Přeběhla bytem do svého pokoje a hlasitě práskla dveřmi, z jejích očí se řinuly slzy. Svezla se podél dveří na zem, hlavu složila mezi kolena a její ramena se nadzvedala vzlyky. Bylo jí patnáct, ale její matka dělala jako by jí bylo pět. Za každý, byť jen malinkatý přestupek dostala facku, nebo na ni matka řvala. Nenáviděla svůj život. Už dvakrát se pokusila si ho vzít, ale pokaždé tu byl někdo , kdo jí v tom zabránil. Nejdřív její bratr, pak její nejlepší kamarádka. Ve škole ji šikanovali několik let, doma z ní matka dělala stroj, který poslouchá na slovo. Ale jen dvě osoby v ní viděly, kdo opravdu je. Její jediná kamarádka a bratr.

Vzala si knihu a, pořád se slzami v očích, začala číst.

Konec světa začal, když mi na kapotě auta přistál pegas. Až do té doby to bylo parádní odpoledne. Technicky vzato jsem ještě za volantem neměl co dělat, protože mi mělo být šestnáct až za týden. Máma a můj nevlastní otec Paul mě s kamarádkou Rachel vzali na tuhle soukromou pláž na jižním pobřeží Long Islandu a Paul nám dovolil půjčit si jeho Toyotu Prius a projet se. Jasně, teď si určitě myslíš: Páni, to od něj bylo fakt nezodpovědné, bla bla bla, ale Paul mě dobře zná. Viděl mě porcovat démony a vyskakovat z vybuchujících školních budov, takže si asi říkal, že odřídit pár set metrů nebude to nejnebezpečnější, co jsem kdy dělal...

Začetla se. Četla a četla. Došla k notebooku na jejím stole. Pustila nějaký playlist a četla dál.

...Princezna Andromeda vybuchla z obou stran, mohutná ohnivá koule zeleného plamene se vznesla k nebi a všechno spolkla. Beckendorfe, pomyslel jsem si. Pak jsem ztratil vědomí a klesal jako kotva na dno moře...

Spustili se jí další slzy, tentokrát ne kvůli její matce, ale kvůli Charlesovi. Oblíbila si ho. Četla a četla, až se úplně ztratila z reality a žila poslední bitvu Luka Castellana.

Pak to přišlo, její matka na ni zavolala. Podívala se na hodinky. 13:42... Četla pět hodin bez vyrušení. Možná i její matka má svědomí.

Došla za ní a postavila se na již naučené místo mezi kuchyní a obývacím pokojem. Její matka byla v pokoji s nějakým mužem a o něčem si povídali. "Alexis." Promluvil muž měkce.Strnulo jí, její matka řekla její jméno nějakému cizákovi?! Proč?

Neznámý se zvedl, přešel k ní a prohlížel si jí. "Jsi překrásná." To pochybuju, pomyslela si po tomto tvrzení. Hnědé neposedné, avšak rovné vlasy jí pořád padaly do obličeje, kdyby se nechala ostříhat stačilo by to na několik paruk. Oči, měnící každou chvíli barvu ze zelené na hnědou a obráceně, byly rudé po pláči. Jediné, co se jí samotné líbilo, byla její hruď s jedinou jizvou. Ta jizva tvořila jméno. Její jméno. Jméno dívky, kterou tak nesnesitelně milovala, ale ona ji ne. Alespoň to si myslela. Než spolu loni začaly chodit.

Muž ji objal. Pevně, jako by ji znal už léta a teď se viděli po dlouhé době. Tak přesně to bylo. Když ji pustil, prohlédla si ho. Podobná barva vlasů, nestálá barva očí, i podobné rysy v obličeji. "Tati?" Skusila to. Ikdyž už jednoho otce měla, tento člověk jí přišel mnohem víc jako otec.

"Zlatíčko." Promluvil znovu on, velice láskyplně.

"Alexis. Toto je tvůj otec, vyber si, půjdeš s ním nebo tu zůstaneš?" Její matka to řekla klidně, až chladně. Překvapilo ji to.

"J-já... ne-nevím. Skoro vás neznám. Ale, mami neuraz se, ale nechci tu zůstat." Její rozum a touha spolu soupeřili. Chtěla odejít z tohoto domu, ale jak může věřit muži, kterého zrovna potkala. A kam by ji odvedl. Viděla by někdy svého bratra a přítelkyni? Rozhodla se. "Půjdu s vámi."

