Už když jsem ráno vstala, věděla jsem, že se stane něco velkého. Nedokázala bych popsat, jestli šlo o nějaký šestý smysl, instinkt, nebo jen můj výmysl, ale cítila jsem to v kostech. Možná to bylo tím, že můj přítel vedle mě neležel, jeho místo zelo prázdnotou a špinavý hrnek ve dřezu svědčil o tom, že hodně spěchal, protože si ani nedopil kafe.

Nějak mě to nepřekvapilo, čas od času takhle zmizel a objevil se až k večeru s omluvou a pugetem růží, že musel do práce, protože měli poruchu a on musel přijet. Vzhledem k tomu, že se to nedělo nijak závratně často, neměla jsem nejmenší pochybnosti o jeho tvrzení, ačkoliv mi matka, která bydlela ve stejném městě, a proto u nás trávila skoro každé odpoledne, několikrát opakovala, že mě Roman může podvádět. Nevěřila jsem jí. Neměla ho ráda, už ode dne, kdy jsem ho ve dvaceti přivedla domů, mezi nimi vládla tichá rivalita, kterou jsme já ani můj táta nechápali. Roman mi tvrdil, že moje matka je prostě ten případ typické tchyně, která člověku ztrpčuje život, a matka pro změnu zase říkala, že Roman je floutek, co se bude tahat po hospodách s kamarádíčkama a na mě si ani nevzpomene.

Když jsem ale došla do koupelny, abych si vyčistila zuby, překvapil mě lísteček nalepený na zrcadle. Roman si na vzkazy nepotrpěl, razil názor, že je člověk stejně přehlédne, tak proč je psát. Strhla jsem papírek a s podezřívavým pohledem jej přečetla.

Musel jsem něco zařídit, vrátím se až odpoledne, promiň. Že zdravím tvou máti.
R.

Povzdechla jsem si. Sakra, zrovna dneska se vypaří. Ví, že máma má přijít na oběd, a zdrhne. Trochu jsem ho podezřívala, že je to právě kvůli tomu, ale nakonec jsem se rozhodla to neřešit. Oba jsme dospělí, budeme se tak i chovat. On určitě zase řeší práci, takže si tu s ní posedím, prokecáme dvě hodiny, pak ji vyprovodím a užiju si volné odpoledne.

Z koupelny jsem vypadla, hned jak to šlo, protože jsem si uvědomila, že nemám připraveno nic k obědu. A matka byla v tomhle šílená - muselo se jednat o něco pořádného, žádné obyčejné špagety, ale nejlíp hostina o deseti chodech. A tak začalo pátrání v kuchařkách. Připadala jsem si jako hledač pokladů, když jsem je všechny pročítala a snažila se narazit na něco, co by mojí máti přišlo dostatečně dobré. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se pro svíčkovou.

Jenže všechno se začalo kazit. Čas ubíhal jako voda, já nestíhala, do toho se mi nepovedly knedlíky a kuchyň vypadala, jako by zažila třetí světovou. Někdo holt vařit neumí. Ve chvíli, kdy se bytem rozezněl zvonek, jsem myslela, že se zblázním. Celá udýchaná jsem doběhla ke dveřím, rychle jsem si prohrábla vlasy a otevřela. Matka se usmívala, ale ve chvíli, kdy spatřila svou dceru, která se potila jako dveře od chlíva, se nespokojeně ušklíbla.

„Hádám, že ten tvůj tady není."

„Ne, musel do práce. Pojď dál."

„On snad furt jen pracuje," podotkla, zatímco si zouvala boty.

„Mají toho teď v práci hodně, moc zakázek a tak, však víš," mávla jsem rukou a vešla do obýváku.

Usadila se na gauči, kabelku si položila vedle sebe a sjela mě lítostivým pohledem. Ještě než začala mluvit, úplně jsem věděla, co mi řekne. Nedokázala jsem neprotočit oči.

„Měla by ses rozhodnout, jestli s tímhle člověkem chceš strávit zbytek života. Je ti dvacet tři, už bys měla myslet na budoucnost. Lindo, jsi si jistá, že si tohohle kluka chceš vzít?"

