Je tu víkend. Je tu pracovní víkend. Nechci ho vidět, nechci tam jít. Nedokážu vstřebat ten fakt, že se mě dotýkal. Dotýkal se mě na místech, na která mi nikdo jiný nikdy nesahal. Byl jsem zalezlý v posteli a přemýšlel, jestli se tam odpoledne opravdu dostavím. Budu na směně střídat Soru...Ale Tomoe tam bude. Bude to trapné, napjaté...nepříjemné. Schoval jsem hlavu pod deku a přemýšlel nad tím ,že ho vlastně už nikdy vidět nechci. V tu chvíli mi do pokoje vešla mamka...

Skoro jsem nespal, spíše jsem byl každé dvě hodiny vzhůru. Možná jsem tomu klukovi způsobil jistou psychickou újmu. Bohužel se budu muset smířit s tím, že jsem zakoukaný jen já. Pořád jsem to měl v hlavě. Měl jsem v hlavě to, jak blízko jsem se k němu dostal. Přemýšlel jsem tak moc, až jsem přelil mléko z odměrky.

,,Kurva...'' zasyčel jsem, vzal hadr a začal to utírat.

,,Je ti něco? Už je skoro dvanáct a ty jsi tu pořád zalezlý,'' řekla mamka a sedla si na kraj postele vedle mě. Jen jsem něco nesmyslně zamumlal a ona mi stáhla peřinu z hlavy. Zakryl jsem si obličej rukama a máma mě pohladila po vlasech.
,,Vstávej, je dole jídlo a ještě dneska musíš do práce,'' dodala a já otráveně odfrknul. Ano, vím, že tam musím... Nakonec, když máma odešla, jsem se domohl se zvednout. Podíval jsem se na svoje trenky a zatřásl se. Fuj, už na mě nikdo sahat nebude. A už vůbec to nebude on. Oklepal jsem se a řekl si, že do práce tedy půjdu, ale že budu popírat jeho existenci. Idiot.

Blížila se půl druhá a já se v té kuchyni zase začínal smažit. Kvůli hygienickým předpisům tady nesmím otevřít okno dokořán. Cinkl zvonek u dveří. Zvědavě jsem vykouknul z výdajového okýnka a viděl přicházet Kioshiho. Zničehonic se mi opotilo čelo, když mě probodl pohledem. Zalezl jsem zpátky a srdce mi těžce bušilo. Nenávidí mě, přehnal jsem to. Vešel do kuchyně a naše pohledy se zase střetly. Ale pouze na pár okamžiků, hned na to odešel do šatny. Nedokážu dělat, že se nic nestalo. Jsem v hajzlu, jsem v hajzlu z něj! Chytil jsem svou košili mezi prsty přímo na hrudi a snažil se rozdýchat ten fakt, že má první láska je muž. Na sucho jsem polknul a když jsem se trochu oklepal, vrátil jsem se ke své práci.

Bylo mi divně. Těžko říct, jak mi bylo, ale rozhodně jsem se necítil naštvaný. Míchaly se ve mně všechny možné pocity, ale vztek to nebyl. Začal jsem se pomalu oblékat. Ruce se mi klepaly, jako bych měl Parkinsona. Je to nervozita? Z čeho? Možná už fakt šílím. Pomalým krokem jsem přešel šatnu a když jsem otevřel dveře, kuchyň jsem proběhl. Tiše jsem pozdravil Aki na baru a ta na mě jen pozdravně kývla. Šel jsem k zákazníkům objednávku, když jsem viděl, že zavřeli menu.

Ani se na mě nepodíval. Zoufale jsem povzdechl a dál smažil filety. Za chvíli se mi na stojánek připnul další lísteček. Když Kioshi odešel, vzal jsem ho do ruky. Skoro jsem to nepřečetl, bylo to odporně naškrábaný. Tak nečekal jsem, že by z toho byl až takhle v hajzlu. Předělal jsem si miniculíček a po nějaké chvíli rozluštil jeho škrabopis. Snad jsem to přečetl správně.

Celou směnu jsem byl jako kůzle na bruslích. Naštěstí  se rychle blížil konec. Když se zavřely dveře za posledním zákazníkem, upaloval jsem do šatny, abych se stihl převléct dřív, než Tomoe douklidí kuchyň. Začal jsem se zběsile převlékat a když jsem ve skříňce štrachal po mikině, už byl v šatně on. Polknul jsem a konečně jsem mikinu našel. Hodil jsem ji na sebe a chvíli zápasil se zipem. Nakonec jsem jen popadl batoh a rychlokrokem vycházel ven. Jen jsem otevřel dveře, pěkně mě sprchlo.

Jen jsem si rozpustil vlasy a dooblékl se. Zkontroloval jsem, jestli mám všechny věci a pozhasínal. Nakonec jsem vyšel ven, kde byl pěkný slejvák. Všiml jsem si človíčka na autobusové zastávce, jak se před deštěm schovává. Byl to Kioshi. Sebral jsem zbytek své odvahy a šel za ním. Měl na hlavě kapuci...Ale i tak byl celý zmáčený. I já byl, jako by na mě někdo vylil kýbl. Tak silný děšť to byl.

Zničehonic se naproti mně objevil on. To není možný. Sklopil jsem pohled k zemi a on se postavil přede mě. Hned na to jsem jsem udělal krok dozadu a skoro narazil nohou do lavičky.
,,Nenávidíš mě?'' zeptal se tiše. Nevěděl jsem, co mu na to mám odpovědět. V jeho přítomnosti mám silně smíšené pocity. Jen jsem nervózně zakroutil hlavou.

,,Tak co...Potřebuju jasnou odpověď. Bez ní ti nedám pokoj,'' řekl najednou sebejistě. Stál jsem jako přikovaný a pomalu zvedl hlavu k jeho tváři. Z vlasů mu stékaly kapsy deště a kutálely se po jeho tváři. Možná...Možná jen zapírám sám sebe. Je na čase poslouchat někdy i srdce...

Zničehonic ke mně udělal krok a jeho oči se přivřely. Opět jsem na sucho polknul a sundal mu kapuci. Nechci zase udělat chybu, nechci, aby mě nenáviděl. Nedokážu představit, že by mě ten malej zmetek ani nepozdravil Moje ledová ruka se pomalu a něžně chytila jeho tváře. Nebránil se, vůbec se nehnul.

,,Miluju tě...Senpai...'' zašeptal jsem, než jsem spojil naše ledové rty. Nepolevoval jsem, ale po mé ruce stekla jedna jediná...Horká...kapička...

Zasypte mne láskou
Když člověku zmizí spolubydlící a je na intru sám, má překvapivě větší chuť psát