, kouká z okna, moc toho nenamluví a pokud ano, tak rozmlouvá s Actusem, ale obyčejně mu stačí se na ni jen podívat a děj přichází sám. Máme všichni podezření, že je do ní zamilovaný a nikdo by se ani nedivil, pokud by to byla pravda, každopádně, stejně se o její přítomnost moc nestaráme, protože máme i tak práce dost. Když už pomáhá Actusovi, tak klidně.

„Fajn, fajn, ale Henry bude teda mít problémy s matkou, protože pak pro něj bude obtížné mít vztah s Janou, jo?" dívala se na všechny od svých poznámek Psyche a černé vlasy si přehodila přes rameno.

„To pak právě krásně vychází – Jana ho nebude moct chápat a Henry se ještě víc bude soustředit na práci, čímž – "

„Jo, víme, Actusi, víme," znuděně pronesla Chara a zívla. Čekala totiž, až Desi dokreslí pracovnu Henryho, ve které se teď měl v naší knize nacházet, takže jsem zároveň čekal i já.

„Desi, nezapomeň tam namalovat záclony! Musí se cítit deprimovaný a unavený!" poučoval stojící u obrazu Sentir, zatímco se díval, jak Desi domalovává miniaturní obrázek na pracovním stole Henryho a pouští se do malování záclon, zakrývajících okno.

„Hej, lidi, zjistila jsem, že pokud má mít Henry zájem o feng shui, tak by měl mít v pracovně taky nějakou rostliny, která symbolizuje růst a rozvoj. Rád přece poznává něco nového," řekla Fama ze svého místa před počítačem.

Zatímco jsem čekal, až Desi dokončí obrázek a Chara ho začne popisovat, podíval jsem se dozadu, jako bych se chtěl ujistit, že Inspira tam pořád je. A taky že byla. Kráska s hnědými dlouhými kaštanovými vlasy seděla u okna a opírala se o jeho parapet s letmým úsměvem na rtech, jakoby byla ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Nikdy jsem nevěděl, co přesně se jí honí hlavou a nikdy jsem nechápal, proč tady vlastně je. Možná to mohl pochopit jen Actus, co já vím.

„Conscribe, mám to!" křikla na mě Chara, až jsem na své židli nadskočil leknutím.

„Tak fajn, poslouchám." A po té, co se Chara pustila do popisu, mé prsty začaly mačkat jednotlivé klávesy.

Nakonec jsme za ten celý den zvládli jednu kapitolu a domů jsme vyráželi už když slunce skoro zapadlo za obzor. Odcházel jsem z klubovny jako poslední, protože jsem ji musel ještě zavřít na klíč, aby se do ní nedostali nějací zvědaví studenti, co měli dost odhodlání na to, aby nám knihu klidně ukradli nebo i zničili. Přede mnou šla ještě Inspira a vypadala jako víla. Vlastně, vždycky tak vypadala a kolikrát jsem se přistihl u myšlenky, že se mi ta zajímavá, i když trošku divná holka líbí. Ovšem, stále jsem si od ní držel odstup.

Ostatní se už dávno rozešli u křižovatky a jen já a Inspira jsme to měli společně po cestě. Občas jsem se divil, že ji třeba Actus nedoprovází domů, když se mu líbí, ale evidentně se zkrátka pořád styděl jí něco takového nabídnout. Každopádně, věděl jsem, že u další zatáčky zmizí na levé straně chodníku za domem a už ji pro dnešek neuvidím, ale... ona zabočila doprava.

„Hej, Inspiro!" okřikl jsem ji v doměnce, že se dívka zamyslela a odbočila špatně, ale ona se jen otočila, usmála se a šla tam, kam měla namířeno, což evidentně její domov nebyl. Zmátlo mě to, copak ještě musela něco vyřídit? Možné to je. Každopádně, jen jsem zavrtěl hlavou a šel dál domů.

Další den to nevypadalo, že by se mělo něco stát. Den byl prostě obyčejným poklidným dnem před letními prázdninami. I dneska jsme se měli všichni sejít, abychom pokračovali v naší knize a napsali další kapitolu. Chtěli jsme mít knihu nejlépe do konce příštího školního roku hotovou, takže jsme se všichni museli maximálně snažit.

