1.

Po hradě, v hrůze a strachu běhalo služebnictvo. Nahlíželi pod každý ubrus, otevřeli každou komoru...
„Molly!" „Tady není, pane!" Služebná vysekla pukrle a pokračovala chvatně chodbou dál. Purkrabí tiše ale jaderně zaklel a seběhl schody do hlavní haly. I tam se hledalo.

„Až se vrátí král-" „Až se král vrátí, bude princezna ve své komnatě!" Šlehl jeho hlas jako bič prostorem, služebnictvo horlivě zakývalo hlavou a znovu se vydali na místa, kde už sice hledali ale nic jiného jim nezbývalo.
Jak čas plynul, panika na hradě rostla. Malá princezna nebyla k nalezení, její zimní kabát ležel u úpatí schodiště, když ho našel podkoní. Zburcoval ostatní služebnictvo a od brzkého rána práce vůkol stála; jejich jedinou činností mělo být nalezení princezny. Jenže čas plynul, venku se šeřilo a blížil se návrat krále s chotí. Odjeli před týdnem, na ples do vedlejší země a neměli nejmenší tušení že jejich jediné, milované dítě, je ztraceno. Každou hodinou byl jejich návrat blíž a purkrabí si už ze zoufalství okousal všechny nehty.
Chůva, co ji měla na starost, strávila celý den dole v kuchyni a v slzách prosila Boha o smilování. Král ji dá nepochybně setnout hlavu.

Princezna byla jeho poklad, jeho milované dítě, na které se nikdo nesměl ani křivě podívat. Budiž ji však ke cti, že ačkoliv byla sotva odrostlá, měla způsoby a na hradě nebyl nikdo, kdo by ji nemiloval. I jinak chladný purkrabí si našel chvíli, aby si s ní házel míčem, nebo ji vzal s sebou na projížďku po okolí.

„Král se vrátil." Přiběhl štolba udýchaně. Byl značně pobledlý a purkrabí se zoufale zachytil zábradlí schodiště.
„Jak mu to řekneme?" „Nemám tušení." Rozvážným krokem scházel purkrabí schodiště, doufajíc, že král bude milosrdný.

2.

„Na! Doběhni pro třísky." Vrazila selka do ruky malého chlapečka koš větší, než byl on sám a láskyplně ho pohladila po tváři. „Dones jich, co uneseš. Babička s pohádkou počká, ale když nebudou třísky, nebudou perníčky." Na to malý slyšel, mlsně si olízl rty a vyběhl ze světnice. Přeběhl dvorek a vrazil do vrat kůlny. Jak to jen šlo, rychle házel třísky do koše, přitom doufal že jich unese dost, aby nemusel za chvíli znovu do zimy a mohl dál poslouchat o princi, co bojoval s drakem, aby zachránil princeznu.
Už se chystal zavřít, když si všiml pohybu. To, co předtím strnule sedělo naproti u zdi se pohnulo. Zalapal po dechu, chystal se vykřiknout jenže to něco, se drkotavým hláskem zeptalo, jestli by se mohlo v chalupě ohřát. Překvapeně natáhl ruku s lucerničkou dál od sebe a zahleděl se na malé děvčátko. Byla oblečená do krásných šatiček, ty teď ale byly celé mokré a ona se třepala zimou jako ratlík.

„Kdo seš?" „Ema." „Odkud jsi? „Je mi zima." Šeptne děvčátko, v očkách se lesknou slzičky. Klučík nakrčil nos, bude se maminka zlobit, když ji přivede? Od zápraží k nim dolehl hlas jeho maminky. Volá ho, po chvilce se hlas přibližuje.

„Kde jsi tak dlouho? Nejde to? Ukaž, pomůžu ti. Pojď honem do tepla, kde máš čepičku?" Cuchá mu vlasy, usmívá se, znovu se nadechuje. Chlapeček se ji vytrhl, položil na zem lucerničku a vešel dál do tmy. „Pojď, u nás se ohřeješ." „Na koho to mluvíš?" Světlo zalilo větší plochu, žena lapla po dechu a spěšně synka obešla.
„Bože můj, děvčátko! Kde se tu bereš? Jsi jak led!" Znovu mu skončila lucernička v ruce, maminka zatím brala děvčátko do náruče a spěchala s ním do chalupy. Když se vrátil, děvčátko sedělo v jeho posteli, zabalená v jeho peřině. Mokré šatičky visely nad pecí, maminka hledala suché oblečení, babička honem chystala na čaj a dědeček mu bral z ruky koš. Přikládal do pece, zatímco tatínek hledal svůj kabát. Musí pro felčara. Holčička se třásla, rtíky měla promodralé, chlapeček slyšel, jak maminka šeptá, že musí mít vysokou horečku. Malá sestřička přitom v kolébce plakala, ale maminka se teď starala o tu cizí. Začal ji kolébat, pomalu se uklidňovala a on se konečně znovu odvážil podívat na děvčátko. Dívala se na něj, třásla se, měla v očích pořád slzičky.

„Jak se jmenuješ, děvenko?" Babička ji dává po troškách čaj, hladí ji po vlasech a maminka ji oblékla do jeho nejteplejších punčoch a košile. „Ema." Odlepil se od kolébky, sestřička usnula a posadil se do postele z druhé strany. Holčička přikývla, pak se rozplakala.
V slzách z ní dostali, že se ztratila, hledala tatínka a maminku...

Za pár minut se vrátil tatínek s felčarem. Ten malou prohlíží, přikyvuje; určitě to odstoná.

„Půjdu do vesnice, obejdu sousedy. Jestli není něčí." Maminka pochybovačně vrtí hlavou, znají přece všechny zdejší děti, ale tatínek znovu vychází z chalupy. Vrátil se s nepořízenou, děvčátko mezitím usnulo a maminka tiše, smutně šeptá tatínkovi, že bylinky, co ji dál felčar, stály poslední krejcary, co měli.

3.

„Králi." Purkrabí se uklonil, stejně jako služebnictvo, které přiběhlo pomoct s věcmi. Všem se ve tvářích odráží strach. Král s širokým úsměvem přikývne na pozdrav, nabídne rámě královně a jakmile se vydají k bráně zámku, netrpělivě se rozhlíží kolem sebe. Všem je jasné, že hledá princeznu. Vždy je vítá.

„Ema už spí?" Usmívá se královna, přitom pohladí po tváři synka pradleny. Přimotal se jim pod nohy a teď se jen spokojeně na královnu usmál. S dětskou nevinností mu vůbec nedochází, jak nevhodně se zachoval. Odběhl a královna s netrpělivostí čekala na odpověď. Služebnictvo si mění pohledy, postupně už tak bledé tváře dostávají porcelánový odstín.

„Purkrabí?" Král změnu v jejich tvářích ihned zaznamenal. „Kde je Ema?!"

„Králi... Já..." Hlas se purkrabímu zlomil, pak klesl do sněhu na kolena a zachytil králův plášť. „Odpusťte mi, výsosti! Hledali jsme všude!" Královna vykřikla pak omdlela. Jen na poslední chvíli ji král zachytil. Hleděl do tváře purkrabího a oči se mu plnily slzami.

„Ještě se neprobrala." Šeptne královnina služka purkrabímu. Král odnesl královnu do jejich komnat, pak rychlou chůzí zamířil do trůnního sálu a purkrabí netrpělivě čekal přede dveřmi, až ho vyzve dál. Purkrabí přikývl, třásl se. Neměl nejmenší tušení, co král udělá, jak se zachová. Koho ztráta jeho dítěte bude stát život. Setne hlavu jemu? Nebo obviní chůvu z nepozornosti a jen ji vyžene?

Dveře se otevřely, vyšli dva zbrojnoši a pokynuli mu; mohl vstoupit.

4.

„Vydržíme... Zvládneme to. Lidé pořád potřebují nové věci. Zajdu zítra do vesnice, projdu znovu chalupy. Zjistím, kdo co by potřeboval a dám se do práce." „Teď? Před Vánoci? Nebuď bláhový. Bude to stejné jako minulý rok, tak tak vyjdeme." „A co tím chceš říct? Tys tu byla s felčarem, mohla jsi odmítnout jeho léky." Selka lapla po dechu, manžel ji smířlivě objal. „Vím, že bys to neudělala. Ta malá to potřebuje. Zvládneme to, neboj se." „Našel jsi někoho, kdo ji hledá?" „Ne. Obešel jsem všechny chalupy, ale nikomu dítě nechybí a nikdo netuší, že by v okolí někdo žil nový. Nevím, čí je, uvidíme ráno. Nějak to dopadne."

Chlapeček pevně semkl víčka, petrolejka kolem sebe házela jemné světlo a teď i stín, tatínek se přiblížil k posteli, maminka ho uložila do jejich a děvčátku nechala jeho, a sklonil se nad ním. Vtiskl mu pusu do vlasů a tiše šeptl k mamince, že ráno bude líp.

Týden u nich děvčátko proleželo, měla horečky, křičela ze spaní a když se po týdnu chlapeček vzbudil, usmál se. Děvčátko sedělo na posteli, pořád se tvářila unaveně, ale poprvé se na něj široce usmívala a zamávala na pozdrav. Vyhrabal se z maminčiny náruče a vlezl do postele k děvčátku. Tichou šeptandu, během které se seznámili, jak se patří, zakončili hraním s dřevěnými hračkami v peřinách.

„Pojď malá, polévka je hotová. Ať máš sílu!" Dědeček si u oběda vysadil na kolena děvčátko, to se s chutí pustilo do polévky. Během chvíle byla miska prázdná. Maminka to sledovala s úsměvem a ani se nedivila, když děvčátko horlivě kývalo na souhlas, že chce ještě. Zmizela v ní druhá porce a děvčátko se trhaně nadechlo.

„Takovou polívku, teto, jsem nikdy nejedla!" „Ale jdi ty, není to žádný zázrak." „U nás jsou jiné." „A kde to „jiné" je, Emo?" Tatínek si vyměnil s maminkou pohled. Že by jim konečně řekla, odkud pochází?
„U nás doma. Na hradě." Bezelstně se usměje a znovu zaklepe dřevěnou lžící o dno. „Můžu ještě? Trošku." Maminka křečovitě nalévá polévku a zahledí se na složené šatičky. Ano, byly z drahého materiálu a byly neskutečně krásné, úplně pro princeznu. Napadlo ji to hned, když je vyčistila ale ani na okamžik ji nenapadlo, že by to mohla být jejich krále dcerka.
Tatínek se sebral, spěchal z chalupy na rynk. Nemýlil se, na tabuli, kam poslové naráželi královské zprávy, se třepalo psaní. Utrhl arch a domů skoro běžel.
Vrazil do chalupy, Ema si s jeho synkem spokojeně hrála na peci, přitom uždibovala nepovedené perníčky a pomaličku se do bledých tvářiček vracela červeň.

„Podívejte!" Rodiče i prarodiče se seběhli kolem něj a horlivě četli. S každým dalším slovem se jim vytrácela barva z tváří.
Už to bylo jisté, snad. Děvčátko odpovídalo popisu, král žádal každého, kdo by mohl něco vědět, aby se dostavil na hrad. Za každou zmínku, i tu chybnou, se štědře odmění. A kdyby se našel někdo, kdo mu dcerku přivede zpět, odmění ho truhlicemi zlata a čímkoliv, co si bude dotyčný přát.

„Emo, čím je tvůj tatínek?" Dědeček se odpojil a stáhl si děvčátko do náruče. „Čím je?" „Ano, Zaynův tatínek je kovář. Víš, kdo je kovář?" „Ano, dělá botičky koním." „To jsou podkovy, Emo." Směje se chlapeček a vyslouží si její vypláznutí jazyka. „No tak dělá podkovy, to je toho. Jsou to botičky." Děti se rozesmějí, ale dospělým do smíchu moc není. „Emo, miláčku, co tvůj tatínek dělá na hradě?" Bere si ji do náruče maminka, okamžitě ji Ema začíná hladit v tmavých vlasech a usmívá se. „Rozhoduje, o všem. Sedí na trůně a jezdí bojovat, když je to potřeba." Něco bouchlo, babička se zhroutila na lavici u zdi a chytila se za srdce. „Můj ty Bože, ty jsi princezna!" Maminka musela Emu položit, měla strach, že sama omdlí a teď sledovala, jak děvčátko vyseklo pukrle a přikývlo. „Tatínek s maminkou odjeli a mně už bylo smutno. Chtěla jsem jim jít naproti a ztratila se." Znovu se objevily slzičky. „Chtěla bych k nim."

5.

Bojácně zvedl hlavu, ale dlouho králův pohled nevydržel. Nebyl zlostný, z očí mu sršelo čiré zoufalství. Byl zklamán jeho pochybením, ač se o ni měla starat chůva, měl ji dát k ruce stráže. Copak ho mělo napadnout, že se princezna ztratí v noci? Nikdo neměl nejmenší tušení, kudy se ze hradu vůbec dostala. Marně naléhal na stráže, ničeho si v noci nevšimli.

„Nic mi neřekneš?" „Králi..." „Jak dlouho je pryč?" „Několik hodin. Štolba ráno našel její kabátek, u schodiště." „Kde?" „Ke stájím, pane." Král semkl rty.
„Dostala se ze zámku, aniž by si ji někdo všiml. Byl tu někdo, během mé nepřítomnosti?" „Králi?" „Cizinec nějaký?" „Králi!" Purkrabí zalapal po dechu. Po celou tu dobu ho ani v nejmenším nenapadlo, že by mohl někdo princeznu unést. Pevně věřil, že se jen zaběhla. Běhala přece po zámku i po nádvoří, jak se ji zlíbilo, několikrát utekla až do stájí... Chůva sice byla v povzdáli ale když se zaběhla příliš, dohlížel na ni ten, co ji viděl.
„Ne! Nikdo nedorazil, pouze sedláci, přinesli daně." Král znovu semkl rty. „Chci jejich jména. Pošlu rytíře!" „Králi... Já...?" „Čekáš, že ti nechám setnout hlavu?" „Zasloužil bych si to." „Rozhodně ano. Ale nehodlám tě nechat zabít." „Je mi to tak líto!" Vydechl purkrabí lítostivě ale s úlevou a konečně se odvážil na krále podívat.
Očima ho propaloval, pak se postavil a pomalým krokem se k němu vydal.
„Nehodlám tě zabít, ne teď. Dávám ti dva týdny, jestli princeznu nenajdeme, zaplatíš mi za to. Nechal jsem ti zámek se vším na starost, věřil jsem ti! Zklamal jsi mě. Cokoliv jiného bych odpustil, ale mou dceru ne." Stál u něj, purkrabí se třásl strachy, neschopen slova. Blízkost krále, sotva na centimetr vzdáleného od něj, do ucha mi vibroval zlostí prosycený králův hlas.

„Modli se, aby se našla. Je to čas, i pro všechny ty, co se o ni měli postarat." Purkrabí lapnul po dechu. „Jestli je – Co když..." Zlomil se mu hlas. „Když ji najdeme a ona bude... Letošní zima je krutá." „Ona nebo její tělo. Dva týdny. A rozhodně," Král byl už u skoro u dveří, když se otočil. „Pokud se někdo ze služebnictva nebo ty sám, pokusíte o útěk, ve snaze si zachránit krk, bude smrt rozhodně velmi, velmi bolestivá." Dveře práskly, purkrabí osaměl a dál se přitom třásl.

Rytíři se rozjeli po kraji, za nimi pelášili poslové s psaním, v každé vesnici, kterou míjeli se ptali lidí, vyvěsili oznámení a pokračovali dál. Těch několik sedláků, na něž vyšel termín splátky daní se vystřídalo na zámku během rána. Vroucně přísahali, že ani ve snu by je nenapadlo princeznu unést a služebnictvo svorně přitakávalo, že muži ani princeznu nepotkali.

Královna chřadla a každý další den, který prodlužoval princeznino zmizení ji ubíjel. Už z komnat ani nevycházela, král ztrácel naději na najití princezny, a přitom se bál, že mu žena zemře žalem.
Sám se vydal do vesnice pod hradem, tak jako jeho rytíři, obcházel chalupy a ptal se. Nikdo mu nedal odpověď. Jeden za stařešiny si vzpomněl, že před několika dny se tu v noci objevil kovář, přichází vždy jednou za měsíc za nabídkami práce a další měsíc se vrací s výrobky. Teď se ale ptal, jestli se někomu neztratilo dítě. Kde ale žije, netuší a už ani neví, jestli se ptal na děvče nebo na chlapce. Když se král znovu vrátil na začátek vesničky a znovu obešel chalupy, lidé se rozvzpomněli. Opravdu tu byl jedné noci kovář, ale nikdo si nebyl schopen vzpomenout, jestli mluvil o děvčeti nebo chlapci. A dokonce, byl tu i před pár dny, ale jak se rychle objevil, tak i zmizel. Nikomu nic neřekl, jen proběhl vesnicí na rynk a pak se hnal z vesnice pryč.
Král se vrátil na zámek s nepořízenou. O kováři nikdy neslyšel a marně znovu vyslal rytíře, aby ho našli. Jak najít něco, o čem nikdo nic netuší.

Uplynul týden, královnin stav se zhoršil, přestávala jíst, dny i noci byly vyplněné jejím pláčem a spánkem z únavy. Purkrabí neměl odvahu sdělit služebnictvu, jaký osud je čeká, jestli se nenajde sebemenší zmínka o princezně. Usínal se strachem a budil se vyděšený s pocitem, že život se mu pomalinku chýlí ke konci.

6.

„Můžu zase někdy přijít?" Další ráno maminka nabalila Emu do Zaynova oblečení, venku přituhlo, sněžilo že nebylo vidět pořádně na krok. Ale rodiče se rozhodli, že se princezna musí vrátit na hrad co nejdřív. Královští musí být hrůzou bez sebe.
„Že může, mami?!" Zayn si otíral slzičky. Chtěl jít taky, podívat na krále a královnu ale hlavně mu bylo líto, že Ema odejde. Maminka si vyměnila pohled s tatínkem; nepochybně královští budou vděční ale nečekají, že by dovolili, aby si princezna hrála s chudinou.
„Když to její rodiče dovolí, tak ano." Vstoupila do debaty babička a přitáhla si Zayna k sobě. „A ty neplač, však se zase uvidíte." Víská ho ve vlasech, Ema horlivě přikyvuje a než se vydá s tatínkem na cestu, může ho umačkat. Objímají se, Zayn ji nechce pustit a ona to cítí stejně.
„Půjdeme Emo." Něžně mu ji tatínek vezme z objetí. „Do večera jsem zpátky." „Buď opatrný. Les je nyní zrádný, a to, jak sněží...!" „Neboj se." Konejší tatínek maminku, bere Emu do náruče, a i když se Zayn snaží od zápraží proniknout pohledem vánici, ztratili se mu z dohledu po pár krocích.

Cesta byla dlouhá a náročná. Nemohl Emu nechat ji po svých, hned by zapadla. Cesty, kterými běžně chodil byly pryč, šel jen po paměti, a přitom musel kolikrát změnit trasu; stromy nevydržely nápor sněhu a popadaly.
Neměl ani tušení kolik času uplynulo, začínalo se smrákat a z dálky se ozývalo táhlé vytí vlků.
Až doteď Ema nezavřela pusu, pořád něco brebentila, sníh ji ani v nejmenším nevadil a neustále se ujišťovala, že může zase někdy přijít. Zayn ji už teď chybí a co teprve tetino jídlo. Takový bašty na zámku nikdy neměla. Tatínek se jen pobaveně usmívá, určitě byla vychovávaná k způsobům, i k tomu, aby věděla, jak správně mluvit a těch pár dní s jeho synkem, ji určitě nebylo ku prospěchu. Rychle si osvojila nespisovnou mluvu a vzorná slova vyměnila za hantýrku. Teď ztichla a křečovitě ho chytila kolem krku.

„Neboj se maličká, jsou daleko. A my už za chvilku budeme na místě." Ema kývne, opře si hlavičku o jeho rameno a než dorazil k podhradí, spala.

Ohlédl se k vesnici. Nebylo by lepší nechat ji třeba u kněze, aby ji dovedl domů on? Nemá nejmenší tušení, jak se u krále chovat. Co když něco pokazí?
Král byl... Byl dobrý král, ale lid se ho přece jen bál. Tenhle kraj, tahle země... Věděl moc dobře, že je to zásluhou krále. Bylo tu bezpečno, nikdo se tu nemusel bát o život. Podvodníky král trestal, chudině vždy poslal něco na přilepšenou ale přesto se ho bál. Působil jako kdyby měl dvě tváře. Zhluboka se nadechl a vydal se k hradu.
Stráže u první brány se tváři povýšeně. Ví, jak na ně působí; obyčejný trhan kterému nestačila královská milost před několika dny a přišel žadonit o další.

„Co tu chceš sedláku?" „Jsem kovář, pane. Musím mluvit s králem." „Ať sedlák nebo kovář. Znovu se tě ptám, co tu chceš. Není vhodný den a rozhodně ne čas, o něco krále žádat. A o kovářské služby nestojíme. Zmizni." „Pane," Rozmotal si šálu z obličeje a hrdinsky pohlédl strážnému do očí.
„Musím mluvit s králem. Tohle malé..." Láskyplně pohladil spící dítě po zádech. „Je to princezna. Jeho dcera." Strážný ztuhl, palcát zarachotil o dlažbu a strážný s něhou, jako by od něj nečekal, odmotal holčičce z tváře šál.

„Pro Boha!" Kývl, druhý strážný se rozběhl průčelím, neslyší ho, něco ale křičí a další stráž spěšně vytahuje železnou bránu.
„Poběž kováři!" Jak jen mohl, aby neupadl, spěchá za strážným. Matně vidí, jak druhá stráž běží po schodech, zmizí v útrobách zámku a za pár vteřin mu naproti běží další muž a několik žen.
Sleduje, jak roj lidí kolem něj pláče. Ženy natahují ruce, dotýkají se děvčátka, co stále spí a pak ustrnou. Pukrle, skloněné hlavy; ve dveřích se objevil král. Jen pár sekund stál, pak se rozběhl. Bere dítě do náruče, to se probouzí a po prvotním překvapení co se děje Ema pláče. Choulí se k otci a ten ji schová v objetí.
Kovář se nenápadně prodral davem ven, nestojí o nic. Důležité je, že princezna je tam, kde má být.

Pomalu se blíží k bráně, ještě pár kroků a zmizí jim z dohledu.

„Kováři!" Ztuhl, otočil se po hlase a díval se, jak si nějaká služebná bere princeznu. Král ji něco důrazně říká a pak vykročil k němu.

„Výsosti." Kovář klesl na kolena a snažil se políbit královu ruku. Ten ucukl a zachytil ho za rameno. „Vstaň kováři." „Výsosti." Zopakoval znovu, když se postavil a sklonil hlavu. „Ty jsi ten kovář, co sháněl ve vesnici někoho, komu chybí dítě?" „Ano, pane." „Jak... To počká! Pojď, jsi promrzlý." „Musím domů. Žena na mě čeká." „Kováři, žádám tě." Kovářovi blesklo hlavou, že král nikdy o nic nežádá. Nemůže ho přece odmítnout. Střelil pohledem po nebi, tma začala padat s větší razancí.

„Výsosti." Znovu se poklonil a následoval krále.

7.

Další den utekl a nepřinesl žádné zprávy o jeho dceři. Babka kořenářka odešla od královny, stejně jako několik felčarů. Neměli tušení, jak ji léčit, bylinky ani masti nepomáhaly a král ze vzteku rozbil několik váz. Nejraději by jim nechal setnout hlavu, ale snažili se, jak mohli.

Mlčky seděl na trůně, ve vzpomínkách viděl Emu jak s psisky, kteří se mu váleli u nohou a stejně jako jeho žena, i oni trpěli její ztrátou, si tu hrála. Jak se smála, házela jim míčky a marně ji chůva krotila.

„Výsosti!" Zamrkal překvapením. Bez oznámení vběhl do sálu strážný. Zbrojnoši, co měli stát u dveří běží chodbou a nedbají ničeho. Nemohl se ani zeptat co se tu děje. Stráž se zastavila metr od něj. Oči měl doširoka rozevřené, třásl se.
„Výsosti! Princezna! Přinesl ji nějaký kovář! Je v pořádku, myslím." Král nevnímal nic od slova, že ji někdo přinesl. Běží chodbami, schody bere po dvou, vůbec ho nezajímají, co si o něm musí myslet míjející služebnictvo. Matně vnímá jejich úsměvy, šíří se to jako lavina. Za pár minut bude vědět celý zámek, že se princezna našla. Zahlédl služebnou, běží ke komnatě královny.
Vyběhl ven. V davu služebných najde vysokého muže s dítětem v náručí. Muž se tváří rozpačitě ale přitom se usmívá. Hledí, jak služebnictvo hladí jeho dítě a v očích má neskutečnou pokoru ale i strach.

Přiběhl k němu, sotva na něj pohlédl, zajímá ho jen princezna. Cítí jak s něhou, mu ji kovář dává do náruče. Princezna spí, ale za pár vteřin je vzhůru a pláče mu do krku. Svírá ji v náručí, šeptá do vlasů něžná slůvka, pak ji podá komorné. Musí ji okamžitě odnést ke královně. Tohle je lék, co potřebuje.
Komorná spěchá do zámku, za ní se táhne několik ženských služebných, zatímco muži čekají, co bude.

Muž, co ji přinesl ale zmizel. Zahlédne ho na poslední chvíli.

„Kováři!" Nádvořím se roznesl jeho hlas. Kovář ztuhl a obrátil se, jako kdyby čekal vše, jen nic dobrého. Bázlivě na něj hledí a když se k němu rozejde, tak ten muž jako hora, se lehce přikrčí, sjel na kolena a snaží se mu políbit ruku. Za jiné situace by tenhle projev určitě neodmítl, teď však ucuknul a sám nabídne kováři dlaň, aby mu pomohl zpět na nohy.
S očividnou nevolí souhlasí, že se zdrží. Kráčí za ním chodbami, vede do jídelního sálu.

„Určitě máš hlad a něco by se hodilo na zahřátí. Vydrž." Zazvonil na zvonek, za pár vteřin se objevila služebná. Rozkázal přinést jídlo a něco teplého k pití. Jakmile služka odběhla, kovář si nejistě odkašlal.

„Výsosti, můj králi, pane... Omluvte mou troufalost, ale opravdu bych měl jít." „Odmítáš mou pohostinnost?" „Já..." „Chápu tě kováři, spěcháš domů. Ale musíš pochopit mě. Musím vědět, jak jsi mou dceru našel a rozhodně ti dlužím víc než jen stravu." „Já ji nenašel, to můj syn." „Tvůj syn? Jak je starý?" „O dva roky starší než Ema." Kovář zbledl. Familiárnost se opravdu nehodila. Sjel znovu na kolena a prudce zavrtěl hlavou. „Odpusťte, králi! Než princezna!" Král se tiše rozesmál. „Nesetnu ti hlavu za to, že ji říkáš jménem. Uklidni se, kováři." Kovářovi přelétl po tváři jemný úsměv, znovu se vytáhl na nohy a zhluboka se nadechl.

„Ten večer jsme poslali synka pro třísky, do kůlny. Žena za ním pak šla, zdržel se víc, než bylo obvyklé. Našel ji tam, promáčenou, zmrzlou. Odstonala to. Týden strávila v posteli, starali jsme se o ni, jak nejlépe jsme uměli. Myslím, že následky mít nebude." Král přikývl, usadil se ke stolu. Služka přiběhla s talíři a pokynul kováři, aby se posadil. Neobratně se kovář poskládal u stolu a omluvně se pousmál. Jídla ani pití si nevšímal a dál pokračoval.
„Jakmile se uzdravila, byla ji plná chalupa. S naším malým si hned sedla." Král s úsměvem přikývl, chtěl, aby pokračoval.

„Až pak, po jídle, kdy si pochvalovala polévku, co žena uvařila, nás vlastně napadlo se zeptat odkud je. Když řekla že žije tady, ani ve snu nás nenapadlo, že je vaší dcerou, můj králi. Vědět to hned, přivedl bych ji dřív. Vůbec mi nedošlo že... Obešel jsem vesnici, nikdo dítě nepostrádal a ona nebyla předtím ve stavu, abych zjistil, kde bydlí. Řekla nám, že ji bylo po vás smutno, chtěla se vám vydat naproti a ztratila se. Králi, omlouvám se. Nedovedu si ani představit, jak vám muselo být, i královně. Ztratit Zayna, zešílel bych." Znovu sklopil hlavu a zahleděl se na desku stolu.

