Nikdy se nedokázala udržet s davem. Neustálá úzkost jí svazovala nohy a zpomalovala jako vězeňská koule. Táhla ji s sebou kamkoli šla, vlastně už nedokázala žít bez ní. Bála se ji pustit ve strachu, že by ji bez její ochrany odfoukl sebemenší vánek.

Tikot hodin jakoby ji pronásledoval. Všude narážela na rozšklebené ciferníky, které nezadržitelně odpočítávaly vteřiny jejího života. Obličeje lidí se měnily a před jejíma očima vrásnily a sesychaly, až se nakonec obrátily v prach. Děti se rodily, rostly a umíraly. Ach, tolik jich umíralo! Ta bolest, ten strach, ta nezastavitelná vlna času, která doléhala na všechny a všechno, jí svazovala vnitřnosti a drtila plíce tak, že i nadechnout se byl náhle ten nejobtížnější úkol.

Svět kolem ní se točil, kolébal a rozmazával ve změť barevných linek, které opustily vyznačený směr a opět se slily do jedné velké skvrny chaosu.

Čas utíkal příliš rychle.

...

Toho dne to už nedokázala dál snášet. Motala se jí hlava, když kličkovala křivolakými uličkami, její podrážky klapaly po kamenné dlažbě, když vrážela do lidí jdoucích jí naproti, uskakovala před rozjetými kočáry a prvními automobily. Dlaněmi si stírala slzy, které jí bránily ve výhledu, ačkoliv to bylo zbytečné gesto - sotva se dívala, kam utíká.

Prodírala se davem, možná několik lidí i uhodila, jak se mermomocí snažila dostat pryč z města a nechat všechno za zády. Nechtěla nic víc než pět minut o samotě. Pět hloupých minut, mimo čas a mimo prostor, mimo očekávání cizích lidí a nedosažitelné nároky.

Pak si všimla toho muže. Byl vysoký se světlými vlasy ostříhanými na krátko. V jedné ruce držel kufřík a tu druhou používal ke gestikulaci, kdykoliv se chtěl procpat davem dopředu. Ačkoliv to vypadalo, že spěchá, byl naprosto klidný a jeho chůze byla spíš loudavá. „S dovolením. Mohu vás takhle obejít? Mnohokrát děkuji. Pardon, pane, byl byste tak laskav a nechal mě projít?"

Slyšela ho, přestože nemluvil hlasitěji než polohlasem, ale jeho slovům nepřikládala váhu, dokud nestála přímo před ním. Omluvně se usmál a výmluvným gestem jí naznačil, aby se mu klidila z cesty.

Ten prudký pohyb ji probral z transu a náhle si až příliš dobře uvědomila, co se to děje.

„Slečno, mohla byste laskavě o krok ustoupit? Jen bych se protáhl kolem vás," vysvětlil a poklepal si na hodinky. „Pospíchám."

Něco v jeho hlase znělo přehnaně strojeně, asi jako by ta slova jen někde slyšel a teď je pro ni pouze papouškoval. Založila si ruce na hrudi. „Kam pospícháte?"

„Kam?" poškrábal se na hladce oholené tváři. „Do kanceláře, samozřejmě." Prohlédl si ji od hlavy až k patě a překvapeně nadzvedl jedno obočí. „Roztrhla jste si šaty," upozornil ji pobaveně.

Zastyděla se za svůj neupravený vzhled, ale vzápětí zrudla vzteky. „Je tady snad něco k smíchu?"

„Celá tahle situace je ve skutečnosti opravdu absurdní, takže ano, dobře se bavím. A teď když dovolíte," znovu poklepal na hodinky, „byla byste tak laskavá a nechala mě jít do práce? Nemám čas."

Tentokrát už doopravdy vybuchla. Přitáhla si ho za kravatu k sobě. „Vy nemáte nejmenší tušení, co to znamená nemít čas. Nejmenší tušení. Tak to laskavě nepoužívejte proti mně."

S těmito slovy odkráčela pryč. Přesto ještě zaslechla slova, která jí na to odpověděl, třebaže to byl jen pouhý šepot.

„Ne, to skutečně nemám. Nevím, jaké to je nemít čas.

...

Toho dne trvalo vyřizování papírů mnohem déle než obvykle. Jakkoliv se snažil přemluvit sám sebe, že se chová naprosto nevhodně a že by se měl radši soustředit na práci, neustále se vracel k té holce z rána. Byla celá ušpiněná a vypadala tak ztraceně, ale jakmile se ho dotkla- Ani popsat to nedokázal! Svět se rozpadl na tisíc kousků a pak se roztočil jako dětská káča. Všechno splynulo v jedno. Trvalo to jen chvilku, a přesto se k tomu stále vracel. Jenže čím déle nad tím přemýšlel, tím neskutečněji a matněji mu to připadalo, asi jako když se člověk probudí ze snu.

Když pak konečně odbila pátá, posbíral si věci, kývl kolegům na rozloučenou a vyrazil domů. Loudal se jako vždy a s koutky lehce povytaženými nahoru sledoval ten mumraj kolem. Kočáry jezdily kolem jeden za druhým, lidi se tlačili na chodnících, každý duchem jinde. Jednotlivé postavy mu splývaly, jako by patřily do úplně jiného světa, ale už si na to zvykl tak, že mu to ani nepřipadalo divné.

Zrovna se chystal zabočit a chytit si drožku, když ji uviděl. Znovu. Oblečená stále ve stejných šatech, ačkoliv tentokrát byly v mnohem lepším stavu než ráno, seděla u stolku v malé kavárničce a probodávala ho pohledem. Jeho nohy jako by náhle dostaly svůj vlastní rozum a než se nadál, stál přímo u ní.

