Raději sem píšu upozornění, že tahle povídka nemusí být fajn pro slabší povahy. Sice mi nepřijde nijak extra drastická, ale bylo mi řečeno, že na tohle mám upozornit. Takže bacha. Jste-li křehká květinka, nečtěte to.

Ludvík ty dva nenáviděl. Hnusili se mu vším, co dělali, tím, jak vypadali. Nechápal, jak by mohl s těmihle bytostmi mít vůbec něco společného.
Věděl, že správně by ho s nimi mělo spojovat pouto lásky, opory a rodičovství, jenže tady se někde stala chyba. Sám nevěděl, kde se tam vzala. Ale před lety se objevila puklina a postupně se zvětšovala, až mu byli odpornější než nějaký pedofil. Od té doby šlo všechno z kopce a poznal, že tento pocit je bohužel vzájemný. Snažil se jim proto co nejvíce vyhýbat, jenže oni naopak nalézali zvrácené potěšení v tom, že mu neustále stáli za zadkem a do všeho se cpali. Když si tedy konečně našel brigádu v zapadlé samoobsluze, kam skoro nikdo nechodil a jeho rodiče o ní neměli ani tušení, radoval se, jak nad nimi vyzrál.

Jenže nevyzrál. Ve chvíli, kdy je ke konci směny spatřil vcházet dovnitř prosklenými dveřmi, ho zaplavil takový vztek, že začal v ruce drtit jogurt, který právě dával do chlaďáku. Ale ne. Nenechá se vytočit. Obslouží je. A bude doufat, že neudělají zase nějakou pro ně velmi typickou scénu, za kterou ho šéf vyhodí.

Zastrčil si pramen vlasů za ucho, zhluboka se nadechl a otočil se čelem k nim. Oba se ušklíbali. Věděl, že je zle. Měl co dělat, aby po nich nehodil skleněnou lahev s pivem, kterou měl po pravé ruce.

„Dobrý den."

„Dobrej, dobrej," odpověděl chraplavě otec a rozhlédl se. Nakonec zamířil k Ludvíkovi, zatímco matka postávala u dveří a k vyzáblému tělu si tiskla kabát.

„Vezmu si tohle pivo."

„Ale tohle je samoobsluha, pane." Ach, jak rád by ho jednou z těch lahví vzal po hlavě. Teď byl i správný úhel, otec se nakláněl dopředu, udeřit hezky do spánku a bylo by po starostech.

„Jenže já chci, abys mi to přinesl k pokladně, tohle neunesu."

Zhluboka nadechnout. Prokřupat prsty. Nezabíjet.

„Tak to berte po jednom. Navíc to musíte i nějak dostat domů."

„Máš pravdu, chlapče, máš pravdu." Poplácal ho po tváři. Ludvík se držel zuby nehty, aby neucukl. Nechtěl dělat zbytečné problémy. Stejně věděl, že doma si tohle šeredně odnese.

Starší muž se shrbil, vzal do ruky dvě piva a donesl je k pokladně, kde s nimi pořádně třísknul o pult. Okamžitě k němu přispěchal, zboží namarkoval, popřál jim pěkný den – s pěkně kyselým výrazem – a jakmile vyšli ven, skoro se neudržel a kopnul do zdi. Naštěstí si včas uvědomil, že nadřízený by ho asi nepochválil. Od té doby už jen seděl za pokladnou, stříhal si nehty a snažil se nemyslet na to, co ho čeká po příchodu domů. Určitě ho minimálně seřvou. A pak... třeba to zajde i dál. Nikdy si nemohl být jistý. Hlavně doufal, že se tady stavili naposled a už je v tomhle malinkatém obchůdku neuvidí. Nejradši by je sice neviděl už nikdy, ale to nebylo tak jednoduché...

