„Teda, jsem zmožen!" prohlásil Jim a odsunul od sebe prázdný talíř. Amy na něj rozpačitě pohlédla. „Tobě to stačilo? Přemýšlela jsem ještě o dortíku!"

Jim se rozvalil do červeného křesla a věnoval jí udivený pohled. „Nemusíš se všemu divit. Někdo má cukr rád." Amy se na důkaz svých slov zhluboka napila černého čaje. Se třemi kostkami cukru.

„Cukr má rád každý, ale ty ho miluješ."
„Ano, má první a nejhlubší láska!"
„To se říká, že první láska bývá nejsilnější." Jim zamyšleně pohlédl na černý čaj.
„Co byla tvoje první láska?" Amy na něj upřela zvědavý pohled. „Malování. Sprejování. Vlastně obojí." Černovlasý chlapec se zlehka pousmál a v jeho očích se objevil malý půvabný plamínek. Plamínek, co se může změnit v požár. „Požár." Zašeptala Amy. „Co prosím?" Otázal se Jim zmateně. Amy se zašklebila. „S kamarádkou jsme přirovnaly lásku k ohni. Začíná jiskrou, pokračuje plamenem a může se změnit v požár. U tebe jsem viděla plamínky." „Plamínky." Opakoval Jim zamyšleně. A taky trochu smutně.

Amy změna chlapcova hlasu neunikla. „Že by ti malování a sprejování dalo košem?" Otázala se zvědavě. Ale Jim se neusmál. Upřel pohled na červené opěrátko křesla a začal hladit sametové polstrování. „Ne, spíš já jemu. To je důvod, proč jsem tady. Bez peněz. V háji." V Amy rostla zvědavost. Co se mu stalo? Zároveň ji bodl malý ocelový osten. Osten lítosti. Jistě, stalo se mu něco špatného, ale je v teple, nehladoví...a taky je tu s ní. Osten znovu bodnul. Přece se tu s ní necítí tak špatně.

Radši se rychle napila čaje. Až moc rychle. Zaskočilo jí a ona se rozkašlala tak, že jí vyhrkly slzy. Jim se k ní ustaraně naklonil a podal jí kapesník. Látkový. S monogramem. Amy si usušila slzy a udiveně na kapesník pohlédla. J.M. Zhluboka se nadechla a odhodlaně sevřela kapesník v dlani. „Jime M., nevím, kdo jsi, jaké je tvé příjmení. Ani to, kolik ti je. Jediné co vím, je to, že miluješ malování a sprejování. A že se ti něco stalo. Pomohla jsem ti, i když tě neznám. Pomohla jsem ti, i když nejsi zrovna milý. Ale chci vědět, komu mám vlastně poděkovat. Chci vědět víc."

Amy zhluboka vydechla a chtěla ještě něco dodat. Jim ji přerušil. „Máš pravdu. A ten, kdo pravdu vlastní, má právo ji i znát." Pohlédl Amy zpříma do očí,  zamračil se a začal vyprávět.

Ahoj, omlouvám se, že další část vydávám až po měsíci. Je to způsobené jen a jen mojí prokrastinací. Řekla jsem si, že zkusím psát, když na to budu mít náladu, a ne každou neděli. Tak vidíte, jak to dopadlo =D. Vracím se k nedělím. V příští kapitole bude odhalena hlavní zápletka, doufám, že jste napjatí jak péro z gauče. =D