„Víš, že jsem dal vědět, že pokud mi ji někdo dovede, královsky se mu odměním?" „O nic nestojím králi. Za tohle se neplatí." „Ani bych neřekl. Kováři, kde žiješ? Byl jsem ve vesnici, moji rytíři projeli celou zemi a nikdo mi nebyl schopen dát jedinou stopu. Ve vesnici, nějaký stařík si vzpomněl že tam byl kovář, co přijíždí jen jednou za měsíc..." „Žiju v lese, králi." „V jakém?" „V Černém." „Ten není úplně nejvhodnější pro žití. Máš živobytí? Co škodná?" Černý les byl hradbou od okolní země. Nebyl úrodný ani příliš bezpečný. Zvláštní místo k životu.
„Otec byl dřevorubec, je to jeho rodný dům a když jsem se oženil už bylo jasné, že svou práci nezvládne a musím se o něj a matku postarat. Nechtěli odejít, ani já ne. Vyrostl jsem tam. Žena se s tím smířila. Nevadí ji být daleko od lidí a živobytí... Škodná je všude, máme pár slepic, ale dobytek nám zadávili vlci..." „Jak žiješ?" „Přežíváme." „Kováři, dovol mi, abych s tebou poslala mé zbrojnoše. Na koni se v tomto nečasu dostaneš domů rychleji a velmi bych si vážil toho, kdybys zítra přijal krále i královnu ve svém domově." „Výsosti?" Vydechl kovář překvapeně a pobledl.
„Dovolíš mi to?" Přikývl a za pár minut mu štolba pomohl do sedla, společně s ním a několika zbrojnoši se vydal na cestu. Když seskočil z koně před chalupou, měl nohy jako z vaty. Štolba si přitáhl uzdu jeho koně a pokýval hlavou.

„Zítra, kováři."

8.

Doklopýtal do světnice, petrolejka hořela z posledních sil, slyšel tiché oddechování spících členů rodiny a zoufale se rozhlédl po sednici. Přivést sem krále... Bože bože...

„Bála jsem se o tebe!" Židle zavrzala, když se posadil. Vzbudil ženu, ihned za ním zamířila a zoufale si brala jeho hlavu do dlaní. „Cesta byla zlá? Tolik hodin jsi byl pryč! Ema je v pořádku?" „Jsem v pořádku lásko, odpusť mi. Ano. Na zámku panovalo šílené nadšení... A... Zdržel mě král." „Musel být šílený strachy!" Žena se mu posadila na klín, pevně ji objal a zabořil obličej do ňader.
„Ano, chtěl vědět, jak jsme ji našli a..." „A? Co ještě? Odměnil se ti? Doufám, že jsi to nepřijal! Zvládneme to i bez královského pokladu." „Nic jsem nedostal, odmítl jsem to. I když o tom mluvil. On..." „Co on? Prosím tě, leze to z tebe jak z deky." „Zítra dorazí." „Cože?!" „Ptal se, kde žijeme. Jak žijeme. Nemohl jsem ho odmítnout. Nevím, co by si pomyslel, nebo spíš, co by udělal. Králi se neodmlouvá." Selka přejela pohledem sednici.
„Dobře. Když přijede, budiž. Zadělám ráno na koláče, vím že jsi unavený, ale běž a zabij tu černou slepici. Upečeme ji. Když nedorazí tak se jednou najíme o něco lépe." Něžně se usměje, políbí ho na čelo a tiše se dá do práce. Ještě chvíli seděl, sledoval, jak spěšně rozdělává oheň a dává vřít vodu. Pak zamířil do kurníku, zabil slepici a pak ho žena poslala spát. Usínal u zvuků škubajícího peří a doufal, že si to král rozmyslí.

Vzbudila ho vůně koláčů, Zayn si hrál na peci, v očkách měl smutek a na chvíli se rozzářil, když si všiml že je vzhůru. Chvíli si s ním hrál, pak se přidal k otci, který s pomocí babičky poklízel světničku. Žena se mezitím činila u plotny.
Kukačka zakukala celou, byl čas oběda. Slepice byla hotová a nervozita, že král dorazí se rozplynula. Už určitě nedorazí.

Zaržál kůň, už se chtěli usadit ke stolu, Zaynovi raději nic neřekli. Teď mu zasvítila očka; návštěvy běžně nechodili a koně viděl naposledy, když byl na jaře s otcem ve vesnici.

„Počkej, hochu." Zachytil ho tatínek za rameno a vyšel ze světnice. Bušilo mu srdce, když zachytil dveře a vyšel ven. Jezdci na koních utvořili půlkruh, v něm seděl na koni král, vedle něj královna a před králem seděla princezna. Zubila se na celé kolo a zběsile mávala.

„Vaše Výsosti." Kovář se uklonil a netrpělivě čekal, co přijde.

Sníh zakřupal, král seskočil z koně, postavil na zem princeznu a pomohl královně dolů. Ema se rozběhla a zabrzdila kovářovi u nohou.
„Zayn?" „Je uvnitř, Em – princezno." „Emo!" Královnin hlas malou nezastavil, vběhla do chalupy a vzápětí se ozval radostný výkřik Zayna.
„Kováři." Otočil se od chodbičky, kde malá zmizela a poklonil se. Za ruku jej brala královna. Něžně se usmívala, pak ho pohladila po tváři a vroucně šeptala, jak mu děkuje za záchranu její dcery. Na sucho polkl a ustoupil.

„Prosím, pojďte dál, jen odpusťte, není to... Není to pro vás vhodné." Jen se usmála, vešla do chodbičky a zamířila do chalupy. Král ji následoval, stráže zůstaly venku a kováři neušlo, jak obezřetně pozorují okolí.

Když vešel do světnice, našel ženu i rodiče v hlubokých poklonách, jen synek stál s otevřenou pusou před králem, a přitom držel Emu za ruku. Královna u nich dřepěla, hladila Zayna, který byl mimo, ve vlasech, a přitom se pobaveně usmívala, stejně jako král. I ten si klekl a zachytil Zaynovu hlavičku do dlaně.

„Ty budeš Zayn, viď?" „Jo." „Něco pro tebe mám." „Co?!" „Zayne!" Sykl kovář, ale král ho umlčel pohledem. Kolem kováře se procpal sluha, držel v rukou pootevřenou krabici, ze které něco kňučelo. Zaynovi poklesla pusinka ještě víc.
„Nemá jméno, jak mu budeš říkat?" Sluha položil krabici před Zayna, ten se na ni zuřivě vrhl a šokovaně vytáhl malé štěně.
„To je miminko Aury! Měla miminka, Zayne! Taky mám jedno! Jak se bude jmenovat?" Ema sjela na kolínka a hladila strakaté štěně. Zayn trhl rameny a otočil se na maminku.

„Maminko, můžu si ho nechat?" „Zayne, já-" „Doufám, že to dovolíte má drahá." Královna maminku přerušila a zamířila k ní. „Je to poděkování, pro něj, za její záchranu. Vám," Otočila se na svého muže. „Chceme nabídnout něco jiného." „Co?" Šeptla maminka a zoufale pohlédla na tatínka.

Král se beze slova rozešel po světnici. Vzadu v koutě světnice stál stůl, na kterém stála kovová váza s železnými růžemi. Kovář to ukoval jako dárek pro ženu. Král se zájmem zachytil jednu z růži, sjel ji pohledem a až pak se obrátil na kováře.

„To je tvá práce, že?" „Ano, králi." „Byl jsem ve vesnici, obešel jsem pár domků. Chtěl jsem vědět, jaká je tvá práce. Teď si myslím, že jsme mohli rovnou sem. Máš talent." „Děkuji." „Kováři, můj hlavní mistr by potřeboval náhradníka. Má pár učedníků, ale ani jeden mu nesahá ani po kotníky. A upřímně si myslím, že ty ho předčíš. Chci ti jako odměnu nabídnout práci." Kovář pobledl a zachytil se stolu.
„Pracuj pro mě, kováři. Nebudeš na ničem tratný. Tvá rodina u mě najde vše. Poskytnu ti domov, tvé ženě práci a dětem bezpečí a pohodlí, jaké tady nemůžeš zajistit." Jemně zhoupnul kolébku s miminkem. „Vem je i své rodiče a pojď s námi. Tohle," Objevil se znovu sluha, držel truhlici, kterou na králův pokyn otevřel. Uvnitř se třpytily zlaťáky až oči přecházely. „Je to, co si po právu zasloužíš. Ale chtěl bych, abys souhlasil s mou nabídkou. Vím cos mi řekl, ale zimy jsou rok od roku horší, a i když je tu krásně, u mě se budete mít líp."

Kovář na sucho polykal, koutkem oka zahlédl rozpačitost ve tváři rodičů, slzy v očích ženy a doufání v očkách Zayna. Byl to kluk lesa, ale přece jen hrad byl lákadlem.

„Strýčku!" Královna překvapeně zamrkala. Ema a její bezprostřednost kterou tu získala ji překvapily, stejně jako krále. Kováře tahá princezna za ruku, sjel na kolena a ona ho bez zaváhání objala kolem krku. „Strýčku, řekni ano!" Přitiskla se k němu a tentokrát se tvářili rozpačitě královští. Jedna věc byla vidět kováře, když ji držel v náručí, když ji přinesl, tohle se nehodilo, ale přesto král nezasáhl. Trpělivě čekal, co přijde.

„Já..." „Tatínku! Prosím!" K Emě se přidal Zayn, přitulil se z druhé straně i s psiskem v náručí. „To nejde Zayne." „Proč?" „Ano strýčku, proč?" „Em-princezno-" „Strýčku! Já jsem Ema!" Zacukaly mu koutky, pohlédl na malou korunku ve vláskách a neodvážil se zvednout oči ke králi.

„Víš, nemůžeme se jen tak sebrat a odejít, protože-" „Synku, můžeš na chvíli? Omluvte nás, výsosti." Otec ho zbavil dětí a vyšel s ním před chalupu. Když se vrátili, slyšel se, jak souhlasí s královskou nabídkou. Přitom mu v uších zněla slova otce, že na co čeká, tady ho už nic lepšího nepotká. Těch pár krejcarů, co vydělá s bídou stačí na život. Práce pro krále bude sice náročnější ale lepší a on sám moc dobře ví, že se jejich čas blíží. Nebudou tu věčně, a i když chalupu a jejich domov milují, sami si uvědomují, jak je tu život těžší než kdysi. A jestli mají vyměnit vzpomínky za teplo, bezpečí, a hlavně jídlo pro děti, tak to udělá bez zaváhání.

9.

Radost nebrala konce. Jakmile kovář opustil hrad, spěchal král do jejich komnaty. Královna ožila, v očích ji zase plálo a Ema, oblečena v chlapeckém oblečení byla kouzelnější víc jak v šatičkách. Tiskla se k mamince, na tvářích ji zasychaly slzičky a královna vypadala, že už ji nikdy nepustí. Komorné u dveří tiše plakaly a jakmile dorazil, spěšně opustily komnatu.

V tenhle moment končila jeho královská role. Otíral si oči, beze slova se přidal k ženě do postele a obě pevně sevřel v objetí. Drtil je tak, až se Ema tichounce rozesmála, že ji tatínek rozdrtí. Povolil sevření, přesunula se k němu a stulila se mu v náručí. Královna ji chytá za tvář, sklání se, šeptá sladká slůvka a jak je jí líto, že spolu nebyli. Pak se obrací na manžela, chce vědět kdo ji přivedl, kde ji našli.

Král pověděl krátký příběh, na který navázala Ema. Se smíchem povídá o tetě a strejdovi z lesa, o chlapečkovi jménem Zayn i jeho sestřičce a pak z kapsičky vyloví malého, železného koníka.

„To udělal jeho tatínek. Je kovář. Zayn mi to dal. Abych na něj nikdy nezapomněla. Já mu nic nedala. Tatínku, prosím, můžu ho zase vidět a něco mu dát?" „Něco vymyslím. Zítra se tam zajedeme podívat, všichni, když nebude vánice, ano?" „Ano! Koukej maminko, udělal mu i botičky. Teda! Podkovy! Zayn se mi strašně smál, že koně boty nenosí." Ema se dál směje a donutí ke smíchu i rodiče.
Když usnula, král ji přenesl do její komnaty a když se vrátil, našel ženu v slzách. Choulila se k němu, vyděšeně opakovala, že kdyby se Ema nevrátila, umřela by steskem. Nedokázala by bez ní žít a jemu se omlouvá. Způsobila mu svým stavem tolik starostí, a přitom on sám se šíleně bál. Konejší ji, tiskne k sobě a slibuje že se to už nikdy nestane. Když i ona usnula, vyšel z komnat a nechal si zavolat purkrabího i štolbu.

Jako první dorazil štolba. Aniž by počkal na vyzvání, ihned ode dveří oznamuje, jak je celý hrad nadšený, že je princezna zpátky. Nikdo nedokáže vyjádřit, jakou radost cítí. Král pokyvuje a konečně dostane možnost sdělit, co po něm chce; na ráno připraví jeho koně. Chce se podívat do vesnice a jakmile se vrátí, připraví koně i pro královnu a s družinou se vydají do Černého lesa za kovářem. Štolba přikyvuje, vše bude, jak si král přeje. Odchází s úsměvem a vůbec nepostřehne, když míjí purkrabího, jak je bledý.

„Můj pane-" „Dlužíš kováři svůj život." Aniž by se na něj otočil, dál se díval z okna a v odrazu viděl, jak se purkrabí chvěje. „Ano." „Nikdy by mě nenapadlo, že budu smrtí vyhrožovat svému služebnictvu." „Králi... Já vím – vím že jsem vás zklamal. Nijak tohle selhání neodčiním. Ale přísahám, už se to nikdy opakovat nebude." Rozvážně kývl král hlavou a obrátil se. „Ten malý domek, při západním křídle." „Co s ním?" „Mateusz už stárne, nemá za sebe náhradu a myslím, že tenhle kovář by nebyl špatnou volbou. Zítra mu učiním nabídku, aby přijal místo jako hlavní hradní kovář. Chci, abys hned zítra ráno vzal pacholky a podíval se s nimi na ten domek a zařídil ho pro kovářovu rodinu. Pokud bude souhlasit, chci, aby zde měl příjemný život. Tak jako vy všichni. Zařiď, aby byl domek připravený pro jejich nastěhování. A chci vědět, můžeme zajistit práci pro jeho ženu?" „V kuchyni, pane. Kuchařovi chybí hlavní kuchtík. Ale pomocná síla by mu taky pomohla." „Dobře, zařiď domek, oznam kuchaři, že bude mít novou posilu a Thomasi." „Králi?" „Vím, že tvoje selhání nebylo záměrné. A vím, co se mně povídá. Ale nebudu se omlouvat, a přesto doufám, že můžeme být dál přátelé." „Výsosti!" Purkrabí se k němu rychle rozešel, sjel na kolena a chytil jeho ruku.

„Nikdy bych záměrně neudělal nic, čím bych vás poštval proti sobě. Tohle selhání mě bude pronásledovat do konce života. Nikdy bych si neodpustil, kdyby to princezna nepřežila a já vám přísahám, že se to opakovat nebude. Vaše milost je pro mě vším a máte mou bezmeznou věrnost." Se slovy díků opustil sál a když král osaměl, hořce se pousmál.

Musel být tvrdý, musel všem dokazovat, že jeho je právo veta, že on je tu pánem ale přesto doufal, že strach jeho poddaných vykoupí lidským přístupem k těm, co si ho zaslouží. V jeho království není a nebude místo pro lichváře, podvodníky, zloděje a vrahy. Každý, kdo takto zhřeší, bude po zásluze potrestán.

10.

Kovář hledá očima ženu, má v očích nejistotu, stejně jako ona. Pak však přikývne a obejme jejich synka, stejně jako Emu, která se radostí k nim přitočila a sápala se jí po sukni do náruče. Střelil pohledem po královských, sledovali to s jemným úsměvem, král mu věnoval úsměv a rozhlédl se po sednici.

„Zima se zhorší kováři, nebude to trvat dlouho. Pošlu sem hned svoje pacholky, pomohou vám s věcmi. Vezmou i povoz. Dojedou s ním tam, kam to jen bude možné. Není důvod otálet." „Králi, můj pane. Dovolte mi vás požádat, abyste u nás pojedli. Žena vařila celé ráno, pekla koláče. Není to mnoho a rozhodně to není to, na co jste navyklí ale přijměte mou nabídku. Prosím." Šeptl kovář lehce přidušeně. Není to přece jen příliš troufalé?
Král se otočil ke stolu a znovu se pousmál.

„A je i polévka? Ema si ji nemohla vynachválit." S úsměvy všichni dospělí hledají očima děti. V první moment to vypadalo, že se ztratili ale dědeček se dal do huronského smíchu s pohledem upřeným k peci; obě děti společně s psiskem seděli nahoře a zuřivě kousali koláče.

11.

„Kam zase mizíš?" Zayn proběhl místností, sebral vestu a zabrzdil u dveří. „Ven?" „Co mi tak pomoct v kovárně, hm? Už by bylo na čase, aby ses dal na učení. Síly máš dost." „Tati..." Protočil chlapec oči a uhnul před pohlavkem. Dědeček akorát přicházel a viděl to, co kovář zády vidět nemohl. Zayn jen sykl a ušklíbl se.
„Zítra, prosím." „Kam se vůbec chystáš a s kým?" „S Emou, do stájí." „Zayne, co jsme ti říkali?! Je to princezna! Už dávno odzvonilo dětským hrám. I ona má své povinnosti, které na rozdíl od tebe nepochybně vzorně plní." Zayn potlačil uchechtnutí.
Ema byla vším ale rozhodně nebyla tou vzornou. Nelhal, mířili do stájí ale za nimi, díky svým dětským toulkám po hradě a okolí našli rozbitou ohradu, která obrostla keři a nikdo netušil, že tudy utíkali do lesů. Jakmile vběhli do lesa, do vykotlaného stromu skryli její korunku, stejně jako střevíčky a bosky se spolu rozběhli po mechu do útrob lesa. Jako děti si tam hráli, teď, kdy se jim překlenulo patnáct let mizeli do hlubin jen, aby mohli být sami. Nikým nerušení a neviděni. Procházeli se, koupali se v řece, povídali si a blízkost mezi nimi sílila každou společnou chvílí. Purkrabí se mohl zbláznit, pověřil jejich hlídáním všechny, bez ohledu na funkci ale stejně se dokázali ztratit. Král se jeho nářkům smál, věřil že je s kovářovic synkem v naprostém bezpečí a dokud byli malí, nechával je být. Až poslední měsíce se rozhodl, že je na čase, aby se Ema začala učit co znamená být princeznou. A o to víc si útěky užívali.
Zayn pomáhal kde byla potřeba s vědomím, že za nějakou chvíli skončí jeho bezstarostnost i volnost a otec si ho vezme do učení. Stane se stejně jako on kovářem a možná jednou bude sám tím hlavním, královským. Ema se během rán a dopolední učila způsobům, něžné střevíčky nahradily ty na podpatku, po zámku a jeho okolí se pohybovala jako něžná laň, upravena do posledního detailu. Prsty mívala rozpíchané od vyšívání, učila se jazykům, věrouce, literatuře. S otcem vedla po večerech debaty o vedení království. S matkou sedávala u čaje a ta ji učila, jak konverzovat, jak se usmívat, jak se smát, jak dýchat v těsných živůtcích a korzetech. Jenže když padlo odpoledne a oni mohli tomu všemu utéct, svět kolem nich skončil a byli jen spolu. Stejně šťastní jako ty malé děti.

„Je to kamarádka." „Zayne." Dědeček ztěžka dosedl na lavici a pousmál se. „Může být tou nejlepší kamarádkou, ale je hlavně princezna. Nezapomínej na to. Ještě rok, možná dva a odejde." „Kam jako? Proč by měla?" „Protože se jednoho dne vdá za někoho, kdo pomůže králi v těchto dobách." Dědeček se hořce pousmál.
Přesně před rokem se strhla válka, sousední království se rozhodlo, že připraví zdejší lid o vše dobré, co tu kdy měli. Vtrhli na jejich území bez jediného varování a bitva stála mnoho životů. Král s vojskem neváhali ani vteřinu, bránil svoje království, svůj lid ale i tak byly ztráty obrovské. Na obou stranách. Teď panovalo období nevyřčeného míru, vedlejší král jen sbíral sílu a jejich král netrpělivě čekal na den, kdy znovu zaútočí. A stejně jako sbíral síly, tak sháněl pomoc v jiných zemích.
Zvědové zjistili, že převaha začíná být pomalu větší, nezbývalo než doufat, že se brzy objeví někdo, kdo projeví zájem o princeznu a vypomůže ve válce.

Zayn semkl rty. Nedokázal si ani představit, že by o ni přišel. Na to ji měl až příliš rád.

„Pro něj ale není jen kamarádka." Ozval se pobavený hlásek. S košem ovoce se objevila Cassandra. Pobaveně si bratra prohlížela, ten zrudnul a nečekal na nic dalšího. Vyběhl ven a utíkal do stájí. Vždy doufal, že se Emě povedlo utéct nepozorovaně. Jakmile prolezl ohradou, pousmál se. Zamávala na něj od lesa, dal se znovu do běhu a jakmile ho skryly větvě, zvolnil a s úsměvem si přebral od Emy korunku i střevíčky. Vyhoupl se na strom, schoval věci dovnitř a ruku v ruce běželi dál.

Několik hodin strávili blouděním po lese, povídali si, smáli se snaze komorné dnes Emu naučit chodit ze schodů na podpatcích, aniž by se musela dívat pod nohy. Stálo ji to několik pádů a komorná přestala, až když Ema fingovala pád ze schodů, který měl dopadnout jako vyvrknutý kotník.

„Emo?" „Jo?" Pomalu se vraceli, byl nejvyšší čas. Na hradě se bude podávat večeře.
„Chtěla by ses vdát?" „To je nabídka?" Zasmál se, do tváří se mu vehnala červeň. „Kdyby ano, zlobila by ses za to?" Její tváře znachověly, zastavil se a čekal co odpoví. Dívala se na jejich nohy, zabořené v měkoučkém měchu. Pousmál se, když si všiml, jak jí zrudly i špičky uší. Zvedl ruku a zachytil ji za tvář.

„Mám tě rád." Zahleděla se mu do očí, v těch jejích se okamžitě ztratil. Beze slova se k němu přitiskla, sevřel ji a pevně stiskl. Její ruce se mu omotaly kolem těla, pak zvedla hlavu a přitiskla rty na jeho.
„Souhlasila bych." Špitla, když se odtáhla.

12.

Ani se nedivili, když sotva vyběhli ze stájí, zjevil se štolba. Zayn měl tušení, že za ty roky vypozoroval kudy mizí, ale nikdy je neprozradil. Spráskl ruce nad špinavými chodidly a zahleděl se na Eminu hlavu. „Děvče moje, kde je korunka?! Já z vás jednou zešedivím. Honem do komnaty, už je po vás sháňka. Tebe hledá otec synku a král se rozhodl večeřet dříve. Honem má milá, utíkej se upravit. A nezapomeň na korunku!"
Zayn se otočil k lesu, může se pro její věci vrátit. Úplně na to zapomněli. Ve chvíli, kdy souhlasila, zatočila se mu hlava. Znovu se k němu přitiskla a několik dlouhých minut tak jen v objetí stáli. Pak se dali do běhu, padla tma a bez jediného slova utíkaly přes pole zpátky, jako kdyby je někdo pronásledoval.

„Běž domů synku, než se kovář rozzlobí." „Její věci-" „To počká, spěchej." Popohnal ho štolba kupředu. Princezna dávno zmizela v útrobách hradu a on, na poslední chvíli, před dveřmi domku strkal nohy do kádě, aby smyl pozůstatky lesa.

Jakmile byli po večeři, maminka se vytratila společně se sestrou do kuchyně, královští už pomalu budou nepochybně po večeři. Ještě museli dodělat práci a pak si mohli v klidu lehnout.
Babička klimbala, stejně jako dědeček a Zaynův pocit, že se nevyhne nepříjemnému rozhovoru se ihned zhmotnil.

Poklidil po večeři a chystal se zmizet do podkroví, kde měl své místo.

„Počkej hochu." „Ano, tati?" „Když jsi utekl, ptal jsem se Cassandry na to, co řekla. Je to pravda?" „Co má být pravda?" „Zayne, nedělej ze mě hlupáka. Máš Emu rád?" „Je to kamarádka, jo, mám ji rád." „Synku..." Kovář poklepal na lavici, Zayn přisedl a nejistě na něj pohlédl.

„Dokud jste byli děti, bylo to jiné. Teď už přece víš, že to jiné být nemůže. Je tu tolik pěkných děvčat a všechny na tebe dělají oči. Můžeš si vybrat svou princeznu z nich." Zayn se ušklíbl. Sám byl jen obyčejný pacholek ale rozhodně nestál o žádnou z nich. Nešlo mu o to, čím Ema je ale kdo je.
„Mám ji rád tati, je to kamarádka. Vyrostli jsme spolu... A ne, žádné děvče se mi tu nelíbí." „Ale Ema ano...?" „Je krásná." „Velmi. Vyrostla z ní krásná slečna. Ale jak už jsem ti řekl, ona je princezna. Ty jsi jen syn kováře a jednou z tebe bude kovář. Opravdu si myslíš, že by král souhlasil abys zaujmul jeho místo?" „Jako že bych byl král?" Zayn se tiše ale upřímně rozesmál, přitom vrtěl hlavou. „Netoužím po koruně." „A po Emě?" Zrudl, chtě nechtě, otec uhodil hřebíček na hlavu. Na rameni mu přistála mozolnatá dlaň.

„Zapomeň na ni, chlapče. Ona je princezna. Nemůžeš ji mít. Dětství skončilo. Zítra nepůjdeš pomáhat tam, kde je potřeba. Mluvil jsem s králem, vezmu si tě od zítra do učení. Naučím tě být kovářem. Oba počítáme, že jednou tu budeš ten hlavní. Ale kovář. Máš síly za dva, možná za tři. Je na čase, abys dospěl. A ona dospěje taky. Vím, že jste si dělali srandu z jejího učení, ale to už skončilo. I pro ni je připravena nová etapa. Teprve teď se začne učit, pořádně, etiketu. Bude z ní dokonalá princezna a jednou i královna. Už žádné společné toulky hochu. Zítra ti začne dospělý život."

Těžce se otec zvedl a znovu mu stiskl rameno. Chtěl, aby se na něj syn podíval, ale nemohl. Oči měl zalité slzami a nechtěl to dát najevo.

„Je mi to líto Zayne, opravdu. Ale musíš to pochopit." Políbil ho do vlasů a jemně ho pohladil po zátylku. „A neboj se, za nějaký čas ti do oka padne nějaká dívka. Ať už odtud nebo z vesnice." Kovář odešel a Zayn polykal slzy.

Když zvedl hlavu, setkal se s něžným úsměvem babičky. Otřel si tváře a vytáhl se na nohy.

„Zayne." „Teď ne." „Zayne!" Měl se k odchodu, ale zastavil se a vrátil se k babičce. Ta natáhla ruku a jemně mu setřela cestičku slz.

„Má tě taky ráda, viď?" Přikývl a zkřivil ret. Málem se rozplakal nahlas. „Nejsem tak chytrá jako tvůj táta nebo ty, ale jedno vím jistě." „A to je co?" „Že láska je silnější než cokoliv jiného. Jen musíš vydržet." „Jsem jen kovářův syn." „Ano, jsi. Ale myslím, že kovářův syn může být mnohem víc, než princ nebo král. Vydrž chlapče, jestli tě má opravdu ráda, dopadne to tak, jak to dopadnout má. Jen se nestav proti vůli otce a krále. Se zlou by ses potázal." Přikývl, ztratil se u sebe a když ráno vstal, cítil se přesto bídně.

Otec ho ihned odvedl do kovárny. Jako děti tu bývali často, sledovali otce a jeho pomocníky při práci, teď už si ale přitom hrát nemůže. Otec mu vše vysvětluje, snaží se pečlivě poslouchat, když ho učí nástroje a jak má s nimi pracovat, lituje že si nevzal deníček a pero. Ema si už jako malá vzala do hlavy, že ho naučí to, co učí ji. Psaní i čtení mu nedělalo problém, a když král zjistil že ho Ema učí a je šikovný, dovolil mu, aby se mohl učit s ní. Věda s čísly pro něj nebyla vědou ale zábavou a v tomto případě, byl on ten, co učil Emu. A teď by se mu zrovna psaní hodilo. Nemusel by si tak vše naráz tlačit do hlavy.