Při zmínce o vdavkách jsem nervózně polkla a ošila se. Představa svatby mě děsila. Všechny ty řeči a dramata, co kolem toho byly, nic pro mě. Já bych byla schopná s člověkem strávit zbytek života i bez svatby. Jenže moje okolí to bohužel vidělo jinak.

„Mami, já už ti několikrát říkala, že tohle je to poslední, na co myslím. Konečně mám pořádnou práci, bydlíme spolu v bytě, svatba mě teď nezajímá."

Abych unikla jejím spárům, došla jsem do kuchyně pro jídlo. Ale hned po návratu se do mě zase pustila.

„A co dítě? Nad tím už bys měla přemýšlet, biologický hodiny tikají."

„Mami! Je mi dvacet tři, sakra, ne čtyřicet."

„Já tě měla už v osmnácti."

„Prosím, pojďme řešit něco jinýho."

Naštěstí se nechala přemluvit. Konečně opustila to příšerné téma zvané budoucnost a začala vyprávět o svých kamarádkách, tetě Míle a dalších příbuzných, které jsem viděla jen jednou za rok - na Vánoce - a to nikdy ne všechny, protože půlka z nich žila v Polsku.

Když v zámku zarachotily klíče, úlevně jsem vydechla. Sice se ti dva nesnášeli, takže když byli v jedné místnosti, člověk ani nemohl dýchat, jak tam bylo dusno, ale na druhou stranu bylo fajn, že jakmile se tu Roman ukázal, máti většinou přestala kecat a odešla, takže už jsem nemusela poslouchat, jak by si přála vnoučata. Bez otálení jsem se zvedla, doběhla do chodby a nadšeně ho objala. Když si všiml mého nadšení, zasmál se.

„Matinka je pořád tady?"

„Jo, a furt kecá o svatbě a dětech, což mě šíleně štvě."

Pustil mě a já si všimla, že mu přes obličej přeběhl stín. Vzápětí se ale usmál, takže se mi to možná jen zdálo.

„Tak já ji jdu vyprovodit."

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a opřela se o zeď. Na představení jsem nemusela dlouho čekat. Jakmile se ozvalo Romanovo hluboké „ahoj", matka okamžitě cosi zamumlala, popadla svoje věci a doklusala až ke mně. Nezapomněla si stěžovat, že s tímhle člověkem tady nebude ani minutu. Pak mě líbla na tvář, obula si boty a vyšla na chodbu. Zamávala jsem jí a měla jsem co dělat, abych se nezačala smát. Tahle jejich vzájemná nesnášenlivost mě celkem bavila, když se zrovna nehádali. Minimálně byla legrace je pozorovat.

Roman nečekal dlouho, během chvilky už byl vedle mě a taky jí zamával. Bavilo ho ji provokovat. Jakmile jsem zavřela dveře, nervózně se usmál a vzal mě za ruku.

„Hele, co kdybychom šli dneska na večeři do tý restaurace u parku? Už dlouho jsme tam spolu nebyli. Aspoň bych ti vynahradil dnešek."

Skousla jsem si ret a zamyslela se. Neznělo to špatně. Na dnešní večer jsme plány stejně neměli. Jen bych musela najít něco pořádného na sebe.

„Tak fajn, to beru."

„Výborně," dal mi pusu na tvář, „tak v půl sedmý vyrazíme, at tam v sedm jsme."

***

Seděli jsme naproti sobě, popíjeli víno a Roman mi několikrát položil ruku na koleno a jemně ho stiskl. Číšník se nás ptal, jestli si dáme ještě něco, na což jsme oba zavrtěli hlavou. Večeře byla luxusní. Nechápala jsem, proč jsme tady nebyli tak dlouho, když tu vařili tak dobře. A i ceny se daly snést. Roman zaplatil, potom mě vzal za ruku a společně jsme vyšli ven. Na to že byl podzim, bylo venku poměrně teplo.

„Co kdybychom se ještě prošli v parku?" zeptal se mě zničehonic a dal mi ruku kolem pasu.

„Proč ne?" pousmála jsem se. Noční procházka v parku, to zní upřímně hodně romanticky. Po jídle a víně jsem byla příjemně unavená, tudíž by mi mohla trocha chození pomoct se probrat.