Když o hodinu později odcházel domů, hlavou mu vířila spousta scénářů. Kdyby nad ním neměli takovou kontrolu, kdyby nevěděli o všem, co dělá, mohl by si našetřit nějaké peníze a konečně vypadnout. Ale ne, to v téhle rodině nešlo. Měli – nebo spíš museli – mít přehled o všem. O tom, kam jde, s kým se baví, kolik si vydělal peněz, jak dlouho spí, kolik utratil, co jedl, kdy šel na záchod. Byli jako posedlí. Pokud jim jakýkoli důležitý údaj chyběl, nastoupilo bití a vydírání. Nevyhovoval-li jejich požadavkům – a k tomu stačilo jen promluvit hlubším hlasem než obvykle –, následoval trest. Nejdřív křik, potom lehké násilí, aby nešlo nic poznat, a následně vydírání tím, že po nich nic nezdědí a akorát umře na ulici, pokud se okamžitě nezačne chovat tak, jak chtějí.
A zatímco oni se snažili si ho podrobit, on je čím dál víc nenáviděl. Nedokázal vystát jejich hlas, jejich jediný pohled. Jen jejich přítomnost ho rozžhavila doběla. Chtěl se jich zbavit, nějak, jakkoliv, ať by to znamenalo cokoliv, hlavně se dostat z těch okovů. Jeho plán našetřit si a vypadnout v sobě měl hned několik děr – peníze, co si vydělal, mu brali jako cenu za to, že s nimi může bydlet; práci natajno mít nemohl, protože na všechno přišli, a jako bonus měl pocit, že už to nevydrží. V takovém blázinci se nedalo existovat. Každé ráno si musel říkat, že ne, nic si neudělá, hezky vstane, pokusí se co nejtišeji projít skrz dům až ven a vrátí se pozdě večer. Každé ráno se přemlouval, že nikomu nic neudělá. Jenže čím častěji to dělal, tím menší byl účinek. A momentálně jeho odhodlání nic neudělat viselo na vlásku, a to ani nebyl doma.

Mobil mu zacinkal na oznámení, že přišla esemeska. Nechtěl ji číst, ale raději to udělal – co kdyby náhodou někdo umíral a psal mu, to by si nemohl nechat ujít za žádnou cenu. Bohužel nic takového nedorazilo. Jen čtyři slova.

Těš se, až přijdeš.

Přečetl si jméno odesílatele a div se mu neobrátil žaludek naruby. Musel se na temné ulici zastavit, chytit se nejbližšího stromu a začít zhluboka dýchat. Ne, tohle zvládne. Dokázal to tolikrát, dokáže to i teď. Zavřel oči, přemohl nevolnost, ještě dvakrát si v duchu zopakoval, že dojde domů a po skončení si zaleze hezky k počítači, a pokračoval v cestě. Každý krok se ovšem zdál těžší. Došlo mu, že tentokrát to možná přehnal, ale na druhou stranu se toho zas tolik nestalo – jen po sobě nenechal šlapat.

Spatřil jejich dům a měl co dělat, aby se neschoulil do sebe. Podíval se do oken a spatřil v nich siluety. Samozřejmě, museli ho špehovat i teď. Co kdyby se náhodou dovolil někde zdržet a s někým třeba prohodit pár slov? Promnul si obličej. Věděl, že jakmile zavře dveře, nastane peklo. Už takhle měl všeho dost a jel na posledních zbytcích energie, ale tohle mohla být poslední kapka. Jen si nebyl jistý, k čemu by naplnění poháru trpělivosti vedlo.

Stisknout kliku se zdálo jako nadlidský úkol. Musel se na ni pověsit celou vahou, jinak by mu ruka sklouzla zpět podél těla a začala se houpat tam a zpět. Připadal si jako loutka, které někdo přestřihl provázky.

Dveře zavrzaly. Zvuk se rozléhal tichou ulicí. Mimoděk mu přeběhl mráz po zádech. Tak ať už to máme za sebou, pomyslel si, vešel dovnitř a tiše zavřel. Ještě si nestihl ani rozvázat tkaničky a už na něj ze dveří od obývacího pokoje vykoukla rozcuchaná matka. Kostnatými prsty svírala kliku, druhou rukou se přidržovala trámu. Jakmile pohlédl do jejích očí, bylo mu jasné, že je zase mimo. Raději ani nehádal, kolik toho stihla vypít, než přišel domů.

„Kde ses coural?" I ten hlas zněl spíš jako šepot.

„Šel jsem z práce, takhle chodím vždycky."

„Nelži, jindy ti to netrvá tak dlouho. To ses zase zaseknul s nějakou kurvou?"

