Myslím, že pokud jeden vzlétne, vždycky přijde pád. Nezáleží na tom v jaké podobě a nezáleží na tom, kým člověk je, ale vždy se objeví. Člověk se po i sebemenším škobrtnutí na chvíli posune o kousek níž se svým krásným a načechraným obláčkem na obláčku na obloze. 

Ale za svoje pády bychom se neměli stydět, naopak bychom je měli změnit v úspěch, poučit se z nich. Tam, kde uklouzneme, bychom měli vybudovat cestu, nebo se tomu místu příště vyhnout.

Když už se ale dostaneme na dno, neměli bychom zapomínat, že nikdy nejsme sami. Vždy máme rodinu, přátele nebo alespoň oblíbeného plyšáka, knihu, hudebníka či hudební skupinu. Takže i když se to zdá nemožné, nikdy nejsme sami. Jen musíme chtít.

Já například roztáhla svá křídla a vzlétla, díky hudbě a knihám. Díky nim se nebojím volného pádu dolů ze svého místa na obloze, protože vím, že jsou tu vždy pro mě a vytáhnou mě zpátky nahoru. 

Díky hudbě a knihám jsem také potkala mnoho skvělých lidí, za které jsem neskutečně vděčná. Konečně jsem našla někoho, komu na mně záleží stejně jako mně na nich. Před tím jsem se vždy spálila a na nějakou dobu se uzavřela do sebe, i když jsem to občas nedávala najevo. Nevadilo mi být sama, ale je lepší mít nějakou lidskou, skutečnou, osobu nablízku. 

Každý z nás už pár krát zakopnul a ráda bych napsala, že pokaždé i vstal, díky vlastní síle, ale to by nebyla pravda. Občas prostě potřebujeme to opěrné křídlo, které nám pomůže letět dál. Ať už je ono záchrané křídlo osoba, hudba, příběh... 

Proto buďte silní. Když přijde pád, vzlétněte. Nezapomínejte, že nikdy nejste sami!