„Tak pojď hochu, začneme základy. Ale musíš se zapojit rychle. Každá ruka je nyní dobrá." Střelil pohledem na konec kovárny. Po zemi se kupila hromada zbraní, která čekala na opravu. A desítky dalších musí vyrobit do zásoby.

Ten den, poprvé za ty roky, co žili na hradě se s Emou nesetkal. Dávno padla tma a stále byl v kovárně. Už jen s otcem. Ten se nemýlil, Zaynova síla se hodila, s kladivem máchal jako kdyby to bylo pírko. Byl učenlivý a když se překlenulo odpoledne, už společně s ostatními pracoval na mečích. Nebylo to úplně dokonalé, ale nepochybně bude stačit několik dní a nebude poznat, kdo meč ukoval. Jestli pravý kovář nebo jeho syn v učení.
Dávno přestalo kladivo mlátit, seděl s otcem před kovárnou a připravovali na topory háky s bodci. Zítra ho čeká jejich sváření k sobě. Ale jak řekl otec, co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Dávno propustil ostatní, ale u synka to udělat nehodlal. Nerad ho trápil, ale musí na Emu zapomenout. A práce mu k tomu pomůže. Nebude mít čas vymýšlet hlouposti.

Když konečně dorazili domů, padl do lůžka ani netušil jak. Usnul, jako když ho do vody hodí a ráno, když ho otec budil, byl rozlámaný a bolelo ho celé tělo.
Otec se pobaveně usmíval, konejšivě ho rozcuchal a s těžko potlačovaným smíchem ho uklidňoval, že ještě pár dní a nepřijde mu, jak je zbitý z těžké práce.

Ihned po snídani zamířili do kovárny. Dal se do práce, sledoval i ostatní a učil se z jejich stylu práce. Když se překlenulo poledne, vytratili se všichni na oběd. Otec ho vyzval, aby šel stejně jako on, ale odmítl. Zbývalo ještě několik halaparten, chtěl to dodělat. Doufal, že když bude mít hotovou práci, pustí ho otec alespoň o chvíli dřív. Zaběhne za štolbou, poprosí ho, aby něco dal Emě. To něco ukrýval v kapse kalhot a doufal, že ta slova, co použil Emu nezklamou a neublíží ji.

Ne, nebyl rozhodnutý se vzdát něčeho, co mu bylo tak milé. Co si získalo jeho srdce i duši. Jen potřeboval trochu času, aby otce ukonejšil. Aby polevil, aby mu navrátil trochu volnosti, kterou bude moct sdílet s ní.

Chvíli poté, co otec odešel, objevila se Cassandra. V košíku mu nesla oběd, vyslala ji matka. Rozhodně mu nechtěla ublížit, ale kdyby mlčela, nic by otec nevěděl. Nebo, možná věděl, ale nemusel by nic říct nahlas.
„Maminka ti posílá oběd, kováři." Zvedl oči a úsečně kývl. „Zlobíš se?" „Co myslíš?" „Nedošlo mi to, bratříčku, já... Mrzí mě to. Neměla jsem to říkat." „Když jsem ti řekl, že ji mám moc rád, nenapadlo mě, že to hned vyzvoníš." „Neřekla jsem to hned. Mlčela jsem dlouho." „A měla jsi mlčet dál. Cass..." Zavrtěl hlavou a škubl s sebou, když ho sestra zachytila za paži.
Nemohl vydržet oblečený, stejně jako otec i ostatní, měl na sobě jen kalhoty a zástěru. Pot z něj lil, bylo mu neskutečné teplo a svlečení košile zajišťovala jen mírnou formu úlevy, za to však hrozilo víc popálenin. Stihl se popálit sotva začali, nevšiml si, že jeden z můžu se otáčí i s rozžhaveným kusem železa a vešel mu přímo do rány. Odskočil, ale i tak se kůže spálila a mast, kterou mu otec ihned dal, dokázala zmírnit bolest velmi rychle. Kdyby na to teď Cassandra neupozornila, zapomněl by snad úplně.

„Bolí to?" „Trochu. Nevím. Nemám čas na to myslet." „Zayne, mě to vážně mrzí." „Tys mě nespálila." Cass se pousmála a objala ho. „Dnes jdu pomáhat služebným. Když Emu potkám, mám ji něco říct?" „Raději ne. Hlavně už nikomu nic neříkej." Kývne, zmizí. Znovu se dal do práce, halapartny byly hotové. Beze slova přešel ke kovadlině a začal pracovat na dalších bodcích. Buší kladivem, nedívá se napravo ani nalevo.

„Nemohl jsi přijít?" Škubl s sebou. Na zádech mu přistála drobná dlaň. Otočil se a spatřil Emu. Musela utéct, z hradu vyběhla stráž. Míří rovnou ke kovárně.
„Ale ne..." „Támhle!" Sykl Zayn a trhl hlavou k bedně, kde byla další kladiva. Ema se skrčila, jen obtížně poskládala sukni, aby nevykukoval ani kousek. Znovu se dal do práce.

„Hochu, neviděl jsem princeznu?" „Princeznu?" „Ah bože, Zayne... Emu. Zase utekla." „Ne, neviděl." Stráž si povzdechla, znovu projel očima kovárnu a pak se pousmál.
„Kdybys ji náhodou viděl, vyřiď ji, že u boční brány nebude strážný tak tři minuty. Má čas se vrátit nepozorována." Zayn překvapeně zamrkal a stočil oči na místo, kam se stráž dívala. Cípek šatů vykoukl... Teatrálně semkl víčka, strážný se pousmál a beze slova se rozběhl zpět do hradu.

Zmizel, Ema se s jeho pomocí dostala na nohy a nervózně se rozhlédla kolem sebe.
„Neodpověděl jsi. Nemohl jsi, nebo nechtěl?" „Nechtěl? O čem to mluvíš?" Otřel si špinavou dlaň, do ještě špinavější zástěry a zachytil ji za tvář. Semkla víčka a dotkla se jeho tváře.
„Bude z tebe kovář..." „A z tebe dokonalá princezna." Odfrkla si, pohodila hlavou a pak se k němu přitiskla. „Kdy se uvidíme?" „Nevím." Šeptl zlomeně, objal ji a opřel si bradu o vršek její hlavy.
„Na, tohle si přečti až budeš sama. Neutíkám, rozumíš? Ani se nevzdávám. Musíš se vrátit. Nejsem si jistý, jestli další stráž bude tak ochotná." Přikývne, schová složený papírek do dlaně, udělá dva kroky a pak se k němu vrátí.

„Pořád to platí, co jsem řekla v lese. A nikdy to platit nepřestane." Něžné, nevinné políbení na rty, pak se rozběhla podél cesty k boku hradu.

Sledoval ji, dokud mu nezmizela z očí a znovu se dal do práce. Nic jiného dělat nemohl.

13.

Dny v kovárně se překlenuly do týdnů, ty do měsíců a ty do roků. Než se nadál, táhlo mu na dvacet. Z učedníka se pomalu stával mistr. Práce mu šla od ruky, otci byl k ruce a jeho výtvory i zbraně, chválil sám král.
Válka se vrátila s razancí, sotva odklepl první rok v kovárně. Další rok přinesl jen spoustu válčení, spoustu zmařených životů rytířů a vojsk. Poslední bitva připravila o život málem i samotného krále. Snad jen zázrakem unikl smrti. A v neposlední řadě, přinesla i mnohem více práce. Práce v kovárně neutichala ani večer. Dlouho do noci, se v tichu kolem hradu rozlévalo bušení kladiv do kovadlin, foukání měchy a tlumené hlasy kovářů, když si v krátkých časech dovolili dát tělu oddech.

Změnil se ve statného muže, zesílil, tělo měl zjizvené od popálenin a měl pocit, že nedokáže s něhou už držet v mozolnatých rukou ani malé kotě, natož dlaň nějaké dívky. Děvčata na zámku na něj dělala oči, jak by řekl otec. Přes dcery služebnictva a čeládky po nové, mladé služebné. Ale on měl oči pořád jen pro tu jednu.

Stejně jako on, za ty tři roky se Ema změnila. Z odrostlé slečny se stala princezna a hlavně dívka, které se nemohla rovnat žádná jiná. Vyrostla do krásy, byla tak spanilá, jak si kdysi nedovedl představit ani v těch nejdivočejších snech. Světlé vlasy byly snad po pás, v něžné tváři seděly dva drahokamy divokého lesního porostu, orámované tmavými řasami. Rty připomínaly temnou barvu jahody, které slunce dopřálo nejvíce světla. Když promluvila, hlas měla protkaný něhou a její smích zněl jako když zvoní ten nejčistší křišťál.

V ten den, kdy ji dal psaní věřili oba tomu, že se stýkat mimo hrad nepřestanou. Několikrát se jim povedlo setkat se u lesa, ztratit se v jeho hlubinách a být jen dětmi, jako kdysi. Jenže postupem měsíců, se schůzky vytratily. Už ji mohl spatřit jen na nádvoří, když v doprovodu komorných mířila na procházku do zahrady. Ty momenty stejnou měrou nenáviděl, jako miloval.
Vnímal její pohled, dívala se jen na něj, v očích měla bolest ze ztráty, stejně jako on. V ten moment nedokázal ani pořádně pracovat. Jen proto, aby otec nepojal podezření, snažil se předstírat, ale šlo to obtížně. Jakmile zmizela z dohledu, měl ji stále před očima a při každém náhodném setkání trpěl víc a víc.

Otec mu dal za ty roky zabrat, byly dny, kdy ráno nemohl ani vstát a díky válce, nebyl čas k odpočinku. Ani teď, když království zvítězilo a sousední král odtáhl s nepořízenou, nebylo času nazbyt. Válka může znovu vypuknout. Kováři pracovali dnem i nocí, vesnice v podhradí byla na pokyn krále přesunuta a stalo se z ní cvičiště pro vojsko. Sám se chtěl přidat, což otec nedovolil. Jako kovář byl relativně v bezpečí a byla ho tu potřeba. Ale vnitřně s tím nesouhlasil. Nestál o válku, nechtěl v ní padnout, ale kdyby z něj byl rytíř, mohl by požádat o princezninu ruku. Teď mu nezbylo nic než poslouchat hloupé řeči rytířů v zácviku, které napadlo to stejné.

Pokaždé když Emu spatřil, bylo to jako kdyby mu do srdce něco vrazilo na tisíc jehel, ale když zmizela, dal by za tu bolest vše, co měl, jen aby ji znovu viděl.

„Kováři, přidáš se?" Zvedl nečinně hlavu. Musel do hradu, král si ho nechal zavolat. Ani zdaleka se nepodobal otci; když jeho volal král, než se k němu vydal, snažil se dát do pucu. Zaynovi to bylo jedno. Upocený, s koženou zástěrou mířil přes nádvoří k zámku. Zdejší omladina si o něčem špitala v kroužku. Potlačil zkřivení rtů při pohledu na děvčata, která se na něj naculovala a mezi s sebou si něco špitala.

„K čemu?" „Bude Valpuržina noc." Chlapci zavýskli, děvčata se pobaveně rozesmála. Zayn se pousmál a zavrtěl hlavou v nesouhlasu.

„Proč kováři? Otec tě nepustí? Může být klidný, naše jasnost tam nebude." Ustrnul v chůzi, otočil se a sjel čeládku pohledem. Zlostí zkřivil rty. Doteď si ji nevšiml, Cassandra se křečovitě usmála a sklopila hlavu. Udělal dva rychle kroky, chlapci s sebou trhli ale dostat se blíž nestihl. Za paže ho kdosi chytil a prudce k sobě otočil.

„Ne synku, ne teď, ne takhle a ne tady." Štolba se objevil odnikud a pevně mu paže stiskl. Zayn si jen odfrkl, vyškubl se mu a zamířil znovu bráně do hradu.

„Chlapče můj milý, pojď dál." Král si hověl na trůnu, spokojeně se usmíval a Zayn jen obtížně přinutil tělo k pohybu. Přítomnost královny ho netrápila ale na třetím, menším trůnu, seděla Ema. Cítil její pohled, ale nemohl na ni hned pohlédnout. Zamrzl by.
Přistoupil co nejblíže a uklonil se. Prvně králi, pak královně a nakonec, s pohledem upřeným na Emu se hluboce uklonil i ji. Stejně jako její rodiče, pokynula mu hlavou a věnovala mu široký úsměv. Koutky se mu jemně stočily vzhůru a až když si král odkašlal, narovnal se a odtrhl zrak od princezny.

„Můj králi, co si žádáš?" Jako malý se nikdy nenaučil vůči králi zdvořilostem, jaké si zasloužil. Měl vůči němu respekt, ale to bylo vše a byl jediné dítě v království, kterému to král dovolil.
„Chci abys mi něco vyrobil." „A to?" Král pokynul, sluha přinesl na papíru náčrtek.

„Koruna? Další?" Královi zahrál kolem očí úsměv, královna semkla v pobaveném gestu víčka a Ema se tiše rozesmála.

„Chlapče, tvá prostořekost mě nikdy nepřestane udivovat, stejně jako bavit. Pojď, projdeme se spolu." Znovu se uklonil královně s princeznou a když vycházel za králem ze sálu, nemohl odolat a otočil se. Ema na něj hleděla, bez mrknutí. Měla v očích smíchán smutek s radostí a její rty se beze slova zkroutily v jeho jméno. Semkl víčka, když oči otevřel, všiml si, jak jí po tváři uteklo několik slz. Pak dveře zapadly a stráž zaujala svou pozici.

14.

„K čemu další koruna?" Vyšel za králem do zahrady. „Není má, hochu." „Dárek pro královnu?" „Ne, pro princeznu." Zvedl oči a zahleděl se do barvy, kterou Ema podělila.
„Víš, jaká je doba Zayne, nevím, zda bych další válku vyhrál. Království je oslabené, ti nejlepší z rytířů padli v boji a vycvičit nové se zdá jako obtížný úkol. Nemají nemenší představu, co znamená boj na život a na smrt. Boj s vědomím, že pokud království padne, zničí se vše, co jsme tu kdy vybudovali. Snažím se, i přes to, jak moc jsem nepochybně v očích některých krutý, zajistit klid, mír a bezpečí všem co tu žijí. Ale oni, ještě to jsou vlastně děti, co nepřemýšlí, jaké následky by z toho byly." „Odpusť králi, jak s válkou souvisí korunka pro Emu?" „Pro princeznu chlapče. Už dávno není jen Emou." Přikývl, uklonil se ve znamení omluvy.
„Dostal jsem zprávu. Král Jindřich ze Severního království má syna, prince Phillipa a ten, podle všeho by se chtěl stát princezniným chotěm." „Korunka k zásnubám?" Měl pocit, jako kdyby to zaskřehotal. Hlas se mu chvěl a mohl jen doufat, že si král ničeho nevšiml. Ten však jeho projevy nevnímal. Spokojeně se usmál a přikývl.

„Král Jindřich má vojsko dvakrát takové, jako je mé. A není to jen kvůli tomu. Myslím, že s Phillipem by měla Ema krásný život." Zmohl se jen na kývnutí.

„Abych byl upřímný, Zayne. Ema o tom prozatím neví. Korunku bere jen jako můj rozmar, dopřát ji k narozeninám něco nového, krásného, a to můžeš vytvořit jen ty. Návrh kreslil malíř, ale hádám, že se ho nebudeš držet tak jako při žádném z mých požadavků a naprosto to chápu. Není kováře, co by dokázal tak kouzlit jako ty. Máš zcela volnou ruku, vytvoř korunku tak, jak ji uznáš za vhodnou pro princeznu." Znovu jen přikývl, král ho poplácal po rameni a kývl; mohl odejít.

Jakmile opustil nádvoří a vyšel ven, odhodil zmuchlaný kousek papíru. Místo do kovárny, stočil kroky ke stájím a za pár minut byl v lese. Beze slova zamířil ke stromu, kam schovávali střevíčky a korunku a vylezl do větví. Tady nebyl nikdo, kdo by mohl vidět jeho slzy.

Do kovárny se vrátil o několik minut později a beze slova se dal do rozdělané práce. Na korunku měl čas, ale vnitřně s tím bojoval. Dokáže vytvořit něco, co bude sloužit jako dar k zásnubám, které nebudou jeho?

Netrvalo dlouho a první z kovářů, se ihned ptá, co si král žádá. Otec se narovnal a sám netrpělivě čekal, co jim odpoví.

„Korunu." „Zase?" „Pro princeznu, jako dárek." Otec s úlevou vydechl a pousmál se. „Bál jsem se, co se stalo. Jako obvykle, když si tě nechal král zavolat. Slouha vypadal, že se něco stalo, když přiběhl. Nedivím se, synku, že si vybral znovu tebe. Nikdo nepracuje tak jako ty. Jsem na tebe hrdý." Křečovitě se pousmál a přikývl.

15.

„Ale proč? Já-já tomu nerozumím!" „Emo, drahoušku, uklidni se." Matka ji bere za ruce, přitom se zlostně podívá na manžela. Ten se slovy, že jak řekl, tak bude, odchází a zanechal je v jídelním sále.

„Já-já nechci! Tohle mi nemůžete zakázat." „Nic ti nezakazujeme Emo. Ale už je na čase dospět. Musíš vkročit do dospělého života a toulky s kovářovic chlapcem do něj nezapadají." „Nezapadají do něj? Ty toulky nebo to, že je to syn kováře." „Emo!" „Matko, ale...!" „Já ti rozumím." „Ne, nerozumíš. Kdyby ano, nesouhlasila bys s otcem!" „Ale ano Emo, opravdu ti rozumím. A naprosto tě chápu!" „Ne, nic nechápeš!" „Chápu, že ho máš ráda!" Emu ztuhla a uslzeně na matku pohlédla.

„Chápu to Emo, opravdu. Vyrostli jste spolu a kdybys ho neměla ráda, snad bych se tomu i divila. Je mi jasné, že tvoje srdíčko po něm touží, ale to nejde. Ano, je to syn kováře. Je to syn muže, který je pro nás přínosem, ale není urozený a ty nejsi děvečka. Tomuhle by otec nikdy nepožehnal. Buď rozumná." „Jak mám být rozumná, když moje srdce říká něco jiného?" Královna se shovívavě usmála a objala ji.

„Jen čas tomu pomůže. Teď bude důležité, zaměřit se na tvou výchovu. Bude to jiné než doposud. Ale se vším ti pomohu a slibuji, že z tebe bude naprosto dokonalá princezna, hodna být jednoho dne královnou. Ty musíš udělat jedinou věc, splnit otcovo přání a nebudeš se už s ním stýkat. Bude to bolet, velmi bolet, ale je to důležité. Abys věděla, otec si nechal kováře zavolat. Nevím přesně o čem mluvili, ale vím, že Zayna vezme do učení a bude z něj kovář, který si jednoho dne vezme nějakou děvečku. A že pro blaho všech bude nejlepší, zamezit vašemu kontaktu." „Blaho všech? A co já a Zayn? Nás se to netýká?!" „Emo, musíš to pochopit. I když se budeš bránit, ničemu tím nepomůžeš. Syn kováře a princezna? Má milá, nebuď bláhová."

Matka vstala a pak ji vzala hlavu do dlaní.

„Když jsem se s tvým otcem potkala, nechtěla jsem ho. I já byla zamilovaná do jiného. Stejně jako Zayn, nebyl urozený. Byl to syn lovčího, se kterým jsem rostla. Ale tvůj děd, tomu tak chtěl a já musela svolit a vzít si za může tvého otce." Ema pootevřela v údivu ústa. Matka ji jemně čelist pozvedla a konejšivě se usmála.

„Nebyla to láska, co jsem v prvních dnech cítila a myslela jsem si, že ji nikdy nepocítím. Ale pak... Zamilovala jsem se do něj a pak mi dal tebe. Miluji ho tak moc! A vím, že u tebe to bude stejné, jednou. Až se objeví ten pravý i pro tebe."

Měla tolik otázek, ale matka ji nedala prostor. Spěšně opustila jídelní sál a Ema osaměla.
Po návratu do komnaty proplakala celou noc a krátké setkání se Zaynem v kovárně ji donutilo proplakat několik dalších nocí.
Ve šperkovnici ukryla jeho dopis. Četla ho tolikrát, že už znala slova nazpaměť.

„Nevzdám se tě. Vím, že jsme pořád děti a že nejsme stejní. Nejsem urozený a nikdy to nic nezmění. Nebudu princem ani rytířem. Nikdy tě nebudu hoden, ale nikdy tě nepřestanu milovat. V lese, když jsem ti řekl, že tě mám rád... Neměl jsem odvahu říct, že tě miluji. Říkám ti to teď a vím, že to stejné cítíš i ty. Budu bojovat Emo, o tebe, o to být s tebou. Ale teď to nejde. Otec mě nepustí z dohledu. Netuším kdy se uvidíme, jen doufám že to bude brzy. A i kdyby se stalo, že by nám král zabránil, věř, že nikdy nebude žádná dívka po mém boku. Chci jen tebe, ať mě to stojí cokoliv. Zamiloval jsem se v ten den, kdy jsem tě našel v kůlně, jen jsem netušil, co ten pocit znamená. Teď to vím a nikdy nebude nikdo, kdo by mi to, co k tobě cítím vzal, nebo tě nahradil."

Po prvním přečtení proplakala celou noc, stejně jako pokaždé, když dopis vzala.
Několik prvních týdnů po setkání v kovárně se neslo v duchu skrývání v lese, když se mohl ztratit a štolba, který se rozhodl jít proti nařízení krále, jim dělal prostředníka, aby jí vyřídil, kdy má být na místě.
Trávili spolu čas procházkami, povídali si o všem a o ničem a tam, ukryti ve stínu kapradiny, poprvé zašeptala že ho miluje. Kdyby věděla, že to bylo naposledy co spolu mohli být, ztvrdila by svá slova pravým polibkem na důkaz vážnosti. Místo toho ji zbyly jen oči pro pláč a možnost dalšího setkání zcela vymizela.

Z okna komnaty měla výhled ke kovárně, strávila hodiny a hodiny jen proto, aby ho mohla alespoň na chvíli spatřit a pokaždé, když vyšel ven, srdce se jí zběsile rozbušilo.
Čas plynul, měsíce se překlenuly v roky a stále jediná možnost, jak ho spatřit, byla před kovárnou. Jen občas ho potkala na nádvoří. Chodil tam minimálně, mezi omladinu se nezapojoval, pracoval do úmoru a pak se ji z očí ztratil na několik dlouhých týdnů. Válka dávno skončila, ale otec s vidinou další války, trval na důkladné přípravě. Vesnička, kam ráda chodila s matkou zmizela, nahradilo ji cvičiště pro nová vojska. V noci slýchávala bušení do kovadlin a kováři pracovali jako kdyby válka neskončila. Ve zbrojnici se kupily zbraně, bylo jich už tolik, že by vyzbrojily několik regimentů, ale otec odmítal polevit a kováři beze slova plnili rozkazy.

„Má drahá, líbí se ti to?" Otec se objevil v její komnatě s něžným úsměvem. Pořád byl takový, jako když byla malá, vůči ní. Jen s podstatným rozdílem; vzal ji to, co milovala nejvíce.
„Co je to? K čemu?" „K narozeninám, jako dárek pro mou dceru. A opravdu to nepoznáváš?" Pobaveně se usmívá. S lehkou ironií pohlédla na toaletku, která pod vahou korunek stála snad jen zázrakem.
„Nemám jich už přehršel?" „Nikdy má drahá. Beru to jako souhlas." Odkvapil, zhruba po hodině dorazila služka; král ji volá.

A teď, konečně, po řadě nekonečných týdnů ho mohla znovu spatřit. Jen obtížně maskovala překvapení. Změnil se, tak moc! Srdce ji buší jako splašené, cítí, jak se ji do tváří hrne krev. Má pocit, že se nemůže nadechnout.
Uklonil se, prvně králi, královně a pak jí. Zvedl k ní oči a stejně jako ona, ztuhl. V očích se mu zatřpytí bolest i nadšení ze setkání, byť takového. Tak moc by chtěla opustit trůn a vběhnout mu do náruče. Je jí jedno, že je upocený, špinavý a ani v nejmenším se neobtěžoval se upravit před shledáním s králem. Chtěla by se k němu přitisknout, aby ji schoval před světem.

Když dveře za jeho zády zapadly, odvážila se pohlédnout na matku. Prohlížela si ji s pevně semknutými rty, pak si povzdechla.

„Kdyby byl urozený, bylo by to jiné. Otec by nepochybně svolil." „Matko..." „Ne, drahá. Nemůžu nic udělat. Nejde to. Myslela jsem si, že jsi to pochopila. Po takové době." „Nikdy to nepochopím." Otočila se k matce bokem a polykala slzy.

„Je mi to líto Emo. Ale není jiné cesty. Vezmeš si toho, koho ti otec vybere a on to, bohužel, nebude. Není žádná šance-" „Kdyby byl rytíř, mohl by to-" „Kdyby byl rytíř, ano mohl by. Jenže on nikdy rytířem nebude." „Má sílu-" Matka ji přerušila tichým krátkým smíchem. „To nepochybně má, vyrostl v pořádného muže. Ale rytířem nikdy nebude, ne proto, že by to nemohl zkusit, ale jeho otec mu to nedovolí. Má komorná zaslechla tichou šeptandu, nemysli si, napadlo ho to. Ale otec mu zakázal vstoupit do vojska a on musel poslechnout. Nikdy nebude nic víc než jen syn kováře."

„Vždycky jste mi říkali, že si poddaných musím vážit! Že oni pracují pro nás, oni nám vaří, uklízí, starají se o vše! A jen syn kováře? Čí je zásluha, že otec v bitvě vyhrál? Ano, vojska měla ohromný podíl na vítězství, ale bez zbraní, co pouhý kovář ukoval, by měli na boj jen své ruce!" Nečekala, co matka odpoví, proběhla sálem a utíkala k sobě. Tam se za dveřmi tiše a hystericky rozplakala.

16.

Dal se do práce. Přišel brzy, nemohl už spát za svítání, seděl před kovárnou, na koleni držel desku a na kus papíru maloval korunku. Návrh, co dostal byl pro ni příliš slaboduchý. Když byl spokojený, zamířil do královské pokladnice. Byl jediný, kdo tam směl, za přísného dozoru strážného procházel pokladnicí, probíral se obsahy truhlic a hledal ty pravé drahokamy, které by se pro Emu hodily. Věděl, co by chtěl král, ale byl rozhodnut vytvořit ji jen podle svého srdce. Pokladnici opustil s dvěma smotky, které ukrývaly drahokamy.
Bez přestávky, zatímco ostatní kováři se pouštěli do obvyklé činnosti, pracoval na korunce. Stačil mu jen týden, aby byla hotová. Ale přinést ji ihned nemohl. Trvalo měsíc, než si vyžádal slyšení u krále. Doufal, že znovu Emu uvidí, ale tentokrát byl král v sále sám.

S nepředstíranou vděčností a spokojeností si prohlížel jeho výtvor. Byl nadmíru spokojený a večer, doma, položil rodičům na stůl slušnou hromádku zlaťáků. Za výbornou práci, odměna, jak se sluší a patří. Nechal si část, kterou schoval do díry v podlaze ve svém kamrlíku a zlomeně si povzdechl. Otce svým rozhodnutím nepotěší, ale ještě musí chvíli vydržet. Jen doufal, že svou šanci nepromarní.

Další týdny probíhaly ve stejném duchu, pracoval v kovárně, zbraně už nebylo pomalu kam dávat, ale přesto nepolevili. Znovu si ho král, po několika týdnech vyžádal. Tentokrát po něm chtěl ukovat meč. Dal mu své požadavky a když výtvor přinesl, dočkal se dalších slov chvály, odměny a konečně také zjistil, komu bude meč patřit; král jej chtěl jako dar, pro prince Phillipa.

Zatočila se mu hlava, nenapadlo ho to. Kdyby ano, dal by si na čas nebo by meč poškodil, aby nevydržel. Ale takhle si mohl jen sypat popel na hlavu.
Tentokrát rodičům odevzdal jen malou částku a v noci, skryt pod rouškou mířil ke stájím. Do domu, kde žil štolba. Přes záda měl hozený kožený vak s penězi a několika kusy oblečení.
Probudil štolbu a podal mu dopis. Ospalý štolba se ihned probral, chytil ho za rameno a s vrtěním hlavy se ptal, co to vyvádí. Kam chce odejít. A proč.