Povzdechl si a místo odpovědi se zul. Když se otočil zpět na matku, překvapil ho otec, který stál kousek od něj a zrovna se napřahoval. Původně mělo jít o neškodný pohlavek, jenže protože se otočil, otcovy prsty ho škrábly na tváři a jeden ho dokonce zasáhl do oka. Zaklel.

„Neumíš odpovídat, když se tě s mámou na něco ptáme?"

„S nikým jsem nebyl, normálně jsem šel domů. Můžu už se jít najíst a pak spát?"

„Viděl jsem tě s někým na ulici."

To byla lež. Z práce mířil rovnou domů, zastavil se jen ve chvíli, kdy se mu udělalo zle.

„Povídám, že jsem s ni–"

„Takže chceš říct, že lžu?"

Ludvík se nestihl ani zamyslet. Zatímco všechny jeho mozkové buňky křičely, aby odpověděl záporně, jakási jeho touha po spravedlnosti společně s veškerou nechutí, kterou v sobě měl, ho donutila k pravému opaku.

„Jo."

Jeho otec byl poměrně malý a hubený muž, jenž na kolemjdoucí působil jako hodný starý pán, který si v mládí musel projít něčím otřesným – většinou tipovali šikanu, alkoholismus nebo drogy. Pravdu by neměli ani v jednom případě. Byl to člověk, který prožil většinu dětství v zapadlých uličkách města, kde se člověk musel prát, pokud chtěl přežít. A protože se prorval skrz nejranější etapy svého života, ve chvíli, kdy svého syna vší silou přitiskl ke zdi a sevřel mu krk, měl Ludvík pocit, že se setkal s robotem, protože tak pevný stisk někdo jako jeho otec zkrátka nemohl mít. Samým překvapením vydechl všechen vzduch z plic, což se ukázalo jako ohromná chyba.

Prsty levé ruky se sevřely ještě pevněji, až zasípal a pokusil se otce odstrčit. Marně. Starší muž se k němu naklonil, tak blízko, až se dotýkali nosy, a ušklíbl se.

„Už nikdy se neopovažuj říct, že lžu. Protože přísahám, že jestli něco takovýho ještě jednou uslyším, tak tě, ty malej hajzle, zardousím vlastníma rukama. Rozuměls?"

S vypětím všech sil přikývl. Už se mu zatmívalo před očima. Ve chvíli, kdy poslední místo výhledu zakryly šedé jiskry, tlak z jeho hrdla zmizel a on lačně zalapal po dechu. Svezl se podél zdi k zemi a promnul si krk. Pálil jako čert.

Rozkašlal se, ale pořád nenacházel dost sil na to, aby se postavil. Ještě chvíli tak zůstane, tady, na zemi mezi všemi botami a blátem, mu bylo dobře. Studená podlaha mu jitřila smysly a udržovala ho při vědomí. Cítil, že kdyby neseděl v malé kaluži, pravděpodobně by omdlel. V jednu chvíli ho napadlo, jestli se nepočůral, ale naštěstí si uvědomil, že rozkrok má suchý. Takže patrně seděl v nějaké malé loužičce, co tam zůstala, protože si někdo neosušil boty, když přišel dovnitř.

Prohrábl si vlasy. Zatraceně, ten magor ho málem zabil. Měl takový vztek, rozehřál ho jako nějaká skrytá koule energie, která se náhle rozhořela uprostřed jeho nitra. Pronikala až do konečků jeho prstů, stravovala ho. Nejradši by mu tu prořídlou palici narval do záchodu a pěkných dvacet minut ji držel pod vodou. Nebo ho vzít nějakou vázou po hlavě. Konečně by měl klid. Nemusel by se bát každého příchodu domů, každé výplaty, každého vyhrabání z postele. Proboha, to by byla pohoda. Jen se toho magora zbavit. Matka by už nebyla takový problém. Vzhledem k její závislosti na otci a alkoholu si byl jistý, že jakmile by první z rodičů zmizel ze světa, doslova by se uchlastala. Zavřel oči a pousmál se. Ta představa by byla tak lákavá.

Raději se zvedl. Nehodlal riskovat, že se jeden z nich vrátí a situace se bude opakovat. Zalezl do koupelny, kde se ujistil, že si opravdu sedl jen do vody, a rychle se osprchoval. Nechtěl poslouchat řeči ještě o tom, že plýtvá vodu. Zatímco se snažil ze sebe dostat všechnu špínu uplynulého dne, začal rozvíjet svou předchozí myšlenku. Co kdyby to vážně udělal? Co kdyby...? Pustil studenou vodu, aby se trochu probral. Nemohl přece přemýšlet takhle.