Ruku v ruce jsme se rozešli po chodníku uprostřed parku. Nemohla jsem se ubránit myšlenkám, že tohle je vážně nádherné místo. Přes den tu sice chodily maminky s dětmi a pobíhali tu puberťáci, ale v noci tady vládlo zvláštní kouzlo. Lampy vrhaly tlumené světlo, které člověka nebodalo do očí, ale dodávalo pocit bezpečí. Chytila jsem Romana pevněji za ruku a usmála se na něj. Tohle byl nádherný večer.

Najednou zatočil doleva, šel přes trávu, mířil do samotného středu, kde byla větší travnatá plocha. Několikrát jsem tam viděla malé děti hrát fotbal nebo puberťáky, jak tam vysedávají u pikniku. Bylo to hezké místo, jen se tam vyskytovalo na můj vkus až moc lidí. Jenže teď, když jsme tam došli, bylo liduprázdné. Někde za námi zatroubilo auto, ale mně to přišlo tak vzdálené.

Stáli jsme tam, uprostřed jakéhosi paloučku, drželi jsme se za ruce a já nemohla být šťastnější. Když mi řekl, ať se podívám nahoru, celá nedočkavá jsem zvedla hlavu. Nebe bylo bez mraků a hvězdy zářily na obloze jako malé kamínky. Byl to krásný výhled. Najednou mě Roman zezadu objal, dal mi pusu na tvář a obešel mě.

Ve chvíli, kdy mi došlo, co se děje, jsem zapomněla, jak se dýchá. Klečel přede mnou na jednom koleni, v ruce světlou krabičku a na obličeji nervózní úsměv.

„Lindo, jsi ta nejlepší holka, co mě kdy mohla potkat. Jsem do tebe blázen a rád bych s tebou strávil zbytek života," odkašlal si, zadrhl se mu hlas, „a proto se ptám... Vezmeš si mě?"

Zavládlo ničivé ticho. Snad i ten ruch města na chvíli přestal, aby si mohli naprosto všichni, co náhodou šli okolo, vychutnat tuhle trapnou chvilku. Polkla jsem. Tak moc jsem chtěla říct ano, skočit mu kolem krku a nadšeně ho objímat, ale nešlo to. Nedokázala jsem se odhodlat k něčemu tak velkému, tak... zavazujícímu. Nervózně jsem si promnula dlaně.

„Víš, Romane, já... nechci se vdávat. Nemám ráda velký obřady a tyhle věci, okolo kterých je tolik rozruchu. Nikdy jsem netoužila po svatbě. Promiň mi to, ale ne, nevezmu si tě." Udělala jsem krok k němu. Dokázala bych na minutu přesně říct, kdy jsem mu zlomila srdce a v očích se mu odrazila neskutečná bolest.
„Ale to neznamená, že s tebou nechci strávit zbytek života. To chci a moc. Jen si myslím, že k tomu nepotřebujeme nějakou pitomou svatbu," dodala jsem rychle, abych alespoň maličko zabránila katastrofě.

Toporně se postavil, krabičku schoval do kapsy. Přestože měřil dva metry a nepatřil mezi párátka, v tuhle chvíli působil dojmem, že pokud se ho jen dotknu, rozbije se. Přesto jsem se k němu pomalu naklonila a pohladila ho po tváři. Smutně se usmál.

„Chápu tě. Tak bez svatby." Bolest z těch slov přímo kapala, ale věděla jsem, že to nejhorší je za námi. „A můžu ti ho dát aspoň jako dárek?"

Přikývla jsem. Opatrně mě vzal za ruku a na prsteníček mi navlékl drobný světlý prstýnek s bílým kamínkem. Ve světle lamp se třpytil a vypadal jako jedna z těch hvězd, co nám zářily nad hlavou.

První klišé tady. Ok, tohle není to nejlepší, co jsem kdy napsal. Je to takový... Eh, ne špatný, ale ani ne hodně dobrý. Jen mám pocit, že líp už to ze mě nevyleze. Zvlášť když vezmu to téma, žánr a k tomu ještě tu ich formu a ženskej rod. Bleh, sorry, ale za ženský z první osoby už psát nebudu, je to fakt šílený. Zlatý kluci.
Pokud máte připomínky, a že určitě budou, nebojte se ozvat. Hlavy netrhám a nekoušu.
A jestli narazíte na chybu, dejte vědět, i když by tam žádný být neměly.
No, mějte se fanfárově.

Quentin