Milý Mikeu,

Nemám tušení, čím začít tenhle dopis. Vím, že bych měl začít tím nejdůležitějším. Omluvou. Ale bojím se, že když ji sem takhle napíšu, tak ji ani nevezmeš upřímně, protože zaprvé nebudeš vědět, za co se vlastně omlouvám, a zadruhé to takhle nebudeš moct pochopit, protože vysvětlení tu tak trochu není napsaný. Ale bude, neboj. Nicméně pořád nevím, co napsat jako první. Takže začnu asi... začátkem.

Vím, že mi to asi neuvěříš, Mikeu, ale za to všechno, co se ti stalo, můžu já. Ono se ti to asi zdá absurdní a já to chápu, ale je to tak. Sice jsem na tebe nikdy nevztáhnul ruku, nic takovýho, ale jsem ten, co to začal. To kvůli mně jsi skončil tam, kde jsi teď.

Nedivil bych se, kdybys tenhle dopis teď vzal a roztrhal na kusy, ale pokus se to aspoň dočíst, abys... nechci říct, abys pochopil, ale spíš abys věděl, co mě k tomu vedlo a jak se to vlastně celý stalo. Takže to prosím ještě nenič, třeba jen odlož a vrať se ke čtení až další den nebo klidně další týden.

Je mi jasný, že po tomhle zjištění mě asi nenávidíš, ale já musím říct tu nejvíc ohranou větu, jaká může existovat. Nestalo by se to, kdybych se do tebe nezabouchnul. Zní to jak z nějaký telenovely, ale jo. Vždycky jsem si myslel, že seš na holky, takže jsem se nějak smířil s tím, že mám prostě smůlu. Vynahrazoval jsem si to spaním s mladšíma klukama ze sousední školy, tahal jsem je za nos a v duchu jsem si vždycky říkal, že to vlastně dělám kvůli tobě. Abych na tebe zapomněl, abych si konečně užil sám. Nevyčítám ti to, jen říkám, jak to je, abys to viděl celý a bez příkras. Jo, bral jsem je na záchody, tahal jsem je z hodin, tajně, aby to nikdo neviděl, a když mi pak přestali stačit, odkopnul jsem je. Ani si nepamatuju, jak se jmenovali nebo kolik jich bylo. Ale bylo mi fajn, protože jsem věděl, že nebudeme spolu, ale měl jsem náhrady.

Nepatřil jsem mezi tvoje nejlepší kamarády, a trochu mě to mrzí, protože kdyby jo, možná by se to celý seběhlo jinak. Kdo ví. Důležitý ale je, že jsem neměl nejmenší tušení, že jsi taky teplej... Johnny nám vůbec neřekl ani nenaznačil, co ví. Je to pochopitelný, určitě ti slíbil, že nic nepráskne, ale stejně... Kdyby tu byl aspoň náznak... Možná bych to překousnul líp.

Když jsem tě toho prvního dne viděl, jak ses sešel s tím blonďákem, říkal jsem si, jestli to není nějakej tvůj kamarád z dětství, když jste se na sebe tak usmívali a povídali si. Jenže pak jste se vzali za ruce. Jednu věc vím jistě. Kdybych se toho dne nezdržel s učitelem na zeměpis, co mě peskoval za to, že skoro nechodím na hodiny, neviděl bych vás. Jenže osud nebo co asi chtěl, aby se to stalo. Já ani po takový době nedovedu popsat, jak mi v tu chvíli bylo. Cejtil jsem se, jak kdyby mě někdo nakopal mezi nohy a do břicha, potom mi vrazil pár facek a vzápětí mě sežehnul takovej vztek, že si to neumíš představit. Viděl jsem totálně rudě a jen pár kroků mě dělilo od toho, abych tomu tvýmu frajerovi zmaloval fasádu. Ale nestalo se, ovládnul jsem se. Dokázal jsem na chvíli spolknout vztek, došlapat domů a tam udělat v pokoji takovej bordel, že se fotr ptal, jestli mi nehrabe. (Promiň, nějak jsem se rozvášnil, pokusím se to teď psát víc v klidu.)

Jak jsem tam ležel v tom všem rozházeným oblečení, učení a podobně, připadal jsem si jak odkopnutej pes. Jako by sis o mě jen otřel podrážky, podupal mě a šel dál. Bylo mi hrozně, vztek mi úplně zatemnil mozek. Celou noc jsem nad tim přemejšlel. Kéž by jenom noc, rovnou celej další tejden. Vymýšlel jsem, čím ti to nějak oplatit. Já vím, takhle to zní hrozně dětinsky a hloupě, ale strašně mi to ublížilo. Chtěl jsem, abys věděl, jak se cítím. A tak mě to napadlo.

Původně to měl bejt jen hloupej vtip. Roznesl jsem v ročníku, že seš teplej jak kamna v zimě. Nevěřili mi, prej jsi s nima často okukoval a okomentovával holky. To mě naštvalo ještě víc. Mikeu... Je mi to hrozně líto. Řekl jsem jim, kde jsem vás viděl. Další den tam jeden kluk, co s náma chodil na historii, šel. Všimnul si vás. Potvrdil mi úplně všechno. Ještě jednou promiň. Kdybych věděl, kam až to zajde, neudělal bych to. Jenže mě ubíjel vztek a smutek a moje ego šíleně utrpělo, že jsem na chvíli dokonce cejtil uspokojení, když se to po škole začalo šířit jak lavina a všichni to řešili. Jo, hrozný chování, já vím. Lituju toho, šíleně moc. Ale v tý době mi to dělalo dobře. Vnitřně mě uspokojovala každá pomluva, která se šuškala po chodbách. Protože jsem byl zlomenej a chtěl jsem se mstít.