Přimhouřila oči a přeměřila si ho pohledem. „S čím vám mohu pomoci?"

Zatahal za límec, v němž mu náhle začalo být příšerně horko. „No, víte, rád bych se vám omluvil za to ráno. Nechtěl jsem být hrubý ani vás nijak urazit."

Jeho slova jednoduše odmávla. „Vaši omluvu přijímám. Musím se vám přiznat, že jsem nebyla zrovna v nejlepším duševním rozpoložení." Pak se taktně odmlčela, aby mohla začít nové téma. „Měl jste dnes náročný den?"

Ulevilo se mu, když zabrousila do míst, která mu byla blízká. Přisedl si k ní a ochotně se rozpovídal o aktuálním stavu na burze, nervózních akcionářích a nadějných kupcích. „Víte, obchod teď prožívá menší krizi, proto se spousta lidí o své investice bojí," uzavřel nakonec svou přednášku a přívětivě se usmál. „Asi jsem vás unudil k smrti."

„Bylo to poněkud...zdlouhavé, to uznávám, ale vyprávěl jste to opravdu procítěně."

„Snad je tedy řada na vás?" rozhodl se jí přenechat slovo.

„Myslím, že by vás můj život ani v nejmenším nezajímal."

„Vidíte? Já si o vás myslel to samé a stejně jste mou přednášku přetrpěla. Nebojte, horší než já být opravdu nemůžete."

A tak se dala do řeči. Nejprve pomalu a obezřetně, ale nakonec se přistihla, jak mu do nejpodrobnějšího detailu popisuje své rodiče a své snažení vzdala. Slova se z ní hrnula proudem, jako by někdo nadzvedl hráz dlouho uzavřené přehrady.

Zrovna se jí podařilo naťuknout téma psychologie, které zajímalo je oba, když na kostele odbily hodiny. Šestkrát.

„To už je šest?"

„To je teprve šest?"

Pronesli oba unisono. Pak se na sebe podívali a jeden na druhého zazubili.

„Tak to abych šel," zabručel nakonec muž a zvedl se k odchodu.

„Počkejte!" zavolala dívka a pak se začervenala. „Ani jste se mi nepředstavil."

„Oh, ano, omlouvám se." Natáhl k ní ruku. „Jsem Nicholas Kosakowski."

Jeho ruku stiskla s rozverným úsměvem.„Susan Woodová, ráda vás poznávám."

Nicholas její ruku pomalu pustil. „Už doopravdy budu muset jít. Bylo mi potěšením, slečno Woodová." S těmito slovy se sebral a zmizel jí z očí.

...

Jejich druhé setkání proběhlo o týden a kousek později. Susan se zrovna loudala podél nábřeží. Její pozornost byla rozptýlená po okolí, všímala si nejprve dětí dovádějících na břehu, pak stařen krmících kachny a nakonec několika pradlen, které za bujarého smíchu pronásledoval nějaký mládenec. Ani si nevšimla kam a kudy kráčí, dokud nestála po kolena ve vodě.

Teatrálně si povzdychla a zahleděla se na své promáčené boty a lem šatů. Pokud takto půjdu po městě, matka ze mě opět bude mít ostudu. To pomyšlení se jí příčilo.

Bylo rozhodnuto, musí nejprve uschnout a pak se na něco vymluvit. Popadla trepky do rukou, nadzdvihla své šaty a rozběhla se do přístavu. Pokud totiž někde svítilo slunce jako o život, bylo to tam.

Když dorazila na místo, posadila se na molo, boty položila vedle sebe a pozorovala dělníky jak nakládají pytle cukru do podpalubí malé dřevěné bárky. Znovu se zasnila, tentokrát o životě na lodi, kde by ji neomezovaly zákony času ani matčino neustálé spílání.

A jak tam tak zasněně seděla a máčela si chodidla, stala se druhá nehoda. Jeden z dělníků nesoucích bednu hroznového vína uklouzl na mokrém prkně, zavrávoral, popošel pár kroků vzad, aby získal ztracenou rovnováhu a-

CÁK!

Susan kašlala a plivala vodu a taky rozhořčená slova. „Co si to dovolujete? To nedokážete dávat trochu pozor?" Pro větší důraz rozhodila rukama, čímž pocákala všechny okolo.

„Snažně vás prosím o prominutí," ozval se hned za ní hlas s lehce slovanským přízvukem. „Nesoustředil jsem se a to se mi vymstilo." Předhonil ji, vyšvihl se na molo a nabídl jí ruku. „Dovolíte mi vás vytáhnout?"

Susan na vteřinku zaváhala, ale pak přikývla. Muž jí uchopil za pas a trochu neohrabaně ji vytáhl nahoru. Chtěl se sehnout i pro krabici, která zůstala plavat na hladině, ale Susan ho zarazila. „Pamatujete si na mě? Tehdy v kavárně-"

„Vím přesně kdo jste, slečno Woodová," řekl hlasem, z kterého nešlo vůbec nic vyčíst a natáhl se pro krabici. Položil ji na hromadu k ostatním, jako by se jejich příhoda vůbec nestala, čímž dal znamení všem zvědavcům, aby se rozptýlili. Pak se podíval na Susaniny mokré šaty a na své vlastní oblečení, z kterého ještě stále odkapávala voda.

Susan se chtě nechtě zachvěla, protože se rozfoukal studený vítr, který lepil mokré šaty na její rozpálenou pokožku. Nicholas si toho všiml. „Odvedu vás domů, slečno, a rovnou se omluvím i vašim ctěným rodičům, aby to v žádném případě nepovažovali za vaši chybu."

