Ráno jsem se rozhodla, že se musím aspoň okoupat. S bolestí, která převládala po celém těle při jakémkoliv pohybu, jsem vstala ze země a šla do koupelny. Vysoukala se z pyžama a i přesto, že jsem neviděla do zrcadla, zahlédla jsem ránu na pravém boku, přímo na kostrči. S hrůzou jsem se do něj podívala a bála se, co v něm spatřím.
Nová rána vyniká mezi ostatními, protože je tmavě rudá až fialová a bojím se, že to tentokrát není jen modřina. Uprostřed vidím obrys rohu nočního stolku, která kolem sebe má i zaschlou krev. Sama se zhrozím a radši se na ránu přestanu dívat. Ostatní jsou jen modřiny, jako po celých mých zádech a už jsou relativně v pohodě. Zkouším se dívat na ránu, která se mi vytvořila na hlavě, při pádu na zem, ale moc z ní neuvidím. Mám tam vlasy, které jsou natolik husté, že přes ně vidím jen zaschlou krev. Musím jen doufat, že to nic vážného není. Při nahmatání sice cítím bouli, ale ta časem zmizí...

V kuchyni na stole leží krabice od Applu s velkou mašlí kolem ní. Zakroutím nevěřícně hlavou a jdu se podívat, co je to tentokrát. Už mi týden nic nedal a to mě zmlátil třikrát, takže se určitě zase překonal. Je to prostě dokonalý táta. iPad Pro. Ale. Líbí se mi, jak James dostane vždycky to stejné co já, jen nezažije, to co já. Podívám se do obýváku a jako bych to neříkala. James sedí s novou "hračkou" u televize, kterou nemá šanci vnímat... Proč jí prostě nevypne?

Už to tu nevydržím.

Jdu po schodech do svého pokoje a nevěřím, že už jdu deset minut a pořád nejsem v druhém patře. Motá se mi hlava a to můžu být ještě ráda za to, že tu je zábradlí, jinak bych už dávno nevěděla o světě. Nechápu z čeho, když jsem ani nevařila... Ještě, že existuje objednávka až do domu prakticky s čímkoliv. Při každém stoupnutí na další schod se mi přimáčkne břicho a já se nemůžu nadechnout.
Už jen kousek eL.

Nechci to už zažít. Už o tom nechci jen mluvit. Musím opravdu něco udělat.

V pokoji se s bolestí posadím na zem a vytáhnu tašku, kterou jsem už v noci zkoušela naplnit některými věcmi. Jdu ke stolu a z prvního šuplíku vytáhnu máminu fotku se mnou. Jen při pohledu na ní se mi rozbuší srdce. Přejedu rukou po jejím obličeji a ucítím, jak se mě zmocnily slzy v očích. Vytáhnu i její řetízek, který je ve tvaru medailonku, na kterém je vyryto moje a Jamesovo jméno. Nasadím si ho. Chci mít něco jejího co nejblíž u sebe. Fotku dám do svého deníku, který následně dám do batohu. Zapnu macbooka a vyhledám si adresu, kde bydlí moje pravá babička.

Vím, že za ní nebudu moci jet hned jet, ale noťas si nemůžu vzít sebou, takže ať mám napsané aspoň adresy. Peníze mi jen na kartě taky stačit nebudou. Otec je schopný mi kartu zablokovat, aby mě přinutil vrátit se zpátky. A navíc by si mohl vyhledat, kde jsem platina naposledy a to bych nemusela přežít.

Všechny potřebné informace mám na papíře. Ať už kontakty, adresy, mapy, spoje... Kdyby něco budu mít telefon, ale ten po vybití nemusím už zapnout. Dám si všechny potřebně nezbytné věci do batohu. Už se mi začíná zase motat hlava. To jsem se jen pohybovala po pokoji. Stoupnu si a i přes bolesti jdu ke skříni s oblečením. Když jí otevřu, začnu přemýšlet, co asi budu potřebovat. Nevím. Nevím, co si mám vzít za oblečení, když chci utéct z baráku. Vážně nevím. Začne se mně zmocňovat panika a já začnu být nervózní. Zavřu skříň a sednu si ke stolu. Nevím, jak se mám uklidnit, když zase pociťuji slzy, které mi tečou po obličeji. Připadám si hrozně měkká, když poslední dny všechno tolik prožívám. Hlavou se opřu o dlaně a pomalu se začnu zhluboka nadechovat.

To zvládneš. Uklidni se. Zvládneš všechno. Zvládla jsi to do teď, takže to zvládneš i dál! Poslední krok a už se nikdy nebudeš trápit. eL dotáhni to do konce. Musíš.

Jsem dost unavená a už teď se začínám usínat. Vezmu batoh a dám ho zpátky pod postel. Lehnu si a během chvilky se začínám zase ztrácet.

Probudí mě až náhlé světlo v mém pokoji a rána na stůl. Než si uvědomím, co se vlastně děje otec na mě začne mluvit se zvýšeným hlasem. „Takže tobě se dárek nelíbil, že nejsi ani schopná si ho odnýst do pokoje?" Jeho hlas mě probere i ve dvě hodiny ráno. Podepřu se a zkusím se posadit. Podívám se na hodiny a o moc jsem se nesekla. Bude jedna hodina ráno. Takže je zase opilý.