Už při příchodu do třídy jsem si všiml, že tu něco nehraje. Atmosféra tu byla jiná, jakoby... vyhaslá. Něco tu chybělo a očima jsem se snažil najít co. Ovšem, jak se dá najít to „něco", když ani nevím co hledám? Bloudil jsem očima po třídě, zatímco jsem mířil ke svému místu a pak jsem se podíval na Actuse, který vypadal nějak nesvůj.

„Ahoj, Actusi, vypadáš blbě, je ti něco?" zeptal jsem se svého kamaráda a položil mu ruku na rameno.

„Inspira už vždycky byla tady."

Teprve teď mi došlo, že Inspira tady opravdu není, zvlášť když jsem se podíval na její místo, nacházející se hned naproti dveřím. Náhle jsem dostal špatný pocit, který mi jako nějaké kleště, sevřel nepříjemně hrdlo a já na sucho polkl.

„Určitě dojde, jen dneska asi zaspala," pokusil jsem se být optimistický a poplácal jsem Actuse po zádech, aby se uklidnil, i když, to jsem teď asi potřeboval i já. Ne že by to nebylo divné, že Inspira není ve škole, prostě se to občas stávalo. Každý byl občas nemocný a Actus takhle vždycky reagoval. Spíš jsem byl vyděšený kvůli tomu, když jsem si vzpomněl na včerejšek, jak šla na opačnou stranu a jak se před zmizením usmála. Rostl ve mně zárodek jakých si obav, ale věděl jsem, že to nikomu nesmím povědět, jinak bude ještě hůř.

Vyučování začalo. Místo Inspiry je prázdné. Actus byl nervní, poznám to na něm, ale my ostatní jsme byli v pohodě. Konec konců – i když tu Inspira nebyla a Actus v tom případě bude vymýšlet blbosti, my to stejně zvládneme. Máme dostatečně dobře vymyšlený děj asi tak na pět kapitol dopředu, takže s tím problém nebude.

Po tom, co zazvonilo a byl ohlášen konec poslední hodiny, přesunuli jsme se tradičně všichni do naší klubovny, kde jsme se každý usadil na svá místa a pustili jsme se do práce. Bez Inspiry tu bylo trošku prázdno a Actus celou dobu pochodoval sem a tam v naději něco vymyslet, ale vážně ho napadaly jen samé blbosti, takže jsme promýšlení dalších kapitol nechali na příště. Další den se ale Inspira taky neobjevila, ani po týdnu a ani po tom druhém a tentokrát jsme už byli celkem napjatí všichni. A pak začalo to nejhorší období v naší spolupráci...

„Kašlu na vás! Sakra, bez Inspiry přemýšlet nemůžu! Co sakra ode mě chcete?!" křičel na nás Actus, když jsme ho už asi po desáté prosili, aby nechal všechna literární klišé stranou společně s banalitami a pokusil se vymyslet něco srozumitelnějšího.

„Actusi, uklidni se. Jsme si jistí, že to zvládneš i bez Inspiry," snažil se ho Sentir uklidnit, protože mohl aspoň nějak tušit, jak se jeho kamarád cítí. Actus se na něj ale zuřivě podíval, skoro jakoby mu oheň plál v očí.

„Nezvládnu, Sentire," nebezpečně zavrčel. „Kolikrát to mám sakra říkat?!" zařval tentokrát hlasitěji a rázem jakoby celý svět na chvíli ztichl. Nemohl jsem se odhodlat odrhnout oči od monitoru laptopu a stále jsem četl jednu a tutéž větu, ale její smysl jsem stále nemohl pochopit.

Z úst Actuse se vydralo povzdechnutí a vzduch byl najednou lehčí. „Jdu pryč, odcházím, zvládnete to beze mě," prohlásil Actus a teprve teď jsem se odhodlal se otočit a podívat se na svého kamaráda, který sebral svojí tašku a odcházel.

„Actusi, to neuděláš!" křikla za ním Chara, ale osloveného to stejně nezastavilo. „Pche! Fajn, tak si běž! My to bez tebe dokonale zvládneme!" křičela za ním Chara a Actus za sebou naštvaně práskl dveřmi. Rázem, jakoby svět ještě víc vybledl. Nikdo nehodlal narušovat jeho ticho, pronést aspoň jedno slovo. Všichni jsme tupě zírali před sebe, než ticho prolomila Desi.

„No, asi budeme muset dát hlavy dohromady a pokusit se děj vymyslet sami," souhlasně jsme všichni přikývli a pustili se společnými silami do vymýšlení další kapitoly.