„Ne!" vyhrkla dívka okamžitě, pak se začervenala a odvrátila tvář. „Velice se omlouvám," pokračovala už normálním hlasem, „ale nebude to možné. Moje matka dnes žádné návštěvy neočekává. Jistě nebude mít navařeno."

Nicholas samozřejmě ubohost její omluvy prokoukl, ale nechal to být. „Tak vás aspoň doprovodím ke dveřím."

Proti tomu už Susan žádnou výmluvu nenašla, snad jen to, jak se na ně lidé budou dívat, až půjdou smáčení městem. Nepřišlo jí ale vhodné to zmiňovat, tak radši poslušně sklopila hlavu a přidala do kroku. Jedna věc jí ale stále vrtala hlavou. „Kdo tedy vlastně jste?"

„Já? Myslel jsem, že jsem se představil dostatečným způsobem. Nicho-"

„Odpusťte, že vás přerušuji, ale takhle jsem to nemyslela."

„Jak tedy?" otázal se Nicholas a v jeho hlase teď zazněl upřímný zájem.

„Když jsem vás potkala poprvé," začala Susan a odhrnula si mokré vlasy z čela, „byl jste oblečený jako úředník a i jste se tak choval. A teď..." Nechala větu vyznít do ztracena.

„A teď jsem dělník, s kterým se žádné slušné děvče nedá do řeči," dopověděl mladík a zazubil se. Opět to vypadalo, že si celou situaci náramně užívá.

Susan docházela trpělivost. „Byl byste tak laskav a objasnil mi tuhle záhadu?"

„Ne, bohužel nebyl," opáčil Nicholas, čímž ji dokonale vykolejil.

„Aha," řekla proto jen a honem hledala, jakým tématem by mohli pokračovat, aby se společné mlčení neproměnilo v nepříjemné ticho.

K jejímu překvapeni ovšem Nicholas promluvil sám. Pohledem ulpěl kdesi na druhé straně ulice, když se zeptal: „Jak na tom jste vlastně s časem, smím-li se ptát."

V Susan hrklo. „S časem?" rozhodla se zahrát si na nechápavou.

„Ano, s časem. S roky, měsíci, dny, hodinami, minutami a vteřinami," vyjmenovával trpělivě bez jakékoliv známky roztrpčení.

„Proč to chcete vědět?"

Pokrčil rameny, zdálo se, že ho její otázka zastihla nepřipraveného. „Zkrátka si myslím," řekl nakonec, „že by váš názor mohl být vcelku poučný."

Susan nevěděla co říct. Nechápala to. Celý život vedla osamělé monology, stěžovala si každému, kdo se jí přichomýtl do cesty, a teď, když se jí na to někdo doopravdy ptal a někoho to skutečně zajímalo, zůstala na něj jen němě zírat.

„Dobře, tak začnu já a vy mě budete opravovat," rozhodl nakonec Nicholas, když hodnou půl minutu mlčky lapala po vzduchu. „První poznatek, který jsem za svůj život získal, je, že čas je pomalý. Ne mnoho-"

„Ne." Susan zavrtěla hlavou, náhle byla znovu schopná se nadechnout, promluvit, pohnout se. „Ne, ne a ne. Čas není pomalý, čas je rychlý a krutý. Zabíjí v rychlosti. Sotva se člověk poprvé nadechne, je okamžitě vtáhnut koloběhem, který se nezastaví, dokud nevydechne naposled."

„To je všechno, co k tomu máte říct?"

„Ani v nejmenším." Celá se rozohnila, její slova se zbarvila emocemi. „Celý svět kolem se jen míhá a zdá se, jako by mě úplně míjel.  Nestíhám jeho tempo, nestačím mu. Lidé se rodí a během chvíle znovu umírají. Všechno je to moc rychlé, chápeš?!" Neuvědomila si, že přešla do tykání, ani to, že se zastavili. „Dolíhá to na mě na každým kroku jako železná deka, která je každým dnem těžší a těžší, až se nakonec pod její vahou nedokážu ani zvednout."

Nicholas chvíli mlčel, aby měla čas se uklidnit. „Co kdybych vám řekl, že uznávám přesně opačný názor?"

„Nevěřila bych vám."

„A přesto je to tak. O tom si ale povíme něco příště, protože tohle musí být, aspoň podle popisu, váš dům."

Susan překvapeně zamrkala. „Jak jste si to zapamatoval, vykládala jsem vám to před týdnem!"

„Dával jsem pozor."

Susan, opět neschopná promluvit, zazvonila na zvonek. „Mockrát vám děkuji za doprovod."

„Bylo mi potěšením, slečno Woodová."

„Susan."

„Dobrá. Tak tedy, doufám, že se ještě někdy setkáme, Susan Woodová." Vysekl jí zdvořilou úklonu zrovna ve chvíli, kdy se dveře domu otevřely.

„Susan!" ozvalo se ostré vyštěknutí. „Kde jsi se zase courala? Jak si vůbec můžeš dovolit nechat svou milovanou matku čekat takovou dobu? Co kdyby se mi něco stalo?"

„Odpusťte, maminko, už se to nestane."

„To bych si prosila." Vykoukla ze dveří a Nicholas konečně spatřil její obličej. Byl trochu otylý a očka měla hluboko zapadlá, což už samo o sobě vzbuzovalo antipatie, ale jinak se nedalo popřít, že kdysi bývala krásná.

Ve chvíli, kdy si všimla nečekané návštěvy, se její tvář docela proměnila. Její rty se roztáhly do vlídného úsměvu a očka jí zazářila. „Dobrý bože, to jsou k nám hosté. Račte odpustit má prudká slova, nevšimla jsem si vás. Moje dcera je svobodná duše, nerada se nechává věznit vysokými zdmi, ale jinak je to dívka pracovitá, pilná, dobromyslná a laskavá. I věno má, jen se vdávat."