Když přišli s těma vzkazama, napadlo mě, že už je to moc. Ze začátku šlo jen o vtipný narážky a obrázky, ale jakmile se to změnilo v nadávky, řekl jsem jim, že by měli přestat, než se to zvrtne. Asi mi to nevěříš, ale jo, vážně jsem se snažil je zastavit. Když na to nereagovali, začal jsem vyhrožovat, že dojdu za někým z učitelů a napráskám je. V tu chvíli se to celý pokazilo. Nejdřív mě vydírali. Že pokud to někdo z učitelů zjistí, zmlátěj mě jak psa, protože to se podrazákům dělá.

Bál jsem se, Mikeu. Šíleně moc. Chodil jsem domů posranej až za ušima, protože mě vždycky jeden z nich sledoval až k bytu, jestli náhodou po cestě nekecám s učitelema. Chodili se mnou i na záchod, byli úplně všude. Ať jsem šel odpoledne s Rickem ven, na procházku se psem, pokaždý mi stáli za zadkem. Děsilo mě to. V noci se mi zdálo o tom, že na mě čuměj přes okno. Jo, bydlím v šestým patře, ale já se jich tak bál!

Když viděli, že nic nezkouším, polevili. Mezitím přitvrdili u tebe, lepili ti vzkazy na skříňku a podkopávali ti nohy. Všechno jsem to viděl. Ničilo mě, že ti ubližujou tak moc. O to víc, když jsem věděl, že kvůli mně.

Bohužel jsem polevil v ostražitosti. Zase jsem šel za jedním z těch kluků z vedlejší školy. Viděli nás. Jeho nechali, mě zbili. A šili to do mě dál, každej den. Já nikdy nebyl tak silnej jako ty. Nezvládnul jsem držet hubu a nechat se bít, přestoupil jsem na jinou školu. Pamatuješ si to? Ani jsme se nerozloučili. Vlastně nevím, jestli jsi to vůbec zaregistroval, v tý době tě týrali úplně neskutečně. Ale stalo se, zdrhnul jsem. Od tý doby mi jen psali a volali, ale bloknul jsem je. Nechali mě bejt.

Možná se ptáš, proč jsem v tuhle chvíli, kdy mi nedejchali na krk, konečně nenahlásil, co se dělo tobě. Důvod je prostej – nešlo to. Protože mě ochromil strach, že to povede až k začátku, úplnýmu začátku, tedy ke mně. Bál jsem se, že to přišijou mně, vyhodí mě ze školy, rodiče mě zavrhnou. Já vím, že se to asi těžko chápe, zvlášť když jsi v týhle situaci, za kterou můžu, ale v tu chvíli se mi to vážně zdálo jako šíleně špatnej nápad. Promiň mi to. Měl jsem otevřít hubu. Nebo líp – vůbec ji na začátku neotvírat.

Mrzí mě to. Všechno. Věděl jsem, co se děje, ale nevěděl jsem, co se děje v tobě. Kdybych jen tušil, že se pokusíš… Zasáhnul bych, řekl bych to, přísahám. Ale já si myslel, já fakt naivně doufal a i viděl, že to nějak zvládáš. Vždyť jsi celou tu dobu, po kterou jsem tam ještě byl, chodil poctivě do školy, nezůstával jsi doma, nic, ani ten tvůj kluk to nepoznal. Choval ses, jako by se nic nedělo. Nebo jsem si to možná jen nalhával…

Každopádně jsem neměl nejmenší ponětí, že se přidají i učitelé… to byl podraz, kterej přišel ze zálohy. Vždycky mi přišli jako chytrý a normální lidi, takže tohle jejich chování nepobírám.

Ale znova musím říct, že mě to šíleně mrzí. Píšu ti tenhle dopis proto, že s tím nezvládám žít. Nechci se zabít, ale vím, že potřebuju, abys to věděl. Abys znal pravdu. Omlouvám se. Tisíckrát se omlouvám a budu se omlouvat ještě sakra dlouho, protože mojí vinou se stalo něco, co se stát nemělo. Zlomil jsem tě, zničil jsem tě, málem jsem tě i zabil. A to jen kvůli svojí sobeckosti. Promiň.

Vím, že je to ode mě troufalý, ale doufám, že jednoho dne, klidně za sto let, mi odpustíš. Anebo vlastně radši ne. Zasloužím si žít s tím, že jsem tohle provedl svýmu kamarádovi. Jo, to bude můj cejch hanby.

Tak jako tak se znovu omlouvám. Od srdce. Mrzí mě to, strašně moc. Je to moje vina. Takhle to skončit nemělo.

Brzy se uzdrav. A snad ti tenhle dopis sestřičky předaj.

Bryan

***

Tentokrát něco trošku jinýho, snad nevadí. V plánu to bylo už dlouho, jen jsem neměl moc náladu na to se do toho pouštět. Ale je to tu!
Pokud vás zajímá klišé, jedná se o Milostný trojúhelník. Vzal jsem to trochu jinak, protože schéma „ona ho má ráda, on má jinou, ona mu to řekne, on ji odmítne, ona brečí, on si to rozmyslí a rozjede se se svojí holkou (která je většinou pěkná mrcha) a jde za tou první" mě dost nudí. :D Takže tu máte kluka, kterej svojí chybou a sobeckostí způsobil katastrofu. Konkrétně jde o tak trochu pokračování povídky, co je na mým profilu (Poslední kapka naděje), který jsem upřímně chtěl sepsat už dlouho a ukázat to i z druhý strany.

No, snad vás to úplně neunudilo. Jakýkoliv připomínky hažte, ať vím co zlepšit. ;)

Tak hezkej zbytek dne,

Quentin