Od toho dne se Actus neukázal ani v klubovně, ani ve škole. Měli jsme všichni starost, ale nějak jsme se to snažili moc neřešit. Všichni byli na Actuse hodně naštvaní, ale já ani ne. Potřeboval jsem vědět, co se stalo a tak, jednou o velké přestávce, jsem zamířil do kabinetu našeho třídního a poptal se na Inspiru a Actuse.

„Vy... to nevíte?" ptal se mě tlumeným hlasem náš profesor a vážně se na mě díval.

„Em, ne?" pokrčil jsem rameny a usmál se, ale když jsem viděl, jak výraz profesora zkameněl, přestal jsem se usmívat.

„Slečna Inspira a pan Actus zmizeli před několika týdny."

V tu chvíli, jakoby se ve mně krve nedořezal. Nemohl jsem mluvit, jen šokovaně zírat na svého profesora a otevírat pusu jako ryba ve vodě, aniž bych vydal hlásku.

„A-A co... policie...?" zeptal jsem se ho, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Nemají žádné stopy a po vyslechnutí rodičů slečny Inspiry a pana Actuse byly případy uzavřené."

Měl jsem pocit, že se mi snad na chvíli zastavilo srdce, ale musel jsem toho zjistit co nejvíc!

„A-ale co my!? Proč se nezeptají nás?!" panikařil jsem. Doslova a nechápal jsem to. Bylo tu až moc otázek.

„Já nevím, pane Conscribe, opravdu nevím," zavrtěl profesor hlavou a já pochopil, že už nemá smysl se ho na nic vyptávat, jelikož se otočil ke své práci a chvíli se na ni jen bezduše díval.

Odešel jsem domů. V ten den jsme sraz neměli a snažil jsem se pochopit, co se děje. Tohle všechno bylo divné. Strašně divné. Myslel jsme si, že bych klidně na policii zašel, ale nebyl jsem na to dostatečně odvážný, protože co když by mě pak podezírali? Taky jsem to nedokázal povědět svým přátelům. Dali jsme si cíl, že nebudeme do práce nad knihou vtahovat osobní život a pocity, ale netýkalo se zmizení Inspiry a Actuse obecně nás všech? Nevím, opravdu jsem neměl tušení a byl jsem v tom natolik zmatený, že jsem se rozhodl to nechat na svých přátelích – pokud budou chtít vědět, kde Actus a Inspira jsou, tak jim všechno povím. Budu muset.

Dny ale plynuly a nikdo se na ně neptal – ani mí přátelé, ani rodiče Actuse a Inspiry, ani policie, ani vedení školy. Spolupráce stejně nějak šla, ale s každou naší další schůzkou se nám pracovalo hůř a hůř. Atmosféra byla pokaždé těžší a těžší. Byla v ní cítit rodící se nenávist a zloba jednoho k druhému.

„Jako vážně?! Ty sestavíš ten blbý psychologický portrét Mildred, jakoby neměla ani pocity! A jako kde je pak moje role, hm? Conscrib má psát z jejího pohledu! To jako má psát: Udělala jsem si snídani. Šla jsem do práce. Takhle nebo co?!" nadával Sentir a znovu jsem nebyl schopný nic dělat, stejně jako ostatní.

Všechno, co jsme mohli, bylo sledovat hádku mezi Psyche a Sentirem.

„Drahý Sentire, víš o tom, že se takoví lidi normálně objevují?" zeptala se ho Psyche a se složenýma rukama na stole se na něj uměle usmála, že se mi z toho spíš víc chtělo zvracet.

„Jo, fakt? A kde?! Já osobně ještě nepotkal člověka, který by v sobě neměl špetku pocitů!" Sentir byl už v obličeji celý rudý jak řval na Psyche, která se stále tak nepříjemně usmívala.

„Oh, nepotkal? Tak ráda tě poznávám, já jsem Psyche!" práskla do stolu černovláska a dál se usmívala.

„Ty máš pocity, Psyche, jinak by jsi teď nepraštila do toho stolu," ironicky pronesl Sentir a zasmál se, ale hned byl zase vážný. „Předěláš psychologický portrét Mildred," chladně jí nařídil.

„Ne, Sentire."