„Myslím si, že to pana Kosakowskiho ani v nejmenším nezajímá, mamá," vmísila se do toho Susan, sama rudá až za uši. „Přišel mě jen doprovodit. Stala se nám totiž taková nehoda."

Stará paní zamžourala, jako by si až teď všimla jejich mokrého oblečení a rozzářila se. „No to je báječné- chci říct, že je mi to samozřejmě velice líto. Přece bys ale nechtěla, aby se pán obtěžoval vracet se celou cestu domů v mokrých šatech! Ještě by onemocněl."

„Velmi si vážím vaší laskavosti, paní Woodová, ale budu vás muset opustit. Čekají mě ještě nějaké povinnosti. Tak zase někdy, Susan Woodová." Zmizel v davu.

Paní Woodová samým nadšením zatleskala. „No to je náramné! Přímo výtečné! Konečně jsi k užitku. Teď to stačí jen tak nějak zaonačit, aby ses mu zalíbila, a bude to."

Susan matčin entusiasmus ani zdaleka nesdílela. „Ale prosím vás, mamá, už jsem přece říkala, že na vdávání nemám ani pomyšlení."

„Ach, pravda, to jsi řekla. Ale přece mi nezůstaneš na krku do konce života! Nu, uvidíme. Nakonec mě budeš prosit, abych ti pomohla pana Kosakowskiho získat."

...

Od toho dne bylo s paní Woodovou k nevydržení. Neustále si pohvizdovala, na všechny se usmívala a potutelně po Susan pokukovala. Nebylo pochyb o tom, odkud její dobrá nálada pramení.

Kdykoliv vyšla Susan z domu, vyprovázela ji matka se slovy: „Pozdravuj ode mě pana Kozakowskiho." ačkoliv se jí mnohokrát snažila vysvětlit, že se s ním od té mokré příhody neviděla.

Obecně byla v tomhle ohledu stará paní slepá i hluchá. Jakékoliv námitky a vysvětlení nechávala bez povšimnutí, nezajímaly ji. Viděla před sebou jen jediný cíl a to dostat svou dceru z domu a z jejího pohledu byl tento cíl na dosah.

Jednou to už Susan nevydržela. Byl pátek osmadvacátého září a ona seděla v křesle u okna a vyšívala. Pro jednou se nechala činností zcela uchvátit a čas vůbec nevnímala, dokud se do místnosti nepřiřítila její matka.

„Ach, Zuzanko," spustila jako již mnohokrát před tím, „po tolika letech na tebe můžu být konečně pyšná. Odpustím ti všechno, bledulko moje, i to, že odmítáš chodit do společnosti, i to, že mě na veřejnosti zahanbuješ. Všechno ti odpustím, jen ať už je po svatbě."

Susan se zarazila uprostřed stehu. „Po svatbě?"

„No ano! V co jiného by měl váš vztah vyústit než ve svazek manželský?"

„Mamá, viděla jsem ho dvakrát v životě."

Jenže stará paní si dál vedla svou. „Budeš mít velký dům a spoustu peněz, budeš se o mě moct postarat. A vnoučata! Už jsem myslela, že se nikdy nedočkám."

„Matko!" Susan rázně zaklapla šití, všechno v ní jen vřelo. Dávno už ovšem pochopila, že hádky jsou jen zbytečnou ztrátou energie. Zhluboka se nadechla. „Půjdu se projít. A věř tomu, že jestli ještě jednou zmíníš pana Kosakowskiho, svatbu nebo nedej bože naše děti, sama zazvoním u něj doma a oznámím mu, že ho už nikdy v životě nechci vidět." Pak odešla a práskla za sebou dveřmi.

Její botky klapaly po dlážděných ulicích, když kráčela, ne, spíše utíkala městem. Nestihla projít ani dvěstě metrů, když se ozvalo zahřmění, až se všechno zachvělo, a spustil se takový liják, že nezůstal ani centimetr suchý.

Susan byla příliš pyšná na to, aby se vrátila domů tak brzy, proto, déšť nedéšť, utíkala dál.

Přemýšlela. Nebylo třeba zapírat, že se jí matčina slova dostávala pod kůži. Jenomže jak mohla vědět, či ho má skutečně ráda, nebo je to jen krátkodobé pomatení, když ještě nikdy nikoho nemilovala? Navíc jej vůbec neznala. Jenže při představě, že by nikdy neexistoval, se jí stahovalo srdce.

Byla už mokrá až na kost, když zahlédla jeden otevřený obchůdek. Parfumerie. No proč ne, pomyslela si, snad mi dovolí se ohřát. Vtrhla dovnitř tak trochu jako velká voda, tak moc toužila po zahřátí. Jenže hned u vstupu ji zastavila překážka.

„Zase byste do mě vrazila?"

Susan se bála zvednout oči. Už musí bláznit, tohle nemůže být pravda. Nakonec se ale odhodlala a pohlédla mu do tváře. Stál tam, oblečený pro tentokrát v naprosto obyčejnému oděvu, který vlastnil každý řádový občan města. Usmíval se a Susan neváhala mu úsměv oplatit. „Nebojte se, na poslední chvíli bych udělala piruetu a ladně se vám vyhnula."

„Ach tak," v očích se mu rošťácky zablesklo, „v tak malém prostoru? Určitě byste skončila celá politá parfémy."

Zavrtěla hlavou. „Jsem profesionál."

„V tom případě vás jistě potkám na nedělním plese."

V Susan hrklo. „N-ne, to bohužel ne."

„Proč, smím-li se ptát?"

Pokrčila rameny a ukryla své dlaně za zády, aby neviděl, jak moc se jí třesou. „Nejsem vůbec dobrá tanečnice. Všem svým partnerům vždy podupu špičky."

