Ahoj. Jsem Lisen. Je mi třináct, ale už teď prožívám peklo. Jsem na vozíčku a spolužáci se mi smějí, že jsem jiná.
Jak jsem se na vozíček dostala?
Jednoho lednového rána jsem šla do školy. Venku byla velká tma a taky zima. Na cestě, jsem viděla jak do sebe narazila dvě auta. Když jsem si vytahovala telefon, tak jsem si nevšimla jiného auta, které se snažilo autonehodě vyhnout. Na zmrzlé silnici dostalo smyk a narazilo do mě. Já upadla na zem a hlavou se uhodila do kamene. Poté následovalo dlouhé kóma. Stal se zázrak a já se po několika týdnech probudila. Doktoři mi řekli, že nejspíš už nebudu moci používat nohy.
Proč ti tu vyprávím svůj příběh?
Já nevím. Asi se jenom potřebuju vypovídat.
Bylo další ráno v brzkém dubnu a já mířila i s mamkou do školy. Předala mě učitelkám a já se odjela na vozíku převléct. Sundala jsem si kabát, boty a mikinu si přehodila přes opěradlo vozíčku. Poté jsem se vydala do třídy. Dojela jsem si na své místo v zadní části třídy. Moje jediná kamarádka Miela, která zrovna vešla, si sedla do lavice přede mnou a otočila se na mne. Zeptala se m na otázky typu jak jsem se vyspala, jestli nevím, co bychom mohli dnes dělat a trochu jsme spolu pomlouvali učitelky. Miela byla jediná, kdo se se mnou nepřestal bavit. Kvůli mému handicapu jsem nemohla na žádné školní akce ani tábory. Pomalu jsem si zvykala, že jsem na vozíčku, ale toho odpoledne se pro mě vše změnilo.
Ten den odpoledne jsem šla s mamkou a Mielou na prohlídku do nemocnice. Udělali mi nějaká vyšetření a doktorka se na mě široce usmála.
'Jsi první, komu mám tobpotěšení oznámit, že budeš moci začít chodit.' Nevěřila jsem vlastním uším. Já budu zase chodit! Kdybych mohla, tak bych v tu chvíli skákala radostí.
Oznámila jsem to mamce a Miele a obě byly štěstím bez sebe. Od toho okamžiku jsem zůstala v nemocnici a zapomoci sester a nějakých přístrojů jsem obnovovala činnost nohou. Asi po půl roce stráveném v nemocnici jsem byla schopna chodit zapomoci berlí samostatně.
Bylo úžasné nemuset být závislá na jiných. Doktorka mi přišla pogratulovat k úspěchu a ona sama se mnou začala trénovat chůzi bez opory. Byl to ze začátku problém, ale po několika týdnech pevné vůle a dřiny jsem se dokázala postavit na a nohy a ujít pár kroků, než jsem se začala hroutit. Na konec se mi podařilo plně vyhrát nad svou invaliditou a vrátila jsem se zpět do školy. Opakovala jsem osmý ročník. Ale všichni moji bývalý spolužáci už byly v prvním ročníku středních škol. Nevadilo mi to. Chtěla jsem být normální holka a konečně se mi to podařilo.
Nikým si nenechám zkazit své štěstí!