Pro jistotu jsem zavřel oči, abych se na tu scénu nemusel dívat. Už i tak pro mě bylo těžké snášet, že se dva moji přátelé takhle hádají, ale náhle mnou projelo vyděšení. Co když Sentir nebo Psyche taky odejdou a stejně tak jako Actus a Inspira, zmizí i oni? Vystrašeně jsem se podíval nejprve na Psyche a pak na Sentira, jako bych doufal, že to z mého pohledu vyčtou a pochopí jaký mám o ně strach. Chtěl jsem promluvit, vstoupit do toho, ale slova se mi zasekla v hrdle a strach se ještě víc rozrostl po mém těle. Věděl jsem, co je to za strach – bál jsem se, že po tom, co do toho vstoupím, bude to jen horší a odejdou nakonec oba nebo k hádce vyprovokuju další. Sklíčeně jsem se nahrbil a zíral na klávesnici, bojujíc s těmi různorodými pocity nejistoty a strachu co ve mně teď převládaly. Byl jsem opravdu neuvěřitelný zbabělec.

„No tak v tom případě končím," oznámil Sentir se stejným umělým úsměvem, který ještě před chvílí měla na tváři Psyche a která si teď něco zapisovala do svého sešitu a dělala, že nevnímala, co se tu teď odehrává.

„Sentire, zastav prosím," zvedl jsem se ze svého místa a uvědomil si, že mám ruce ve studeném potu a mírně se mi klepaly. Na sucho jsem polkl a snažil se ze sebe něco dostat, aspoň něco, abych ho zastavil, aby neodcházel. „Bez tebe to nezvládneme," podařilo se mi ze sebe dostat a doufal jsem – vkládal jsem všechny naděje do těch slov – že mě poslechne a neodejde.

„Máte tady slečnu Dokonalost, takže mě tu nepotřebujete," zavrčel na mě Sentir, ale v očích se mu objevilo uvědomění, že za nic vlastně nemůžu a těžce povzdechl, jakoby mi chtěl naznačit, že na další hádku už nemá síly. „Promiň, Conscribe, ale nejsem s ní už schopný spolupracovat. Jsem si jistý, že ty to zvládneš i za mě."

„C-co...?" než jsem ale stihl dokončit svoji otázku, Sentir se malinko pousmál a zmizel za dveřmi naší klubovny. Nějaký pocit uvnitř mi našeptával, že ho už nikdy neuvidím.

Další den se ani Sentir neobjevil ve škole a tentokrát jsem to opravdu nevydržel a jako malý se na záchodě rozbrečel z vlastní neschopnosti je zastavit. Inspira, Actus a teď i Sentir – byli pryč! A to jen kvůli tomu, že jsem nebyl schopný se postavit a nějak to vyřešit, podívat se vlastní zbabělosti do očí! Byl jsem rozhodnut to ale napravit. Byl jsem rozhodnutý, že příště, až bude někdo z holek chtít odejít, zastavím je a nedovolím, aby se to stalo. Pro nás všechny byla ta kniha dost důležitá a věděl jsem, že všichni máme pocit, jakoby to bylo naše předurčení či smyslem života ji napsat. A my to zvládneme. Ovšem kdyby činy byly taktéž lehkými jako slova, neseděl bych u svého laptopu jako tvrdé y a snažil bych se nyní rozjařenou Charu uklidnit, ale zase se objevil ten známý strach a neměl jsem tušení, jaký je větší – strach ztratit další přátelé či strach být důvodem další hádky.

„Do kurníku slepičího, Famo! Kolikrát si ještě budeš protiřečit s informacemi?! Jako jak má podle tebe Desi potom kreslit?! Nejprve říkáš, že nejjedovatější medúzou je nějaká talířovka a pak je to nečekaně čtyřhranka! To už nemluvím o tom, jak jsi surrealismus zaměnila s poetismem! Co se to sakra s tebou děje?!" vztekala se tentokrát Chara.

„Charo, prosím, klid," stěží jsem ze sebe dostal a oslovená po mně střelila pohledem.

„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat, Concribe," zavrčela s kapkou nebezpečí ve svém hlase, že jsem radši dál mlčel. Chara se znovu podívala na Famu, která se snažila jí nevěnovat pozornost.

„Snažím se dělat to, co mám dělat, Charo. Jsem taky člověk a mám své chyby," řekla Fama klidně.