„Právě jste říkala-"

„To byl jen žert," řekla ostřeji, než zamýšlela. „Věřte mi, nechtěl byste se mnou tančit."

Založil si ruce na hrudi. „Možná byste mne mohla nechat, abych si vytvořil názor sám," navrhl stále stejně uvolněný.

Susan od něj konečně odtrhla pohled a zadívala se kamsi mezi parfémy.

Nicholas si všiml jejího promočeného oblečení a zavedl ji blíže ke kamnům, která malý prostor vytápěly. Venku stále vytrvale pršelo a zároveň se rychle stmívalo, takže za chvíli plameny osvětlovaly celou místnost a vytvářely tajuplnou atmosféru.

Po dlouhé chvíli začala Susan nanovo. „Co tu vlastně pohledáváte?"

Když se pousmál, plameny změnily jeho obličej v podivnou karikaturu. „Parfém."

„Pro sebe?"

„Nikoliv, slečno."

„Susan," zopakovala dívka automaticky.

„Já přece vím, jak se jmenujete."

„A přesto mi stále vykáte a moje jméno skrýváte za tituly. Pokud si nepřejete tykat, stačí říct."

Jeho pohledný obličej se zkřivil, jako by rozkousl citron. „Byl jsem vychován jistým způsobem, který se velice těžko odnaučuje. Rád bych vám tykal, Susan Woodová, a byl bych velice rád, pokud byste tykala vy mně."

„Dobrá." Teplo ohně je stále víc přitahovalo, takže si nakonec dřepli naproti sobě, hned u kamen. „Stále mi ovšem dlužíš svůj názor na čas."

„Můj názor...nu, proč ne?" Jako by se do něj vlil nový život. „Posledně jste- tedy jsi- mi tvrdila, že je čas nezastavitelný a krutý. S tím musím jasně souhlasit, ovšem je krutý kvůli tomu, jak pomalu se vleče. Čas se tyčí nad každým, celý život jej pronásleduje, ale je to dlouhý život, který se táhne, protahuje každou vteřinu do nekonečna. Mnoho lidí - vy, tedy ty, budeš jistě mezi nimi - by řeklo, že mít spoustu času je dar, ale není tomu tak. Život by měl být jen prchavý okamžik, proto je také tak vzácný. Jenže život takový, jaký žiju já, ani nemá smysl žít."

„Tobě tedy utíká čas pomalu," shrnula to Susan zamyšleně.

„Neuvěřitelně. A tobě zas až příliš rychle."

„Ano. Už jsem si myslela, že je se mnou něco špatně. Nikdo další nikdy podobný problém neměl."

„Ten pocit poznám. Nikdo to nikdy nechápe."

Chvíli znovu mlčeli, každý ve svých myšlenkách, a přesto spolu. „Jenže když jsem s tebou, čas se zpomalí a je to alespoň trochu snesitelné."

Nicholas přikývl. „Mám to s tebou stejné, jen obráceně. Podívej, už přestalo pršet."

„Teprve teď?" Susan se chtě nechtě usmála. Pak ji ovšem něco napadlo. „Pokud máš pořád čas, proč jsi při našem prvním setkání pospíchal?"

Nicholas si prohrábl vlasy a najednou vypadal jako malý kluk, který provedl nějakou lumpárnu. „Chtěl jsem si to zkusit, myslím nemít čas. Říkal jsem si, že je to možná jenom v mé hlavě, že si to všechno vymýšlím. Odešel jsem z domu na poslední chvíli, abych se přesvědčil, že i já můžu přijít pozdě. Ještě jednou se omlouvám, pokud jsem k tobě byl hrubý."

„A přišel jsi na čas?"

Smutně se pousmál. „Měl jsem ještě tří minutovou rezervu. Čas se natáhl naprosto maximálně. Ještě nikdy jsem nic nezmeškal."

„To mne moc mrzí."

„Nemusí. Ale už budu muset jít. Mám svůj parfém i krásnou dívku, tomu se říká úspěšný den."

Susan přikývla. Chápala to, ale přesto ji to rozesmutnilo. „Tak tedy na shledanou."

„Ano, na shledanou. Budu se na tebe těšit na plese."

Byl pryč dříve, než stihla protestovat,

...

O plese brzy mluvilo celé město. Susan obvykle podobné řeči míjela bez povšimnutí, ba se jim dokonce vyhýbala, tentokrát byla ale vděčná za jakékoliv rozptýlení. Nemohla přestat myslet na Nicholasovo pozváni. Má tam jít nebo nemá? Bylo jí jasné, že pokud tam půjde, Nicholas o ní ztratí veškeré dobré mínění, které mu po jejích výstupech ještě zbylo. Ale pokud tam nepůjde, neuvidí ho a ještě ho zklame. Její hlava mluvila jasně ve prospěch první možnosti, ale srdce...to se jí v hrudi třepetalo kdykoliv na nadcházející slavnost pomyslela.

Matce samozřejmě o svém těžkém rozhodování neřekla ani slovo. To jí tak ještě scházelo, aby do toho zavlekla její intrikářské sklony. Takhle od ní nikdo neočekával, že na ples dorazí.

Pozvánku samozřejmě dostala jako každý člen vyšší společnosti, ovšem byla to jen formální záležitost, nikdo ve skutečnosti nečekal, že by se tam byť na okamžik objevila.

Susan nemohla zapírat, že jí to tak naprosto vyhovovalo, přesto to teď vytvořilo jakousi bariéru, která jí bránila se akce zúčastnit. Do společnosti přece nechodila tak dlouho! Nevěděla, co se nosí, o čem se mluví, kdo se žení a kdo je čerstvě zasnoubený. Neměla pražádné kontakty a o přátelích by si mohla nechat jen zdát. Byla si ale jistá, že je pro ně stejně nepochopitelná jako oni pro ni.

