Většina zajímavých příhod začíná nudou. Kdyby jí nebylo, nikdy by se první jeskynní člověk nerozhodl obtisknout své ruce na zeď či nakreslit mamuta. To až lidská touha tvořit a objevovat otevírá dveře nekonečné spoustě příležitostí, novým zážitkům a dobrodružstvím. Ani v tomto příběhu tomu nebude jinak.

Slunce pálilo na raný dubnový den nebývale silně, nabubřelí dospělí kolem něj mluvili o věcech, kterým ani za mák nerozuměl, a odevšad ho vyháněli. Nebylo proto divu, že nakonec skončil Ondra sám, docela znuděný. Ani krásná příroda kolem ho nedokázala vytrhnout z trudomyslnosti.

Navíc tu byl stále ten problém s míčem.

Rozmrzele našpulil rty a zamžoural do nitra koruny nejbližšího stromu. Když pořádně zaklonil hlavu a přivřel oči tak akorát na škvírku, podařilo se mu mezi kroutícími se větvemi zahlédnout onen známý černo-bílý vzor fotbalového míče.

Ach jo. Byl vysoko, a to hodně. Výš než kam Ondra kdy před tím vyšplhal. Jenže taky mu už bude za dva týdny pět – a bude z něj předškolák. To všechno změní. Předškoláci nečekají, až bude mít máma po práci. Nedřepí otráveně před archeologickými vykopávkami. Předškoláci jsou odvážní a neváhají jednat.

Nejtěžší ze všeho je začít.

Jediné místo, o které se mohl dobře odrazit, se totiž nacházelo zhruba ve výšce jeho ramen. Tam nohou nedosáhl, třebaže na fotbale vždycky chválili, jak je ohebný. Musel se proto zapřít rukama a vytáhnout se, pak rychle přehmátnout a zarazit nohy o kmen dřív, než se zase sveze dolů. Jeho srdce udělalo kotrmelec, když zpocenými prsty pevně obemkl nejbližší větev. Hurá, povedlo se. Teď už to půjde jako po másle. Nejdřív rukama prohmatat terén a najít vhodnou oporu, pak obezřetně přemístit nohy a celou váhu.

Nedívat se dolů.

Nekřičet, když větev pod nohama zapraská.

Lézt výš, stále výš.

Míč na něj mezi větvemi střídavě vykukoval a zase se ztrácel, dokud se znenadání neobjevil přímo před ním. Ondru při pohledu na větev, o kterou se balón zasekl, polilo horko. Ani trochu se mu nelíbila. Rozhodl se proto zbytečně neriskovat. Ukročil tak, aby se teď jednou rukou pro stabilitu opíral o kmen a druhou měl volnou a mohl se s ní tak pokusit setřást míč z větve na dálku. Bez výsledku. Fotbalák si stále hověl mezi listy, jako by se mu němě vysmíval. To si Ondra nemohl nechat líbit.

Křup.

V polovině nádechu větev pod ním zmizela. Nohy zabraly na prázdno. Svět kolem něj se roztočil, jako by padal společně s ním – nebo spíš proti němu. Byl to jen mžik, vteřiny, které Ondra strávil volným pádem, jenž jeho neurony ani nestačily zaregistrovat.

„Mám tě."

Dech, doposud zaražený kdesi hluboko v plicích, se mu vrátil v návalu kašle. Přes horké slzy, které mu teď, když byl bezpečně na zemi, vytryskly z očí, sotva dokázal rozpoznat tvář muže, který jej zachytil. Husté černé obočí, snědá pleť a umorousané oblečení, které Ondru škrábalo na obličeji. Vyměnili si překvapený pohled, než sebou Ondra začal vrtět, aby se z jeho náruči vykroutil. Rychle si při tom utíral slzy a doufal, že si jich cizinec nevšiml.

„Pozor, pozor, opatrně." Muž ho zlehka postavil na nohy a pak se shýbl pro míč, který se mezitím dokutálel k jeho nohám. „Tohle je myslím tvoje."

Ondra tichounce poděkoval a několikrát do míče zkusmo šťouchl, aby zkusil jeho tvrdost. Uf. Vypadalo to, že neutrpěl žádnou újmu a maminka mu tak nebude muset kupovat nový. I s plnou hlavou starostí ale nemohl jinak, než svého neznámého zachránce po očku sledovat. Nejvíc ho zaujal meč, který se mu pohupoval u pasu. Opravdový, ne dřevěný – přesně takový, jaký si Ondra vždycky přál.

Muž si mezitím zastínil oči a zahleděl se ke slunci. „Něco málo po poledni," zamumlal sám pro sebe a pak se rozhlédl kolem. „Jak vidím, obzor se nezbarvil krví padlých, stromy se zelenají a děti si hrají. Konec světa asi ještě nenastal, viď?"

Ondra zavrtěl hlavou. Aspoň on sám o ničem podobném neslyšel.

„Nuže dobrá. Chlapče--"

„Ondra," představil se Ondra a trochu se napřímil. Od té doby, co ho maminka naučila se podepsat, byl na své jméno náležitě pyšný.

Muž uznale pokýval hlavou. „Jméno hodné udatného mládence. Já jsem rytíř Sáva ze Světlova u Záhorovic, což...tobě asi stejně nic neřekne. Bůhví zda z mé tvrze vůbec něco zbylo." Na chvíli se na jeho tváři objevil podivně tesklivý výraz, který nezmizel, ani když se ohlédl ke skále za sebou.

Chvíli jen potichu stál a čas od času neklidně přešlápl, zatímco sledoval chlapcovy nejnovější fotbalové triky. Tentokrát si Ondra dával dobrý pozor, aby své rány nepřehnal – po druhé by ho do koruny stromu už nikdo nedostal.

„Řekni, Ondro," ozval se zničehonic rytíř, zrovna když se chystal vykopnout, „nenašlo by se něco, s čím bych tu mohl pomoct? Ještě se mi tak úplně nechce zpátky, víš."

Ondra se rozzářil. Na míč na okamžik docela zapomněl. „Jo, pane rytíř! Mamince se rozbilo auto, prý nějaký kato...kana...kalygátor, nebo tak něco. Pojďte, já vás představím, to jí moc pomůže!" Vzal míč do jedné ruky, rytířovu mozolnatou dlaň do druhé a už ho táhl směrem, kterým tušil nejnovější vykopávky, kde archeologové hledali další skryté poklady.

A malého Ondru ani nenapadlo, že se mu toho dne tam pod Blaníkem podařilo najít něco mnohem důležitějšího.

Najít přítele.

...

Napsáno pro soutěž #PsaníProRadost za měsíc srpen za rok 2024. V poslední době píšu nějak moc povídek o dětech, které někam lezou a vzápětí odtud padají :Dd Jo a! Nedivte se tomu číslování. Mám už jen předpřipraveno několik povídek a nechce se mi to u všech přepisovat. Pak jejich pořadí napravím, až vyjdou.

V blízké budoucnosti se tak můžete těšit na: další díl zombie apokalypsy, dva nesmrtelné hrdiny v průběhu staletí - a v neposlední  řadě na vesmírná dobrodružství Willa a Twinkla.

Stay tuned :3