Konečně adekvátní reakce. Začal jsem v hloubi duše doufat, že se Chara přece jen uklidní a bude to prozatím v pohodě, ale Chara zrudla vzteky a hodila po Famě papíry, co měla právě před sebou na stole.

„Nechci tě tu vidět! Nemáš dělat chyby! Když tě něco trápí, tak si to vyřeš a pak sem lez! Do té doby, vypal!" křičela na Famu, které se oči začínaly lesknout potlačovanými slzami. Následně jí zrudl obličej, ale ne kvůli vzteku, nýbrž kvůli tomu, jak moc zraněně se cítila.

„Charo, no tak se sakra uklidni! Tohle si Fama nezaslouží," nevydržel jsem to a postavil se plný odhodlání bojovat za spravedlnost.

Chara se ale jen nepříjemně zasmála. „Copak ty to nevíš, Conscribe? Naše drahá Fama byla do Sentira zamilovaná a ten nedávno zmizel, stejně jako Inspira a Actus a kvůli tomu není teď schopná normálně pracovat," vysvětlovala mi, jako bych byl malé dítě, co ji neustále obtěžuje.

Takže ony to věděly. Celou tu dobu všechno věděly.

„T-tak proč... Proč se takhle chováte, když o nich víte?" dostal jsem ze sebe skoro šeptem a nechápavě se díval na Charu, u které jsem nemohl pochopit, co vlastně cítí.

„Protože nikdo z nás, jak jsme se domlouvali, do klubu táhnout svoje problémy nebude a nikdo z nás je netáhne, teda kromě Famy. A probírat takové záležitosti ve třídě... na to máme jiné lidi," odfrkla si Chara.

Překvapila mě tahle její chladná stránka. Takovou jsem ji neznal. Neznal jsem ani tu Psyche, která se nikoho teď ani nesnažila pozorovat a neznal jsem ani Desi, která si dál něco kreslila, jakoby tu celou dobu vůbec nebyla a nic neslyšela.

„Ch-chara má pravdu... Já... Já půjdu..." s tichými vzlyky a až příliš rychle opustila Fama klubovnu a já věděl, že už ji nikdy neuvidím.

Po tom, co se zjistilo, že zmizela i Fama, byl jsem na Charu hodně naštvaný a ještě víc mě naštvalo, když jsem zjistil, že nemá žádné výčitky svědomí. Ona byla ta, kdo se pevně řídil pravidlem netahat osobní problémy do klubu. Teprve teď jsem si uvědomoval, jak doslova debilní to pravidlo je.

S knihou jsme vlastně nikam nepokročili. Stěží jsme mohli pracovat jen ve čtyřech a tak jsem si začal knihu sebou brát potají domů, abych ji mohl dopisovat. Nebyl jsem tak dobrý jako s kompletním týmem, ale snažil jsem se ze všech sil, i když jsem nejčastěji jen zíral na obrazovku otevřeného dokumentu na laptopu a nemohl kliknout ani na jedno zatracené písmeno na klávesnici skoro jakoby mě někdo obmotal železnými tlustými řetězy a nutil mě se bezděčně na to všechno dívat. A teď doslova i na to, co se dělo v klubu.

Popisovat hádku Chary a Psyche zkrátka nemělo smysl. Je to jakoby se setkaly led a oheň – Psyche chladná jako nejstarší ledovec naší země a Chara rozhořelá vztekem jako vybuchující vulkán. Poprvé se ozvala Desi, která je pak poslala na chodbu a brilantně použila slova Chary a Psyche – že Chara se přece řídí pravidlem netahat osobní záležitosti do klubu (nedávno jsem se doslechl, že ty dvě měly konflikt v tělocviku) a že Psyche je chladnokrevná natolik, že tu je kvůli ní zima (málem jsem se nad tímto prohlášením začal smát). Problém ovšem nastal tehdy, když se na další schůzce neobjevila ani Chara, ani Psyche a zůstali jsme jen Desi a já.

V klubovně bylo nezvykle ticho, i když se jim ozývalo jen črtání tužky po papíru a občasné zabušení do klávesnice, způsobené mnou. Psal jsem strašně, bylo to vidět. Bez Actuse, Sentira, Famy, Psyche a Chary, jsem nebyl schopný napsat nic.

„Vypadáš špatně," konstatovala Desi a na chvíli se na mě podívala, než její modré oči znovu spočinuly na obrázku, co kreslila.