Z plánovaných pěti minut se vyklubalo patnáct. Většinu času jen postával pod ledovou vodou, která mu bušila do zad, a v duchu si přeříkával, že není žádný vrah, jen má všeho plný zuby. Když ale vylezl z koupelny a doběhl po schodech do pokoje, myslel, že se mu zastavilo srdce. Stůl, na kterém měl notebook, zel prázdnotou, okno bylo otevřené dokořán a otec, který chtěl vyjít ven, se škodolibě usmíval.

Rychle se přiřítil k oknu a vyklonil se. Na zahradě se válel jeho počítač, rozlomený na dva kusy. Sevřel okenici tak pevně, až mu zbělely klouby. Jeho notebook. Za jeho peníze. Vzteky se mu zatmělo před očima. Zatnul čelisti. Tohle byla poslední kapka.

Otec mezitím odešel a zavřel za sebou dveře, což bylo jeho jediné štěstí, jinak by k němu došel a omlátil mu hlavu o zeď. Zašlo to příliš daleko, tohle přehnal. Zmlátit ho, to klidně, ale zničit mu věc, na kterou si poctivě a tajně šetřil takovou dobu, to bylo moc.

Zhluboka se nadechl, několikrát kopnul do zdi, a sedl si na postel. Takhle dál nemůže. Předtím si myslel, že to zvládne, ale po tomhle? Už ne. Musí jednat. Jakkoliv.
Lehl si a zahleděl se do stropu. Představa, že otci něco udělá, se už nezdála tak nereálná. A hlavně mu nepřipadala ani tak špatná. Co by se tak stalo, akorát by bylo o jednoho magora na světě míň – a především by konečně měl klid od všech jeho intrik, řečí a šikany. Jenže jak to udělat?

Přetočil se na bok a pohled mu padl na prášky na bolest hlavy, které se mu válely na stole. Vzpomněl si, že otec bere léky na spaní, protože bez nich zkrátka neusne. Dokonce měl i přehled o tom, že si bral čtyři místo dvou, protože obvyklá dávka mu přestávala stačit. A matka pila jak duha, tudíž spala jako zabitá každou noc. Takže ve chvíli, kdy otec usnul, byl Ludvíkovi vydán na milost i nemilost.

Přemýšlel, jak to vyřešit rychle a tiše, aby nevzbudil matku ani sousedy. Bylo mu úplně ukradené, že si pak posedí osm let v chládku, hlavně že bude klid. Napadl ho polštář, ale bál se, aby se otec nevzbudil a nezačal křičet nebo kolem sebe mlátit, čímž by vzbudil matku a ta by zavolala policii nebo sousedy. To nemohl dovolit, všechno muselo proběhnout pořádně a bez komplikací. Možná ho vážně něčím přetáhnout? Jenže čím? Vázou? Talířem? Lampou? Nebo to vyřešit prostě nožem? I když to nechtěl. Zaneřádil by celou ložnici. Anebo by to mohl zkombinovat. Nejdřív rozbít hlavu, a jak by byl mimo, tak použít polštář. Ten plán se mu zamlouval. V ložnici byla dokonce velká porcelánová váza, již dostali jeho rodiče jako svatební dar.

Podíval se na hodiny, které visely nad oknem. Bylo teprve osm. Otec chodil spát v deset. Měl dvě hodiny do začátku akce. Natáhl se pro telefon, nastavil na něm budík na čtvrt na jedenáct a přitáhl si k sobě knížku, kterou měl rozečtenou už půl roku. Konečně se na ni po dlouhé době dokázal soustředit.

Telefon mu vibroval u obličeje. Zamrkal a rozhlédl se po pokoji. Usnul. Rychle vypnul budík, vstal z postele a protáhl se. Zapraskalo mu v zádech. Zároveň si prokřupal prsty a svázal si vlasy do culíku. Následně vyšel z pokoje. Ložnice jeho rodičů byla hned naproti. Srdce mu bušilo jako o závod, hučelo mu v uších a klepaly se mu ruce. Raději se zastavil, několikrát se zhluboka nadechl a jistějším krokem došel až ke dveřím. Udělá to. Musí. Vyřeší se tím jeho největší problém.