„Nemůžu tu už být... Když... Král... Ema a její svatba..." „Zayne, nedělej to. Zničíš svou rodinu, kam bys šel? Ema... Já vím, chápu to. Ale je tu tolik děvčat a ty si můžeš vybírat!" „Já si už vybral. Díky za vše, pane. Za to, že jste nám pomáhal ale nemůžu tu být, když má přijet princ a mají mu ji dát." „Zlomíš ji srdce." „Já vím, ale k čemu jí tu má přítomnost bude? Bude svatba a ona odejde." „Synku." „Už jsem se rozhodl. Dejte Emě dopis a nikomu nic neříkejte. Neviděl jste mě, ano?" „Počkej chvíli." Za pár minut se štolba vrátil z domu. Držel další vak a podával mu ho.
„Co je to?" „Jen jídlo, hádám, že u vás sis nic nevzal. Ale slib mi něco." „Co?" „Že na sebe dáš pozor." „Dám... Sbohem, pane." „Pán Bůh s tebou synku." Pevně ho štolba objal, pak se vydal na cestu.

Přelezl ohradu a na pár sekund se otočil. V okně komnaty princezny se svítilo. Už bylo dávno po půlnoci, buď nemohla spát nebo usnula při svíčkách. Povzdechl si, seskočil dolů a zamířil do lesa.

17.

Nevoli ani neskrývala. Princ Phillip i jeho otec se sice tvářili přátelsky ale v princových očích bylo něco, co ji znepokojovalo. Otec si ničeho nevšímal, spokojeně s nimi konverzoval, zatímco matka si měnila své poznatky o módě s matkou prince.
Princ se bez ostychu rozhlížel po sále, jako kdyby vše, co tu bylo, přepočítával na hodnotu zlata. Když na ni pohlédl, prvotní instinkt radil, aby uhnula pohledem, vzepřela se a tvrdě princi pohled oplácela. Pobaveně a zlověstně se zašklebil, ne, rozhodně nebyl přívětivý ani hezký. Sklonila hlavu a do talíře se usmála. Zayn se také šklebil, ale u něj to bylo vtipné. A nikdy na ni neudělal ani jeden, jediný, zlovolný škleb.

„Dovol mi, Jindřichu, předat něco tvému synovi. Ukoval to jeden z mých nejlepších kovářů a upřímně si myslím, že lepší by tvůj syn nemohl mít."

Král pokynul sluhovi, ten odběhl a vrátil se s mečem. Emě poklesla čelist, nepochybně to byl Zaynův výtvor. Hlavice rukojetě se leskla, až oči přecházely. Byl v ní zasazený diamant, zbroušen do hrotu, jehož píchnutí mohlo pořádně bolet.
Phillip úžasem vydechl a bez vyzvání či čestného předání, vyškubl sluhovi meč z rukou. Král překvapeně zamrkal, bylo to neurvalé, zatímco otec prince se pyšně pousmál.

„Musím uznat, Jamesi, tvůj kovář je očividně mistrem svého oboru." „Je synem mého hlavního kováře a takto vypadá, když student předčí svého učitele." Král se pyšně usmívá a prohlíží si Phillipa, jak si stále s údivem prohlíží meč.

Ema se nadechla, chtěla pronést poznámku o Zaynově šikovnosti, ale král ji předběhl.

„Máš-li návrh, co bys chtěl ukovat, není problém. Můj chlapec uková všechno. Vidíš tu korunku, co má Ema? I to je jeho práce. Stejně jako má." Jindřich pokývl uznale hlavou. Phillip se vzápětí uchechtl.
„Nač tak povznášet obyčejného kováře? Jeho práce je dobrá ale nemyslím si, že zvládne ukovat opravdu vše." „Napadá tě něco synku?" „Ano otče."

Král to pojal jako výzvu, otočil se k sluhovi a přikázal, aby přivedl kovářova syna. Sluha odkvapil, uteklo několik minut, kdy Phillip i Jindřich pobaveně rozumovali, jestli se snad synek stydí připojit mezi urozené, když se konečně otevřely dveře. Sluha nejistě vstoupil, za ním vešel starý kovář.

„Výsosti." Uklonil se a střelil pohledem po Emě. Rozzářila se, ale něco bylo špatně. Kovář vypadal, jako kdyby plakal a rozhodně nebyl ve své kůži.

„Kováři! Vítej! Nicméně, žádal jsem si Zayna?" Otočil se na sluhu, ten se nadechl, pak však ústa zavřel a podíval se na kováře.
„Králi, já-já nevím-nevím-" Hlas se mu zlomil, sklopil hlavu a zavrtěl s ní. „Co nevíš příteli? Kde je náš mladý mistr?" „Není tady, výsosti." „Není? Jak není? Vyrazil si s omladinou?" Král se pobaveně zasmál, ale Emě se zatmělo před očima.
Proto s ní chtěl štolba tak naléhavě mluvit? Chtěl ji něco říct o Zaynovi, ale potkali se jen na pár vteřin, držel nějaký dopis, ten však předat nestihl. Purkrabí se objevil a ihned ho odvolával.

„Ne můj pane. Zmizel." Šeptl kovář a ztěžka se nadechl. „Zmizeli jeho věci, odešel-odešel v noci. Ráno jsem myslel, že je v kovárně, ale nebyl tam a neukázal se celý den. Nikdo ho neviděl. Má žena, pak-ona–našla vzkaz. Psal-psal že se omlouvá, ale musel odejít. Netuším, kde je." Poslední slova vyřkl už v slzách. Od stolu spadla sklenice, Ema ji upustila a vyděšeně hleděla na kováře. Pak věnovala pohled otci a beze slova utekla pryč. Marně na ni matka volala.

Proběhla zámkem, prosmykla se kolem stráží, co ji marně chytali a běžela do stájí. Buší do dveří domku štolby, když ji otevřela jeho žena, nevybíravě ji odstrčila a vběhla dovnitř. Štolba, aniž by něco řekl, podal ji dopis a zlomeně zavrtěl hlavou.
Věděla, že stráže ji hledají, za chvíli přiběhnou i sem a nikdo nemůže mít podezření, že štolba něco ví.
Schovala dopis za živůtek a znovu vběhla do stáje. Tam se zhroutila v seně u svého koně a rozplakala se naplno. Za pár minut ji stráže podpírají a odvádějí k zámku. Tam si ji přebírají komorné, matka to sleduje s bolestí v očích, král chybí.

Komorné ji odvedly do komnaty, chtěly ji pomoct ze šatů, ale vyhnala je a hned jak vyběhly z pokoje, zamkla dveře a dopadla k zemi. Přes slzy skoro nevidí, ruce se jí třesou a neobratně rozloží složený papír.

„Emo,
nedokážu žít s vědomím, že tě opravdu ztratím. Nevím, zda to víš, ale otec tě chce vdát. Už i vybral ženicha a vědět, že meč, který jsem měl ukovat je pro něj darem, nikdy bych to neudělal. Nebo ano, ale rozpadl by se ihned, jakmile by s ním jen máchl...
Musím odejít, nezvládl bych se dívat na tebe, jako na nevěstu. Na nevěstu, která není má.
Když jsi mi při našem posledním setkání řekla, že mě miluješ, věřil jsem, že se stane nějaký zázrak, který mi dovolí tě mít. Nepřestal jsem tomu věřit ani během těch let, co jsem tě sotva zahlédl. Bolest, co jsem přitom cítil byla šílená, ale dal bych všechno, jen abych tě mohl spatřit.
Pamatuješ si, kde stál náš strom? Zajdi si k němu... Nic víc ti dát nemohu.
Kdysi jsme byli jen malé děti, co se měli rádi, pak starší děti, kteří pochopili, co je láska a teď, když jsme dospělí, to chápeme ještě víc.
Nikdy tě nepřestanu milovat, nikdy nezapomenu a nikdy nebude po mém boku jiná. Chyběla jsi mi celou tu dobu a chybět mi budeš. Nechci, aby ti má slova ublížila, nechci ti zlomit srdce, ale nedokážu se dívat, jak tě má jiný a jak mi tě odvede.
Jsem zbabělec, odpusť mi to.
Zayn."

Otírat si slzy je marnou snahou. Pláč nepřestává, tiskne si na hruď psaní a nedokáže se uklidnit.

Odešel kvůli hloupému nařízení. Odešel z jejího života bez rozloučení a dopis to nedokáže nahradit. Ztratila to nejcennější, co kdy měla.

18.

Z plátna vytáhl zabalený dárek na rozloučenou. Zasadil ukovanou růži do země a kolem položil mech. Mlčky si svůj výtvor prohlížel, pak znovu růži vzal, políbil ji a zasadil zpátky.

Větvě se o něj otírali, několikrát ošklivě zakopl, ale statečně šel dál. Strach neměl, ani vytí vlků ho nenutilo se bát. Pokračoval dál, až došel na rozcestí, které osvětloval měsíc. Bez zaváhání pokračoval do Černého lesa, do jeho starého domova. Chalupa byla poničená, ale pro jednu noc postačí. Zapřel vyviklané dveře polorozpadlým stolem a položil se na podlahu u pece. Na ni si odvahu lehnout neměl, rozpadala se pod pouhým pohledem. V tichu vzpomínal na dětství, co tu prožil, na ten den, kdy mu do života vstoupila princezna a na to, jak si tady společně hráli, než jim král nabídl lepší život.

Nahlas se uchechtl, lepší život... Měl pocit, že jeho život mu někdo právě vzal.

Usnul se slzami plných vzpomínek a než vyšlo slunce, byl znovu na cestě. Nemohl riskovat, že otce napadne se sem podívat.

Prošel lesem na jeho konec. Kam dohlédl, táhly se lány pole. Bez zaváhání se vydal kupředu až dorazil k rozcestníku. Tady jedna etapa končí, druhá začíná. Překročí hranici, tvořenou polem, kdy na této časti roste kukuřice, na druhé obilí. Vstoupí do království, ve kterém nikdy nebyl a jediné co věděl bylo, že se nezapojilo do války. Rozhodli se být neutrální a s válčením souhlasili jen za předpokladu, že pokud je napadne jedno či druhé království, přidají na stranu protivníka.

Klásky obilí pod nohama zašustily, přidal do kroku a za několik minut se vynořil v malé vesnici. Bez zastávky jí prošel a mířil dál a dál. Noc strávil v lese, na nejvyšší a nejsilnější větvi, kterou našel a ráno se znovu vydal na cestu. Prošel kraj a vstoupil do další země. Na rozcestníku ukazovaly šipky, kudy kam, kterým směrem. Vybral si směr Jižního království a pokračoval v chůzi, dokud nenarazil na krčmu. Vešel do ní a zamířil k výčepu. Poručil si korbel piva, a i s ním vyšel ven. Slunce zase zapadlo, smrad a zatuchlina uvnitř ho nelákalo, tady bude mít klid. Dosedl na lavici, upil piva a povzdechl si. Někde najde další nocleh a ráno se vydá znovu na cestu.

„Copak synku, na vandr?" Škubl s sebou. Bylo za ním otevřené okno, v něm se usmívala rozkošná stařenka. Zamrkal a rozvážně přikývl.

„Tady ti pšenka moc nepokvete, ale zkus království za Černým lesem." „Od tama přicházím." „Nebyl jsi spokojený?" Zavrtěl hlavou a pousmál se. Sleduje ho bedlivým pohledem, pak sama rozvážně přikývne.
„Vypadáš jako někdo, kdo něco ztratil." „Máte pravdu, ztratil jsem všechno, co jsem kdy měl." „Válka?" Soucitně se usměje stařenka. „Ne. Něco jiného." „To je mi líto, synku." Znovu přikývl a notně si přihnul.

„Alkohol to nevyřeší." „Ale trochu to utlumí. A v tomhle, jestli je alkohol, divil bych se. Chutná strašně." Stařenka se zasmála a spiklenecky se předklonila. „Je pančované, syn si to nedokáže odpustit." „O-omlouvám se! Nenapadlo mě že-" „To je v pořádku." Stařenka se rozesmála, zmizela z okna a za pár vteřin mu skrz něj podávala talíř s chlebem a sýrem. „Nemáš hlad?" „Děkuju!" Zakousl se do jídla, stařenka znovu zmizela a nechala ho v klidu najíst. Když dojedl, vylovil z kapsy zlaťák a položil ho na talíř. Nahnul se do okna, položil talíř na stolek a vykročil.

„Počkej hochu. Tohle si vem." „Ne, nechte si ho. Děkuju za pohoštění." „Aby do tebe hrom praštil. Jaké pohoštění. Skýva chleba a kus sýra. Ale poslouchej, vypadáš že máš síly na rozdávaní. Jsi pěkně stavěný." Zasmál se a stejně jako stařenka, spiklenecky se naklonil, opřel se o parapet a trhl hlavou.
„I vy jedna, vždyť jste o několik generací starší." Stařenka se upřímně rozesmála, když se uklidnila, otírala si slzy smíchu.
„Ty jsi mi pěkný panáček. Ne, synku, ty před něčím utíkáš, viď?" „Přišel jsem o děvče, co mi bylo vším. Nebyl jsem pro ni dost dobrý. Podle jejího otce." „Ať otcové chtějí nebo ne, jestli to tak má být, tak to tak bude." Vrásčitá ruka dopadla na jeho tvář. Semkl víčka, když je otevřel, uslzeně se usmál.
„U potoka zahni doprava. Půjdeš lesní cestičkou až dojdeš k panence Marii, zahni hned za ní doprava. Cesta tě dovede dál do lesa. U velkého dubu zahneš do leva a po pár krocích dojdeš na vyšlapanou stezku. Pokračuj po ní až na konec. Žije tam můj nejmladší syn. Je kovářem a pomocník by se mu hodil. Za pomoc získáš nocleh i jídlo." „Kovařina?" „Bojíš se práce?" „Jsem syn kováře." Stařence zasvítily oči. „A umíš řemeslo?" „Myslím že jo." „Tak jdi, spěchej synku, za chvíli padne tma. Ať nezabloudíš. A synovi vyřiď, že tě posílám. Je to morous, ale má dobré srdce." „Děkuju, babičko." Stařenka kývla, znovu ho něžně pohladila a vydal se směrem, který mu ukázala. Pár dní může zůstat a ve zdejších lesích nikdo pátrat nebude.

Na dveře chalupy zabušil, když se už tma dala krájet. Nebýt měsíce, zabloudil by, jak předvídala stařenka.
Těžké kroky, zpoza dveří štěká pes. Dveře se s rachotem otevřely, před ním stojí chlap jak hora a pochybovačně si ho měří pohledem.

„Odpusťte pane, posílá mě-" „Kliď se synku a vyřiď v krčmě, že mu nic nedlužím." „Co? Počkejte!" Vrazil nohu mezi futra a chlap zlostně zafuněl.
„Posílá mě vaše matka." Chlapík zjihl a znovu ho přeměřil pohledem. „Má matka? Hochu, co to povídáš. Matka zamřela minulou zimu." Zayn se lehce zapotácel, štípl se do tváře a o krok ustoupil.
„Hochu, jsi v pořádku?" Chlap vyšel ze dveří a zachytil ho, podklesla mu kolena, ale ustál to.
„Cože? Ale-ale já s ní mluvil!" „Hochu, měl jsi asi až příliš živý sen." „Takže mi sen prozradil, jak vás najít? Kdo neví, kudy jít, v lese se ihned ztratí. Kdyby měsíc nesvítil tak jak dnes, zabloudil jsem." Zvedl Zayn oči k obloze a znovu ztuhnul. Ani paprsek měsíce, nebe bylo jen temné.

„Synku, co to povídáš? Kde máš měsíc? Dnes je snad ta nejtemnější noc, jaká může být." „Já..." „Pojď dovnitř, vyčítal bych si, kdyby se ti v noci něco stalo. Vyspíš se a ráno pomažeš hezky dál."

19.

S bouchnutím před ním přistál hrnek a talíř se snídaní. Usnul, jakmile mu kovář ukázal, kde si může lehnout. Vzbudil ho ráno, už za kuropění, dal mu jídlo a jakmile dojedl, otočil se kovář ke dveřím.

„Měl bys jít." „Můžu vám pomoct. Nevyhánějte mě." „Pomoct mi? A jak?" Kovář se rozesmál a trpělivě čekal, co odpoví.

„Jsem kovář." „Ty?" Znovu se chlapík rozesmál, pak jako když utne, měří si ho pohledem a uznale pokývá hlavou. „Jsi dobře stavěný, věřím že sílu máš, ale kolik ti je let? Ani ne dvacet. Do učení se dřív nechodí, kovařina je dřina hochu, tak mi tu nelži." „Můj otec byl kovář. Vzal mě do učení v sedmnácti. Jsem dobrý, dokážu vám to." „Já už ale kovář nejsem." Ruka, kterou měl volně svěšenou dopadla na stůj. Vyhrnul si rukáv košile a odhalil neumělecky vytvořenou náhradu, co měla připomínat ruku. „Kovařinu už dávno nedělám hochu, nemohu. Možná nelžeš, ale něco skrýváš. Proč jsi odešel z domova?" „Přišel jsem o dívku, její otec ji zaslíbil jinému a já-já se nemůžu dívat, jak ji má někdo jiný." „Utekl jsi." Přikývl a sklopil pohled.
„Miluju ji, pane, víc než cokoliv jiného a..." „Rodina tě bude hledat." „Nebude, nenajdou mě." „Tak tu ještě zvostaň." Pronesl kovář smířlivě. „Odpočin si, vypadáš že to potřebuješ. Pak uvidíme, jak mi budeš moct splatit mou ochotu."

Následoval ho, odvedl do malé světničky a trhl hlavou k posteli.

„Prospi se, zítra mi ukážeš, jak jsi šikovný. Ale nic nečekej. Nechám tě tu pár dní, pak půjdeš." „Čím se teď živíte?" Kovář odcházel, mezi dveřmi se zastavil a pousmál se. „Vším, co zvládnu s jednou rukou." „Jak se to stalo?" „Odpočin si chlapče, promluvíme si později."

Chvíli se převaloval, myslel na Emu, na rodiče i sestru. Nechal po sobě jen lístek s krátkou větou, kde se omlouval. Nemohl jim dát pravé vysvětlení i když tušil, že matka to pochopí. Marně přemýšlel, kdy se otec tak změnil. Dokud byli děti, sám Zayna popichoval, jestli si jednou Emu vezme za ženu. A teď mu bránil, jak jen mohl. Nepochybně v tom sehrál roli strach z krále. Otec se musel podřídit, ale jeho už králova nařízení svazovat nemohla.

Vzbudil se další ráno, dřív než kovář. Ten spokojeně chrápal na celou sednici a Zayn tiše vyšel z chalupy. Zahleděl se na cestu, která ho sem dovedla.
Pokud je jeho matka mrtvá, kdo s ním mluvil? Potřásl hlavou a rozešel se cestičkou, kde v dáli, mezi stromy prosvítala střecha; určitě tam stojí kovárna.

Vrata byla zavřená na bytelný zámek, chvíli s ním zápasil, pak stavení obešel. Rozbitým oknem vnikalo dovnitř pár centimetrů světla. Dlouho tu kovář nebyl, vše bylo zaprášené, vítr tam vehnal listí a nedivil by se, kdyby si tam nějaká kuna udělala brloh.

Posadil se před vrata a znovu zabředl do myšlenek, z nich ho vytáhl kovář. Pohlédl na kovárnu a přikývl. „Ani nevím, co mi máš ukázat. Oheň nehořel už dlouho." „Postarám se o to. Pustíte mě dál? Dejte mi čas a ukovám, co budete chtít." „Věříš si." „Otec je dobrým kovářem, naučil mě všechno, co uměl a já jsem na kovařinu nadaný." Trhl Zayn ledabyle rameny. „Zkuste to. Přesvědčím vás." Kovář přikývl, vpustil ho dál a pak ho zanechal o samotě. Ukázal mu, kde co najde a zmizel; do lesa, na sběr hub. Jedna z činností, kterou se teď živil.

Dal se do práce, kovář nebyl ještě tak daleko, aby nezaslechl, jak kovadlina zařinčela.

„Tak co hochu, jak ti jde práce od ruky?" Kovář se vrátil k večeru, nepostrádal ho. Myšlenky soustředil jen na práci a aby dokázal, že umí.

„Posuďte sám." Podal kováři dýku. Nemohl si vyhrát tak, jak kdyby ji dělal pro krále, ale přesto splnil, co si slíbil. Kovář si jeho dílo prohlíží, uznale pokyvuje hlavou. „Možná jsi vážně mladý Mistr kovář, chlapče. Pojď, bylo toho dost. Najíš se a půjdeš spát a než ulehneš, promluvíme si. Bereš?" Přikývl na souhlas, v chalupě se prvně pustili do jídla a konečně se dozvěděl, jak kovář přišel k úrazu. Sám vypověděl příběh o Emě, ve kterém vynechal její původ a vysloužil si kovářům vstřícný úsměv.

„Myslím synku, že se její otec mýlí. Byl bys pro ni dobrý."

20.

Král sledoval kováře, plakal a bolestně přitom hleděl na Emu. Po podlaze se rozjely střepy. Sám se zahleděl na dceru. Neměla v očích nic než šok, zklamání a bolest smíchanou se zlobou. Zlobila se, na něj. Chtěl ji okřiknout, je to jen kovářův syn, tolik divadla a pro nic. Jenže než stačil cokoliv říct, zmizela Ema ze sálu.

Sluha, aniž by čekal na jeho rozkazy, ihned poslal stráž, aby ji přivedli. Královna se omlouvá, spěšně odchází, jakmile vyšla ze dveří, uslyšel další, rychlé klapání podpatků. Semkl pevně rty a znovu se zaměřil na kováře.

„Hledal jsi ho?" „Ano, výsosti. Nikde není." Úsečně král přikývl a zahleděl se na Jindřicha. Ten sledoval jeho nejlepší kováře s povýšeným výrazem ve tváři, přesto nezasáhl.

„To je otec toho pacholka? Musím uznat kováři, syn je šikovný. Škoda že ho nemůžu pochválit za snahu." Phillip se přidal k otci, jen s rozdílem, že tohle by zvládl ukovat každý jejich kovář, přesto však králi velmi děkuje za dar. Král kývl, dovolil kováři odejit a jal se omlouvat za zcela nepřijatelné zachování princezny. S úsměvem povídal, jak s kovářovic synkem vyrostla a velmi ji jeho odchod zasáhl. A ani na vteřinu si odmítal připustit, že Zayn zmizel kvůli zjištění, že má Ema před svatbou a že ani jeden, se i přes snahu rodičů nedokázali toho druhého vzdát.

„Mluvila jsi s Emou?" Královna mu šla v ústrety. Král i princ odešli do přidělených komnat a konečně mohl dceři vyčinit.
„Ne. Zamkla se v komnatě a nikoho k sobě nepustí. Jamesi..." „Ano, drahá?" „Zayn utekl a-" „Neopovažuj se to doříct." Královna zlomeně svěsila ramena a sklonila hlavu.
„Odpusť, jen... Přece chápeš že takhle to dopadnout nemohlo. Je syn kováře, není ani za mák urozený a kovář na trůnu? Jak by to dopadlo pro zemi?" „A jak to dopadne pro tvou dceru? Na tom ti nezáleží? A mistr kovář snad není tvým přítelem a důvěrníkem?" „Právě proto, že mi na ni záleží, nedopustím, aby její muž byl pouhý kovář. John je mým přítelem, ale tím to končí, rozumíš, má drahá?" Královna znovu přikývla a pohlédla k chodbě, která vedle ke komnatě princezny. „Ona Phillipa nikdy milovat nebude."

„Před dvaceti lety jsi byla ve stejné situaci, jako ona. Copak mě nemiluješ? Pořád myslíš na něj?" „Zapomněla jsem už dávno Jamesi, víš, co k tobě cítím a jak tě miluji. Ale ty jsi udělal vše, abych se do tebe zamilovala a přestala litovat nátlaku otce. Z prince Phillipa ten pocit nemám. Neviděl jsi, jak se díval po zámku? Jak si prohlížel Emu? S jakou povrchností a arogancí odpovídal na tvé dotazy? A jeho reakce na Zaynův meč? John je možná tvůj hlavní mistr, ale kovářské žezlo převzal jeho chlapec. Víš to moc dobře, je lepší než všichni naši kováři dohromady. To tě ani trochu netrápilo, jak mluví o tvém nejlepším kováři?" „Zayn nikdy nebude princem, Lily. A já nepřeruším tradici pouze urozených na našem trůně. Věřím, že Phillip tak jen působí a jakmile mu dá Ema šanci, tak ji ukáže, že je mnohem lepší volbou, než by byl kdy Zayn."

Královna mu naléhavě vzala tváře do dlaní.

„Možná, jen možná ji přinutíš Jamesi, aby svolila. Ale přísahám ti, že ji tím zabiješ. Ať se ti to líbí nebo ne, její srdce je Zaynovo. Mám toho chlapce ráda, jako vlastního a vzpomínky na jejich společné dětství jsou jedny z nejkrásnějších co mám. Myslela jsem, když jsem sama Emě řekla, aby na něj zapomněla, že si za svými slovy budu stát. Ale nemohu. Nemohu, když vím, jak on se na ni dívá a ona na něj. Ztratíš ji Jamesi, a s tím já pak nedokážu žít."

Nedala mu šanci odpovědět, zanechala ho tam stát a s chvějícími rameny se ztratila v chodbě.

Král si jen povzdechl, rozmyslel si návštěvu u dcery a raději zamířil do stájí. Noční vyjížďka mu třeba pomůže.

21.

Kovář vyšel ze zámku, na nádvoří na něj čekala žena i dcerka. Obě uslzené, znovu se ptali všech okolo, jestli Zayna nepotkali. Matka se hroutila, že může být někde zraněný a Cassandra si mohla oči vyplakat.

„Zajdu do chalupy, třeba se tam skryl. Nic se mu nestalo, tomu nevěřím. Najdu ho a přivedu domů." „Utekl kvůli našemu zákazu." Šeptla mu zničeně do hrudi. „Já vím. Vím, že jsem mu svými slovy ublížil, ale nemůžu se stavět vůli krále. Vím, co k princezně cítí, ale kováře král nepřivítá ve své rodině s otevřenou náručí. Všichni víme, že pro princeznu se hodí princ a ke kováři selka. Musí to pochopit, jednou pro vždy a útěkem se nic nevyřeší."

Vyšel z chalupy s nepořízenou, ale rozhodně se tu syn stavil. Nánosy prachu byly porušené otisky bot a někdo u pece ležel. Jistě, mohl to být náhodný kolemjdoucí co využil možnosti přístřešku, ale nevěřil tomu. Když dorazil na rozcestí, bezradně se točil kolem sebe a přemýšlel, kudy by se vydal na jeho místě. Nic nevymyslel a s narůstajícím smutkem se vrátil na hrad.

22.

V slzách usnula, v slzách se probouzela. Začal nový den, který nepřinesl žádnou zprávu o Zaynově návratu. Do komnaty vpustila služebnou jen ráno, přikázala ji, aby znovu přišla jen pokud bude mít nějaké zprávy a když se den chýlil ke konci, její naděje v dobré zprávy se rozplynula úplně. Komorné se u dveří sice střídaly, nabízely stravu, procházku či vyjížďku na koni. Na nic nereagovala a znovu v pláči usnula. A jen matně si při propadání do spánku uvědomovala klepání a otcův hlas, aby ho vpustila dál.

Komnatu opustila po třech dnech. Od komorné vyzvěděla, že král Jindřich se synem odjeli předchozí den a králi se její vzdor rozhodně nelíbí.

Jakmile se král dozvěděl, že princezna odemkla komnatu, nechal pro ni poslat. Srdce měla až v krku, když vstupovala do sálu. Jako obvykle, čekala otce sedícího na trůně, překvapilo ji však, že stál u okna a když ji sluha uvedl, jen pokývl na souhlas a chvíli mlčel.

„Doufám, že chápeš, jak tvé chování bylo neurvalé." „Otče?" „Udobřit si krále Jindřicha bylo samozřejmě snazší než utvrdit prince v tom, že královská dcera není poblázněná do pacholka." Semkla rty a odvážně zvedla hlavu. Otec ji propaloval pohledem, přitom nesouhlasně zavrtěl.