„Měl jsem něco dělat, nějak je zastavit," vyjádřil jsem své myšlenky a opřel se o sevřené ruce jako v modlitbě.

„Nemůžeš zastavit to, co není pod tvojí kontrolou. Jsme lidi, Conscribe. Máme své pocity, máme své obavy, problémy, strachy, tajemství... A to ovlivňuje náš život."

Povzdechl jsem. Byl jsem ale vděčný Desi, že nezačala mlet o tom, že je tu zakázáno mluvit o všem, spojené s osobním životem.

Uslyšel jsem, jak se Desi zvedla ze židle a začala si balit věci do tašky. Nechtěl jsem ji tu držet a nemělo to ani smysl a já sám na to neměl už ani sílu. Po té se ozvaly kroky a teplá dívčí ruka mi spočinula na rameni.

„Concribe, věřím, že to zvládneš, protože ty jsi přeci strůjcem svého vlastního světa."

Zarazil jsem se. „Co?"

Ale ona už byla pryč. Prostě se jen tak vypařila. Doslova jako pára nad hrncem, ale... já nebyl schopný nad tím přemýšlet. Jediné, co se mi honilo hlavou bylo, že jsem sám. V prázdné klubovně.

Všichni mí přátele beze stopy zmizeli a já... Nevěděl jsem, co si počít, co mám dělat a křečovitě jsem se snažil zadržet slzy. Bylo ve mně moc pocitů. Moc špatných a nepříjemných pocitů a tak... A tak jsem začal psát. Uvolnil jsem obličejové svaly, díval se na monitor laptopu před sebou a ignoroval kapky stékající po mých lících. Já to zvládnu, já to zvládnu, já to zvládnu! A to i bez... A pak mi to došlo.

Prsty se mi zastavili nad klávesami, kurzor blikal v místě věty, kde jsem se zastavil, ale já ho teď nevnímal. Pomalu jsem se otočil a podíval se na prázdnou židli u okna, na které už začal usedávat prach. Tam seděla Inspira. Tam seděla nejdůležitější osoba celé téhle místnosti. Tam seděla ona. Zdálo se mi, jako bych ji tam viděl, jak se opírá o parapet a dívá se s letmým úsměvem z okna. Heh, jako nejšťastnější člověk pod sluncem. Taková byla Inspira – nezávislá, krásná, nedosažitelná, nevyzpytatelná. A jen díky ní jsme všichni mohli spolupracovat, protože ona nám dávala to, co neměl ani jeden z nás.

„Mýlíš se, Conscribe," otočil jsem se a oči se mi vytřeštily překvapením. Vedle mě, na místě, kde dříve sedávala Fama, teď seděla opravdová Inspira. Opírala se lokty o stůl a tváří se opírala o své sevřené ruce. Její všudypřítomný úsměv se teď zdál širší a jantarové oči jí zářily pod černými hustými řasami.

„C-co ty – jak – co...?" nemohl jsem pořádně zformulovat otázku, ale Inspira mě umlčela pozvednutím ukazováčku k mým rtům.

„To, co hledáš, je tady." A tím samým prstem, který před chvílí spočíval těsně před mými rty ukázala na místo, kde se skrývalo mé srdce. „Jsem vždycky tam a ty to víš."

A když jsem konečně pochopil, co tím myslí, něžně mě políbila na rty a propadl jsem se do zapomnění.

***

Probudil jsem se v době, kdy jsme měli obědovou přestávku a začal se rozhlížet okolo sebe. Ten sen byl neuvěřitelné reálný! A o tý dívce nemluvě! Stále jsem měl pocit, že cítím její rty na svých. Musel jsem se jich nepatrně dotknout bříšky prstů a když jsem tak učinil, vybavila se mi v hlavě slova:

Inspirace je vždycky ve tvém srdci, stačí se jí jen otevřít.

Usmál jsem se, široce a radostně. Napadl mě příběh, napadl mě děj, napadlo mě dílo, jaké lidstvo ve své historii ještě nepoznalo a byl jsem si jistý, že to zvládnu, že ho napíšu, protože jsem neměl ledajaký nápad. A ten nápad byl o sedmi dospívajících lidech a jedné úžasné dívce, která celému mému životu dala nový smysl.

Spolužák zakřikl mé jméno a s úsměvem jsem se k němu rozběhl, abych mu mohl sdělit svůj úžasný nápad. Nápad na příběh o osmi jedincích.