Když pak konečně přišlo nedělní odpoledne, omluvila se matce, která nad tím jen mávla rukou, sebrala balíček z šaty a šperky, který si předem připravila a odešla z domu. Ani sama ještě nevěděla, jestli se plesu zúčastní, ale chtěla být připravená, ať už se rozhodne jakkoliv.

Využila čas a toulala se městem. Nohy jí nesly kolem kavárny dolů do přístavu - kde chvíli stála na molu a usmívala se od ucha k uchu -, pak zase zpátky do města, kde před svým domem odbočila k parfumerii - tam zase nezapomněla čichnout k několika voňavkám a ještě jednou poděkovat prodejci, že ji tam nechal se usušit -, až se nakonec zastavila před divadlem, které mělo zároveň i funkci plesového sálu.

Nervozitou se celá chvěla, když překračovala práh domu a ukazovala uvaděči svou pozvánku. Dříve, než ovšem vstoupila na parket, vyhledala jeden z nevyužívaných pokojů, aby se mohla v klidu převléknout. Nezabralo jí to ani půl hodinu, nebyla zrovna náročná. Navíc poprosila jednu služebnou, aby jí pomohla zašněrovat korzet a pořádně vyčesat vlasy.

Když byla hotová, za doprovodu uvaděče vstoupila do sálu. „Lady Susan Woodová." Jeho hlas rezonoval celou místností, celým jejím tělem. Všechny hlavy se k ní otočily, lidé se zarazili uprostřed věty. I hudba utichla, a tak scházela schody za hrobového ticha. Susan jejich rozčarování vnímala jen částečně. Očima brousila mezi obličeji hledajíc jeden jediný.

Když ho nenašla, schlíple odkráčela do rohu, ke stolku se šampaňským. Jednu sklenici do sebe rovnou obrátila a pak se rozkašlala, když se jí bublinky dostaly do nosu. Naštěstí se mezitím lidé znovu rozpovídali a hudba začala hrát, nikdo si jí nevšímal.

Nepřišel. Stále se ho snažila najít, ale bez úspěchu. Zkrátka nepřišel, nepřišel, nepřišel, opakovala si v duchu, a s každým dalším slovem jí srdce pukalo víc a víc.

„Hledáš někoho?" zeptala se dívka, která se k ní nenápadně přichomýtla. Susan si matně vybavovala její jméno a společenský statut.

„Lady Evangelina, jestli se nemýlím?"

„Nemýlíte. Máte překvapivě dobrou paměť, aspoň soudě podle toho, jak dlouho jsem vás tu neviděla. Jste tak trochu fantom, víte? Ostatní povídali, že..."

Susan chápavě přikyvovala anebo naopak vrtěla hlavou podle toho, jak se dívka tvářila, ovšem doopravdy její řeč neposlouchala, protože se stále nevzdávala naděje na jeho příchod.

„Jestli hledáte syna knížete, ten se tu neukáže. Náhle onemocněl, pročež se rozhodl vrátit na panství svého otce," změnila náhle Evangelina téma. „Alespoň tedy myslím, že hledáte jeho. Jeho papá, samotný kníže Roquefort-Guerin, se baví na opačném konci sálu. Támhle je, vidíte? Ten s tím legračním knírem."

Susan ji ubezpečila, že ji nějaký kníže ani v nejmenším nezajímá, což dívku zdá se uklidnilo a chovala se od té chvíle mnohem méně nepřátelsky.  

„To se mi ulevilo," štěbetala dál. „Moje mamá mě s ním totiž toužila provdat a když nedorazil, matička se z toho tak roznemohla, že ani na ples se mnou nemohla. Chudinka. Na srdci jí leží jen mé blaho, udělala by pro mě všecičko, tak úžasná je to osůbka."

Susan hledání konečně vzdala a zakotvila svůj pohled na Evangelinině tváři. „Zdá se být velmi sympatická."

„Ó ano!" zavrkala dívka a půvabně se usmála. Pak ale nasadila smutný výraz. „Upřímně s vámi soucítím. Musí to být velice těžké žít v rodině, kde matka neplní své povinnosti a učiní z dcery starou pannu."

Susan ohromením nebyla schopná slova. Chtěla vykoktat nějakou omluvu a rychle se odtud vytratit, když v tom ji přerušil hlas za jejími zády. „Drahá Evangeline, na tomto světě jsou jisté věci, které potřebují čas."

Susan ten hlas poznala okamžitě, pro její uši zněl jako rajská hudba. Prudce se otočila a rozradostněně mu padla kolem krku. „Tys přišel! Jsi tady! Už jsem se bála, že nedorazíš."

„To pro tebe mají moje sliby tak malou cenu?"

Susan ho pustila a rychle zavrtěla hlavou. „To ani v nejmenším. Jen jsem měla hrozný strach...Proč jsi oblečený jako služebník?" dodala poté, co si ho pořádně prohlédla.
Skutečně působil takovým dojmem. Rozcuchané vlasy, nevyžehlená košile a motýlek budili dojem číšníka, který zaspal a přišel pozdě do práce.

Nicholas pokrčil rameny. „Asi k tomu nebyl žádný zvláštní důvod. Jen pak budu méně nápadný. Zato ty svou krásou přitahuješ pohledy všech v rádiu třiceti metrů."

Susan sice nevěděla, co je to rádius, ale zapýřila se nad tou poklonou. Pak se Nicholas lehce dotkl jejího ramene. „Co kdybychom šli někam, kde bude méně lidí?"