„Kdy to pochopíš, Emo. Ty a Zayn spolu nikdy nebudete. Ať chceš nebo ne, tvým chotěm se stane princ Phillip." „Záleželo ti na něm vůbec?" Šeptne, postupně v ní sílí odvaha a vzdor.
„Měl jsi ho někdy, upřímně, rád? Už jsi zapomněl, že on byl ten, co mě jako malou zachránil před umrznutím? On a jeho rodina se o mě postarali!" „A já se postaral o ně! Z nuzné chalupy do domku, ve kterém se nemuseli třást zimou, jídlo na dosah ruky, bezpečí, práci! To se ti zdá málo za tvůj život?!" „Ne, nezdá se mi to málo. Zdá se mi to jako něco vypočítavého! Kovář pracoval roky dnem i nocí, Zayn se kvůli jeho přání stal kovářem! A teta s Cass?! Pouhé služky, které nás obskakují a slouží všude tam, kde je potřeba!" „Je na čase, abys vyrostla! Abys dospěla! Kovářova rodina pro tebe není rodinou! Nepřeji si, abys jim nadále říkala tak familiárně! Uvědom si, čí jsi dcera a jaká je tvá povinnost. Vlastně jsem rád, že to kovářův syn vyřešil za mě! Jeho útěk rodiče neskutečně bolí, ale odstranil z tvého života překážku. Princ i s rodinou znovu přijedou za týden, a tentokrát ti garantuji, že se budeš chovat, jak se sluší a patří na princeznu a budoucí královnu. Večeře, co se bude konat, bude tvá, zásnubní a do léta proběhne svatba!" „Raději uteču, než si ho vzít!" Procedila Ema skrze zuby a tvrdě otci pohlédla do očí.

„Nikdy nebudu souhlasit a nikdy si toho prince nevezmu! Nevezmu si nikoho!"

Po tomto rozhovoru nikoho nepřekvapilo, že zásnubní večeře skončila naprostým fiaskem. Ema se pod nátlakem otce dostavila, ale rozhodně se nehodlala podřídit. Uvědomovala si, že škodí království, že riskuje svým jednáním válku, ale přesto její chování se ani zdaleka nepodobalo způsobné výchově princezně. Její drzost a arogance se nedala utlumit. Král střídavě bledl a rudnul. Přitom si jen obtížně připouštěl, že jak jedná Ema s králem Jindřichem, stejně tak s ním jednal jeho syn.
Vrcholem bylo, když princezna vstala tak, až se židle s rachotem převrátila.

„Je mi líto vaší snahy princi, stát se mým chotěm. Ale tak jako předtím, i dnes jste předvedl, že mne nejste hoden. Vaše urážky, posměšky a úšklebky ať už na mého otce nebo služebnictvo nejsou ničím, co bych tolerovala. Rozhodně si vás nehodlám vzít a nic a nikdo mě nepřinutí! Výsosti." Vysekla pukrle k Jindřichovi a po hodině trpění u společného stolu opustila sešlost.

Cestou do komnaty míjela stráže. Jistě, nenamáhala se k princi mluvit tiše, její hlas se nesl i přes zavřené dveře a šeptanda po hradě vznikla dřív, než její proslov skončil. Strážní se pobaveně usmívají, obtížně veselost maskují a samotné Emě ústa začínají cukat.

Dala mu košem a cítila se úžasně. Následky budou, otcově hněvu se nevyhne, ale snese vše, než aby si vzala někoho, kdo se sice pyšnil titulem, ale choval se jako naprostý buran. I vepř v ohradě měl slušnější způsoby. A nikdo po ní nemohl chtít, aby se vzdala myšlenek na Zayna. A víry, že jednou si ho bude moct vzít.

Když dorazí komorná, nese zprávy. Král se zlobí, král Jindřich se cítí ponížený, nemluvě o princi. Odjeli za marné snahy krále situaci uklidnit. Když se princ vyšvihl do sedla, padla z jeho úst výhružka a král se zmohl na pouhé otevírání úst na prázdno. Všem vůkol přišlo na mysl, že to nebyla jen planá slova. S děšením sledovali, co dál král udělá, a přitom všem jelo hlavou to stejné; princezna porušila protokol, ale její hrdost byla i jejich.

Nemohla se ani divit, když do komnaty vpadl brunátný král a jeho křik se nesl chodbami zámku. Nakonec vyhrožoval, pak sliboval, uplácel až prosil ale marně. Dokola opakovala, že si prince nikdy nevezme a nevnutí ji ani nikoho jiného.

Co se na zámku stalo, neuniklo ani kovářově rodině. Když následující den vyrazila ze zámku, nedbajíc otcovi zákazy, že se z komnaty nevzdálí ani na krok, narazila na kováře. Hluboce se ji uklonil a zlomeně zavrtěl hlavu. Nemusela se ptát, otázku měla v očích. Svěsila ramena a když kovář přistoupil a pro několik vteřin zapomněl na protokol, přitiskla se mu do náruče.

„Chybí mi." „Mně taky děvenko. Netuším, jak ho najít." „Myslíš, strýčku, že je v pořádku?" „Doufám v to, má milá. Moc mě to mrzí. Ale musíš pochopit, že jsem nemohl jít proti nařízení krále. Vím, že tě má rád a ty jeho a chápu, proč zmizel. Nesnesl by ten pohled na tebe a prince. A možná je dobře, že je pryč." „Proč? K čemu to je dobré?" „Myslím, že král jen těžko chápe, že srdce princezny získal kovář. Večer si mě nechal zavolat a rozhodně nebyl tak přívětivý, jako jindy. Mám obavu, že kdyby tu Zayn byl, nechal by ho v lepším případě jen vyhnat." Pustil ji a spěšně o krok ustoupil. Znovu se uklonil a s pohledem upřeným na stráž obešel princeznu obloukem.

Ema se dala do kroku, její stín, stráž, ji sledoval jako ostříž. Neměl na výběr, očividně to i jemu bylo nepříjemné, a tak po chvíli procházku raději ukončila. Zamkla se v komnatě a vytáhla Zaynovi dopisy i kovanou růži, kterou zanechal u jejich stromu. Musela pro ni poslat štolbu, neměla, jak do lesa utéct a ani netušila, co má štolba přinést. Když se vrátil a podal ji poslední upomínku na Zayna, tiše se rozplakala. Stejně jako teď. Tiskla k sobě dopisy i růži a nedokázala se uklidnit.

23.

Trhl ramenem a zahleděl se na rukáv, který skrýval železnou ruku. „A váš příběh, pane?"

Byl ještě kratší než ten jeho. Hořce se pousmál, když kovář skončil a bázlivě se zeptal, jestli se s tím smířil a jak je vůbec možné, že to přežil. Během války viděl na zámku zraněné rytíře, co umírali do pár hodin při odnětí končetiny od těla.

„Kovařina byla mým živobytím, to jediné mě doteď trápí. Ale k tomu potřebuju obě ruce... Tahle napodobenina hnáty, byl první a poslední pokus, když jsem se uzdravil. Smířil jsem se, částečně. Jsou dny, kdy zapomenu že ruku nemám. A doteď mi nejsou po chuti zvídavé pohledy a všetečné dotazy. Hlavně dětí... A přežil jsem díky matce." Zayn se ošil a nervózně na něj pohlédl.
„Starala se, měnila obvazy... Zayne, kde jsi ji viděl?" „V krčmě." „Žila u mého bratra... Když mi zemřela žena i dítě, stáhl jsem se z vesnice sem. Pak se mi to stalo a matka se nastěhovala ke mně. Do té doby pomáhala bratrovi s jeho dětmi a krčmou. Zůstala tu několik let, pak se jí zdraví zhoršilo a bylo lepší, aby byla blíže vesnici. Felčar mohl doběhnout rychleji... Zemřela loňskou zimu, věkem... Nemohl jsi mluvit s ní." „Nevím, co se stalo. Nevím, kdo nebo co to bylo. Ale mluvila se mnou přívětivá stařenka, řekla mi, jak vás najít. Byla v tom okně, z boku krčmy." Kovář nakrčil čelo. „Tam mívala vejminek." Zayn zavrtěl hlavou a znovu si vybavil svit měsíce, který ho vedl správným směrem.

„Věříš na čáry, chlapče?" „Cože?" „Otec tě naučil všemu, ale o pověrách ti neřekl nic." „Pověry?" Kovář se zasmál a přešel k ohništi. Plápolal v něm oheň, na tyči visel kotlík s bublajícím gulášem. Sáhl rukou do plamenů a bez mrknutí oka vytáhl kousek žhavého uhlíku, ani s sebou necukl.

„Kdysi dávno, jeden z prvních kovářů prý nebyl člověk, ale sám pekelník. Oheň pod jeho rukama hořel tak jasně, jako nikde jinde. S železem pracoval jako kdyby to nic nebylo. Dokázal zhotovit vše, co si kdo usmyslel. Neexistovalo nic, co by nezvládl. Vlastníma rukama ohýbal železné pláty a když sáhl do plamenů, ani se nezranil." Zayn se pobaveně usmál. Jen pohádka o nadlidském kováři. Je to stejné jako pohádky o princích, co bojují s draky.
„Jeho děti a že jich bylo, se rozutekli po celém světě a šířili řemeslo dál. Kovářů bylo jeden čas jako hub po dešti. Ve vesnicích soupeřili mezi s sebou, kdo bude mít víc práce, ale jen málokterý byl ten nejlepší. Jak roky plynuly, zapomnělo se na pekelníka, ale sem tam se objeví někdo, kdo by mohl být jeho dávným potomkem." Otočil se od ohně a pousmál se. „Má matka byla přesvědčena, že otec patřil mezi jeho potomky. Ona byla kořenářkou, nebo, jestli tomu uvěříš, čarodějnicí. Měla dar; viděla do lidí a nikdy se v nikom nemýlila. Odhadla člověka ať byl kmán nebo urozený." „Co mi tím chcete říct?" „Že jsi ji možná viděl synku. Zemřela, to nemůžu rozporovat, ale něco tě sem přivedlo. Asi bys měl zůstat." „Nepálí vás to?" Upustil uhlík zpět a znovu se usmál. „Ne."

Hned ráno ho kovář budí, odvádí ho do kovárny, kde společnými silami se ji snaží vzkřísit k životu. Když skončili, bylo po poledni.

„Do vesnice nechodím, s bratrem si nerozumím. Ale přes les je vesnice pod hradem, mohli bychom se zkusit optat, jestli by někdo stál o kováře, který zvládne vyrobit vše, co myslíš? Sám tam chodím na trhy, prodávám lesní ovoce, houby... Vše, co les poskytne k jídlu. Lidé do něj příliš nechodí." „Proč?" „Bojí se. Znáš Černý les? Je prý začarovaný, stejně jako by měl být i tento." Všeříkajíc se usmál a poplácal ho po rameni. „Půjdeme chlapče, třeba ti i do oka nakonec padne nějaké tamní děvče. A přijdeš na jiné myšlenky."

V podhradí to žilo, trh byl v plném proudu. Lidé pokřikují, směňují, hádají se o lepší ceny... Kováře každý zdraví, ptají se, kde nechal svůj povoz a kde má něco k prodeji. Vstřícně k nim promlouvá, a přitom dává vědět, že tady mladý je jeho učeň a pokud chtějí, ať přednesou svá přání. Synek se pokusí je splnit.
Zayna nenapadlo, když vešel na tržiště, že se ke kovářovi vrátí s tolika přáními. Kovář ho už ale do kovárny nepustí, je pozdě. Znovu se do vesnice podívají za čtrnáct dní, těch několik hodin zbytku dnešního dne, ho nemusí mrzet.

Ráno vyrazil do kovárny, zatímco kovář zůstal v chalupě. Činil se, pracoval se stejnou vervou, jako kdyby nad ním zněl úkol krále s počtem zbraní, které musí do týdne ukout.
V poledne se k němu kovář připojil, chvíli ho sledoval při práci s uznalým výrazem ve tváři a souhlasně pokyvoval.
„Počkej Zayne, s tímhle ti můžu pomoct. Jednou rukou to zvládnu, když ty druhou přidržíš, půjde to rychleji."

Do železa buší oba kováři, práce odsýpá a neuteklo ani čtrnáct dní, Zayn měl práci hotovou.

Jakmile se objevili na trhu, kovář pyšně sleduje, jak si chasa odnáší svá přání. Zlaťáčky se jen sypou a Zayn je překvapeně od kováře přebírá.
„Je to tvá práce, tvé peníze." „Ale vaše kovárna i pomoc." „Nebuď tak skromný. Ber, jednou se ti to bude hodit. Mrzelo by mě, kdybych tě neposlechl a odehnal tě. Jsi nadaný Zayne. Bude z tebe Mistr mistrů. Oheň máš v krvi." Poplácal ho po paži a trhl hlavou ke krčmě. „Pojď, zasloužíš si něco lepšího, než je jen voda."

Rok přešel, aniž by si všiml, jak rychle dny plynou. Brzy se po kraji rozneslo, že kovárna u starého Barda je znovu v provozu. Lidé netrpělivě očekávali příchod kovářů a k překvapení jak Zayna, tak kováře Barda, ozval se samotný král. Zvěsti nepřinášely nic dobrého; království Za Černým lesem hrozí válka. Severní království se postupně seskupuje, do svých řad nabírá všechny, kteří chtějí bojovat proti králi Jamesovi. Důvod chasa netušila a Zayn, s každou další návštěvou vesnice byl víc a víc na pokraji pokušení, aby se vrátil domů. Bál se o rodinu, o Emu. Co se doma stalo že chtějí válčit? Před lety byli spojenci a teď táhnou proti sobě. Zdejší král se rovnou přiklonil na stranu jeho domoviny a teď svolával kováře z celého kraje, aby pomohli hradu se vyzbrojit.

Bušil do kovadliny, opracovával železo na další meč a neušel zvídavým pohledům ostatních kovářů. Nedával si oddechu, čím víc bude odpočívat, tím méně zbraní vznikne.

„Kováři."

Společně s Bardem, přijal ubytování pod hradem v narychlo postavených chatkách. Ve středě stála rozsáhlá kovárna a teď, když už všichni ostatní spali, snažil se noc, co noc cvičit se zbraněmi. Už se rozhodl; vrátí se domů, jakmile válka vypukne. Pomůže bránit svou zemi, ty, co v ní zůstali a co tak miluje a pak, když Bůh dá a přežije, se znovu ztratí. Bardovi to zatím neřekl. Přijal ho jako vlastního, staral se o něj, dál ho učil a alespoň částečně, mu nahradil otce.

Otočil se po hlase a přikývl na znamení, že vnímá. Ostudně svěsil ruku s mečem k boku a vykročil vstříc rytíři v blyštivé zbroji. Měsíc se od něj odrážel, až to v očích bolelo. Jezdec seskočil z koně a natáhl ruku po meči.

„Tvá práce?" „Ano, pane." „Je překvapivě lehký." „Ale nezklame vás." „Jsi si jistý?" „Za svou práci bych dal krk." „Proč se s nimi učíš?" „Blíží se válka." „Chceš jít do boje, za cizího krále?" „Vy ne?" „Je to má povinnost. Tvou je zajistit zbraně." „Každá ruka se bude hodit. Co říkají zvědové, Severní království má přesilu." Rytíř pokýval a sundal přilbu.
„Odkud se vracíš, pane?" „Z království Za Černým lesem. Slyšení u krále." „Ah... Nesete dobré zprávy?" „Jak jsi řekl, Severní království má přesilu. Nejsou žádné dobré zprávy." Úsečně přikývl a znovu si vzal meč, který mu rytíř podal.

„Přijď zítra na hrad. Jsi zajímavý hochu. Strážím řekni, že tě posílá Sir Galahad. A nezapomeň meč."

„Co po tobě může chtít?" „Nevím." Od brzkého rána pracovali v kovárně, když slunce vystoupalo do pravého poledne, odhodil kladivo a sebral meč, se kterým se včera oháněl.
Stráže pochybně vrtí hlavou, ale když to Sir přikázal... Za pár minut se s ním setkal. Bez jediného slova, odvádí ho za hradby, na cvičiště. Několik rytířů mezi sebou soutěží, rytíř jej vede dál, na volný plac a až tam, poprvé promluví.

„Máš sílu kováři, tvoje výpady nejsou zatím příliš přesné, ale rozhodně budou smrtelné. Chceš-li do boje, musíš se prvně něco naučit." „Budete mě učit? Proč?" „Sám nevím, jen mi něco napovídá, že je to moudré. Chceš se učit?" „Ano pane."

Do kovářského ležení se vrátil až když slunce zapadlo. Na několika místech po těle přibyly k popáleninám i jemné jizvy od rytířova meče. Padl na lůžko a unaveně se pousmál.

Být kovářem byla dřina, ale tohle se zdálo taky nesmírně těžké. Jeho zvědavost byla velká a rytíř, poté co mu ukázal svou techniku boje, překvapením jen zamrkal, když se ho Zayn zeptal na rytířský kodex i přísahu. Nechtěl umět jen bojovat, chtěl vědět a umět víc.
Místo cvičení, seděli spolu na poli, svorně bok po boku a rytíř jen a jen povídal. Pak, když měl pocit, že už řekl chlapci vše, co sám znal, pustili se do boje. Zpočátku jen zlehka, nechtěl chlapci ublížit, ale s každou další minutou si všímal, jak je učenlivý. Byl chytrý, dokázal hned využít svou postavu a široká ramena ku prospěchu. Několikrát rytíř až zapochyboval, že mu nelže, že nikdy s nikým mečem nebojoval. Chlapecké rvaní nebral jako boj.

Jistě, několikrát ho ostřím řízl, ale chlapec ani necekl a dál pokračoval, jako kdyby bolest a krev nemělo být něčím, co by ho mělo znepokojit.

„Kde jsi byl celý den, synku?" Myslel si, že Bard dávno spí. Omluvně se do tmy pousmál.

„Seznámil jsem se tu s rytířem, zaujal ho jeden z mečů. Pozval mě." „Pozval tě?" „Barde..." Mlčel déle, než chtěl. Hledal slova, pak se rozbolavěle posadil; přece jen ho výcvik dostihl.
„Barde, já... Bude válka, víme to všichni. Je jen otázkou času, než vypukne. Král zbrojí, ale vojsk bude málo." „A ty myslíš, že zachráníš svou rodnou zemi, když se naučíš bojovat a přidáš se?" Přikrývka zašustila, Bard se posadil a za pár vteřin ozářilo Zaynovu tvář světýlko.

„Mám tě rád synku, moc rád. Nerad bych, kdybys padl." „Nechci zemřít." „Když se přidáš, může se to stát." „Barde..." „Ne Zayne, nedlužíš mi vysvětlení ani omluvy. Chápu to. Kdyby tam nebylo to tvé děvče a rodina... Být mladší, zachoval bych se stejně." „Vrátím se. Jen chci vědět, že budou v pořádku." „Setkáš se s nimi?" „Ne... Ona... Už tam nepochybně není a žije s ním. A rodiče... Znovu bych jim nechtěl ublížit dalším útěkem. Bude lepší, když se nesetkáme."
„Doufám synku, že i když se k válce schyluje, tak se stane něco, co ji odvrátí a ty nikam nebudeš muset jít. Ale jinak ti rozumím a naučit se bojovat, není v životě ke škodě. Kovář by měl vědět, jak se svou prací zacházet." Vstřícně se usmál a natáhl se k petrolejce.
„Dokud ale nebude přímý rozkaz od Sira, že si tě vezme pod křídla, musíš si rozdělit čas mezi práci a výcvik, rozumíš?" „Rozumím."

Dny trávil v kovárně, podvečery a večery s rytířem. Ode dne, kdy začal svůj výcvik, uplynul už třetí úplněk. Lepšil se každým dnem a stejnou měrou, si vytvářel vztah k rytíři. On sám na něj nedal dopustil, bral ho mezi ostatní rytíře, od kterých se mohl dál učit a netrvalo dlouho, všiml si kováře sám král.

„Kam to dnes jdeme, pane?" „Uvidíš, synku. Doufám, že znáš způsoby." „Způsoby?" Pozvedl obočí, když vešli na nádvoří hradu. Kroky se rozléhaly po dlažbě, stráže se rytíři uctivě klaní a Sir ho vede do útrob hradu.

„Nejsi zdejší, to už jsi prozradil. Ani jsi neznal jméno krále nebo země..." „Po odchodu z domova, žil jsem u kováře Barda. Víc mě nezajímalo, měl jsem kam složit hlavu a jídlo. A práci." „Já vím synku, ale náš král je nejen dobrý a spravedlivý, ale hlavně chce dát šanci těm, co si to opravdu zaslouží." „Co tím myslíš, pane?" „Nezapomeň se uklonit, synku." Sir se jen pousmál a vešel jako první do trůnního sálu.
Na trůně sedí král s chotí, oba se vroucně usmívají. Kolem běhají malá princátka a chůvy je marně nabádají k uklidnění.
Sir padl na koleno, Zayn ho následoval. Když zvedl hlavu, překvapeně zamrkal. Král si ho podrobně prohlížel, přitom se usmíval a pokyvoval hlavou.

„Syn kováře a jeden z mých nejlepší mistrů řemesla." „Výsosti." Zayn přikývl, a ačkoliv nebyl vyzván, postavil se a znovu se poklonil.
„Můj přítel mi o tobě povídal hochu." Zayn přikývl, netušil, jak má reagovat. Střelil pohledem po rytíři, ten se jen usmál, aniž by odtrhl zrak od krále.
„Stát se rytířem je dlouhá cesta. Ale podle Galahada jsi velmi učenlivý." „Nevím, co bych měl říct, králi." „Chceš se stát rytířem, abys mohl do války? Pomoct královi Za Černým lesem? Nebo?" „Jsem syn kováře, mým řemeslem je kovařina. Nikdy bych se nemohl stát rytířem, ale chci pomoct. Proto mě Sir učí. Nic víc v tom není, králi." „Odkud pocházíš hochu? Sir to sám netuší, v tomto jsi příliš tajemný." Zayn se nejistě pousmál, zhluboka se nadechl a vpil se očima do králových.

„Narodil jsem se v Černém les. Království je mou domovinou a žije v něm má rodina." „Proč jsi odešel?" „Musel jsem." „Jaký jsi k tomu měl důvod?" „Děvče, co mi bylo milé její otec dal jinému. Neunesl bych to." „Odešel jsi kvůli lásce?" Tentokrát promluvila královna. Soucitně na něj pohlížela a bolestně se usmívala. Přikývl, na pár sekund sklopil pohled a pak se znovu hrdě králi podíval do očí.
„Miloval jsem ji a miluji. Ale pro jejího otce jsem byl jen syn kováře. Vybral pro ni něco lepšího a nezajímalo ho, že ona má ráda mě. A já tam nemohl zůstat s vědomím, že ji nikdy nebudu moct mít. Zachoval jsem se jako zbabělec. Bard se mě ujal a teď jsem tady." Trhl ledabyle ramenem a pohlédl na rytíře. Sledoval ho stejně jako královna soucitným pohledem. Doteď se Zayn vyhýbal všetečným otázkám, pověděl jen tolik, co mu nemohlo nijak ublížit, ale králi lhát nechtěl.

„Znám Barda a velmi mě potěšilo, když se rozkřiklo že se k řemeslu vrátil. Byl můj nejlepší kovář a znovu dokázal, že se nic po těch letech nezměnilo. Stejnou měrou mě těší, že s sebou přivedl sotva odrostlého hocha, který zastíní mnoho jiných kovářů. Jsi šikovný synku, dobrou práci vždy ocením. I upřímnost, ať tě bolí sebevíc. Je mi líto tvého srdce, ale věř že jednou získáš srdce té pravé. I když si teď myslíš, že nikdy jiná nebude." „Odpusť králi mou troufalost, ale tohle, prosím, neříkej. O jinou dívku, než byla ona nestojím." Král zamrkal, služebnictvo si vyměnilo pohledy. Bylo to až příliš troufalé, přesto se však král po chvíli usmál.

„Budeš zásadový, to je jedna z vlastností rytíře. Kováři, jak se jmenuješ?" „Zayn." „Zayne, chci ti učinit nabídku. Válka se blíží, každým dnem je blíž a blíž. Vzdej se kovařiny, Sir si tě vezme pod svá křídla a vycvičí tě. Ale je potřeba, abys tomu věnoval více času. Zítra pojede do království, zjistit, jak si stojí a jestli se něco změnilo. Zvědové se odmlčeli... A doprovod by se mu jisto jistě hodil. Souhlasil bys?" „Ano."
„Tak je rozhodnuto, jdi se rozloučit s Bardem, řekni mu, co král si žádá a uvidíme, jak dál obstojíš."

Mohli jít, král pokynul k jejich odchodu, a zatímco mířili ke dveřím, srdce mu zběsile bouchalo. U dveří se však prudce otočil, rytíř s sebou škubnul a marně ho chytal za košili.

„Výsosti." „Ano?" Král nedokázal skrýt překvapení. Jako kdyby chlapci nedocházelo, jak moc je troufalý. „Odpusť, ale chci se na něco zeptat." „A to?" „Jaký je důvod války?"
„Chlapče, slyšení u krále skončilo." Rytíř ho znovu chytil za košili a zavrtěl hlavou.
„Počkej, rytíři. Jeho troufalost je sice nevhodná, ale líbí se mi." Král sešel z trůnu a přistoupil k Zaynovi.

„Jsou různé důvody války ale ne všechny jsou vhodné, aby se věděli. Ne všichni co do války jdou, by to nemuseli pochopit." „Je to pouhý rozmar? Dva králové se nepohodli, a proto chtějí válčit?" Král se krátce zasmál, zachytil chlapce za tvář a něžně ho poplácal.
„Jsi opravdu zajímavý, chlapče." Pak se otočil k rytíři. „Prozraď mu to, až nebudou kolem slídivé oči a uši."

24.

Netrvalo dlouho a u brány se zjevil posel Severního království. Zpráva zněla jasně; princezna se omluví za své neurvalé jednání, odprosí prince Phillipa na kolenou a bude souhlasit se sňatkem. Pokud odmítne, bude válka.
Král si zprávu vyslechl, svolal své rádce, a nakonec nezbývalo nic jiného, než oznámit princezně co se děje. Co svou hloupostí způsobila.
Jestli ale král čekal že se bude princezna kát, zle se přepočítal. Prvotní šok nahradil vztek.

„Jak si můžeš, otče, myslet, že bych si vzala někoho, kdo vyhrožuje válkou?! Kdo požaduje, abych na kolenou odprosila?! Nikdy!" Král se zlobil marně, i když sám Emě vyhrožoval, neustoupila.
S nepořízenou poslal posla zpět s milosrdnou lží, že princezna stoná a aby se uzdravila, není dobré ji teď zatěžovat zprávami o válce. Doufal, že se Jindřich umoudří a jakmile za poslem zapadla brána, vyslal posla do království svého bratra. Žádal o pomoc, pokud by nevyhověl, ať alespoň poskytne azyl královně s princeznou.

Králův bratr obratem posílá svého posla; Severní království chce válku a dostane ji.
S lehkou nostalgií, vzpomíná král James na bratra. Neviděl ho už roky, ani nečekal, že se mu dostane pomoci a bude stát při něm. Jamesova matka zemřela rok předtím, než mu otec předal trůn. Za rok se starý král znovu oženil a z nového manželství se narodil králův bratr. Dělilo je přes dvacet let, nevyrůstali spolu, skoro se neznali a jediné co o svém bratrovi věděl bylo, že si i přes zákaz otce vybojoval lásku. Vzal si děvečku, dceru lovčího, a s ní nyní vládl.
Váhal, zda prozradit důvod k válce, ale nyní nelitoval. Bratr si svou lásku musel vybojovat a nepochybně stál při své neteři.

„...Nikoho nemůžeš nutit, aby miloval, pokud nemiluje nebo miluje jiného. Jsem na Emu hrdý! A ty se vzchop bratře, společně potáhneme proti Severnímu království. Za princeznu."

Slova v dopise, co posel přinesl podivně hřála a v hlavě mu přesto utkvěla jen tato část. S hořkostí se díval král do zahrady a vzpomínal, jak si tam jeho dcera s kovářovic chlapcem hrávala. Kdyby souhlasil s ním, nehrozila by válka a ona by byla šťastná a přece jen, chlapec byl učenlivý. Možná by nebyl špatným nástupcem, ale už bylo pozdě. Je pryč a kdo ví, kde je mu konec.

Znovu se posel ze Severního království objevil za necelý měsíc a odešel se stejnou zprávou. Princezna stále stoná, nikdo netuší, co ji uchvátilo ale felčarové se marně snaží. Není schopná vydržet mimo lůžko, na nohou se neudrží, sotva něco pojí... Jedna lež se nabalovala na druhou a bylo otázkou času, kdy dorazí sám král nebo princ. Nemůžou lhát po celý život.

Zprávy ale hovořily jasně, nečinnost Severního království je jen klid před bouří. Zbrojí a zbrojí ve velkém. Království, se kterými král před lety bitvu vyhrál, se přidala na jejich stranu. Mají možnost se pomstít a neváhají ani minutu, aby pomohli Jindřichovi.
Spojenci království Za Černým lese se kupí ale je jich žalostně málo. Své bojovníky spočítají na stovky, Severní království na tisíce.
S princeznou však není řeč. Nevezme si prince a pokud to pomůže, klidně z království odejde a bude z ní prostá selka. Když uteče, Jindřich válku nezačne. S tím však král nesouhlasí. Ema nemůže sama vyjít ani na metr od komnaty. Strach, že by utekla má král obrovský a nenechá ji samotnou ani na minutu.

