Hudbou můžeme vyjádřit emoce. Dojmy. Náladu Hudba nás může rozesmát. Rozplakat. Může nám připadat tak krásná, až nás z toho po celém těle mrazí.

Hudbou se dá i živit. Můžete dobývat koncertní haly po celém světě, zpívat své písně v zapadlých barech, či na oslavách.

Anebo se živit jako pouliční muzikant.

Své o tom věděla i trojice mladých lidí, která se snažila přilákat zájem kolemjdoucích. Ale v deset večer se lidé zaobírají vlastními starostmi. Na hudbu není čas.

Amy si jich hned všimla. Dívka s červenými vlasy hrála na cello, mladík v džínové bundě na kytaru a jeho kamarád hrál na cajón. Amy oceňovala jejich snahu, ale nechápala, proč hrají zrovna teď. Navíc to nebylo místo, kde by se sdružovalo hodně lidé.

Z těchto úvah ji vyrušil Jim, který se s výkřikem rozběhl k muzikantům. Protože pořád svíral její ruku, musela Amy běžet taky. Jim na ni pohlédl rozzářenýma očima. „Tohle je moje oblíbená!" Jim zastavil před muzikanty a uchváceně je pozoroval. Dívka s červenými vlasy se na něj usmála a začala hrát s větší vervou. Amy se zamračila. Ale vzápětí eufonii proťal Jimův zpěv. Amy se na tváři usadil vyděšený výraz. Muzikanti ho začali povzbuzovat. „We don't need no education
We don't need no thought control!" Ne, Jim rozhodně nezpíval hezky. Amy se hryzala do rtu. Snažila se Jimovi nesmát. Měl zavřené oči, rozpřáhlé ruce a z plných plic zpíval. Ale jeho zpěv přilákal skupinku kolemjdoucích. Ti ho také začali povzbuzovat.

Amy se zamyslela. Proč jsou ti lidé tak nadšení, když ho slyší? Pak si uvědomila, že v jeho hlase to není. Bylo to v jeho postoji. Vypadal naprosto bezstarostně. Uvolněně. Všimla si, že skupinka se rozrostla, a že někteří se začali hýbat do rytmu písně a jiní dokonce zpívali polohlasně spolu s Jimem. Jen ona tam stála jako neohrabaná červená socha.

Jim náhle otevřel oči. Díval se přímo na ni. „Amy, pojď taky!" Amy začala panikařit. Zpívala si jenom ve sprše. Jinde ne. Ale neměla moc času na rozmyšlenou. Jim ji totiž popadl za ruku a dovedl ji do středu kroužku, který se kolem nich vytvořil.

Snažila se mu říct, že neumí zpívat, že ona v žádném případě neotevře pusu před nějakými neznámými lidmi, že se moc bojí, a že...to všechno chtěla říct, ale lidé jí okamžitě začali tleskat a muzikanti se na ni usmáli. Jim jí povzbudivě stiskl ruku a dal se do zpěvu. Amy se nadechla. Koneckonců horší, než Jim být nemůže. Zavřela oči a zaposlouchala se do rytmu písničky. Skladba bouřící se proti školnímu režimu jí připomněla její vlastní středoškolská léta, která nedávno skončila. Připomněla si ten vzdor proti autoritám. Nerozhodnost. Frustraci. Najednou zatoužila zpívat spolu s nimi. 

A tak spustila. Něco v jejím nitru se uvolnilo a vyplulo na povrch. To něco dodalo Amy pocit vlastní síly, její hlas byl najednou jako zářící pochodeň, jako kometa na obloze. 

Píseň skončila a Amy otevřela oči. Lidé na ně hleděli s jiskrami v očích. Ozval se potlesk. Amy také tleskala.

Tleskala celému světu.

Tleskala téhle chvíli.

Ale také tleskala sama sobě. Protože občas je dobré umět se ocenit.