Víte, našla jsem starší slohovou práci a napadlo mě, že bych se s vámi o ni mohla podělit, jako to dělají i jiní.. Ještě dnes si vybavuju ten moment, kdy mě učitel vyvolal, abych tuhle úvahu přečetla před třídou..

Proč růže? Proč má růže tak velkou sílu, sílu lásky? A proč si při nějaké její barvě vybavíme pocity druhého?

Růže mají mnoho barev a citů.

Rudá znamená věčnou lásku a oddanost. Ale proč nezmamená rudou krev tekoucí z vojákovy rány, který byl slepě oddaný veliteli?

Žlutá znamená žárlivost. Ale mně přijde krásná, stejně jako slunce žhnoucí na nebi. To může také žárlit. Třeba na lidi, co si dávají růže.

Jako poslední uvedu růži bílou, která znamená andělskou krásu a nevinnost. Ale stejně tak může pro někoho představovat nebo nepředstavovat nic. Pro někoho je bílá obyčejná, pro někoho neuvěřitelně krásná a čistá jako pravda.

Dále se ptám: Proč máte, slečny a paní růže, tolik barev? Možná proto, že jste náladové. Nebo máte každá jinou barvu a jiný cit?

Já si myslím, že jste kromě toho i soutěživé. Soutěžíte v tom, které barvy si člověk všimne dřív. Ovšem vaše charaktery se liší. Nejen v tom, jakou máte barvu, ale i v tom, při jaké příležitosti a s jakým citem jste věnované. Takový cit, jako láska, dokáže i ze žluté růže udělat rudou.

A nakonec se sami zeptejte: Proč jsem psala právě o vás a proč ve vás vidím krásu? Protože já jsem já. Vy v sobě máte, stejně jako ostatní květiny, krásu. Bez ohledu na barvu.

Úvahy v osmé třídě byly to nejjednodušší, co mě od té doby ve slohu potkalo, proto už ty další slohové práce (především na střední) nedopadly na jedničku jako tahle, ale přesto mám pocit, že moje slova na papíře tehdy působila prázdně, ačkoliv jsem do nich vkládala city. Teď zpětně se mi zdá, jako bych tam tehdy mohla ke každé větě něco přihodit, nepoužívat tolik stejných slov a vynechat pár nesmyslných blábolů. Vždyť i moje dnešní textová zpráva obsahuje víc citu, než moje "srdceryvné" vyprávění o růžích.

Noriko.