Rok se překlenul, zvědové s vyděšenými tvářemi králi oznamují, že vojska Severního království se začínají přesouvat. Pomalu se blíží, je otázkou dní, kdy dorazí k bráně. Rytířů jsou tisíce a tisíce, do bitvy se připojili všichni ti, co odmítli pomoct království. Je mnoho důvodů, kterými si král James udělal nepřátelé a ti všichni teď vidí možnost, jak se pomstít. Pomsta za princeznu, žene vpřed jen Severní království.

25.

„Rozluč se s Bardem a vem si své věci. Pak se vrať." „Zlobíte se?" „Za tvou drzost?" Rytíř se pobaveně usmál a zavrtěl hlavou. „Jsi zjevně dítě lesa, nemůžu se zlobit za tvou prostost. Král se nezlobil, tudíž ani já ne. Ale příště dřív mysli, než otevřeš pusu." Zayn se zasmál a přikývl. Vyšli na nádvoří. Střelil pohledem k bráně a znovu se otočil k rytíři.
„Opravdu mi řeknete důvod války?" „Král si myslí, že bych měl. Já si tím nejsem jistý." „Nebyl jsem daleko od pravdy? Jen rozmar?" „Jdi se rozloučit, pak si promluvíme."

Bard mlčel celou dobu, co chlapec mluvil. Pak ho sevřel v objetí a pevně stiskl.

„Být rytířem je ctnost. Jestli se jím staneš, budu na tebe pyšný. Jen se nenech zabít synku." „Nikdo netvrdí že jím někdy budu. Má mě jen učit, abych byl připravený." „Kdyby si král nemyslel, že je možnost, aby ses jím stal, neudělal by z tebe rytířova učně. Už teď jsem na tebe pyšný, jen mám strach, že tě už neuvidím. Dávej na sebe pozor Zayne. Zůstaň takový, jaký jsi teď. Bůh s tebou, synku." „Vrátím se, kováři. Přísahám." „Válka je na spadnutí, už je to jen otázka dní. V krčmě se o tom povídá, vojska táhnou. Mám obavu, že ti bude muset stačit to, co ses naučil doposud. Už nebudeš mít příliš času na učení." Pustil ho, a zatímco si otíral oči, vracel se do kovárny. Zayn si posbíral svoje věci z chaty a vydal se k hradu. Srdce mu bušilo jako o závod. Kdyby Emu král nevdal, mohl se ucházet o její ruku, kdyby se z něj stal rytíř, ale na to je už pozdě.

Než mu rytíř sdělil důvod války, musel si u něj prvně vybalit. S ironií tiše mumlal, že těch pět švestek by v pytli mohlo klidně vydržet a s notnou dávkou nejistoty, se rozhlížel kolem sebe. Čekal, že když rytíř bydlí na hradě, bude stejně jako královští v komnatě. Ale místo toho, odvedl ho za maštali, do malého domku s dvěma místnůstkami, kde to uvnitř bylo nuznější víc jak u Barda.

„Jak se jmenovala?" „Kdo?" „Tvá milá. Netušil jsem, proč jsi odešel z domu. Máš ji opravdu pořád moc rád, viď?" Rytíř seděl na lavici před domkem, a aniž by hnul brvou, krájel na prkénku zeleninu. „Bude polévka." „Odpusť pane, ale nemůžu si pomoct; proč nežiješ na hradě? Čekal bych, že tě služebnictvo obskakovat. Jsi králův nejlepší rytíř, proč tak nuzný život?" „Protože tohle jsem opravdu já." „Jak to myslíš, pane?" „Narodil jsem se a vyrostl stejně jako ty v lese. Jen s matkou, otec zemřel dřív, než jsem se narodil. Jednoho dne se v lese objevil jezdec, splašil se mu kůň, zastavil jsem ho a jezdec mi pak nabídl, ať se k němu přidám. Nejsem šlechtic synku, titul jsem získal jen díky svým činům. Měl jsem dobrého učitele." Usměje se. „Prozradíš mi její jméno?" „Nezlob se pane, ale ne. Vzpomínky bolí a vyslovit její jméno nahlas..." Zavrtěl Zayn hlavou a dosedl na lavici. „Byla krásná?" „Ta nejkrásnější." Usměje se Zayn a před očima vidí Emu.
Rytíř byl skoupý na slovo, dokud nepojedli a nezapadli za nimi dveře domku, nechtěl o válce nic říct. Ale za to s ochotou, odpovídal na Zaynovi všetečné dotazy o životě s rytířem, který ho naučil vše, co teď umí.

Jakmile dosedli ke stolu, rytíř se zhluboka nadechl a zamyšleně si ho prohlížel.

„Vezmu tě do učení rád, nevím, jestli z tebou jednou rytíř bude, ale taková zkušenost se ti do života hodí. Jen doufám, že ti mohu věřit. Moje důvěra znamená králova důvěra. Víš, že když se vynese ven, proč se schyluje k válce, budeš ty v podezření jako první?" „S tím se smířím. Nehodlám nic říct. Kdyby to byla válka jiného království, důvod mě zajímat nebude. Ale je to můj domov, chci vědět o co má v bitvě jít."
„Před rokem, když mělo dojít k zásnubám princezny Emy a prince Phillipa," Zayn ztuhnul a šok i překvapení maskoval jen stěží. Ale rytíř žádnou změnu nezpozoroval. Díval se upřeně do krbu a dál, nerušeně pokračoval.
„Došlo k princově odmítnutí. Dostal od princezny jednoduše košem. Odmítla si ho vzít, vyčinila mu, jak není na princeznu obvyklé a princ odjel s výhružkou o válce. Pak poslal svého posla, princezna se měla omluvit, měla ho odprosit, aby ji dal znovu šanci. Ale i to princezna odmítla. Její otec, našeho krále bratr se uchýlil ke lži, ale nemůže lhát neustále. Mělo se za to, že princezna stůně, ale jak sám vím, je jako lež. A princ neunesl a doteď nepřijal, že ho odmítla. Proto naše království souhlasilo s pomocí, jednak jsou rodina a hlavně, náš král chová ke své neteři nesmírné sympatie. Navštívila nás před necelým rokem, řekla mu, že její srdce patří jinému a nedá ho nikomu, jen jemu. A na to náš král moc dobře slyší. Jeho žena není urozená a on si ji vybojoval. Jediné smutné na tom všem je, že princeznin milý odešel a nikdo neví, kde je mu konec. A vlastně máš i pravdu, je to válka z rozmaru. Ne všem by bylo po chuti jít do války, kvůli drzé holce, která odmítla sňatek, když všude jinde to tak funguje. Ale v tomhle případě... Rád padnu s vědomím, že se něco změní. Nutit někoho do chomoutu není přijatelné. Je na čase, aby si to králové a otcové všech děvčat po našich krajích uvědomili."

26.

„Jestli hodláš, někomu něco vyčítat, měl bys začít u sebe!"

Lži o princeznině zdraví se pomalu měnily v pravdu. Uzavřela se před světem, komunikovala se služebnictvem jen, když to bylo nejnutnější. Odmítala vycházet z komnaty a její vzdor byl až do nebes volající. Odmítala se setkat se svým otcem a znovu vést debatu, jejíž závěr byl vždy stejný. Stála si za svým, stejně jako král. Ten se už smířil s vidinou války, ale přesto doufal, že princezna dostane rozum. Ta však nadále opakovala dokola, že raději uteče ze země, nebo hůř; vezme si život a pak nebude žádný důvod pro válku. A teď, pomalu ale jistě, stejně jako se přibližovala válka, začínala princezna vážně chřadnout. Ze začátku jídlo, co přinášelo služebnictvo vracela s minimálními zbytky na talířích, ale teď už jídlo odmítala úplně. Do komnaty už nevpustila nikoho, ani matku natož otce.
Další den se překlenul do večera, na čas večeře. Služebnictvo oznamuje, že opět princezna odmítla jídlo a v královně bouchly saze. Král udeřil pěstí do stolu, až vše na něm nadskočilo a vykřikl, že pokud nechce jíst tak budiž, může si za vše, co se děje sama a vzápětí do stolu bouchla královna.

Králův výbuch zlosti služebnictvo překvapil jen minimálně, ale teď, když i královna dala najevo, co si o celé situaci myslí, ztratili se bez svolení a spěšně za sebou zavírali všechny dveře, kterými se dalo do jídelního sálu vejít.

„Co to povídáš? U sebe?!" „Ano! U tebe! Já už pochopila že jsem se mýlila, teď bys to měl pochopit ty! Bude válka a ano, bude kvůli tvé dceři, kvůli jejímu rozmaru! Ale co jsi čekal? Ona miluje kovářovic syna a ty s tím nic neuděláš! Utéct nemohla, sáhnout si na život... Její jedinou zbraní proti tobě je, že vyhladoví! Phillipa si prostě nevezme a nevezme si nikoho, než jen toho chlapce! Ztratíš dceru, uvědomuješ si to? Jestli umře žalem, jaký budeš král!? Už teď si i vrabci na střeše povídají, jak tě lid pomlouvá. Všichni totiž vědí, že Ema a Zayn se milovali! Byla moje chyba, že jsem nestála při ní, ale teď rozhodně nebudu stát při tobě. Miluji tě Jamesi, ale tohle můžeš vyřešit jen ty!"
„Jak?! I kdybych svolil... Nikdo neví, kde je!" „I kdybych svolil? Nechceš mě rozesmát, drahý, jak bys ty mohl svolit, aby kovářův syn – Co jsi to řekl? Nikdo neví, kde je? Jak to myslíš? Ten tón..." „Hledal jsem ho." Zašeptal král zničeně, bez odvahy pohlédnout ženě do očí. „Před několika měsíci, poslal jsem zvědy, aby Zayna vypátrali a přivedli sem, zpět domů. Nikdo ho neviděl ani o něm neslyšel. Myslel jsem si, že kdyby se vrátil, Ema by se uzdravila a kdyby se vzali, Severní království by válku odvolalo. Už bych svolil. Já to pochopil. Ale Ema mě k sobě nepustí, nemůžu ji to ani říct, a i kdybych jí to řekl, myslím, že bych jí tím ublížil. Protože jsem to pochopil pozdě." „Jamesi..." Šeptla královna zlomeně a rozplakala se.

27.

„Nutit kohokoliv, do svazku, co nechce by nemělo být." Zopakoval rytíř znovu a věnoval Zaynovi pohled. Ten se zmohl jen na kývnutí a doufal, že si rytíř nevšiml, jak se chvěje.
Odmítla ho! Odmítla svatbu a válka co každou chvílí vypukne, je jen kvůli tomu... Nezáleželo na tom, že je to tak hloupý důvod, jak by si každý jiný pomyslel, myslel jen na to, že je pořád na zámku a pořád je jeho.

„Pane."

Koně klusali lesní cestou v Černém lese, co nevidět, budou u bran hradu. „Ano, hochu?" „Cením si žes mě vzal s sebou, ale zlobil by ses, kdybych počkal na kraji lesa?" „Proč? Nechceš vidět hrad?" „Znám ho." „Od brány, viď?" Zasmál se rytíř, ale pak zastavil koně. „Ty mi něco neříkáš, Zayne. Proč tam nechceš? Myslel jsem, že tě králi představím jako svého zbrojnoše a učně." „Moje rodina žije na zámku." Uhnul očima a povzdechl si. „Otec je králův Mistr kovář. Poznají mě, lidé nebo rovnou král anebo potkám otce. Odešel jsem bez rozloučení a když se takto vrátím..." Rytíř překvapením zamrkal.

„Mám pocit, že jsem si vybral hocha, který mi víc lže a zatajuje, než je upřímný. Je ještě něco, co bych měl vědět?"

Znovu uhnul Zayn pohledem a povzdechl si.
„Nechci se v tobě mýlit Zayne, zaujal jsi mě. Ani nevím, čím. Něco v tobě je. Ale nechci svou chybou něco zavinit. Co ještě neříkáš?" „Když řeknu, že jsem ten, co vlastní princeznino srdce, budeš mi věřit pane?" „Ty?" Rytíř se krátce zasmál, pak jako když utne.
„Synku, to myslíš vážně?" Zaynovi oči se do něj vpíjely, ve tváři mu seděla bolest a nic nenasvědčovala tomu, že by teď lhal.
„Nemůžu se tam vrátit pane. Nevím, co jsem si myslel, když jsem souhlasil že tě doprovodím. Nemůžu ji vidět, ani rodiče. Natož krále..."

„Poslové, co král vyslal oznámili, že dorazím v doprovodu. Jak myslíš, že se král bude tvářit až zjistí-" „Nemusí znát pravdu. Můžeš říct, že jsme se museli rozdělit cestou." „Nebudu lhát Zayne, a ty nebudeš čekat na kraji lesa, jako nějaký zloděj." „Nemůžu vejít do hradu!" „Nikdo nebude vědět, kdo jsi." „Cože?" „Nebudeš mluvit a nasaď si kápi." „Ale-" „Už jsem řekl, synku. Neodporuj!" Zayn svěsil ramena, pak si nasadil kápi a znovu koně vybídl k pohybu.
„Ještě jedna věc." Zachytil ho rytíř, když chtěl kolem něj projet.
„A to?" „Teď je tvá účast ve válce nezbytná, viď? Odmítla ho kvůli tobě. Jestli teda nelžeš." „Nelžu pane. Jsem syn kováře, který ji jako malou našel v kůlně. Vyrostli jsme spolu. Král nabídl otci, ať je jeho kovářem, ten to přijal a jako děti, jsme byli s princeznou jedna ruka. Pak jsme dospívali a já v ní pak už kamarádku vidět neuměl. Zamiloval jsem se, stejně jako ona." „Jak si myslíš, že to skončí?" „Válka? Porazíme všechna království, co se snaží svrhnout toto a pak se zase ztratím." „Znovu odejdeš? I ode mě? Barda?" „Ne. Vrátím se do vašeho království. Nemusí ze mě být rytíř, budu zase jen kovářem." „Nemyslím válku, ale tebe. Princeznu." „Neskončí to nijak, král nikdy nesvolí, aby si mě vzala. Nestojím o korunu, tu ať si nechá, ale nemá nástupce... Phillipa odmítla ale jednou bude někdo, koho neodmítne. Už na mě mohla dávno zapomenout." „A proto se bude válčit, že zapomněla?" „Nauč mě bojovat, abych mohl pomoct, pane. Ale nikdy nebudu víc než kovář. I kdybych se rytířem stal, s tvou pomocí, nevěřím že mi král dá její ruku. Je až příliš hrdý."

Znovu vybídl koně k pohybu, rytíř se za ním ve svých myšlenkách rozjel a přemýšlel co by měl říct, ale dorazili k bráně zámku a stále netušil co říct.

Purkrabí se objevil za pár minut. Mezitím čekali u hlavních dveří, Zayn se nejistě kolem sebe rozhlížel. Samé známé tváře, hlasy... Pak tiše zavrčel. Očima našel otce. Sešel, zestárl. Procházel přes nádvoří s hlavou skloněnou a spěchal do kovárny. Ze zapadlé uličky, která vedla k nim domů, vyběhla Cassandra. Doběhla otce a podala mu balíček, nepochybně s jídlem. Matka nejspíš vaří oběd a teď bude spěchat zpátky na hrad do kuchyně.

„Sire, prosím!" Purkrabí se jemně uklonil a vybídl je ke vstupu. Zayn cítí jeho pohled, sleduje ho bedlivě, ale pod kápí není vidět absolutně nic.
„Můj zbrojnoš, pomocník." „Nemluví?" Purkrabí se křečovitě zašklebil. Cizinec se mu nelíbil ani za mák.
„Bohužel, Bůh mu dar řeči nenadělil. Ale co nepoví, dohání svými činy. Můžeš mu věřit příteli, je s námi." „Ať sundá kápi, nemůže před krále předstoupit takto." „Tak pak nepředstoupí, pokud to král nedovolí. Je poznamenaný a málokomu odhalí tvář. Ani král ho nepřinutí. Vyřiď, příteli, že jsem dorazil i s pomocníkem. Chlapec je znetvořený, pokud král nesouhlasí, aby si směl kápi ponechat, počká tady." Purkrabí s neochotou zamířil za králem, přitom cosi prskal pod vousy.
„Znetvořenost... Dobrý nápad, pane." Rytíř přikývl a lehce se pousmál.

„Král vás příjme, oba." Purkrabí se objevil za pár minut, neochotně sledoval, jak kolem něj prochází zahalený, a přitom se stále snažil očima proniknout tmu uvnitř kápě.

„Příteli! Vítej!"

Zayn se stejně jako rytíř hluboce uklonil a ustoupil krok vzad za rytíře. Na trůnu seděl unavený král, dva menší trůny byly prázdné. Přece jen doufal, že tam Ema bude, alespoň na chvíli, aby ji zahlédl.

Za pár minut se i s králem usadili, poslouchal zvěsti a vzkazy od zvědů, ještě jen pár dní a budou vojska Severního království na hranici. Postupují rychle a neváhají už teď masakrovat ty, co projeví nesouhlas.
Ani nedýchal, když se rytíř bez okolků zeptal, zda by nebylo moudré princeznu vdát za toho, co je jejímu srdci nejblíž. Nepochybně někdo takový je a pokud by se zasnoubila, snad by se vojska stáhla. Je přece nepsaným pravidlem, že zasnoubenou si už nikdo nárokovat nemůže.

Nepatrně zvedl hlavu a napnul uši. Král ztuhnul, pak se ošil a zavrtěl hlavou.

„Není nikdo, koho miluje. Komu by se uvolila stát ženou." „Myslíš, můj pane? Nevěřím." „Jednoho milovala." Šeptl král tiše a střelil pohledem k muži pod kapucí. Jako kdyby váhal, jestli smí před cizincem pokračovat. „Kde mu je konec?" Rytíři sedí ve tváři zvláštní výraz a Zaynovi dochází, že mu přece jen tolik nevěřil. Chce sám ujištění, že může být opravdu tím, kdo řekl je.
„Odešel, utekl. Nazývej to, jak chceš. Je to víc jak rok. Hledal jsem ho, ale nenašel. Už jsem to pochopil a kdybych to mohl vrátit, udělám to." „Neunesl vědomí, že se má stát manželkou prince Phillipa?" „Tak tak, můj příteli. Nedokázal jsem se s mířit s vědomím, že mé místo zaujme pouhý syn kováře. Jako děti spolu rostli, sám jsem je oba zlobil, když byli menší, jestli se jednou vezmou, ale přitom mě nenapadlo, že by k sobě opravdu mohli chovat city, až dospějí. Ema mi doteď neodpustila, že odešel kvůli mému příkazu. A sám nevím, jak dlouho to Ema ještě vydrží." „O čem to mluvíš, králi?" „Mé lži, že stoná... Už to nejsou lži. Nepustí do komnaty nikoho, jídlo odmítá, nemluví s námi... Chtěla utéct, to sám dobře víš, ale teď se zdá, že se rozhodla; raději zemře vyhladověním. Ať tak či onak, bitva bude i když zemře. I kdyby se Severní království stáhlo, je mnoho dalších, co jdou pro pomstu. A její smrt by to nezvrátila."

Zayn pevně sevřel čelist. Rozmrkával slzy strachu o ni, zloby na krále i jakési lítosti vůči němu.

28.

Opřela se čelem o okno a přitáhla si svetřík k tělu. V krbu praskal oheň, ale přesto jí byla zima. Roztřásla se chladem ze studeného skla a zahleděla se na cestu. Blížili se po ní jezdci, rytíř v blyštivé zbroji, s rudým chocholem na přilbě; strýčkům přítel, nejlepší rytíř a velitel jeho gardy. Doprovod mu dělal, podle postavy muž, skrytý pod kápí. Oba hnali koně, jako kdyby jim pod kopyty hořelo. Odtrhla od nich zrak a zahleděla se nad lesy, vzdálené několik kilometrů daleko. Tam je hranice jejich země, tam se teď blíží vojska, co budou vraždit nevinné, jen proto, že odmítla.

Sevřela v dlani růži a povzdechla si.

Není to správné, přece kvůli ní nesmí zemřít tolik nevinných lidí. Otřela si slzy a znovu si povzdechla.
Nikdy svůj názor nezmění, nikdy si Phillipa nevezme ale nikdy ji ani nenapadlo, jak cesta ke smrti může být náročná.
Útěky ji vždy zmařili ale pak ji napadlo, při večeři, obrátit proti sobě nůž na maso. Zabolelo to, znovu přiložila ostří na krk a doufala, že tentokrát řízne hlouběji, jenže v ten moment do komnaty bez zaklepání vešla služebná, přinášela ovoce, co zapomněla prve, a jakmile vstoupila její jekot vzburcoval celé daleké chodby zámku. Pak už nesměla mít u sebe nic ostrého, služebné vzaly vše, čím by se mohla jen škrábnout.
K jídlu už dostávala pouze lžíci a jediné co uchránila, byla růže, kterou ji Zayn udělal. Konec stonku nebyl příliš ostrý, ale kdyby se snažila, mohl by ji ublížit. Jen si nedokázala představit, že by si ublížila něčím, co ji zanechal jako památku. Jedinou věcí, kterou ji jako kovář mohl dát.

Klapot podkov na nádvoří, rytíř i cizinec seskočili z koně a zamířili dovnitř. Pootevřela dveře, vystrčila za ně tác s jídlem a znovu zamkla. U krbu se schoulila a natáhla ruce k ohni.
Dávno ztratila svou jiskru, rudé tváře nahradila šeď, z rukou se pomalinku stávaly ruce smrtky. Kolikrát ještě vrátí jídlo než to jednou, konečně, neudělá?
Do dveří něco kleplo, slyší hlas své nejmilejší služky. Spílá ji, proč nepozřela alespoň trošku. Prosí, aby ji vpustila dovnitř... Zavrtí hlavou, jako kdyby ji služka mohla vidět a za pár minut hlas i prosby ustanou.

Nastala noc. Potichu vyklouzla z komnaty a vydala se k západnímu cimbuří. Moc dobře věděla, v kolik hodin se hlídky střídají a jako obvykle, na zemi seděla stráž a spala. S lehkou ironií se pousmála, kdyby jen otec věděl, jak stráž hlídá. Vyčítat by jim ale nic nemohl, byli unavení, a i když riskovali, za pár minut spánku by se upsali ďáblu.
Posadila se sama ke zdi a zahleděla se na měsíc. Svítil jasně, hrál si se stíny... Na pár sekund zavřela oči a užívala si lehký vánek a vzpomínky, jak sem utíkali jako děti.
Zima se do ní zakousla, omotala kolem sebe paže a přesvědčovala samu sebe, že to ještě chvíli vydrží. Otevřela oči a ztuhla, někdo se k ní blížil. Prošel kolem stráže a až když byl jen pár kroků od ní, ztuhnul. Měl na sobě kápi, u pasu se mu skvěl meč.
Obtížně se vytáhla na nohy a ustoupila o krok vzad. Cizinec natáhl ruku, jakési smířlivé gesto.

„Kdo jsi?" Špitla princezna nejistě a pohlédla ke stráži. Když zakřičí, vzbudí se? Cizinec vydechl, zvedl ruku a někde v místech, kde mohl mít ústa, zakmital prstem.
„Nemluvíš?" Přikývnutí, pak k ní přistoupil. Znovu ustoupila vzad, zapomněla, že hradba je poničena. Došlápla do vzduchoprázdna, otevřela ústa, aby vykřikla, ale cizinec byl rychlý. Zachytil ji, narazila mu do těla a pak ji posadil. Chytil její tvář a prudce zavrtěl hlavou, trhnul s ní pak směrem ke stráži a s něhou, jako by od něj nečekala, ji pohladil po tváři. Princezna těká očima ve tmě kápě, nevidí nic, ale je překvapená tím, co cítí. Žádný strach, nejistota, obavy, jen jakýsi pocit úlevy a cosi, co vzdáleně připomíná štěstí.
Cizincova dlaň se zastavila na jejím krku. Jizva je pořád znatelná, slyší, jak syčivě natáhl vzduch do plic a pak ji přejel po jizvě prstem. Znovu zavrtěl hlavou, pustil ji, vytáhl se na nohy a hluboce se uklonil. Zachytil její ruku a políbil ji na hřbet dlaně. Znovu pohlédl ke strážnému, otočil se k princezně, přišla další úklona a pak se vydal na cestu pryč.
Zmizel stejně tiše, jak se objevil.

Zničeně se dostala na nohy, ty se stále klepaly ze šoku z možného pádu a jak jí to jen tělo dovolilo, spěchala k vstupu na cimbuří. Kroky před ní se pomalu ztrácí, když se dostala dolů, musela se znovu schovat. Kapucín kráčí chodbou, naproti mu jdou stráže. Pozdraví se kývnutím hlavou, když prochází kolem její skrýše ve tmě, slyší tichou rozmluvu, že je prý němý a znetvořený. Proto nesundá kapuci ani před králem. Jakmile zmizeli za rohem, rozběhla se chodbou, ale kapucín byl pryč.

Několik minut se opírala o zeď, potřebovala si odpočinout, pak se vydala znovu do komnaty. Jakmile byla uvnitř, úlevně se posadila do lůžka a nejistě se zahleděla na růži na volném polštáři. Proč má najednou pocit, že je v bezpečí, že všechno je v pořádku? Proč najednou s kapucínem cítila to, co se Zaynem. Ty doteky, to, jak ji pohladil, s jakou něhou ji chytil ruku a když ji zachytil před pádem a sevřel na pár vteřin v objetí... Zalitovala, že byla tak vyděšená, měla se přitisknout, cítila to, chtěla to...

Zmateně se uložila ke spánku, následovala noc plná zvláštních snů, kdy pokaždé sen skončil stejně; kapucín ukázal svou tvář a ta byla Zaynova.

29.

Když jim král dovolil, že mohou odejít, zamířili s rytířem do jeho komnaty. Cestou potkali jeho matku, spěchala před nimi s košíčkem s pečivem; služebná ho zapomněla vzít a nepochybně si ho hosté rádi dají. Znovu ji potkali, když vycházela z komnaty. Uklonila se prvně rytíři, pak i jemu. Na rtech jí seděl úslužný ale přitom smutný úsměv. V očích nebyly žádné jiskry. Přišlo mu, že za tu dobu, co tu nebyl, strašně zestárla stejně jako otec. Nejraději by sundal kápi a objal ji. Místo toho ale jen pokývl na znamení díku a ustoupil, aby mohla projít mezi nimi. Překvapeně zvedla matka obočí, pak se znovu pousmála a spěšně mezi nimi proběhla.

„Máš oči, jako měla ta služebná." Dveře za nimi klaply, s úlevou Zayn sundal kápi a otočil se k rytíři. „Je to má matka." „Zayne..." „Jestli mi chceš říct pane, že bych se měl rodině ukázat... Nemůžu." „Chápu tě. Opravdu, ale... Měli by vědět, že žiješ. Co když si myslí, že jsi zemřel?" „K čemu jim bude vědomí, že žiju, když můžu za pár dnů nebo jen hodin, zemřít?" „Zayne..." „Půjdu pane, znám to tu. Nikdo mě neuvidí, ale chci se někam podívat. Pak se vrátím." Ukázal rukou k divanu, který si beze slova zabral jako své lože. Nestál o královu nabídku, že je pro něj připravený pokoj. Kdyby mohl, ustlal by si jen ve stáji. Rytíř přikývl a povzdechl si.

První stráž potkal těsně před stájemi, mlčky je minul, zaslechl jejich tichou šeptandu, že patří k siru Galahadovi a vešel do stáje.

Princeznin vraník spokojeně zaržál, zachytil koňskou tlamu a přitiskl tvář na čenich.

„Kdypak jste byli spolu naposledy na vyjížďce, hm? Pamatuješ si, jak jsme závodili?" Zašeptal koni a odtáhl se. Vrata zaskřípala, vešel štolba. Překvapením se zastavil, pak se přívětivá tvář zamračila.

„Co tu děláš? Kdo jsi?"

Zavrtěl hlavou, když promluví... „Nemluvíš? Jak ses sem dostal? Hybaj odsud, než zavolám stráž!" Zamířil ke koni, naproti princezninu a zachytil jeho tlamu. Na ohlávce byl znak erbu království a poklepal na něj.

