„Slib mi to."

Franzův hlas byl neúprosný. Ač jsem k němu stál obrácen zády a sledoval oknem hemžení v ulici pod námi, vážnost, s jakou ta slova pronesl, mě přiměla zapochybovat o skálopevnosti mého přesvědčení. Světlo dopadající na parapet se zatřepotalo. Snad kolem prolétl nějaký pták.

„Měl bys odjet na venkov. Čerstvý vzduch a změna prostředí ti udělá dobře, uvidíš."

Zachmuřil se, nespokojen s tím, že uhýbám od tématu. Z ulice k nám dolehly zvýšené hlasy a nadávky. Nebyli jsme očividně jediní, kdo se o něco přel. Odvrátil jsem od té scény pohled; parkety pode mnou zavrzaly, když jsem přešlápl, abych ulevil bolavým zádům. Ten zvuk mě přinutil sklopit zrak ke špičkám mých bot. „Něco takového ode mne nemůžeš žádat."

„A přesně z toho důvodu to od tebe žádat musím."

„Není to..." odmlčel jsem se, pátraje ve svém nitru po výrazu, jenž by obsáhl změť emocí deroucích se na povrch. „Není to fér."

Vždy jsem stál za tím, že to z nás dvou uměl Franz se slovy lépe.

„Fér?"

Jediným plynulým pohybem odhrnul peřinu a vklouzl do domácí obuvi. Jen v noční košili stanul po mém boku. „To je absurdní, Maxi. Věříš snad v nějakou vyšší spravedlnost? V lidský uděl? Předurčení?" Hlas se mu zbarvil pobavením. Když už nic jiného, alespoň jsem mu zvedl náladu, napadlo mě v ten okamžik nevesele. Jenže on už pokračoval: „Ne. Jediné, na čem skutečně záleží, je přítomnost. To, co je teď. Necítím proto potřebu po sobě cokoliv zanechat. Právě naopak, nezbývá mi, než—"

Víc jsem se nedozvěděl, neboť se místnost zničehonic ponořila do ticha, přerušovaného jen tlumeným buchotem vycházejícím z bytu nad námi. Matně jsem si vzpomínal, že jsem na schodech potkal dva muže nesoucí divan. Zřejmě se jednalo o nové nájemníky.

Byl jsem jeho náhlým odmlčením tak zaskočen, že než jsem se zmohl na jakoukoliv reakci, přispěchal Franz s vysvětlením sám: „Omluv mě, to já jen—Je to ale podivný pes, že?"

Zmateně jsem následoval jeho pohled. „Kde?"

Poklepal nehtem na okenní tabuli. „Naproti, ve vratech. Támhle. Celé černé to je." Dlouze se na mě zadíval, jako by v mé tváři hledal odpovědi. Snad doufal, že si z něj tropím žerty. „Copak ho nevidíš?"

Zavrtěl jsem hlavou a opět přimhouřil oči proti rozjasněné ulici. Místo, které mi ukazoval, bylo prázdné.

Franz se celý zachvěl a pak zamumlal, docela nesouvisle. „Máš pravdu. Odjedu. Brzy. Ještě tu musím něco dokonči..., něco dopsat—" Jeho pohled jako by mimoděk zabloudil zpátky k vratům. „Potřebuji jen trochu času," zašeptal téměř prosebně. Prsty černými od inkoustu bubnoval o parapet melodii, kterou slyšel jen on sám.

Položil jsem mu ruku na rameno. „Měl by sis promluvit s otcem."

Trhaně přikývl, duchem nepřítomen. „Ano, jistě. Napíši mu dopis." Pak mě znenadání uchopil za předloktí a stiskl tak silně, až mě donutil opětovat pohled jeho pronikavých očí. „Maxi. Slib, že všechna má díla spálíš. I mé deníky. Slib mi to."

Nasucho jsem polkl. Cítil jsem, jak se mi kolem krku stahuje neviditelná smyčka, když jsem sklopil hlavu, abych vypustil tu lež. „Slibuji."

Z Franzových ramen jako by spadla tíha mnoha probdělých nocí. „Děkuji." Zakolísal a já přispěchal, abych jej podepřel. Chvíli jsme jen stáli, přemoženi okamžikem a nevyřčenými slovy, v podivném objetí, které ani jeden z nás nechtěl ukončit.

Pamatuji se, že jsem ve dveřích zaváhal a ještě naposledy se ohlédl. Stál u okna a na obličej mu padalo světlo. Dýchal mělce, hrudník se mu sotva zvedal. Černé vlasy slepené horečkou jen podtrhávaly tmavé kruhy pod očima, ostrý kontrast se zbytkem jeho pobledlé tváře. Asi pro ten jeho výraz, zamyšlený a ustaraný, mi bylo tak těžko u srdce.

„Sbohem," řekl spíš sám pro sebe. Jeho náhlá strohost mě zarazila. Pokud kdy jednal Franz srdečně, bývalo to při loučení.

„Snad raději na shledanou," pokusil jsem se mu vrátit s úsměvem, ale vyšla z toho spíš grimasa. „Šťastnou cestu."

Když jsem překračoval práh, cítil jsem v týlu jeho pohled stejně jistě jako odsouzenec kulku.

„Tehdy jsem tě viděl naposledy," zakončil jsem teď. Zatímco jsem mluvil, začalo mrholit. Kapky stékaly po svrchnících, věncích, rakvi, až se nakonec vsákly do země. Kdesi v dálce zavyl pes. Mnohem blíž se ozvalo odkašlání, jasný náznak toho, že můj čas vypršel. Nebyl jsem koneckonců jediný, kdo se přišel rozloučit. Lidé se za mnou seřadili do zástupu se stejnou samozřejmostí, s jakou by utvořili frontu na pomeranče. I čas mrtvých se váží ve zlatě. Do očí mi vhrkly slzy – tomu by se Franz býval zasmál.

„Nenechám je na tebe zapomenout," pronesl jsem do ticha a nechal do hrobu spadnout květinu. „To ti slibuji."

...

Napsáno pro soutěž #PsaníProRadost za měsíc říjen 2024. 

Melodramatické, já vím :Dd Rozhodla jsem se totiž zabít dvě mouchy jednou ranou — napsat povídku do soutěže o Franzi Kafkovi, ve které se objeví Max a černý pes, a do Psaní pro radost, kde jsem musela nechat nějakou postavu zemřít. Pasovalo to do sebe jako dva padnoucí dílky puzzle! 

Kéž by měl každý z nás v životě takového svého Maxe.