Horko. Zatuchlý vzduch. Kradmé pohledy. Černé uniformy. Stísněnost. Snažila se uvolnit, ale moc jí to nešlo. Všude byla pronásledována pohledy, které ji nutily přemýšlet.
Přemýšlet, co sem všechny ty lidi v pátek večer přivedlo. A jak to dopadne s tajemným neznámým. Kradmo na něj pohlédla. Působil téměř uvolněně. Ruce za hlavou, znuděný pohled. Ale prozradila ho vráska mezi očima. Ustaraná vráska. Pohlédl na ni, právě když na něj nevrlý policista houknutím zavolal. „Hodně štěstí!" popřála mu rozechvěle. Věnoval jí malý úšklebek.
„Díky, ale dneska je štěstí poněkud nedostatkové zboží!"
Zvedl se a pomalu kráčel k policistovi.

Pozorovala ho. Stylem chůze připomínal pantera. Elegantní, ale nebezpečný. Policista zřejmě došel k podobnému závěru, protože mu cosi nakvašeně říkal.
Zavřela oči a opřela se o chladnou stěnu. Úšklebek neznámého se ji v hlavě neustále objevoval. Bylo to jako písnička, kterou si musíte neustále zpívat. Většinou je to jenom krátké období, ale písnička vás provází všude. Otevřela oči a pohlédla na ošklivý šedý strop. Co se teď stane? Poděkuje jí a odejde? Nebo jí řekne, co se mu stalo? Stanou se z nich přátelé?

Z jejího rozjímání ji vyrušilo hlasité odsunutí židle. Neznámý vztekle vstal a vyběhl směrem k východu. Rychle vstala. Srdce jí hlasitě bušilo. Tělem se jí rozléval nepříjemný pocit. Pocit zklamání. Tolik se snažila Neznámému pomoct a nakonec mu nestála ani za pohled. Do očí se jí pomalu tlačily slzy. Jak mohla být tak hloupá? Důvěřovat lidem se nevyplácí. Najednou se jí před očima znovu objevil ten úšklebek. Taky se ušklíbla. Nevzdá to. Promluví si s tím klukem. Nasoukala se do červeného kabátu a vyběhla do nočního ruchu.

Uf, třetí část za námi. Tohle beru jako nejhorší část. Dneska jsem nějak mimo, i můj pověstný smysl pro humor, který většinou žádný smysl nemá, se nějak vytrácí. Chtěla bych vás poprosit o napsání názoru, případně připomínkám, konstruktivní kritice do komentářů. Díky =)