Zabíjení. Krev. Tak moc jsem doufal, že se toho nebudu muset zúčastnit. Doufal jsem, že se to nestane, ale bohužel mě Sudičky nenávidí. Já byl ten, kdo zabíjel. Já byl ten, kdo ochutnával jejich krev. Nemohl jsem odmítnout, kdybych to udělal, dopadli by hůř. Mnohem hůř. Byla to moje rodina. Moji přátelé. Známí. Moje přítelkyně seděla v koutě a na všechno se musela koukat. Byla tam i její rodina. Nejhorší na tom bylo, že jsem chtěl víc a víc krve. Pokaždé kapce, jsem toužil po krvi víc. Před několika lety jsem byl kousnut Alfou. Nyní jsem i já Alfou. Chceš vědět, kdo jsem? Nechtěj. Zničím ti všechny představy o mně. Pořád to chceš vědět? Tak se zaposlouchej do křičení mých obětí. Uslyšíš mé jméno. Nějakým zvláštním způsobem se mi líbilo, jak prosili. Chtěl jsem slyšet víc bolestných výkřiků. Jestli jsem monstrum? Nejspíš, ale není to moje chyba! Tohle se ze mě stalo kvůli němu! Kvůli strýci mého bratrance! Peter Hale. Kousl mě, když jsem se vracel přes les domů. Za tou nejúžasnější dívkou. Za mojí blondýnkou. Za mojí Chytrolínkou.
Nedokázal jsem se na ní podívat. Od té doby, jsem se jí nikdy nepodíval do očí! Nikdy! Ty její šedivé oči mi scházely. Ten vševědoucí pohled. Ten pohled, který mi říkal, že jsem něco spackal. Ten pohled, který mi připomínal, že ona je mnohem chytřejší než já. Ale nikdy mi to nevyčítaly. Vždycky mě podporovaly. Vždycky mi věnovaly pohled, který patřil jenom mně. Nikomu jinému. Byly to oči dívky, kterou jsem znal od svých dvanácti let, kdy jsem přišel do tábora. Nejdřív jsme byly rivalové, ale pak po jedné výpravě se z nás stali nejlepší přátelé. Jak čas plynul, pomalu jsem si uvědomoval, že ji mám rád víc než jenom jako kamarádku, že bez ní jsem nic. Že jí miluji. Pak jsem ji v den svých šestnáctých narozenin políbil. Byla to ta nejlepší první pusa, kterou nula jako já může dostat. Věděl jsem, že ji miluji. A teď, když čeká moje dítě, jsem ji miloval ještě víc.

 Ale proč se musela dívat? Proč ona? Prý se musí zachovat linie. Pokud se dokážu zbavit staré smečky, budu prý silnější. Prý budu schopnější ji ochránit, ale to není pravda. Jak mohu být schopnější bez svojí smečky. Bez těch, kteří mi pomohli na vrchol. Bez těch, kteří mě vždycky podrželi nad vodou. 
Něco ve mně přeskočilo a já odmítl zabíjet. Už jsem nechtěl nikomu ubližovat. Pocítil jsem mně moc dobře známý pocit, že se mi vrací moje lidská podoba. Jsem přeci jenom kluk! Jenom jednadvacetiletý kluk, který chce chránit svojí smečku. Jsem vlkodlak, ano, ale jsem také polobůh. Celý Tábor Polokrevných a Tábor Jupiter jsou moje smečka a já je musím chránit!

 Vztek se ve mně nahromadil a já slyšel tlukot srdce každého v místnosti, na chodbě, dokonce i těch dole v žalářích. Znova jsem se změnil v ono monstum, ale nyní za účelem chránit svou smečku!