„Ah...! Ty jsi ten němý zbrojnoš Sira... Nemáš tu co dělat hochu, už je pozdě." Zayn znovu přikývl a pokrčil rameny.
„Hádám, že hluchý nejsi. Jdi zpátky do zámku, je pozdě. Využij ještě klidný čas, co zbývá." Nadechl se, musí to vědět.

„Našla princezna, co jsem nechal v lese?" Štolba kolem něj procházel, mířil přes stáj domů. Když ho míjel, sjel ho nesouhlasným pohledem, ale s němým se blbě dorozumí.
Teď se však zarazil a prudce se obrátil. Kápě byla sundaná, štolba se díval do tváře, kterou znal, a přece jen byla jiná.

„Zayne?" „Buď zdráv, pane." „Zayne...!" Štolbovi se zlomil hlas. Prudce k němu přistoupil a zachytil ho za ramena, zatřásl s ním, pak ho objal.

„Ty-já-co se to-Sir je tvůj-Ví to rodina?! Ema?!" „Ne. Nikdo to neví a vědět nesmí." „Ale... Jsi zpátky!" „Jen kvůli tomu, co se děje. Přišel jsem jen pomoct. Nesmíte to nikomu říct!" „Pak jsi mi neměl prozradit, kdo je pod kápí! Hochu, vždyť... Ema to musí vědět i rodiče! Chřadnou každým dnem! Tak moc jim chybíš-" „I mně chybí, ale nemůžou to vědět. Já... Váhal jsem, jestli ukázat kdo jsem. Ale potřebuju vědět, jestli má Ema to, co jsem jí nechal. Byl jste při nás, jestli to někdo ví, tak vy." „Myslíš tu ukovanou růži? Poslala mě pro to. Král ji hlídal jako oko v hlavě, nemohla za brány zámku. Do lesa jsem šel já. Dostala ji." „Děkuju." Štolba přikývl a znovu ho zachytil.

„Odešel jsi a ona... Málem to nepřežila, kdybys jen tušil, jak plakala... A tvá matka? Sestra... I otec. Chybíš jim Zayne, nám všem!" „Nikdo nesmí vědět, že pod kápí jsem já. Slibte mi to, pane." „Jak jsi přišel k rytíři?" Štolba váhavě přikývl na souhlas, i když měl na tisíc argumentů, mlčel.

„Dlouhý příběh, možná někdy ho povím." „Ale-" „Odpusť pane, asi jsem se nechal unést. Neměl jsem se ukázat, má chyba. Musím jít." „Počkej!" „Proč?" „Většina z nás souhlasila, že se připojí k bitvě. Tvůj otec chtěl. Král mu to zakázal. Všem kovářům. Potřebuje je, aby dál vyráběli zbraně... Ale já tam budu. A ty také, viď? Poznám tě? Budu tě chránit-" „Nepotřebuju chránit. Budeme chránit krále, o mě nejde." „Když zemřeš-" „Tak zemřu. Pak můžeš pane říct, že jsi se mnou mluvil, ale musel jsi mi slíbit, že mě nevyzradíš. Můžeš pak Emě a rodičům říct, že se omlouvám." Nečekal na další slova, spěšně zamířil k východu stáje a pak se rozběhl. Ztratil se ve tmě, oběhl stáj z venku a jakmile vyšel štolba, skrčil se za ohradou a pak zamířil do lesa. V koruně stromu seděl bezmála hodinu. Díval se do tmy kolem sebe a vzpomínal, kudy běhaly a kam utíkali. Pak zamířil k věži, vedoucí na cimbuří.

Stráž dole se ihned staví do bojové pozice, pak se uvolní a nechá ho projít nahoru. Tam najde spícího strážného, pobaveně se usmívá, kouká si jen pod nohy a když zvedne hlavu, srdce mu zběsile zabouchá.

Na konci sedí na zemi princezna. Ve svitu měsíce spatří po pár krocích její tvář. Je bledá, růžové tváře jsou minulostí. Vyčerpaně, s vyděšeným pohledem se vytáhla na nohy. Doslova se ztrácí, objemná sukně šatů ji dělá ještě menší a chatrnější, než je.
Bojí se cizince, bojí se, že nevidí tvář a když ji na pár vteřin stáhl do svého objetí, nechtěl ji pustit. Znovu ji posadil na zem, slyší, jak prudce dýchá, hrudník se o překot zvedá, může slyšet i srdíčko co bije leknutím z pádu, který ji mohl stát život, kdyby ji nezachytil včas.

Dívá se ji do očí, těká zběsile očima po tváři, pak sjede pohledem na krk. Zasyčí, rudá jizva hyzdí labutí krček. Nemůže jinak, přejede prstem vzpomínku na moment, kdy si chtěla ublížit. Znovu sykl, musí od ní. Jinak se prozradí. Uklonil se, políbil drobnou ručku a jakmile zmizel v temnotě průchodu, bere schody po dvou. Minul na chodbě stráž a za rohem se rozběhl. Musí od ní, co nejdál. Kdyby zůstal, promluvil by, sundal by kápi a pak ji jen svíral v náručí...

Tiše za sebou zabouchl dveře rytířovi komnaty, opláchl se v umyvadle a ulehl. Usnul jen obtížně, skoro už svítalo...

30.

Když král osaměl, unaveně si protřel tvář. Čekání na válku bylo horší, jak čekat na smrt. Ani v jednom případě nevěděl, kdy to přijde, ale smrt ovlivní jen jeho existenci. Válka změní život všem.
V tichu přemítal, jak poslal zvědy, aby Zayna našli. Dávno pochopil, jakou udělal chybu, ale nic to zvrátit nemohlo. Nikdo netušil, co zvědové venku dělají, koho hledají a když se vrátili s nepořízenou, nejraději by jim na místě setnul hlavy. Místo toho jen poděkoval za ochotu a spokojil se s příslibem, že naberou zásoby a další den se vydají znovu ven. Ještě jednou to zkusí, třeba se objevil v místě, kde se už ptali. Ale znovu se vrátili s nepořízenou. Chlapce, co by odpovídal Zaynově popisu nikdo neviděl.

Přelomil se rok, kdy zmizel a kdy se válka začínala blížit mílovými kroky. Ještě pár dní a budou vojska cizích království na hranici.

Marně poslal své posly s žádostí, aby z války odstoupili. Nikdo mu nevyhověl. V odpovědích, co dostal byly dvě společné věci; pomsta a nevědomí, proč Severní království vyhlásilo Černému lesu válku. Nezajímalo je to, měli možnost se pomstít. Tam, protože nevyhověl králi s žádostí, aby mu poskytl své nejlepší kováře pro jeho válku. Jinde, že rovnou, bez možnosti setkání, zamítl nabídku sňatku princezny s korunním princem. Nebo odmítl vydat zločince, co se dopustil prohřešku na jeho lidu a bez možnosti milosti nebo slitování ho poslal na šibenici. Všude panoval nějaký důvod a Severní království využilo možnost naverbovat všechny ty, co s ním měli nevyřízené účty.

Byl vděčný bratrovi, že stojí při něm, stejně jako Jižní království. Ale tři země proti šesti... Ve vítězství nevěřil ale doufal, že když ho zabijí, spokojí se s pomstou a Severní království se vzdá nároku na princeznu. Pokud ne, snad bude Bůh milostivý k jeho ženě, dceři a lidu.

Zahleděl se na obraz, který byl jen pár let stár. Tam se ještě princezna usmívala, žena byla pyšná na muže, jehož si vzala. Ale ten obraz byl už jen dávnou vzpomínkou. Ani si nepamatoval, kdy Emu viděl naposledy. A žena? Uléhal vedle ní, jedli spolu, panovali ale sotva na něj promluvila. Ztrácel je obě a nemohl nic udělat.

Znovu se vrátil ke vzpomínce na Zayna. Byl učenlivý, kdyby mu dal šanci, mohl ho naučit, jak být dobrým králem. Možná by lid nepřišel zkrátka, kdyby místo urozeného seděl někdo, kdo je jim nejblíž. A nepochybně, kdyby mu dal šanci, Ema by byla v pořádku. Každé ráno, s hrůzou očekával, že mu služebnictvo oznámí že během noci zemřela.

Unaveně zamířil do komnaty, spánek mu přinese jen pramálo odpočinku, ale víc rozumovat už nemá smysl.

Rytíř odjel za týden, během té doby pomáhal s výcvikem jeho vojáků, stejně jako cvičil svého zbrojnoše. Několikrát král navštívil jejich výcvik a musel uznat, že chlapec je šikovný.
Chlapce tam rytíř ponechal. Dál cvičil s ostatními, ale jinak se s nimi nedružil. Byl sám pro sebe a posunky komunikoval jen, když něco potřeboval.

Za několik dalších dní se vrátil rytíř i s jeho bratrem a vojskem. Podhradí se zaplnilo vojenským ležením a zvědové hlásily, že to bylo na poslední chvíli. Nepřátelská vojska překročila hranici.

Akorát probíral s bratrem a vojevůdci, co bude lepší; obrana nebo útok, když mu do řeči vpadl purkrabí. Vběhl dovnitř, překotně se uklonil z chodeb zněl šrumec. Stráže se míjejí se zbrojnoši, kolem dveří se mihne několik rytířů.

„Králi!" Víc říkat nemusel. Zní zvon, ohlašuje útok, z dálky zní troubení rohů vojsk.

„Královna a princezna! Ihned je vezmi do sklepení!" „Měl jsi je poslat ke mně, bratře!" Mladší z králů spěchá za králem, oba míří pro svou zbroj. Nenechají vést válku jen poddanými. „Královna by ji neopustila." „Když se sem dostanou-" „Nedostanou. Jejich život za můj. Bez váhání. Slib mi, bratře, že pokud padnu, odvezeš je. A necháš je žít u sebe, pokud mou smrt válka neskončí." „Přísahám, bratře."

Vojka království se sešikovala, po chvíli vyjíždí z brány královští bratři, za nimi jedou jejich nejlepší rytíři a vojevůdci. Každý z nich se zamíří jiným směrem k útvaru, kterému velí.

V půlkruhu před vojsky se králové zastavili, oba mají po bocích své dva nejlepší rytíře a jeden z nich i zbrojnoše. Král s obavami pohlédne na cizince v kápi, nebyl čas, aby si vzal zbroj. Je oblečený jako prosťáček, a přesto z jeho postoje necítí, že by se bál o život. Bude stačit několik šípů a bude z něj cedník... Zoufale na něj pohlédl, kapucín stočil pohled jeho směrem, přikývl a znovu se otočil na vojska před sebou.

Poslední zoufalé gesto o smír. Jindřich i jeho syn se jeho prosbě vysmáli. Stejně jako ostatní králové po jejich bocích. Jediné, s čím by souhlasili, je králova abdikace, vzdání se země a posel Jindřicha přinesl dopis, kde je poslední požadavek; sňatek s princeznou i přes její odmítání.

Jakmile padlo královo jasné „Nikdy." lučištníci na obou stranách se připravily k útoku a za pár vteřin vypukla vřava.

Není jich dost, jedno jejich zabití vykoupí smrt dalších dvou jeho lidí. Zoufale král hledí kolem sebe, jeho vojsko padá jako kdyby jim někdo podkopával nohy. Snaží se však znovu zvednout a bojovat...

„Neměl jsi, můj příteli, zaslíbit svou dceru mému synovi, když jsi ji nakonec nevydal."

Dostal se do souboje s Jindřichem. Jen matně zahlédl, jak jeho rytíře probodl Sir Galahad, a přitom jeho samotného, probodl princův rytíř. Ten zemřel vzápětí rukou kapucína. Vidí, jak kapucín klesá na kolena, rytířova poslední slova patří kapucínovi. Ten přikyvuje, pak se jejich těla ztratila v chumlu těl. Znovu se zahleděl na svého dávného přítele.

„Nemusí to tak být, Jindřichu! Udělal jsem chybu, princezna tvého syna nechce. Nebude ho nikdy milovat." „Pak jsi ji špatně vychoval. Spojení našich království a rodů... Bylo by to to nejlepší, co jsi kdy mohl udělat a vzdal ses toho, kvůli rozmaru hloupé holky! Myslel jsem, že jsi lepší král ale mýlil jsem se a věř mi, příteli, bude mi ctí že zemřeš mou rukou. Pak si podrobím tvoji zemi, tvůj lid, tvá žena skončí jako prostá selka a tvá dcera, ať chce nebo ne, se stane princovou ženou. I kdyby násilím." „To se nestane." „Mýlíš se." Jindřich vyrazil do útoku, boj, který trval několik minut byl zuřivý, ale nakonec vítězný pro krále. Jindřich padl na znak, zbroj, která v podpaždí nedoléhala zajistila králi výhru. Probodl mu obě plíce a bylo jen otázkou několik minut, než se zalkne krví.

Mumraj a vřava nabrala na síle. Znaveně si král všímá, kolik jeho lidí zemřelo a leží v tratolišti krve. Hledá očima bratra, bije se jako lev, pak klesne na kolena a zlomeně zavrtí hlavou. Je zraněný, potřebuje ihned ošetřit, jinak nepochybně zemře. O nic líp na tom není jejich další královský spojenec.

Z jeho vojevůdců jich už moc nezbylo, už nemůže, musí zachránit aspoň těch několik z nich, snad je ušetří. Probil se mezi nepřáteli a klesl na kolena. Jen o několik metrů před ním, sedí na koních vládci ostatních zemí. Shodil přilbu a odhodil meč. Očima se vzdává, už to ukončí. Nemůžou vyhrát, může jen doufat že pro ženu a dceru zajistí přežití. Ani se s nimi nerozloučil, nebyl čas.

31.

Nepřemýšlel. Vřava konečně utichla, kolem se linuly skřeky posledních padlých a hysterický řev raněných přeživších. O kus dál, klečel na zemi princ Phillip a podpíral hlavu padlému otci. Nekřičel, neplakal, jen zmateně sledoval, jak otec odešel na věčnost.
Půl kruh kolem krále se uzavíral. Vojevůdci na příkaz svých pánů, kteří na koni o kus dál sledovali, jak se blíží další smrt, se přibližovali s vědomím, že teď zabijí krále. Konečně padne ten, co jim způsobil tolik útrap. Nezáleželo jakých, každý byl jen hnán pomstou, kterou vykoná za jeho království.

Otočil se na mrtvého rytíře. Jeho poslední slova se mu vryla do mozku. Nebylo jich moc, jen ho žádal, aby jeho odkaz nezemřel spolu s ním. Omlouval se, že neměl příliš času ho všemu naučit, ale ví, že chybu s ním neudělal. A zapřísahal ho, aby pak našel svou rodinu a řekl jim, kdo se z něj stal.

První z rytířů, na pokyn svého krále vyrazil do zbabělého útoku. Král odevzdaně zvedl hlavu, meč ležel na dosah ruky, ale hrdost mu nedovolila po něm sáhnout. Naklonil hlavu, aby měl rytíř snazší cíl, a přesto ostří kůži neproniklo. Zadrnčelo o kov. Král překvapeně zvedl hlavu.

Kapucín stál před králem a jeho meč zabránil králově smrti. Zaváhání rytíře ho stálo život. Postavil se před krále, jeho vojsko, to, co z něj zbylo, se zvedalo zpět na nohy a dalo se do pohybu. Sešikovaly se před králem, po boku kapucína.

„Co to děláš? Je konec..." „Konec bude, až padne poslední voják." Kapucín jen letmo natočil hlavu do boku. Král za jeho zády ustrnul. Měl pocit, že ten hlas už slyšel a zároveň; vyděsilo ho, že muž promluvil. Má přece být němý. Otočil se k padlému rytíři, který kapucína přivedl s sebou a znovu pohlédl na cizincova záda.

Od králů zazněl smích, slyšeli jeho slova stejně dobře jako on.

„Nejsi ani rytíř a hodláš zemřít? Se ctí?" „Nehodlám dnes zemřít. Je na čase tohle ukončit. Můžete odejít, zachránit si život. Důvod války je pryč." „Myslíš?!" Princ se konečně dostal na nohy, sebral odhozený meč a stanul na délku paže od kapucína.

„Zabil mi otce! I kdyby mi nešlo o mou čest, vražda se oplácí vraždou!" „Tvá čest vzala za své, když jsi vyhlásil válku kvůli odmítnutí. Myslíš, že tímhle ji získáš?" „A ty?! Kdo jsi, že se tak opovážíš mluvit se synem krále! Čekáš snad, že vyjdeš jako vítěz a král ti ji přislíbí?" „Už dávno je má. Nemusím nic čekat." Zašeptal jen tak, aby ho mohl slyšet princ. Stáhl si kápi a hrdě pohlédl do princových očí. „Odejdi, dokud můžeš. Na všech frontách, přišlo o život už dost lidí a zbytečně. Nás nedonutíš se vzdát. Dopadneš, jako tvůj otec. Stejně jako vy." Pohlédl přes rameno prince ke skupině rytířů a jejich králů. Dav jejich vojáků si mění pohledy, už nechtějí dál bojovat. Jsou zranění, víc jak polovina jich je mrtvá. Pořád jich ale zbývá víc jak vojáků Černého lesa, ale odhodlání v mužově očích je děsí.

„Neodpověděl jsi na otázku. Kdo jsi, chlapče?" Muž se pobaveně pousmál směrem ke králi, který se ptá. Dávno si už jako chlapec nepřipadal. Nevadilo mu, když ho tak oslovovali lidé, co měl rád, ale teď mu to přišlo jen úsměvné. Králové si ho bedlivě prohlíží.

„Nejsem nikdo." „Tvé jméno!" Princ se nevzdává, přiblížil se, přitom zpoza zad vytahuje dýku.

„K čemu ti bude ho vědět?" „Chci vědět, jak se jmenuje ten, kdo tvrdí že, mu princezna patří a koho zabiju." Zayn sykl a zapřel se o princovo rameno. V jeho trčela dýka, princ zaváhal a nebodl dostatečně hluboko a k jeho smůle minul.
„Padl král, padne princ, padne království." Zasyčel Zayn a vytrhl si z ramene dýku. Neminul a nezaváhal. Princ zachrčel, padl na kolena a zachytil rukojeť dýky, co mu trčela z krku.

„Jsem pouhý kovář." Zasyčel Zayn znovu, stiskl si rameno, narovnal se a pohlédl na krále před sebou.

„Království Za Černým lesem se nevzdá. Polovina z vás netuší důvod, proč k válce došlo. Žene vás jen pomsta za něco, co si nezasloužíte. Nepochybně si myslíte, že máte důvody mého krále nenávidět, ale nikdo z vás ho zabít nemůže. Jestli to chcete, musíte projít přese mě. Ale jak už jsem řekl, mrtvých je víc než dost. Jak se podíváte do očí rodin těch, co tu zemřeli a zbytečně? Bude nespočet vdov a sirotků."

Čtyři králové obrátili koně, jejich vojevůdci zklamaně poslechli nevyřčený rozkaz a vydali se za svými pány. Zbylí dva králové dál sledují kováře. Z ruky mu odkapává krev, přehodil si meč, a aniž by dal najevo slabost dál jim tvrdě oplácí pohled. První z dvojice králů po chvíli mlaskl, kůň se dal do pohybu. Druhý se jen pobaveně usmál nad jeho zbabělostí, zvedl ruku a pak s ní máchl. Vzduchem zasvištěly desítky šípů, několik z nich zasáhlo cíle. Vojáci kolem Zayna popadali, stejně jako on sjel na kolena. Trefily ho tři šípy, naštěstí minuly srdce. Král za ním se zhroutil k zemi. Koutkem oka Zayn zahlédl, jak mu z hrudi trčí dva šípy. Přeživší vojáci kolem krále utvořili hradbu, do zad se jim vzápětí zapíchlo několik dalších šípů.

Prudce se nadechl, ulomil šíp, který mu nejvíc bránil v pohybu a zvedl se na nohy. Jednal rychle, čekal další várku šípů. Vytrhl z princova krku dýku a švihl s ní. Kůň se vzepjal, jezdec na něm se zapotácel a spadl.

Znovu se postavil, nohy vypověděly službu, jakmile dýku hodil. Někdo ho podepřel, užasle pohlédl štolbovi do očí. Je stejně jako všichni kolem zraněný ale hrdě se na něj usměje.

Společně sledují, jak se pětice králů otáčí, sledují mrtvého krále a nepochybně váhají, zda znovu vydat pokyn k útoku.

Kolem Zayna se znovu seskupily vojáci, v rukou se zalesknou meče, několik z nich pozvedne luky a namíří na krále. Jejich vojska následují příkladu a čekají na rozkazy.
„Nevím, kdo jsi pane. Ale vydej rozkaz, uposlechneme." Lučištník po Zaynově pravici pronesl větu a znovu se zahleděl na cíle před sebou.

„Složte zbraně. Ale buďte připravení."

Pustil se štolby a vykročil o dva kroky kupředu.

„Pokud chcete, já jsem cíl. Ale než vydáte rozkaz veličenstva, zodpovězte mi jednu otázku." „A to je jaká?!" Křikl jeden z králů a pozvedl ruku. Lučištníci pozvedly luky, čekají na signál.

„Proč válčíte? Žene vás jen pomsta? A vědomí, že jste silnější, protože je vás víc? Ale za ty roky, jste proti králi netáhli. Myslím, že sami víte nejlépe, že jako jednotlivé země nemáte šanci. Chci vědět, jestli Severní království prozradilo, co je příčinou války." „Nebyl důvod to vědět. A tobě se zpovídat nemusíme. A pokud jsi ty cíl, tak-" „Kdo z vás má dceru? Malé dítě, ještě holčičku?!" Znovu udělal dva kroky a pečlivě si prohlížel krále a jejich výrazy. Několik z nich se prozradilo.
„A kdo si její matku vzal z lásky, a ne kvůli tomu, že to někdo domluvil?" Několik z lučištníku svěsilo luky a zahleděli se na své pány.

Nikdo z králů nemohl odpovědět, ale jejich poddaní dali jasnou odpověď, první tři se odvážili vystoupit z řady a zaujali místo vedle kováře.

„Co to děláte! Okamžitě zaujměte-" „Odpusť králi, ale pokud to neřekne nahlas vaše výsost, řeknu to já. Severní království válčilo kvůli odmítnutí princezny Za Černým lesem?" Malý, nenápadný otazník na konci. Kovář přikývl a zhluboka se nadechl. Pomalu mu nohy vypovídají službu, není si jistý, jak dlouho ještě vydrží stát.
„Nemělo by to tak být! Nikdo by neměl být nucen do sňatku, který nechce. Ať princezna nebo dcera sedláka! Válka vznikla kvůli tomu a její strůjci jsou mrtví. Království Za Černým lesem se nevzdá. Je jedno, kolik z nás pobijete. Vždycky se objeví někdo nový, kdo proti vaší vůli půjde. Jednou bude někdo, kdo království získá zpět a váš příběh skončí. Ať už náš král, vám způsobil jakoukoliv křivdu, kterou on považoval za spravedlnost, lid za něj bude bojovat. Nikdy to neskončí, pokud neukončíme válčení teď hned."

„Kdo vlastně jsi?" „Už jsem řekl, že nejsem nikdo. Ale berte to, že jsem ten, co nechce prolévat další, zbytečnou, krev."

Znovu jeden z králů vybídl lučištníky ze svých řad, aby zaujali své pozice. Odpovědí mu byla reakce ostatních, proud lidí se zastavil před nimi, s kovářem uprostřed, a odhodili zbraně.

„Bráníte rozkazu!" „Jsme s ním, má pravdu. Ve všem, co řekl!" „Už náš zemřelo dost!" „Proč bych měl válčit, kvůli princezně, co se rozhodla žít vlastní život, a ne se podřídit zastaralému zákonu?!" „Můžete nás potrestat, ale zbraně už nepozvedneme!" Zayn se jemně pousmál, jejich vlastní lid se pomaličku bouří, hlasy se překřikují. Zlomil se v pase, dopadl na kolena a unaveně se zahleděl na krále.

„Jestli chcete někoho přece jen zabít, tak prosím."

„Byli jsme odhodlaní odjet, byť s vědomím, že to není konec a vrátíme se. Ale dobře. Odjedeme, válka skončila, ale co bude s vámi, zrádci, je vám snad jasné!" „Není to jasné, výsosti. Vaši muži se rozhodli postavit na stranu dobra, a nejen na stranu pouhé zlosti a pomsty. Naše země se o ně postará, pokud je chcete trestat, mohou zůstat zde, přivést rodiny." Štolbovi ruce sevřely Zayna pod pažemi a pomohl mu na nohy. Přitom se rozhlédl kolem sebe, setkal se kýváním na souhlas a sklonil se k Zaynově uchu.

„Půjdeme synku, tady mi neumřeš, rozumíš?" „Tím si nejsem tak jistý." Zašklebil se Zayn a s vděkem pohlédl na přeběhlíka, který ho podepřel.

32.

Odmítala otevřít, slyšela roh i mumraj z chodeb, ale bylo jí to jedno. Z lůžka se dostala k oknu a sledovala, jak lid vybíhá ze zámku, stráže na ochozech a cimbuří zaujímají své pozice. Za chvíli z brány vyjede nepochybně i sám král. Několikrát zamrká; co když to bude naposledy a už se nevrátí? Ani se nerozloučila...

Dřevo zapraskalo, purkrabí společně se stráží nedbají jejich námitek, násilím ji dostanou z komnaty a spěšně ji odvádí do sklepení, kde se už mačkají ženy a děti ze zámku. Naproti ji běží matka, s vypětím všech sil si zakazuje, aby se rozplakala. Neviděla ji už nějakou dobu, dřív chodila prosit, aby ji vpustila do komnaty, ale odmítala a teď když ji pevně objala, zase na pár sekund pocítila štěstí.
Matka nic neříká, pustila ji, držela ji za paže a vyděšeně si ji prohlížela. Pak jen zavrtěla hlavou a znovu ji k sobě přitiskla.

„Dopadne to dobře, uvidíš." „Může zemřít." „Nezemře. Vyhrají. Vrátí se domů a vše bude tak, jak má být." Ema jen přikývla, následuje matku do zadní části sklepení, tam na lavicích a pytlích s obilím posedávají služebné a dvorní dámy. Úslužně princeznu zdraví a nevybíravě si ji prohlíží. Když se odvážila zvednout hlavu a oplatit pohled, ostudně ho zase sklopila. Nesoudily ji, v očích měly jen lítost.

Za pár minut osaměly, stráže uzavřely vstup, budou ho bránit vlastními těly, purkrabí běží nahoru, velí jednotkám, co zde zůstaly, a udává rozkazy.

Čas se neúprosně vleče, ještě pár hodin a padne tma... Děti se bojí, choulí se k matkám, některé vydatně pláčou, jiné se jen vyděšeně rozhlíží kolem sebe.
Znovu zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Z dospělých žen čiší strach, bojácně hledí ke dveřím a čekají, kdy se rozrazí a kdo v nich bude stát. Unaveným hlasem konejší svoje děti a prosí je, aby přestali plakat. Její matka se opírá hlavou o zeď, pozbyla ze své honorace absolutně vše a je jí to jedno. Má ve tváři zasmušilý výraz a ani trochu ji netrápí, že je ušpiněná od prachu a pavučin.
Pak se setkala s očima Zaynovi matky. Prohlíží si ji, pečlivě, a ve tváři ji sedí utrápený výraz. Ema přikývla, byl to jen pozdrav, ale donutil Zaynovu matku se pousmát. Pak k ní přistoupila, uklonila se a chytla ji za tvář.

„Děvenko..." I když by si to její matka zasloužila víc a nepochybně by chtěla dceru obejmout, Ema se přitiskla do náruče služky. Ta ji pevně sevřela, zabořila obličej do jejich vlasů a sotva slyšitelně, zašeptá, co to se sebou provedla. Přece ví, že tohle by Zayn nechtěl. Ema se přitiskla silněji, nic neřekla, jen nepatrně zavrtěla hlavou.
Služka zvedla v obavách oči ke královně. Ta je pozoruje se soucitem v očích, pak se usměje a natáhne ke služce ruku. Stiskla jí ji a přikývla. Jakési nevyřčení souznění...

Ač nerada, Ema v objetí Zaynovi matky usnula, ani pláč dětí ji nerušil. To konejšivé lehké houpání, jako když byla malá, fungovalo rychle. Vzbudila se o několik hodin později. Většina dětí, stejně jako ona a mladší dívky a služky spaly. Teď je však budil hluk. Něco se na chodbě před dveřmi děje, slyší hlasy, spěch... Vyděšeně si mezi sebou mění pohledy, žádná z nich není schopna zachytit, jestli jsou hlasy známé nebo to jsou cizí vojska se svými pány. Když se dveře rozrazily, všechny ztuhly, tisknou se k sobě, drží děti mezi sebou a hledí ke světlu. Úleva přichází vzápětí, je to purkrabí. Spěchá mezi nimi ke královně, padá na kolena, široce se usmívá.

