Ačkoliv se už blížil konec října, slunce zářilo stále jasně a zaplavovalo městský park svými hřejivými paprsky. Děti honící se mezi hromádkami spadaného listí měly líčka celá rudá od spěchu, ale i od chladného větříku, který dorazil s nadcházejícím večerem. Některé z nich držely v rukou draky a předháněly se, čí doletí nejvýše. Jelikož to bylo dlouhou chvíli nerozhodně, popadla drobounká černovlasá dívka hrst listí a hodila ji svému soupeři přímo do překvapené tváře. Pak nastal lítý boj na život a na smrt, kde poražený skončil zapadlý kdesi na dně hromady listí.

Pak ovšem, dříve než kdokoli předpokládal, nastal večer. Slunce zapadlo za obzor nezanechávajíc po sobě jediné stopy. Ochladilo se, mráz štípal na nose a měnil dech v obláčky páry.

Děti se zarazily uprostřed hry. Zešeřilo se tak rychle, už přece měly být dávno doma. Nemeškají ani na okamžik, pochmurná šeď i hrůzostrašné stíny zkroucených větví je nutí ke spěchu. Chór chvějícího se listí spojený s rykem větru se stává téměř nesnesitelným. Tlukot splašených srdcí se jim ozývá v uších a jen násobí jejich strach. Nikdo se neohlíží, v této chvíli se všechny jejich děsy stanou skutečností číhající na každém rohu, připravenou je chytit a již nepustit. Potlačované slzy, křik, strach. Strach, jenž dovede uchopit mysl a nepustit k ní jedinou kloudnou myšlenku. Strach, který se vám zavrtá hluboko do srdce, strach, jehož tíha vám zakazuje se nadechnout, strach, jenž z vás vymačká veškerý život. Strach. Zavrzání vrátek, skřípění okenic, lámání větví. Kroky. Zvíře? Člověk? Nebo snad něco úplně jiného?

Děti běží, co jim síly stačí, jenže ztemnělý park se zdá být nekonečný. Mrazí je v zádech, žaludek se jim stahuje, jak kolem něj strach omotává své úzké prsty. Na údolí se snesla mlha. Pokračují dále nevidouce na krok. Tápou jako slepí, zakopávají o kameny i kořeny, vráží do stromů. Padají. Už nemohou. Jenže musí. Je jim to v patách, jen se ohlédnout. Dýchá jim na zátylek a šeptá do oušek ty nejhorší noční můry. Blíží se to. Jen se ohlédnout. Je to tam, temná silueta. Čeká. Má čas. Všechen čas. Jen se ohlédnout.

Chvějící se dech, třesavka, hysterie. Už to dlouho nevydrží, nejde to. Ten strach, ten hrozný strach. Už nemohou, klopýtají, mrznou. Chlad se jim zabodává do kůže jako stovky jehel. Jekot. Strašlivý, plný hrůzy a naprostého zoufalství. Strach. Ztuhlé tělo. Prázdný pohled.

Strach.

*****
Ahojky!

Dneska až na poslední chvíli. Omlouvám se za  tak trochu  - ehm, ehm :D - depresivní povídku, původně to měl být příběh o děckách zažívající podzimní dobrodružství, ale nakonec z toho vzniklo tohle XD

Není to moc dlouhé, takže budu ráda, když tomu dáte šanci. Pokud to ve vás vyvolá emoce, určitě dejte vědět do komentářů, moc mě to potěší.

Příběh je napsaný pro nesoutěžní Psaní pro radost za měsíc říjen.

Veselý Halloween!