Nadšeně přikývla, nazdvihla si šaty a vydala se za ním nechávajíc zkoprnělou Evangelinu za sebou. Prodírali se davem a mezi tanečníky, až Susan sama zatoužila zatančit si alespoň jeden tanec v Nicholasově hřejivém obětí.

Zrovna mu to chtěla navrhnout, když jej za paži uchopil nějaký muž a zastavil ho. Susan mu neviděla do obličeje, protože byl nakloněný pryč od ní. „Ještě šampaňské a nějaký ten zákusek pro mého přítele."

Chtělo se jí smát, očekávala, že Nicholas odpoví nějakým vtipem a potom spolu utečou, ale on se místo toho napjal jako struna a výraz v jeho tváři se změnil.

„Tak bude to?" zahřímal muž a konečně se otočil, přičemž pohlédl Nicholasovi přímo do očí. Susan jeho obličej nic neříkal, zato Nicholas zbledl, ale mužův zběsilý pohled ustál.

„Nicholasi," zasyčel pak ten muž a v jeho hlase se mísilo překvapení se vztekem. Přitáhl si ho blíž k sobě. „Myslel jsem, že jsi se vrátil domů, protože jsi se necítil dobře a ty tu přitom honíš venkovské holky."

Nicholas vrhl rychlý pohled na Susan, která vůbec ničemu nerozuměla, a vytrhl se z mužova sevření. „Nemusím tě přeci informovat o tom, co zrovna dělám, otče."

Susan překvapeně zalapala po dechu a udělalo se ji mdlo. Pochopila totiž, kdo je ten muž a kdo je tím pádem i člověk, do kterého se zamilovala.

„Ty mě ale musíš informovat o všem, co děláš," pokračoval kníže Roquefort-Guerin tím svým sykotem. „Protože, jak vidím, stále nejsi dost zodpovědný, aby ses o sebe postaral sám."

„Nikdy jsi mi nedal sebemenší šanci."

Kníže ho stiskl ještě pevněji. „Co teď po mně vlastně chceš?" zavrčel divoce.

„Jenom...trochu...času," dostal ze sebe Nicholas, který se pomalu začínal dusit.

Kníže jej okamžitě pustil. „Ty..." zvýšil hlas a uchopil svou hůl do obou ruk. „Myslel jsem-" Znovu svůj hlas ztišil do výhružného šepotu. „Myslel jsem, že tě to už přešlo. Že už jsme si to vyříkali."

"Otče-"

„A ty si teď na pár dní zmizíš a vrátíš se, jako by se nic z toho nestalo."

Pohled knížete byl plný zuřivosti, ale z lítosti nebo smutku tam Susan nenalezla nic. Viděla také jak Nicholas váhá, jak se muže bojí. Susan musela přiznat, že naháněl hrůzu, ale Nicholas se samým děsem třásl. Popoběhla proto blíž k němu a chytila jeho vroucí ruku do své. V tom okamžiku svět zšedl a zpomalil se, jako by se všechno kolem zalilo želatinou a Susan byla jediná, která se v ní mohla svobodně hýbat. Byla to jen krátká chvilka, ale zanechala Susan naprosto beze slov.

Nicholas se k ní otočil překvapeně, jako by už docela zapomněl, že tam je. Znovu se napřímil. „Otče," začal znovu, hlas mu přetékal odhodláním, ale Susan v něm zaslechla i náznak váhavosti, „potkal jsem jednu dívku, Susan Woodovou, která mi rozumí. Ujistila mě, že na to nejsem sám a že mám naději. Otče, chtěl bych si ji-"

Ovšem slovo vzít už nevyslovil. Kníže znovu potěžkal svou hůl a Nicholas okamžitě ztichl. Napříč hluku tance a rozhovorů neslyšela Susan nic jiného než nepravidelný tlukot svého srdce. Nicholas těkal pohledem z otcovy tváře na hůl v jeho ruce.

A tehdy to Susan došlo. Došlo ji, proč kníže nepotřeboval zvýšit hlas pro to, aby Nicholase ochromil strachem. Proč sebou Nicholas při jeho doteku tak cukal. Došlo jí, proč je Nicholas Nicholasem - šlechetným, odvážným, laskavým, jejím, ale také tajemným, vyděšeným a zoufale toužících po pomoci.

Vytrhla se z Nicholasovy ruky a ukázala na knížete prstem. „On ho bije!"

Její soprán se odrazil od stěn a v nastálém tichu doznívala jeho ozvěna. „Člen nejvyšší společnosti se snížil k tomu, aby mlátil svého jediného syna! No kde to jsme? Ve středověku snad!?" pokračovala, ačkoliv se jí na tváři zaleskly slzy. Bylo toho na ni prostě příliš.

Sál zůstal v naprostém tichu téměř minutu, dokud se kníže rozesmál. K jeho bujarému smíchu se ale nikdo nepřidal, každý si prohlížel tu scénu: kníže s holí připravenou v ruce a schoulený muž, zřejmě původně nepřítomný knížecí syn, kterého už ve městě každý poznal. Rozhodně ovšem tehdy nevypadal tak zuboženě.  A nakonec ta dívka, dívka z okraje společnosti, a její odvážné tvrzení.

Smích knížete utichl tak rychle, jak i začal. „No tak, Nicholasi. Nedělej přece drahoty, už tu chudinku netrap. Všichni se jí tady za to směšné tvrzení posmívají. Ušetři ji toho zahanbení."

Rána ťala do živého, ale Susan se nevzdávala. „Nicholasi, prosímtě, nenech ho vyhrát. Ty si zasloužíš mnohem víc. Schovává se za tituly, ale je to tyran! Všechno tady řekni a vysvětli a budeš konečně volný."

