„Verčo, přihraj!"

Drobná dívenka, která působila dojmem, že ji zlomí menší poryv větru, si zastrčila pramen zrzavých vlasů za ucho, olízla si rty a přihrála míč mnohem vyššímu chlapci, který ho chytil a kopl do brány. Oba vítězně vykřikli.

„Musíme hrát spolu častějc, jde mi to," chvástala se dívenka a prohrábla si vlasy. Kluk jen pobaveně zavrtěl hlavou a poplácal ji po rameni. Jejich protivníci - brýlatá blonďatá dvojčata - se mračili a uraženě si čutali mezi sebou.

„Dáme ještě jednu hru?"

Veronika už chtěla přikývnout, když si na hodinách, které se nacházely hned vedle hřiště, všimla, kolik je. Před půlhodinou měla být doma. Maličko zbledla, když si představila, jak bude doma máma naštvaná, že zase nedodržela slib, že přijde v osm. A to jí cesta měla zabrat ještě minimálně dvacet pět minut, protože si zapomněla vzít kolo.

„Musim letět, máma mě jinak sežere. Ale zejtra to dohrajem!"

„Měj se! Nechceš doprovodit?"

Verču potěšilo, že se jí starší kamarád ptá, ale nechtěla před ním vypadat jako slabá holka. Domů přece dojít zvládne, vždyť už jí bylo jedenáct.

„V poho, dojdu to sama. Ty hlavně přijď zítra včas."

Ani nečekala na odpověď a rozběhla se pryč. Přeskočila plot, který hřiště ohraničoval, a mířila do ulic města, které se pomalu halily do nočního šera. Nebála se, věděla, že než se pořádně setmí, už bude sedět na gauči a cpát do sebe večeři. V duchu si nadávala, že si nevzala telefon, aby si nastavila budík, jenže to by jí buď překážel ve hře, nebo by na něj musela neustále dávat pozor, aby ho někdo neukradl.

Minula další pouliční hodiny a vytřeštila oči hrůzou. Nestíhala. Ať běžela seberychleji, nemohla dorazit domů dřív než v devět. Leda že... Zavrtěla hlavou a zahnula vpravo, sotva se vyhnula projíždějícímu cyklistovi. Okolní budovy i lidé se měnili v rozmazané šmouhy, několikrát na ni někdo zakřičel, aby koukala kolem sebe a zpomalila. Přidala, ale cítila, že ji začíná lehce píchat v boku. Když ji málem srazilo auto na silnici a musela zastavit na blikajícím přejezdu, rozhodla se.

Musí to vzít zkratkou. Máma ji několikrát varovala, aby těmi uličkami nechodila, že tam jsou samé „smažky, pochybný existence, zoufalci a pedofilové", ale ona se potřebovala dostat domů včas. A to znamenalo, že přes ně zkrátka proběhne. Jednou už jimi šla, a když to pak řekla doma, měla měsíc domácí vězení a musela neustále uklízet. Věděla, že běh skrz uličky jí zkrátí cestu o deset minut - a za to to stálo.

Rozhlédla se, pohledem se zastavila na polorozbitém autě, které mělo popraskané sklo a jehož řidič vypadal, že brzy dostane infarkt, jak měl rudou hlavu, načež přeběhla přes silnici, zatočila doleva, prosmýkla se kolem paní s kočárkem a zaběhla mezi panelové domy.

Už jen párkrát zatočila, celou dobu se ohlížela přes rameno, protože měla špatný pocit, že se na ni někdo dívá - ale nikdy tam nikdo nebyl -, až nakonec doběhla do pochybných uliček. Něco na tom místě ji nutilo zpomalit, aby neběžela a nedusala jako kůň, ale jen šla trochu rychleji než obvykle. Běh přitahoval pozornost, chůze nikoliv.

Nervózně si mnula lem trička a kousala ret, když procházela místem, kterému by se za normálních okolností vyhnula. Páchlo to tam močí, odpadky, zvratky a taky něčím, co nedokázala pojmenovat, ale věděla, že někde už ten nahořklý a štiplavý pach cítila. Procházela okolo smradlavých hromádek oblečení, převrácených popelnic, ležících lidí. Jeden po ní natáhl ruku a čapl ji za kalhoty. Vykřikla a zrychlila. Najednou už se jí nezdálo jako tak dobrý nápad tudy procházet. Z polorozpadlých dveří na ni někdo valil zarudlé oči, jinde se zase někdo omámeně vykláněl z okna a vypadal, že každou chvíli vypadne.

