Díval se z okna. Pršelo. Jeho nálada byla pod bodem mrazu. Nedávno pochoval otce a dnes má pochovat i matku. Jeho otce zabil opilý řidič a matka zemřela na válečná zranění. Bylo mu z toho smutno? Ne, jenom se modlil ke všem bohům, aby si ho vzali taky. Neměl přátele, neměl rodinu, byl sám. A přesto žil. Na těle měl tolik jizev, že už to ve škole neřešili. Ale těch na těle nebylo tolik jako na duši. 

S výhledem na zahradu, začal vzpomínat. 

Nějaký malý chlapec seděl na houpačce a muž středního věku, nejspíš chlapečkův otec, rozhoupával smějící se dítě. K muži přiběhla malá holčička. Objala ho a muž ji zvedl. Ten den si pamatoval až moc bolestně dobře. Chlapec se začal houpat sám a něco volal na muže. Ten se začal honit s holčičkou. Najednou se  holčičce pod nohy zapletl malý vlk. Spolu se honili, muž, holčička a vlče. Vlče běželo k silnici a holčička za ním, muž teď už beze smíchu běžel a snažil se ty dva zastavit, ale nestihl to, vlče proběhlo, ale holčička... Skončila pod koly auta. I když ji ihned vzali do nemocnice, neměla šanci na přežití...

Vzpomínka se změnila.

Chlapec s rodiči u hrobu psa, plakal. I tento den si pamatoval. Dva dny po smrti jeho psa. Pochovali ho v rohu zahrady.

Nick už neseděl na parapetu, ale u hrobu svého psa. Slyšel auto, které přijelo. Smutně přešel celou zahradu, otevřel malou branku a vyšel z ní. Už na něho čekali. Přátelé jeho matky se nabídli, že ho tam dovezou. Před nimi vypadal silně. Jakoby se nic nedělo. Ale uvnitř umíral. Jeho matka byla to jediné, co mu zbylo. Jeho sestra sice žila, ale tento týden ji chtěli odpojit od přístrojů, přeci jen to bylo několik let.

Když dojeli, uviděl ji. Netušil, co tam dělala, ale byla tam. Přišel k ní.

'Ty jsi znala mou matku?' Zeptal se nedůvěřivě.

'Osobně ne, ale zachránila mi otce.' Odpověděla ona. To nevěděl. Ano, věděl, že jeho matka zachránila životy mnoha mužů, protože byla válečnou doktorkou, ale že mezi nimi byl i její otec netušil.

'Aha.' dostal ze sebe.

'Musí to pro tebe být těžké, přijít o tátu, o mámu, a ještě ti chtějí odpojit sestru.' Řekla a objala ho. Udivilo ho to. Nikdy ho, krom jeho mamky a taťky, nikdo neobjal. Nevěděl, co má dělat, jen tam tak stál.

Doprovodila ho k místu a sama si sedla vedle něj. Už neměl slzy, které by mohl vybrečet, ale když přišlo na to, aby něco řekl, nedokázal tam ani dojít. Skoro se sesypal, proto mu Victoire řekla, aby si sednul, že o jeho matce něco řekne.

'Paní Evansovou jsem moc neznala, ale vím, že to byla silná žena, úžasná přítelkyně, obětavá matka, milující manželka a v neposlední řadě skvělá doktorka. Mnohým z Vás zachránila život, stejně jako mému otci. Nebýt této ženy, už by tu polovina z Vás nebyla a možná, by tu nebyl nikdo. Její tělo se obrátí v prach, ale její duše zůstane s Námi, v našich srdcích. Tímto Vám vzdázám hold doktorko Evansová. Projděte branami Podsvětí, do Říše mrtvých. Ať Vaše cesta jest zakončena v Elysiu.' Dívčina řeč dojala nejednoho muže a rozplakala nejednu ženu. Nick se na ni díval s obdivem. Ústy naznačil: Děkuju.

Victoire se vrátila na místo vedle Nicka. Následovalo ještě několik proslovů, ale Nick se o ně nezajímal. Když všichni domluvili, šel se s matkou rozloučit sám. Zašeptal jí smutkem protkaná slova a s Victoire za ruku se vydal z chrámu.

-Time skip o týden-

'Nebylo toho dost?!' rozčiloval se, jeho jediná přítelkyně ho objala. Právě měli odpojit jeho sestru.

*

*

*

'Nicku?' Ozvalo se z postele dívky, která dvanáct let jen nehybně ležela v kómatu. Jeho srdce poskočilo, je možné, že se probrala? Po tolika letech? Její oči byly otevřené.

'Mami? Tati?' Dožadovala se dívka rodičů. On ji jen objal a rozplakal se štěstím. Victoire vyběhla na chodbu pro nějakého doktora, cestou mrmlala: 'Zázrak, stal se zázrak!'

On si tisknul svou malou sestřičku k sobě a do vlasů jí šeptal tichá slova, která prozrazovala, že je nejšťastnějším chlapcem na světě.

Do pokoje vtrhl doktor a s neskrývaným údivem zíral na scénu před sebou. Dívka, o které pochyboval, že se kdy probere, tu seděla a tiskla se ke staršímu bratrovi. 

Pár dní na to ji propustili domů, do péče jejího bratra a jeho přítelkyně. Uspořádali menší oslavu. Také ji obeznámili o smrti jejich rodičů, chtěla je navštívit. Doma pak brečela několik dní. Díky bratrovi se přes to jakž takž dostala, oba se na svět usmívali, ale jejich duše zmírali každým dnem. Pár týdnů strávili učením. Naučil ji číst, psát, počítat. Vše, co on nebo Victoire uměli a znali, učili i ji. v šestnácti si prožila ceou základku za pár týdnů každodenního učení. Smáli se spolu, trápili se nad věcmi, které ani jednomu nešli. Až byla připravena na to nastoupit do školy.

-Some years later-

Se svým přítelem přijela navštívit svého bratra a jeho manželku. Měli oslavit narozeniny dvojčat. Těšila se na své synovce i na svého bratra. Dojeli a oslava probíhala krásně. Pak do domu vletěla zápalná flaška a vybuchla, všichni se dostali ven... až na Nicka.

Zavolali rychlou pomoc a hasiče ale už bylo pozdě. Z nejlepší narozeninové oslavy se stal nejsmutnější den pro jednu dívku, která v ten den ztratila zbytek rodiny, který jí zbyl. 

Uspořádali mu krásný pohřeb. Přišlo se s ním rozloučit nespočet lidí. Ani mu nestihla říct, že bude strýčkem. Že i ona čeká miminko. Nikdy neuvidí svou sestru ve svatební den. 

Tady končí můj další story... Vím, že zabíjení hlavní postavy je trapné, ale bavila jsem se :3 Jsem chladnokrevná? Jo... Problém?! Nevím, co dopsat k tomu příběhu... Takhle je to pro mě perfektní... A konečně příběh, který není ani kousíčkem podle mého života! JEJ! Milujte mě, nenáviďte mě, ale mně se to líbí :3 Ani nevím, kdy to vzniklo... Asi jsem se jen nudila a napsala tohle... :D Jsem hrozný člověk... :3 Já vím, nelichoťte mi :D

Písnička je See You Again by Wiz Khalifa ft. Charlie Puth... :3

Vaše ToroToro :3