Prodírat se davem. Jedna z činností, které neměla ráda. Lidé bručeli a nadávali, když je omylem šťouchla loktem. Tolik se soustředila na proražení cesty, že vůbec nepřemýšlela, co mu řekne. Stála před ním, zhluboka dýchala a snažila se uklidnit.
Neznámý si utřel slzy a podivně lhostejně řekl: „Jestli vybíráš peníze na charitu, tak se mnou nepočítej, nemám ani vindru!"

Zaraženě se na něj koukala. Nechápala, proč je tak jízlivý. Podívala se do jeho očí, které připomínaly tu nejkvalitnější hořkou čokoládu. Byly poměrně vstřícně, tak proč je tak nepříjemný?
„Na charitu nevybírám, ale snažim se pomáhat neznámým ubrečeným klukům."
Kruci, to znělo poněkud nevlídně.
A ona nikdy nevlídná nebyla.

Neznámý se ušklíbl. „Taky bys brečela, kdyby tě o všechno okradli a kdyby..."poslední větu nechal vyznít do ztracena a podíval se stranou. Zvědavě se na něj podívala. Neznámý ji začal čím dál víc zajímat. „Nic ti neřeknu, s tím nepočítej." Zasmála a vzala ho za loket. Udiveně se na ni podíval.

„ Neřekla jsi mi, že trpíš chorobným nedostatkem lidského kontaktu."

„To netrpím, ale prší a jdeme na policii. "

„Na policii?"

Zastavil se a udiveně se na ni podíval.

„Proč?"

„Okradli tě, je to nejlepší řešení..."
„To nemyslím," skočil jí do řeči, „proč mi chceš pomoct?"
Zarazila se. Ano, proč? Proč chce pomoct neznámému klukovi? Proč tu s ním stojí v dešti? Podívala se do těch čokoládových očí. Protože... „Protože mám ráda čokoládu!" vyhrkla a táhla ho se sebou.