Minula jakousi napodobeninu hospody, alespoň tak jí to připadalo, když kolem otevřených vchodových dveří posedávali špinaví lidé s ušmudlanými skleničkami v rukou, cosi po sobě pořvávali a někteří dokonce hráli kostky. Nasucho polkla, sklopila pohled k zemi a měla co dělat, aby se nerozběhla.

„Hej, krasavice!"

Zavřela oči a cítila, jak se jí do nich tlačí slzy. Nechtěla s tím člověkem mluvit, věděla, že když odpoví, bude mít velký problém, ale zároveň se bála mlčet. Pomalu natočila hlavu na stranu a spatřila jakéhosi pobledlého chlapíka v dlouhém potrhaném kabátu, který měl na klopě vyšitou bílou růžičku.

„Nechtěla by ses mi pořádně ukázat?" blýskl po ní úsměvem, takže viděla jeho zkažené zuby.

Ucouvla, strachy se jí rozbušilo srdce. Chtěla utéct, vzít nohy na ramena a už nikdy se sem nevrátit, ale nohy měla jako ze železa, odmítaly udělat další krok. Zvládla se jen přikrčit a lapat po dechu. Ten člověk se ještě víc usmál, když viděl, jak se před ním třese strachy, a došel až k ní. Natáhl k ní ruku a chtěl jí sáhnout na vlasy, chytit ji pod krkem, sama nevěděla, když ho najednou někdo přerušil.

„Nech ji bejt."

Stál za ním vysoký, bledý muž. Vypadal jako topol - vysoký, ale hubený. Měl zrzavé vlasy, pihy po celém obličeji a pronikavé zelené oči, které upíral na vyděšenou dívenku. Když si ji pořádně prohlédl, po tváři se mu rozlil široký úsměv. Udělal dva kroky dopředu a pevně ji uchopil za ruku, tak rychle, že ani nestihla uhnout. Už se nadechovala, že se rozkřičí, když jí překryl pusu špinavou dlaní. Do nosu ji udeřil pach moči a cigaret.

„Je to moje dcera. A teď konečně půjde k tatínkovi," řekl rázně a zatáhl ji do jednoho z těch smradlavých a zatuchlých domů.

Veronika se rozkřičela, kopala kolem sebe, kousala, škrábala, ale k ničemu jí to nebylo. Držel ji pevně, dlaň měl stále na jejích ústech, a když ho začala štvát, chytil ji za vlasy a smýkl s ní o podlahu.

„Beruško, přece by ses nevzpírala tatínkovi," promluvil laskavě a jemně ji zatahal za vlasy.

Veronika se hystericky rozbrečela, nudle jí stékala do pusy, nemohla skoro ani dýchat, ale nepřestávala brečet. Toho chlapa neznala, smrděl, ublížil jí a nechtěl ji pustit domů. Byla už dost stará, aby si uvědomila, že je v hodně velkém průšvihu a jen tak se z něj nedostane. Sice se neskutečně bála, ale sebrala poslední zbytky odvahy, kousla muže do ruky, kopla ho do holeně a rozběhla se ke dveřím. Neuběhla ani čtyři metry, když ji chytil za tričko, přitáhl ji k sobě a vrazil jí facku tak silnou, až si sedla na zadek. Strachy byla celá zkamenělá, zírala na něj s naprostým děsem v očích, ale zvednout se nepokusila.

Popadl ji za ruku a za jejího křiku a naříkání ji táhl temnou a špinavou chodbou až k tmavě hnědým poškrábaným dveřím, které otevřel, a strčil ji dovnitř. Vešel hned za ní a zamkl. Odplazila se do rohu a tiše se rozbrečela. Došel až k ní a přidřepl si.

„Holčičko moje, konečně jsi doma," natáhl k ní ruku - ucukla - a pohladil ji po hlavě. „Teď už mi tě ta čubka nevezme. Myslela si, že když se sbalí a zdrhne, tak už tě nenajdu. Ale jsi moje beruška, tebe bych našel i na konci tohohle zasranýho světa."