Pomalu otevřel, nakoukl dovnitř. Zaklel. Postel byla prázdná. Museli být ještě dole v obývacím pokoji, jinak si to nedovedl vysvětlit. Zklamaně svěsil ramena. Bude muset zpátky do pokoje a čekat, dokud se konečně nerozhodnou jít spát. Zavřel dveře a už se chtěl schovat zpátky k sobě, když zaslechl zvuk, který ho jindy doháněl k šílenství, ale nyní působil jako balzám na duši. Chrápání. A ozývalo se zdola. Z obývacího pokoje.

Nedočkavě jako malé dítě došel až ke schodům a začal po nich tiše scházet. Pomalu se připlížil až ke dveřím do obýváku a nahlédl dovnitř. Otec ležel rozvalený na zádech na gauči, zařezával jako dřevorubec, matka byla zkroucená v křesle, vydávala podobné zvuky a na stole leželo několik lahví od alkoholu. Červené víno se rozlilo a kapalo na zem. Potěšeně se rozhlédl, vzal do ruky prázdný květináč, který se nacházel vedle konferenčního stolku u dveří. Matně si vybavoval, že matka dříve říkávala, že do něj zasadí krásnou orchidej a bude se o ni starat, aby kvetla. To bylo před tím, než jí alkohol vymyl mozek. Zhasnul světla a opatrně došel až ke gauči. V šeru zatím rozeznal jen rysy otcova obličeje, ale to nijak nevadilo. Stačilo počkat, až si jeho oči přivyknou na tmu.

Posadil se na opěradlo gauče a spokojeně si je oba prohlížel. Věděl, že i kdyby si tu právě zapnul hlasitou hudbu, neprobudil by je. Ale raději neriskoval a seděl tiše jako pěna. Neustále v rukou přetáčel květináč. Přemýšlel, jestli je dostatečně těžký. Hlasité chrápání se mu zavrtávalo do uší, ale ačkoliv jindy by z něj měl chuť vyletět z kůže, teď ho uklidňovalo. Za dobu soužití s těmi dvěma zjistil, že alkohol na ně má asi podobné účinky jako plato prášků na spaní. Neprobudilo je pak nic. I kdyby vedle nich vybuchla bomba, spali by dál.

Poposedl si. Dřevěněly mu nohy. Konečně viděl celkem obstojně. Postavil se, došel až k otcově hlavě a zamyšleně si skousl ret. Vážně to chce udělat? Zabít člověka? Jakmile máchne rukama, je konec. Žádná cesta zpět. Bude muset praštit ještě jednou, poté hmátnout po malém hnědém polštáři, co se momentálně nacházel na zemi, a přitisknout jej na to, co zbyde z otcova obličeje. Při představě, jak k hlavě, která je zpola na kaši, tiskne polštář, se mu zvedl žaludek. Odvrátil se. Na tohle nemá. Hrál si na hrdinu, ale není taková stvůra, aby chladnokrevně zabíjel. Přesto se v něm ale při pohledu na chrápajícího otce vzedmula vlna odporu. Klekl si na zem, naklonil se nad jeho obličej. V ústech se mu nahromadily sliny. Původně je chtěl plivnout na tvář, ale nakonec sebral veškerou odvahu a plivl mu je do úst. Přímý zásah. Spáč se ani nepohnul.

S pocitem zadostiučinění se zvedl, položil květináč na své místo a rozešel se zpět do pokoje. Na poslední chvíli se ale zarazil a zamířil do kuchyně, kde otevřel lahvičku s prášky na spaní a dva si nasypal do dlaně. Nechtěl si je brát hned, spíš až v případě, že by nemohl usnout. Nehodlal riskovat, že by provedl nějakou hloupost.

Unaveně se došoural až do své postele a začal si číst. Příběh vnímal jen okrajově, neustále se myšlenkami vracel k nedávné události. Nevěděl, jestli se na sebe zlobí, protože se zachoval jako slaboch, nebo proto, že ho vůbec něco takového napadlo. Tak jako tak to byl špatný nápad.

