Žena se zářivě zelenými vlasy cosi křičela. Amy se pousmála a zabloudila očima výš. Nápis na plakátu hlásal, že se jedná o slavnou zpěvačku Kamilu.

Kamila z plakátu měla namířený pohled na protější stěnu, která byla taktéž celá polepená plakáty.
Amy pomalu nevěděla kam s očima. Všechny stěny podniku byly pokryté plakáty. Zhluboka se nadechla. Ucítila kávu, černý čaj a čokoládu. Kombinaci věcí, pro které by Amy byla ochotná stát několik hodin v dešti.

Znovu se rozhlédla a nechápala, jak mohl podnik přijít ke svému jménu. Žádný tmavý pajzl to rozhodně nebyl. Vládla tu příjemná uvolněná atmosféra podpořená tlumeným světlem a již zmíněnou vůní. Plakáty místnosti dodávaly podivný nádech tajemna a jakéhosi exotična. Amy na malý okamžik uvěřila tomu, že by si obarvila vlasy na zeleno jako Kamila. A jak by na ní asi vypadaly šaty, které ukazoval černobílý Christian Dior nějakému chlapíkovi s podivnými vousy?

Najednou na sobě ucítila něčí pohled. Odtrhla oči od vousáče a podívala se doprava. Jim ji s úsměvem pozoroval. „Co je?" ohradila se. „Vypadáš jako bys navštívila říši divů."

„Ale vždyť je to tu úžasné!" Amy se znovu obrátila k plakátům a zkoumala je.

Jim ji dál pozoroval. Všímal si jejího neustálého mírného úsměvu a usmál se ještě víc. Věděl, že kdyby se na něj podívala, v jejích očích by byly malé plamínky. Jak to jen říkala o tom požáru? Bude se jí muset zeptat.
Ale teď Amy nechtěl rušit. Líbilo se mu, jak je ze všeho nadšená. Na každé situaci, na každém člověku, na každém místě dokázala vidět něco krásného. Tím vám dávala pocit, že možná nejste tak obyčejní a nudní, jak si myslíte.

Přemýšlel, jestli byl někdy z něčeho také tak nadšený. Probíral se událostmi ve svém životě a zjišťoval, že všechny vzpomínky vybledly a on nemá žádnou, která by v něm vyvolala ohňostroj radosti.
Jako by v něm všechna radost zemřela.

Z chmurných úvah ho vyrušil hlas ozývající se z podia, které stálo ve středu místnosti.
Jakýsi kluk ve vytahaném triku právě říkal: „A nyní, dámy a pánové, Find my way!"
Jim ostře vydechl. Nebyli to oni.

Amy se na něj podívala a okamžitě uhodla, co se stalo. „Máš ještě ten letáček?" otázala se ho opatrně. „Jo, tady máš." řekl prázdně a podal jí zmačkaný kousek papíru. Amy si ho prohlédla. Podle informací, které na letáčku stály, to vypadalo, že jedna jazzová kapela bude hrát o půl desáté v Point klubu. „Musíme do Point klubu." oznámila Jimovi a podávala mu letáček. „To je na druhé straně města, museli bychom jet metrem."

„Tak na co ještě čekáme?" prohlásila Amy a zvedla se. Za zvuků saxofonu mířili k východu. Amy se ještě naposledy otočila a usmála se na Kamilu.

Ta dál upírala papírový pohled na protější stěnu, kde bylo další moře plakátů.

Moře úsměvů.

Moře příběhů.

Moře osudů.

Moře, se kterým si Jim i Amy přestávali vědět rady.

Houhou! Další část z plakátového klubu/kavárny/či co to je/ je tu!