„J-já vás ne-neznám," zašeptala tiše mezi vzlyky a objala si kolena rukama. Chtěla domů. Chtěla k mamince, do tepla její náruče, chtěla do bezpečí, do svého pokojíčku, kde měla spoustu plyšáků a sbírku panenek. Chtěla vrátit čas a neběžet těmi hloupými uličkami, chtěla být zpátky na hřišti a hrát fotbal. Ale to nešlo. Byla tady, v temném bytě, který smrděl močí, cigaretami a výkaly, v ulicích, kterým se vyhýbali i dospělí chlapi. A nikdo z jejích blízkých neměl tušení, kde je.

„Neznáš? Ale vždyť, já jsem tvůj táta. A ty jsi Verunka, moje malá holčička. Už několikrát jsem tě viděl, jak jdeš ze školy nebo hraješ venku fotbal. Ten vysoký kluk je tvůj kamarád?"

Strachy ani nedýchala. Nemohla uvěřit, že ji ten člověk sledoval, znal její jméno a věděl, s kým se kamarádí. Roztřásla se a kousla se do rtu tak silně, až ucítila v puse pachuť krve.

„Tady v kapse mám fotku, když jsme ještě byli spolu a ta kráva tvrdila, že to tak bude napořád."

Začal si prohledávat bundu, až se vítězně usmál a vyndal zmuchlanou fotografii. Veronice se při pohledu na ni udělalo zle a přitáhla si kolena blíž k tělu. Tu fotku znala, její máma ji měla vystavenou v ložnici. Ovšem bez jednoho podstatného detailu. U ní v ložnici tam byly ony dvě pod rozkvetlou třešní, ale fotografie byla zvláštně useknutá v půlce jejího těla, protože - jak tvrdila - poblíž nich postával cizí pár a ona je na té fotce nechtěla mít. Jenže teď Veronika viděla originální fotografii a nemohla uvěřit svým očím. Byla stejná, ale vedle maminky postával vysoký, hubený zrzavý muž a nakláněl se směrem k ní. Tam se usmíval, zářil životem a měl ruku na mamčině rameni, zatímco ona ho objímala kolem pasu. Veronice na té fotce bylo šest let. Podle slov matky je její otec opustil. Nikdy neřekla proč, a protože si na něj Veronika skoro nepamatovala, neptala se.

Podívala se na muže, který ji zamknul v tom hnusném bytě a nyní křečovitě svíral fotografii a upíral na ni pohled plný naděje, a strachy se jí sevřelo hrdlo. Byl to její táta. Chtěla ho obejmout, ale zároveň se ho bála a hnusil se jí. Sledoval ji, věděl o ní všechno, utekl od nich a před chvílí ji tahal za vlasy a ublížil jí. Děsil ji. Přitiskla se blíž ke zdi a měla co dělat, aby se znovu nerozbrečela.

„Nechám tě se rozkoukat a za chvíli přinesu večeři, nechci, abys měla hlad." S těmi slovy se zvedl, vyšel z pokoje a zamkl za sebou.

Veronika propukla v zoufalý pláč. Tak moc si přála být teď doma, v teple a bezpečí. Vydržela tak asi půl hodiny, než jí došly síly i na pláč. Od té doby už jen popotahovala v koutě, opírala se o zeď a oteklýma očima se rozhlížela po místnosti. Byla malá, v rohu naproti ní se válela hromádka oblečení. Naproti dveřím byla matrace, na ní otrhaný kus hadru, vedle matrace malý stolek a na něm svícen. Nad provizorní postelí se nacházelo okno, ale tak úzké, že by se tamtudy neprotáhlo ani pětileté dítě. I tak se ale rozhodla ho prozkoumat. Postavila se na vratké nohy, musela se opřít o zeď a pomalu se došourala až k oknu. Bylo vysoko, sotva na něj dosáhla špičkami prstů. Zklamaně zafuněla a stoupla si na matraci. Ze všech sil se pokusila vytáhnout k oknu, ale neměla se prsty čeho pořádně chytit, a proto neustále klouzala dolů. Nakonec svou snahu vzdala, protože se bála, že přijde ten člověk, co se prohlašoval za jejího otce, a raději si sedla zpátky do kouta.