„Král je zpět, má paní. Je zraněný, ale žije! Právě ho přivezli!" „A Severní království?" Vydechne královna vyděšeně. Mísí se v ní pocit strachu o muže a nejistota, co přijde teď.
„Padlo! Ostatní jejich stoupenci se vzdali." Kolem to zašumí, úlevný smích, někdo někde pláče...

Královna se otočila k princezně, pořád se tiskne ke služce, stejně jako Cassandra. Ani si ji v první chvíli nevšimla, ale teď cítí, jak ji mladá bere za ruku a široce se usmívá.
„Emo...!" „Matko." Ema se unaveně pousmála, přesto se otočí k purkrabímu. „Je tedy konec?" „Ano výsosti. Nechtěli se vzdát, ne hned. Ale zradili je vlastní lidé." „Cože?" Královna se z purkrabího pomocí postavila, a měla v očích otazníky. „Ano, má paní! Postavili se na stranu toho cizince, co dorazil se Sirem Galahadem. Ten, bohužel, padl. Ale cizinec... Postavil se do rány proti králi! Přeživší dorazili, padlo jich mnoho, ale postupně přicházejí i vojáci a jejich rodiny, které jejich poražení králové vyhostili. Dostali nabídku pro život zde, přijali." „A ten cizinec? Dorazil?" „Ne." „Padl?" „Netuším, byl zraněný. Štolba ho doprovázel, ale ten teď nahoře pomáhá s králem, cizinec zmizel." Královna úsečně pokývne, spěchá za mužem, zatímco ostatní ženy začínají hledat svoje muže.

Ema nespěchá, nemůže. Pobyt ve studeném sklepení ji neprospěl. S pomocí služky a Cassandry se po několika minutách vynořila ze sklepení. Pomoc stráží a dvorních dam odmítla, drží se Zaynovi matky a potlačuje slzy jak štěstí, tak strachu o otce.

Jakmile se dostaly na nádvoří, jde slyšet projevy úlevy a štěstí, že se muži vrátili, stejně jako pláč těch, kterým oznamují že jejich manžel se už nevrátí. U brány, podél zdi, se scházejí cizí lidé, nejistě se kolem sebe rozhlížejí a nepochybně si myslí, že tu nejsou vítání. Za všechno to neštěstí, co zní z celého nádvoří, hradu i před branami, mohou jen oni.

33.

„Nemůžu se vrátit." Zasyčel Zayn, když ho štolba s pomocí dostali na koně. Na hlavě má znovu kápi, cítí pohled krále na nosítkách. Je těžce raněný, sotva dýchá, lid s ním spěchá do zámku. Jestli to přežije, bude to snad zázrak.
„Nejsi ve stavu, abys to přežil bez pomoci." „Dostanu se k příteli, tam mi pomohou." „Nepřežiješ cestu! Na koni se sám neudržíš." „Zvládnu to, pane, prosím!" „Ne! Jen díky tobě, je král na živu a tahle hrůza skončila. Nenechám tě zemřít někde v lese." Otočil se na lučištníka, co jejich hádku sleduje s obavami v očích. Nemá tušení, kdo je kapucín zač a už vůbec nechápe, proč se odmítá vrátit na hrad, kde mu mohou pomoci.

„Půjdeš s pánem, jako poslední. Těsně před cestou k zámku, na rozcestí u velkého černého dubu, zahneš doleva. Pěšina tě dovede do staré chalupy. Tak na mě počkáte. Rozumíš? Než se vrátím, nenech ho zemřít!"

Zayn se jen ušklíbl do koňské hřívy, pán, to určitě...

„A sir Gala-" „Dostaneme ho domů, jako všechny. Neboj se."

S pomocí lučištníka se udržel v sedle, do chalupy ho musel odtáhnout. Spadl z koně jako přezrála hruška a jakmile ho opřel o rozpadlou pec, pousmál se. Dlouho tu nebyl.
Lučištník zmizel ze dveří, vrátil se s vodou a trsem bylin.

„Tohle zastaví krvácení, máš horečku, pane. Kousej." Strčí mu do úst kus nějaké trávy, přitom mu odhaluje trup a cpe do ran další byliny. Natrhal svou košili, provizorně rány omotal a nejistě si ho prohlížel.
„Kdo jsi pane?" „Nejsem pán. Nejsem nikdo. Nemusíte se ke mně chovat s úctou." „Odpusť, ale to si nemyslím. Ukončil jsi válku..." „Měl jsem jen štěstí." Zašklebil se, pak omdlel.

Když procitl, rozpadlou střechou svítil do chalupy měsíc. Odněkud voní nějaké jídlo, na zápraží sedí lučištník se štolbou. Sykl, sáhl si na čelo. Je studený, horečka pominula. Odkryl první z rán, čekal sněť, ale rána se hojí. Nahlédl i pod ostatní obvazy, žádná z ran nevypadá zaníceně. Zkusil se zvednout, nešlo to. Přetočil se, pak šel na kolena a zapřel se o zbytky pece. Hlava se mu zamotala, ustál to a pak udělal krok, pak druhý a pak další a další. Očima hledá nejbližší oporu, kdyby padal, ale zapřel se až ve dveřích.

„Rány se hojí pěkně, ale děsí mě, že se neprobouzí. Jestli se brzy neprobere..." „Proč plníš jeho přání, že se nechce vrátit na hrad. Tam by se mu dostalo lepší pomoci." „Nemusíš to vědět, příteli." „Když se neproberu, tak co?"

Oba muži s sebou trhli, o překot se zvedají. Štolba ho podepře, pak s něhou obejme.

„Jak se cítíš?" „Mizerně. Jak dlouho jsem spal?" „Týden..." Zayn uznale pokývl, netušil, co na to říct.

„A král? Žije?" „Díky tobě. Daří se mu. Ještě to několik dní potrvá, než bude moct usednout na trůn, je pořád slabý ale jinak v pořádku." „To je dobře." „Hledá tě." „Mě?" „Hledá kapucína, který ho zachránil a k jeho překvapení i mluvil." Pobaveně se štolba usměje. „Svěřil se mi." „S čím?" „Že kapucínův hlas mu byl známý. Viděl, že ti pomáhám. Jeho slabost mu sice brání v kralování ale rozhodně ne ve výhružkách; viděl jsem tvou tvář, mám mu říct kdo jsi a kde tě najdu." „Už víš, co povíš, pane?" „Po tomhle rozhovoru se objevila královna, vykázala mě a já jsem od té doby zde. Ale král nás hledá, oba. Nevěří mi, že nevím, kam jsi zmizel." Zayn se uchechtl a dosedl na zápraží.
„Měl by ses vrátit, můžeš říct, že jsi mě šel hledat sem ale už nenašel. Je mi líp, odejdu." „Kam?" „Tam, kde jsem našel domov." „A to je kde?" „Nezlob se pane, ale..." „Ne hochu, ty se nezlob. Ale je tu něco o čem nevíš." „A to je?" „Král tě hledal... Po několika měsících, když jsi utekl. Myslím, že nahlas to přiznat nemůže, ale pochopil, co k tobě jeho dcera cítí a nepochybně by již svolil a dal vám požehnání." „Proč?" „Zjevně mu došlo, že kdyby byla zasnoubená a vzala by si tě, musel by se princ vzdát nároku... Pojeď se mnou, Zayne. Vrať se domů. Kdo ví, jestli přežije zimu. Nemá důvod žít. Zemře žalem a tvoje rodina se utrápí stejně jako ona. Tvá matka... Smířila se s tím, myslí si, že jsi někde zemřel. Nevěří, že pořád žiješ. Ale tvůj otec stále chová naději. Vrať se domů, vem si princeznu a staň se naším králem." „Nestojím o trůn." „A o Emu? Nebo jsi ji už přestal milovat?" „Nikdy nepřestanu." „Tak vidíš, zapomeň na to, co bylo, udus svou hrdost a vrať se tam, kam patříš." „Nejde mi o hrdost." „A co?" „Hanba." „Hanba?" „Utekl jsem a teď se mám vrátit?" „Možná jsi utekl, ale vrátil ses a bojoval si za svůj lid. Zachránil jsi krále, co víc bys mohl udělat? Nemusíš se cítit zahanbeně."

Zayn si ho chvíli mlčky prohlížel, pak trhl ramenem.

„Zklamal jsem je." „Myslím, že tohle ti nikdo neřekne. Všichni to chápou, věř mi."

Ještě dva dny, si dal Zayn na přemýšlení. Chtěl se vrátit, ale netušil, co by měl pak říct. Rodině, Emě... A postavit se před krále? Raději by znovu stál před ním při smrtícím útoku než jako někdo, kdo se vrací po útěku do země.

Vzbudilo ho ržání koně, slyší několik hlasů... Vymotal se z chalupy a zamrkal při ostrém světle do tváří několika členů stráže. Štolba se tváří provinile, lučištník zmateně. Většinu jezdců nezná, ale jeden si ho pečlivě prohlíží a tváří mu bleskne poznání.

„Kováři..." Zayn úsečně přikývl a pohlédl na štolbu. Ten se jen pousmál a jako kdyby jezdci nebyli poblíž, pronesl lehce uštěpačně, že je přece jen našli.

„Jak ses rozhodl, synku?" „Vrátím se, před krále. Pokud-pokud to nedopadne, rodina nebude vědět, že jsem tam byl. Odejdu, budu žít tam jak předtím, tak jako předtím. To je má podmínka." Nováčci z řady jezdců nechápou, o čem to mluví, ani netuší proč ho jejich velitel nazval kovářem. Jen mlčky sledují, jak mu štolba pomáhá na koně a jejich velitel to sleduje bez hnutí jediné brvy. Chtěli by vysvětlení, ale výzor jejich vůdce napovídá, že by se ptát neměli.

Za několik desítek minut, jsou u brány. Opět má Zayn kapuci, vjíždí na nádvoří a slyší šepot o tom, že to je ten, co zachránil krále. Purkrabí si ho u brány převezme. Král stále nedokáže sedět na trůně, audience proběhne v královské komnatě. Ve dveřích se míjí s královnou, jakmile ho purkrabí ohlásil, spěšně se zvedala z křesla. Chytá ho za ruce, děkuje za záchranu manželova života, za ukončení války a na pár vteřin zvedne ruku a zachytí okraj kápě. Zayn trhnul hlavou, ustoupil o krok vzad a zavrtěl hlavou. Královně zrudly tváře, šeptla omluvu a prošla kolem něj. Teď může vstoupit.

34.

Z dálky vnímá hlas své ženy, promlouvá k němu, konejší ho, prosí, aby neodcházel. Z tvrdé desky, která posloužila pro převoz z bojiště na hrad, ho dostali do lůžka. Služebníci pomáhají královně zbavit ho brnění, svléct, omýt, během toho začínají úřadovat felčarové.

Omdlel, když mu vytahovali hroty šípů a procitl hluboko v noci. Žena seděla v křesle u postele, hlava ji klimbala, neklidně s sebou ve spánku vrtěla. Musela usnout vyčerpáním. Nejraději by natáhl ruku a dotkl se jí. Ale nechtěl ji vzbudit. Mlčky přemítá o tom, co se stalo. Jak kapucín zabránil smrtící ráně, jak jeho samotného zranilo několik šípů, a i s nimi v sobě, zvládl pevným hlasem a rovným postojem ukončit hloupou válku. Když poprvé kapucín promluvil, lekl se. Nečekal, že mluví a s každým dalším slovem, mu zněl hlas neznámého známý. Pak se to seběhlo rychle, najednou ho odvážejí, vidí, jak kapucínovi pomáhá do sedla štolba. Ale když ho hledal očima na nádvoří, nikde nebyl. Brána se zabouchla a pak ho vzali ihned sem.

Do rána nevydrží. Natáhne dlaň, zatahá za šňůrku zvonečku u postele, který slouží pro přivolání určitého druhu služebnictva. Za pár minut se dveře komnaty otevírají, ve světle krbu se dívá na vyděšeného purkrabího. Král se pousměje, přikývne na znamení pozdravu a purkrabí, div se nepřerazí, spěchá k lůžku.

V tichosti král udává rozkaz; musí najít kapucína. Ať hned vyšle stráže a pročešou každý kousek lesa, každou chalupu, jeskyni, i tu nejmenší skulinku. Musí mu ho přivést. Musí vědět, že se nemýlí, musí si ověřit, že ten hlas, co vycházel z kápě patří kovářovic chlapci. Není možné, aby dva lidé měli stejný hlas. Musí ho najít a přivést, musí se setkat s Emou. Už je schopen nahlas říct, že se mýlil. Chce dceru odprosit, omluvit se kováři a dát jim požehnání. Kdo ví, jestli tohle nakonec přežije. Nechce zemřít s vědomím, že se to nepokusí napravit. To, jak kapucín mluvil, jak jednal, jak se zachoval... Už je mu jedno, že je to pouhý kovář, může a bude lepším králem, než byl kdy on sám.

Utekl týden, žádné zprávy o kapucínovi nejsou, štolba, kterého s ním viděl, odmítá cokoliv prozradit. Nevěří mu, že netuší, kde kapucín je. Uchýlil se k výhružkám, ale zbytečně. Štolbu následně vykázala královna a když znovu žádal jeho přítomnost, purkrabí vyděšeně oznamoval, že zmizel. Teď už stráže nehledají jen kapucína ale i jeho a konečně, se jeho stav lepší.
Princeznu viděl jen jednou, přišla, vypadala strhaně, vyčerpaně, z divoké a životem prosycené dívky zbyla jen schránka, která chřadla. Objevila se v době večeře, královna se poprvé od něj vzdálila a Ema zjevně využila situace. Několik minut stála u dveří, opírala se o ně a jen si ho prohlížela. Netušil, co má říct, vstát ještě nemohl. Jen ji oplácel pohled a doufal, že v šeru nejsou vidět jeho slzy. Pak přistoupila, uklonila se a nejistě dosedla na kraj lůžka. Našla jeho ruku a stiskla ji. A až pak, po několika dalších mučivých minutách promluvila. Slova o tom, jak je ráda že přežil a je konec nahradila slova plné bolesti. Kdyby zemřel, nikdy by si nepřestala vyčítat, že se nerozloučila, ale nemohla ho vidět. Nikoho... Chybí ji, stejně jako matka, ale nedokáže žít, když ztratila to nejcennější, co kdy měla. A za co on může. Kýve na souhlas, je zbabělý, neprozradí že se snažil Zayna najít a že doufá, že kapucín je Zayn a znovu ho hledá.

Když odešla, setřel si několik slz a s bolestí o tom, jaký je zbabělec a špatný otec usnul.
Další dva dny, pak se objevil posel. Našli kapucína i štolbu, jsou na cestě. Purkrabí má jasný rozkaz, počkat na ně a jakmile se objeví, přivést jeho zachránce za ním.

Za hodinu před ním stojí kapucín. Purkrabí ho vykázal ven, posadil se v lůžku a ukázal na křeslo, kde sedává královna. Kapucín zavrtěl hlavou a rukou zaznačil svůj výzor. Koupel by potřeboval jako sůl...

„Gesta? Jen prázdná slova. Slyšel jsem tě, vím že mluvíš." „A o čem chcete hovořit, výsosti." „Výsosti? Vešel jsi a jako kdybys neznal způsoby, žádná úklona?" Kapucín se poklonil, k uším mu dolehlo uchechtnutí.

„Chápu, proč jsi se nepoklonil. Věř mi a vůbec se ti nedivím. Odhal svou tvář." „Už víte, že mluvím. To postačí. A nemyslím si, výsosti. Jen jsem zapomněl a úklony mi nedělají příliš dobře." Poklepe si na břicho, kde měl rány po šípech. „Tak jako chápu tvé chování, chápu i tohle jednání. Tuhle odměřenost. Zasloužím si to." „Z čeho soudíte?" „Zachránil jsi mi život. Kdokoliv jiný, by tohle bral jako poděkování za záchranu života. Týden ses ale skrýval, bez správného ošetření. Rány jsou v pořádku?" Kapucín přikývl. „A odmítl jsi návrat sem. Nedivím se, opravdu ne. Chápu to. Všechno jsem už pochopil. Tvůj hlas... Znám ho, nebo-znal jsem ho. Ale neumím ho zapomenout. Chci vědět, že se nemýlím. Odhal svou tvář." „Proč? K čemu? Jak jste řekl, zachránil jsem vám život. Moje povinnost vůči králi je splněna." „Povinnost možná ale co přání pro někoho, kdo tě jako malého houpal společně s princeznou na kolenou? Kdo tě poprvé posadil na koně? Kdo tobě i Emě vyprávěl pohádky? Kdo tě posadil jako malého na trůn a společně s chotí se smál, že je to náš budoucí král?"

35.

Bál se. Nechtěl být tak nezdvořilý, ale... Žádná úklona, žádné gesto podřízenosti, žádná úcta. Hledí z kápě do králových očí a ani nedýchá, když král vyjmenuje jen část těch vzpomínek, co tu jako malý s královskými prožil.

„Ona zemře." Vydechl král. „Nemáš tušení, jak se změnila. Nejí, snad ani nespí, s nikým nemluví. Má žena ji viděla po řadě týdnů v den, kdy vypukla válka, a to jen proto, že ji násilím odvlekli do sklepení. Málem ji nepoznala. Nikdo ze služebných a místo toho, aby se vyděšená choulila v náručí matky, objímala ji tvoje matka. Stejně jako tvou sestru, držela je obě, jako když byly malé... Královnu to ranilo, ale nechtěla to dát přede všemi najevo. A jakmile bylo po všem, znovu se Ema odebrala do své komnaty a tentokrát se ji povedlo i dveře podle všeho zatarasit, aby je stráže nemohli vyrazit. Byla u mě jen jednou... A já myslel... Myslel jsem, že ji miluješ, chlapče."

Zayn si nahlas odfrkl. Ne, doteď z hlavy nevymazal setkání na cimbuří, jak se strašně změnila a ztratila v sobě jiskru. Pořád byla krásná, pro něj byla dokonalá, ale její rozhodnutí ji zabíjelo každým dnem.

„Chci se omluvit, chci odprosit za svoje rozhodnutí. Za špatné rozhodnutí. Kdybych netrval na svém, nikdo by nezemřel, ty bys neodešel a ona by nebyla na pokraji smrti." Očima se král omlouvá víc, jak slovy. Stáhl si kápi, pár vteřin hleděl do země, ale pak hlavu zvedl a zlomeným pohledem se mu vpil do očí.

„Omluvit se kováři, je pod tvou úroveň, králi." „Já se ale neomlouvám jen kováři." „Nerozumím." S vypětím všech sil, se král odhodlal z lůžka. Opírá se o pelest, blíží se k němu a když je před ním, musí ho zachytit. Nohy má slabé, neudrží se. Prudce zavrtí hlavou, zachytil se Zaynova předloktí a stiskl ho.

„Neomlouvám se jen kováři. Omlouvám se chlapci, který mi před lety zachránil dceru, o kterou jsem se nemusel pak ani na vteřinu bát, protože na ni dával pozor. Omlouvám se muži, který mi zachránil život a dal svůj všanc, jen aby zastavil něco, co já rozpoutal." Pak se jemně pousmál, zvedl ruku a zachytil Zaynovi tvář.
„Změnil ses... Dávno nejsi kovářův chlapec, vyrostl z tebe pořádný mužský. Jen jsem to nechtěl vidět. Nemohl jsem dovolit, abych porušil tradici a nechal na trůn usednout čeledína." „Nikdy mi nešlo o trůn. Nestojím o něj." „A o ni? Pořád ji miluješ?" „Zachránil jsem ti život králi, tím má povinnost vůči této zemi skončila. I kdybych řekl že ano, tvé omluvy jsou příjemné, ale teď jsi znovu řekl, že čeledín není hoden. Nemáš jiného dědice. Chci požádat, abys o našem setkání nikomu neřekl. Zase se ztratím. Sbohem."

„Stůj!" „Jsi král této země, ale už ne můj. Už jsem řekl, že jsem splnil povinnost, nemusím se podřídit." „Nežádám tě jako král, ale jako otec!" Zastavil se u dveří a čekal.

„Omlouvám se! Prosím! Věř mi, že je to omluva upřímná. Lituji, jak jsem se zachoval. Že jsem nevěřil srdci ale jen rozumu. Já už to pochopil, Zayne. Pochopil jsem, že může být šťastná jen s tebou, že tebe jediného, bude kdy milovat. Věděl jsem to od vašeho dětství, ale zakazoval jsem si to připustit. Pochopil jsem, že jsi našel domov v zemi mého bratra a mrzí mě, že muž, co se tě ujal padl v bitvě, která být neměla. Ale nechci, aby ses tam vrátil. Tady máš domov, v téhle zemi. Vrátil ses, zachránil jsi mi život a vím, že jsi to udělal jen kvůli ní. Nikdy ti to nezapomenu a nikdy ti nepřestanu být vděčný, ale teď tě žádám o její záchranu."
Na rameno mu dopadla dlaň.

„Prosím! Odpusť mi to. Byla to má největší chyba. Chci, aby byla šťastná, aby tvoji rodiče měli zpátky syna a aby můj lid měl na trůnu muže, který si to zaslouží. Chci abys byl mým nástupcem. Pomohu ti, už vím, že z tebe bude dobrý král bez ohledu na titul. Dej mi šanci ti dokázat, že svá slova myslím vážně. Dovol starému, hloupému králi napravit svou chybu."

Poté co se král snížil před svým poddaným, strávili spolu v komnatě několik hodin. Bez jediné stopy falše, chtěl král slyšet jeho příběh. Ani jednou ho nepřerušil, visel mu očima na rtech a jakmile se na chvíli odmlčel, pokyvováním ho vybízel k pokračování. Když skončil, nastalo ticho.
Král hledí do ohně, přemýšlí o jeho slovech a když si Zayn odkašlal, unaveně se na něj usmál.

„Půjdeš za ní?" „Je už pozdě..." „Chci ti něco navrhnout, než můj návrh utneš na jeho počátku, vyslechni mě."

36.

Stojí v komnatě, před vysokým zrcadlem a prohlíží si šat, který mu král nechal ušít. Na nádvoří panuje ruch, nikdo nic netuší, jen plní rozkazy. Princezna v komnatě pláče, stráže vylomily dveře, služebné ji beze slova připravují. Je příliš slabá na to, aby se zvládla bránit. Když ji navléknou bílé svatební šaty, pláčou i ony. Nemají tušení, koho si má brát. Vědí jen, že je to ten, co zachránil krále před jistou smrtí, ale nikdo ho neviděl bez kápě a ti co ví, kdo se pod ní ukrývá mlčí. Nad hlavami jim visí ortel smrti, pokud něco prozradí.

V kuchyni je frmol, vůně pečeně se mísí se sladkou chutí dortů a zákusků, pacholci zuřivě připravují zeleninu, mistr kuchař nestíhá, pomocníci se motají mezi sebou a Zaynova matka společně s dcerou pracují v potoku slz. Nedokážou pochopit, že po tom, co se stalo, je najednou před nimi svatba s někým neznámým. A jakmile se blíží hodina, kdy se mají novomanželé setkat, Zaynova matka cítí větší bolest. O syna už přišla, teď ztratí i ji a netuší, jestli další ránu unese.

A královna? Vzteky byla běsná, její křik na královu hlavu se nesl chodbami a rezonoval mezi nimi ještě dlouho poté, co hádka ustala. Ale ani to nepřinutilo králi prozradit totožnost budoucího zetě.

Zbývá poslední hodina. Princezna je připravená, ani pečlivost služek nezajistí, aby nebylo poznat, že poslední hodiny hystericky proplakala. Její nastávající mezitím neklidně popochází po komnatě a přemýšlí, jestli neudělal chybu. Nepochybně Ema trpí nad představou, že utekla od oltáře s princem a teď si musí vzít kdo ví koho.

Přišel pro něj štolba, je čas.

Nasadil si plášť s kápí a následoval ho do hradní kaple. Kněz, jeho služebníci stojí u oltáře. Na trůnu sedí královští a král se s únavou zvedá z trůnu. Přichází cizinci v ústrety a pevně ho obejme.
Přes jeho rameno vidí v první řadě lavic sedět své rodiče a sestru. Na kraji sedí Bard. Král pro něj poslal hned, jakmile mu Zayn řekl, že u něj našel domov. Ve tváři mají překvapení, nechápou, proč je král nechal odvolat od práce, proč jim služebnictvo přineslo nové šaty a proč přiběhlo několik komorných, aby jim pomohlo do šatů a upravilo je. A proč, místo honorací je kaple plná lidí z hradu. Ti, co nemuseli být nutně v kuchyni, sedí a postávají a mění si mezi sebou pohledy. Stejně zvědavě, jako ženicha si prohlíží cizího krále s rodinou, který se hrdě usmívá. Je to snad jeho syn?

Následuje krále na určené místo, za pár minut zazní varhany a uslzenou princeznu skrytou závojem, si přebírá od purkrabího král. Princezna mu ani nevěnuje pohled, hledí k nohám, jde jako na smrt.

Král kývl, Zayn se přesunul před oltář, za loket mu král zahákl princezninu ruku a věnoval mu úsměv. Pak se obrátil k lidu.

„Vím, co si myslíte. Vy všichni víte, proč se válka rozpoutala a jak skončila. Kdo, ji skončil a mně zachránil život. Dlužím mu víc, než kdy mohu splatit a jeho jediná cena, kterou chtěl, je ruka mé dcery. A já mu rád vyhovím. Vím, že nesouhlasíte. Má žena, vaše královna, mě proklíná a nedivím se tomu. Ale myslím, že dělám dobře."

Nečekal na žádnou reakci, obešel nastávající pár a oba zachytil za dlaně. Ema s sebou škubla, snaží se mu ruku vykroutit, ale král ji zachytil pevněji a na pár vteřin se na ni zahleděl, pak se podíval na kapucína.

„Je na čase odhalit, kdo se skrývá v kápi a kdo je hoden mé dcery a mého trůnu."

Zayn se obrátil čelem k princezně. Za zády má rodiče, lidé napjatě natahují krky. Zachytil závoj a bolestně se usmál. Po tváři ji tekly slzy jako hrachy, hleděla k podlaze a neochotně zvedla hlavu, když ji zachytil za bradičku a donutil ji se na něj podívat. Sklonil se k uchu a semkl víčka.

„Odpusť mi to, nemohl jsem jinak."

Ema ztuhla, rozklepala se a chytla okraj kápě dřív než on. Kápě dopadla na záda, hledí do temných očích, kolena ji podklesla. Zachytil ji a pevně sevřel. Lidé si mění pohledy, pár z nich Zayna poznává.

„To je kovář! To je kovářův syn!"

Někdo ho zachytil za rameno, otec se k nim rozběhl, otáčí ho i s ní v náručí k sobě. Kaplí zazní několik překvapených výkřiků. Otec se rozplakal, Cass sjela z lavice na zem a stejně jako otec, dala se do pláče. Matka dopadla vedle ní, objala ji, a přitom se obě na ně dívají a královna se chytá křečovitě manžela. V očích má nepochopení smíchané s nadšením.

„Dnes!" Král zahřměl, ticho si zjednal ihned. Mistr kovář ho ale nevnímá, dál hledí do tváře syna, sotva ho poznává. Chytá ho za tvář, tiskne ho k sobě, přitom stejnou měrou drtí Emu, pak je však ihned pustí a k překvapení všech, klaní se svému synovi.

„Dnes předávám to nejcennější, co jsem kdy měl muži, který mi dokázal, jak moc jsem chyboval. Doufám, že mi dcera odpustí stejně jako on a doufám, že brzy po zámku zazní dětský pláč i smích a jejich děti dovedou naši zemi k rozkvětu. Dnes předám dceru, zítra zemi. Dovolte starému králi učinit oznámení, že zítřejším dnem, dostane naše země nového krále. Krále s kovadlinou."

********************************************
Něco mezi pohádkou a fikcí... Námět na vánoční povídku se zdál jako nereálné přání, pak mě trošku osvítilo, a nakonec se z toho stalo toto. Nemám nejmenší tušení, jestli se vám to líbilo, ale doufám že ano, protože já si psaní téhle pohádky užívala :o)
Doufám, že Štědrý den byl kouzelný, užijete si svátky a možná se znovu uvidíme na Silvestra :o)

Za chyby a překlepy se jako vždy omlouvám :o)

Díky za přečtení a přízeň :o)

♥♥♥