„Nicholasi, ztrácím trpělivost," poklepal kníže holí o podlahu. Pro ostatní to byla jen obyčejná fráze, ale dle toho, jak Nicholas zkřivil svůj obličej, to bylo jen další domluvené heslo. Další způsob, jak ho mučit, jak mu ublížit.

„Nicholasi-"

„Nicholasi!"

„Prosímtě!"

„Hni sebou."

„Vysvětli to! Jenom začni mluvit, prosím. Udělej to pro mě a udělej to hlavně pro sebe. Zasloužíš si to!"

Nicholas těkal pohledem z knížete na Susan. Ačkoliv byl vyděšený, ačkoliv se prozradilo vše, co se takovou dobu snažil skrývat, Susan cítila, jak rychle se mu kolečka v hlavě otáčejí. Pak konečně promluvil, pomalu a procítěně, kladl důraz na každé slovo: „Nevím, o čem to ta dívka mluví. Vlastně ji skoro neznám. Musela se zmýlit."

Tvář knížete se roztáhla do širokého úsměvu, napětí v místnosti opadlo a společnost se znovu začala bavit.

Pokud Susan někdy měla nějakou naději na úspěch, teď o ni přišla. „Nicholasi, tohle nemusíš dělat!" Pokusila se ho chytit za ruku a přitáhnout k sobě, on se jí ale okamžitě vytrhl a svou ruku stáhl.

„Přece sis doopravdy nemyslela, že bych to s tebou kdy myslel vážně? Stačilo pár báchorek o čase, pár náhodných setkání, a už jsi chtěla oznamovat zásnuby!"

Jeho obličej byl bez výrazu a jeho hlas zněl tak monotónně, až se Susan zachvěla. Upřela k němu své velké hnědé oči. „Já tě ale miluju. Zamilovala jsem se do tebe tak rychle, ani přesně nevím, jak se to seběhlo, ale najednou jsem věděla, že moje srdce už není moje. Že mi ho někdo ukradl. Ale věz, že ti ho nechám. Miluj mne anebo ne, zůstane už navždy tvoje. Starej se o něj dobře."

„Nicholasi, odchazíme!" zahřímal kníže ode dveří. „Máme si spolu dost co vyříkat."

Nicholas naprázdno polkl a ještě než se k ní otočil zády, usmál se na ni tak, až se jí zatočila hlava. Byla to jen vteřina, a přesto to byla chvíle s ním, kterou si Susan pamatovala nejdetailněji. Jeho zlaté vlasy lesknoucí se ve svitu svíček, zarudlé líce od všeho toho vzruchu, pomuchlaná košile, smutné oči a ten nejúžasnější úsměv, jaký kdo kdy viděl.

Jeho pohled říkal to samé, co si myslela i ona. Obdivoval ji, a ona zase jeho, za to, jak dokáže žít, jak dokáže každý den vstát do světa, který je tak odlišný od toho normálního. Naplňovalo jí to srdce takovou bolestí a takovou láskou, že myslela, že pukne. Jenže pak byl pryč a ona zůstala uprostřed sálu sama.

...

Samozřejmě by takto jejich příběh mohl skončit. Smíření s osudem jako postavy antických mýtů, které už tak dávno tušily, že nemá cenu vzdorovat, protože z toho plyne jen utrpení.

Jenže to by Susan nemohla být Susan a Nicholas Nicholasem.

Dívka se vrátila domů okamžitě. Myšlenky jí v mysli chaoticky skákaly jedna přes druhou, nevěděla, co si myslet a co cítit. V tom zmatku to malém přehlédla, ale na štěstí se zarazila právě včas.

Před dveřmi jejího domu ležely květiny - dvě růže, abychom byli přesní - a malý flakonek fialové tekutiny. Jedna z růží byla zbarvená do všech barev duhy a druhá šedá a nevýrazná. Susan při pohledu na ně hlasitě vykřikla, hlava se jí vyprázdnila, jediné, na čem teď záleželo, byly tyto předměty na jejím prahu.

Byl k nim přivázaný vzkaz, a přestože byl krátký, stačil Susan k tomu, aby ještě toho večera utekla. S ranečkem, dvěma květinami, parfémem a vzkazem, který by pro jiné neznamenal nic, ale pro ni celý život.

Domů už se nikdy nevrátila, proto se můžeme jen dohadovat, jak jejich příběh vlastně dopadl. Faktem ale je, že se její matka po nějaké době přestěhovala a dům prodala jakési organizaci pro ochranu týraných dětí. Na dveře toho domu někdo nechal vyrýt poetický nápis. Stálo tam - a dodnes stojí - asi toto:

Nejsem zloděj, abych okrádal krásné mladé dámy. Jsem obchodník. A tvé srdce za mé, to je dobrý obchod, ne? To mé je sice trochu rozbité, ale snad poslouží dobře.

Mou povinností je tě chránit. A se mnou bys v bezpečí nebyla. Nehledej mne, nepřibližuj se ke mně. Já tě ale nikdy nepřestanu hledat, nikdy na tebe nepřestanu myslet a jednou snad najdu způsob, jak bychom mohli být spolu.

Na shledanou, Susan Woodová.

...

Tak, a nejdelší povídka jakou jsem kdy napsala, je na světě. Má téměř šest tisíc slov a dávala jsem jí do hromady celý měsíc. Doufám, že jste mě za tu dobu ještě nepohřbili :D Tato povídka byla napsána na srpnové zadání soutěže PsaníProRadost a i když srpen tu už dávno není, budu moc ráda, když si ji přečtete a pak mi sdělíte svůj názor. Dynamiku Susan a Nicholase jsem si prostě zamilovala, takže se možná k jejich příběhu někdy vrátím. Dejte vědět, pokud byste o to měli zájem!

Pá u dalšího (desátého!!!) dílu!