„Ale ano, líbil. Jen jsem na něj zapomněla. Omlouvám se." Přijde ke mně rychlým krokem a uhodí mě do obličeje. „ A proč teda nepoděkuješ?! Já se tady snažím, kupuji ti drahé dárky a nestojím ti ani za blbé díky?!" Bouchnu se hlavou do stěny, která je kolem mé postele. Zůstanu ležet, protože se mi točí hlava. Nemá ani cenu bránit se. „Promiň. Vážně děkuji, vážím si všeho, co mi kupuješ a dáváš. Děkuji, tati." Skloní se nad mojí hlavou a chytne mě pod krkem. „Tu ironii sis mohla odpustit, holčičko." Pár vteřin nemůžu popadnout dech, ale na takové sevření jsem už zvyklá. Když mě konečně pustí, jde směrem ke dveřím a já jsem ráda, že to mám za sebou. I když nemůžu uvěřit, že je to všechno. „Zítra si to spolu ještě vyřídíme. A i to, že jsi neuvařila." Zavře dveře a ve mně už nepřevládá panika, že to nedokážu, ale že ho znovu uvidím.

Dlouho jenom tak ležím na posteli. Myšlenkám nechám volný průběh, abych se trochu uklidnila a hlava mě aspoň trochu přestala bolet. Rozsvítím si lampičku a nahmatám si část hlavy, která to tentokrát schytala. Krev na rukou nevidím a ani jí necítím ve vlasech, takže budu jen doufat, že je to další boule. Má hlava musí být minimálně třikrát větší, kvůli všem těm ránám.

Zatnu zuby a posadím se. Vytáhnu batoh, ve kterém mám nachystané některé věci a co nejrychleji se snažím vzpomenout, co mi ještě může chybět. Po pravdě mi toho chybí nejspíš spousta, ale to teď nemám čas. Vezmu pokladničku a všechny peníze z ní dám do peněženky. Vezmu kartu, kterou mám jak na potřeby do školy, kroužky tak na nákupy do domácnosti a také jí dám do peněženky. Na sebe si obleču tmavé kalhoty, triko a na to mikinu. Do batohu si dám nějaké oblečení, ale zbytek si když tak koupím. Stejně nic víc, než co mám na sobě nepotřebuji. Otočím se ke stolu a uvidím na něm ležet iPad. Vytáhnu ho z obalu a dám jej do batohu. Při nejhorším ho prodám. Když už mě stál takové děkování, tak to tady nenechám. Nic víc snad nepotřebuji, a proto zhasnu lampičku a zapnu si svítilnu na mobilu. Zapnu si batoh a opatrně otevírám dveře. Začíná se mi motat hlava a moje břicho na tom pořád taky není nejlíp, ale teď není čas na stěžování... Musím být silná. Musím proto něco udělat, jinak se od tohoto nikdy neodpoutám.
Otec by mě nenechal jít ani na výšku někam, kde bych měla být na koleji. I kdybych měla letět domů letadlem, tak zařídí, ať jsem doma, když budě potřebovat. Ale to je teď to poslední, co bych měla řešit. Budoucnost. Musím řešit přítomnost, která je i tak dost nejistá.

Když jdu po schodech, hrozně mě všechno bolí. Potřebovala bych se pořádně nadechnout a odpočinout si, ale nesmím plýtvat časem. Už to, jak dlouho jdu po schodech, mě může připravit o budoucnost. Jdu do kuchyně a vezmu si nějaké energetické tyčinky, které zabírají málo místa a vystačí mi, když nebudu mít co jíst. Vezmu všechno, co ještě uvidím a dám to do batohu. Jdu si pro boty. Nasadím si jednoznačně boty od značky Vans z edice Old School. Vezmu si bundu, která je nepromokavá, ale dost teplá a vyrazím k východu. Otevřu dveře a cítím, jak moje srdce nestíhá stejně, jako mé plíce. Nemůžu tomu uvěřit a nevím, co si o tom mám myslet...
Naposledy se otočím a projedu celý barák pohledem. Přiložím ruku na řetízku po mamince a naberu sílu k tomu, co se právě chystám udělat. Něco mi říká, že jsem na něco zapomněla, ale už se nemůžu vracet. A ani nechci. Nějak to dopadne. Otočím se, zabouchnu dveře a tím nejrychlejším krokem, co dokážu, se vydám pryč od domu.

Sbohem. Pousměji se, při myšlence, že jsem něco takového dokázala vyslovit.

Za tuhle část bych chtěla poděkovat kamarádovi Danovi, který mě v tom podporuje. Díky, opravdu. A také všem ostatním, kteří si to ani neuvědomují, ale hrozně moc to pro mě znamená. Už jen to, že tomuto příběhu věnujete svůj čas. Takže i Vám patří mé díky.
A tuto část bych chtěla věnovat uživatelce xRookieMx která mě vždycky potěší jejím názorem.

Děkuji ♥

Všem!