"Tak si běž sbalit a za půl hodiny tady." Usmál se vřele její otec.

Udělala tak. Neměla moc věcí. V kufru měla ještě místo, ale neměla věci, které by si do něj dal. Pak ji napadlo, že se jí do rukou nedostalo fotoalbum, které si sama dělala a do kterého pořizovala fotky. Proto šla do obývacího pokoje.

"Mami, neviděla-" Zarazila se, její matka si její fotoalbum tiskla k hrudi a plakala. "Prosím, nech mi alespoň tenhle kousek tebe." Zašeptala její matka. Ona byla moc šokovaná na to, aby přemýšlela nad tím, co dělá. Svou matku objala kolem ramen. "Jednou se vrátím, neboj se." Zašeptala. Nakonec ji přece jen má její matka ráda.

"Promiň mi to, promiň... Nebyla.. Nebyla jsem asi nejlepší matka, co?" Dostávala ze sebe mezi vzlyky. "Myslela jsem, že... že tě tak líp připravím na tenhle den. Že... že raději odejdeš, protože... čeká tě tam lepší život, než bych ti já.. mohla kdy nabídnout.. Promiň," její matka jí už brečela do ramene.

-Time skip-

Tři roky žila se svým otcem a užívala si to. Pak přišel den D. Den jejích osmnáctin. Zařekla se, že tyhle narozeniny oslaví se svou matkou. Proto se zeptala svého otce, jestli jí může navštívit. On se smutně usmál. Se slzami v očích jí oznámil, že její matka zemřela na následky vážné nehody. Zamlžilo se jí před očima. Cítila jak padá na zem, něčí ruce ji však podepřely. Nebyly to však ruce jejího otce. Byly jemnější. "Jsem tu pro tebe," slyšela a někdo ji pevně sevřel v náručí. Ten hlas patřil... Monique. Dívce, pro kterou by obětovala svůj život. Dívce, která ji před lety zachránila život. Dívce, kterou tak milovala.

Znova uviděla, Monique, Jirka i její otec byli u ní a objímali ji. Drželi ji. Brečela. Brečela jako ještě nikdy. Tolik nebrečela ani, když jí kluk, o kterém si myslela, že ho miluje, řekl, že miluje jinou.

Přestala brečet, podívala se silně na své blízké pronesla: "Chci ji vidět." Její hlas ji na konci zklamal a vyznělo to jako prosba.

Vzali ji za její matkou. Pohřeb se konal několik dní na to. Vrátila se do domu, který opustila v slzách. Na stole ležel dopis, dopis pro ni. Četla, po tvářích se jí linuly slzy.

Alexis,

Nemám právo tě vidět, za život, který jsem ti připravila. Miluju tě, ale ty jsi mě nenáviděla a to bylo dobře. Bylo lehčí vidět tě odcházet s vědomím, že mě nenávidíš, než kdybys odešla milující. Nikdy neudělej stejnou chybu jako já. O tvých pokusech o sebevraždu vím. Nedělej to. Prosím. Snažila jsem se tě vychovat jak nejlépe jsem uměla. Omlouvám se.Za všechno.

Žij blaze má dcero

Tvá nenáviděná matka

Od slz se dopis rozmočil. Všimla si Monique, která zrovna vešla dovnitř. Objala ji, hladila po zádech, šeptala tichá slova útěchy, až ji ukonejšila ke spánku. "Miluju tě..." Přečetla z dopisu jediná slova, která se nerozmočila. Lehce se usmála a položila svou milovanou na postel.
"Mon... Zůstaň..." Slyšela tichá slova. Lehla si proto k Alexis do postele a objala ji. Pevn+, aby věděla, že v ní najde vždy oporu.

Taak jo.... Další depresivní příběh, ale jak se tak dívám je to zatím nejdelší... No to je jedno... Snad se vám to líbilo... Fakt jsem brečela, když Charlie a Luke.... A Ethan... Michael... Silena.... Nebudu Spoilovat těm, co to nečetli a mají v plánu... Ale teď vážně... Alexis je postava podle mě... Podobný příběh prožívám, až na ten konec, ten je smyšlený.... Mamka žije a chová se ke mě líp než dřív... Díky mamko, hodně pro mě znamenáš...

Navždy vaše ToroToro :*