O nějakou dobu později se dveře otevřely a stanul v nich ten zrzavý muž. V jedné ruce svíral talíř s rohlíkem, salámem a jablkem, v druhé držel jakési otrhané zvířátko. Až když přišel blíž, došlo jí, že je to plyšový medvěd.

„Tady máš večeři a i někoho na spaní, aby sis tu nepřipadala sama. Když budeš hodná holka, přinesu ti zítra dalšího."

Veronika vrhla zhnusený pohled na špinavý talíř a smradlavého plyšáka. Hnusilo se jí to, úplně všechno tady bylo odporné - počínaje bytem a konče tím člověkem. Zhluboka se nadechla, což byl špatný nápad, protože se jí zvedl žaludek.

„Nemám hlad," hlesla a sklopila hlavu mezi kolena.

„Ale zlatíčko, " pohladil ji po zádech, „musíš jíst, abys byla silná holka. Můžeš být ráda, že jsem si tě všimnul, jinak ani nechtěj vědět, co by ti ten chlap udělal."

Ale tys mě unesl, pomyslela si a znova měla na krajíčku.

„Tentokrát už jsi ale v bezpečí, už mi tě nikdo nevezme," prohlásil laskavě. Po pár minutách ticha ji ještě jednou pohladil po vlasech a odešel. Zamknout za sebou bohužel nezapomněl.

V pokoji zavládla tma. Veronika se bála. Bála se těch lidí tam venku, bála se tohohle muže, bála se toho, co udělá mamka, až se vrátí domů. Bála se i tmy a toho ticha, které v místnosti vládlo. Probrečela celou noc. Ke konci už nezvládala ani pořádně plakat, slzy jí přestaly téct a ona lapala po dechu jako ryba na souši. Třásla se po celém těle a jednou se dokonce pozvracela. Dvakrát za noc se počůrala. Byla jí zima, drkotala zuby a objímala si kolena rukama. Dělalo se jí špatně z toho smradu, z oblečení, z toho, že se pomočila, z toho, jak jí smrdělo z pusy. Měla mokrou botu.

Když se ráno začalo rozednívat, klepala se jak osika, brečela a cucala si vlasy. Venku slyšela hlasy, někdo něco křičel. Nevnímala je, zase se jí z toho všeho udělalo špatně. Stihla se sotva alespoň předklonit, aby si nepozvracela druhou botu. Zpoza dveří se ozýval strašný hluk, kdosi hlasitě dupal a křičel. Ve chvíli, kdy jí z pusy vytékala slina a ona se modlila, aby nepřišla další křeč, po které by zvracela, někdo rozrazil dveře a vykřikl.

Veronika sotva vnímala, co se děje. Točila se jí hlava a chtěla brečet, i když to nešlo. Měla počůrané kalhoty i botu a nezajímalo jí, co tady nějací lidi křičí. Ten člověk se k ní ale rozešel, pomalu a opatrně. Začala couvat, přitiskla se ke zdi. Viděla ho rozmazaně, ale bála se, že jí ublíží.

„Mám ji!"

Otočil se zády k ní a ona v tu chvíli spatřila nápis na jeho tmavém oblečení. Policie. V ten moment konečně dokázala zase na chvíli normálně vnímat. Slyšela další lidi, jak něco volají, slyšela i svého otce, jak křičí, aby mu nebrali jeho holčičku.

Když se k ní ten policista znovu sklonil a natáhl k ní ruku, pousmála se a pomalu se nadechla. Na poslední chvíli se naklonila vlevo, aby mu nepozvracela nohy. Když se tam dávila, rozbrečela se štěstím. Našli ji. A dovedou ji domů.

Uhm, jo, další věc zpracovaná, hurá. Pokud by to nešlo vidět, má se jednat o únos. Ne, nikdy jsem neunášel děti, takže upřímně nevím, jak přesně tohle probíhá, ale snažil jsem se, jak to šlo. Pokud někdo čekal Stockholmský syndrom alias románek s únoscem, kterej v bílý dodávce čapne mladou sedmnáctku (jak je to tady často populární, co jsem tak koukal), tak se omlouvám za zklamání, já to holt vzal lehce seiózně.
Jestli máte námitky, postřehy, připomínky, pochlubte se, já si vás rád vyslechnu.
Přeju hezkej den a snažtě se nechodit temnejma uličkama.

Quentin