Přestože se na knihu nesoustředil, ztratil pojem o čase. Z myšlenek ho vytrhla hlasitá rána. Nebo spíš několik tupých ran. Urychleně se zvedl z postele a znepokojeně vykoukl z pokoje. Třeba se k nim někdo právě vloupal. Vzal si do ruky první věc, která mu přišla pod ruku – těžítko s Eiffelovou věží – a došel až ke schodům. Připravoval se na zloděje, ale to, co tam našel, ho překvapilo. Ležel tam otec.

V nočním tichu zaslechl slabé chroptění. Všiml si temné skvrny, která se pomalu rozšiřovala. Až po minutě zírání na onu scenérii mu došlo, že by měl zavolat záchranku. Otec spadl ze schodů a vážně se zranil. Krvácel. Potřeboval okamžitě pomoct.

Jenže Ludvík nechtěl. Neviděl důvod k tomu, aby běžel do pokoje a volal. Ostatně to nebyla jeho chyba, že otec spadnul. Po tom všem, co vypil. Sedl si na nejvyšší schod. Divil se, že ta rána neprobrala matku, ale poté mu došlo, že spala jak zabitá. Namotal si pramen vlasů na prst a opřel se o zábradlí. Napadlo ho, jestli ten krvavý flek půjde dolů a nebude kvůli tomu muset měnit podlahu. Zažere se krev do plovoučky? ptal se sám sebe, když se zarazil. Něco bylo jinak. Trvalo pár sekund, než mu došlo co. Chroptění ustalo. Znovu zavládl noční klid.

Mátožně se zvedl a vrátil se do pokoje, kde spolkl oba prášky na spaní a zalezl do postele. Byl to náročný den. A ten následující bude ještě horší. Potřeboval se vyspat.

Ráno zažil nepříjemný budíček. Byl zvyklý, že mu otec vtrhl do pokoje a začal na něj řvát nebo že mu bušil na dveře tak dlouho, dokud je neotevřel. Jenže tentokrát to byl mnohem jinačí a otravnější zvuk. Sirény. V první chvíli ho zaplavil strach, že někdo zavolal policii. Vzápětí mu došlo, že včera nic neprovedl.

Pomalu vstal. Připadal si, jak když dostal cihlou po hlavě. Hvízdalo mu v uších a pohled měl rozostřený. S vypětím všech sil vyšel z pokoje a dostal se až ke schodům. Byli tam lidé. Cizinci v zářivých vestách. Všechny ty barvy ho bodaly do očí. Ztěžka se posadil na zem, potřeboval si odpočinout. Z čeho byl tak unavený?

Zbytek záchranné akce měl jako v mlze. Pamatoval si, že slyšel matku, jak hystericky křičí a cosi na něj volá, ale nerozuměl jí. Doktoři, kteří přijeli, už hned věděli, že je pozdě. Ludvíkovo chování si vyložili jako znak toho, že ho otcova smrt zasáhla. Byl za to rád. Nerad by před nimi vypadal jako psychopat, což hrozilo, kdyby v sobě neměl prášky. Pohled na otcovo ztuhlé tělo ho z nějakého důvodu uklidňoval.

Když mu opatrně sdělovali, že starší muž spadl ze schodů a na následky zranění zemřel, zmateně mrkal a snažil se zaostřit. Musel vypadat, jako by rozháněl slzy. Jeden ze záchranářů mu stiskl rameno. Matka hlasitě brečela a křičela, že bez něj nemůže žít. A v tu chvíli, kdy si uvědomil, že je otec vážně pryč, už na něj nevztáhne ruku, a matka se ve vzlycích zhroutila na podlahu, se roztřeseně nadechl.

Konečně byl volný.

***
Další věc je tady! A já doufám, že jsem nikoho nepohoršil. Jestli jo, stěžujte si támhle nahoře, kde je takový krásný upozornění. :D
Klišé, co je tady, tentokrát vlastně není úplně splněný. Mělo jít o Mrtvé rodiče, ale upřímně, je tu celkem jasně naznačeno, že matinka to pravděpodobně nepřežije, takže... v podstatě jsem to splnil. :D

No, vážně doufám, že vás to nějak hodně nevzalo. Pokud máte jakýkoliv připomínky, víte, co máte dělat.
Přeju pevný nervy v těžký době, děkuju za přečtení a mějte se fanfárově.
Quentin