Tohle je jízda, lidi. Je to fakt dlouhý, ale fakt dobrý. Bože, musím to poslat do nějaký soutěže.

...

Will se probudil s bolestí hlavy a s chutí na limonádu, což znamenalo jediné – nacházel se ve vesmírné lodi. Umělé gravitační pole vždycky zvyšovalo jeho dehydrataci. Promnul si oči— jeho srdce vynechalo úder, než sjel prsty níž a nahmatal kovový plíšek, pevně zasazený do kůže na krku. Úlevně vydechl a rozhlédl se kolem.

Místnost, do které ho zavřeli, byla malá a neúmyslně šerá – většina zářivek ve stropě už to měla dávno za sebou a světlo tak působilo mdle a slabě.

Potřebovaly by opravit.

»To mohu zařídit,« přerušil proud jeho myšlenek tichý elektrický hlásek. Will ale jen zavrtěl hlavou. Poslední, co potřeboval, bylo na sebe upozornit kvůli volání elektrikáře. Radši buď zticha, odsekl proto jen nehlučně. UMIN neodpověděla.

Většina okolního prostoru byla vyplněna kovovými bednami různých tvarů a velikostí, snad se tedy jednalo o skladiště. To Willovi zvedlo náladu. Ze skladiště jistě existovala cesta ven. Na druhou stranu, kdyby se jednalo o žalář--

»Od nejbližšího žaláře jsme deset světelných let daleko. Mám spustit navigaci?«

Will protočil oči. Nevím, proč jsi po probuzení vždycky tak výřečná. Prostě mlč, ano? A dělej svou práci.

Mezitím se zvedl a došel k oknu, které zaplňovalo většinu stěny po jeho pravici. Kvůli zářivkám uvnitř lodi v něm však spatřil jen svůj slabý odraz. Utahaný kluk v příliš velké uniformě. Zkusil ke sklu přitisknout nos a zaclonit si dlaněmi oči. Nic. Jen prázdnota hlubokého vesmíru.

Ani takové zjištění však nemohlo vyvést Willa z míry. To, že na jedné straně lodi nebylo nic k vidění, přeci ještě nevylučovalo, že se přímo pod nimi nenachází obydlená planeta. A i kdyby ne, otec ho naučil orientovat se ve hvězdách. Stačil by mu jediný pohled skrz sklo kokpitu, aby nastavil ten správný kurz domů.

„Tak jsi se nakonec přece jen probudil? Jaká ironie." O zem zazvonila mince. Snad někomu vyklouzla z prstů.

Will se bleskově otočil směrem k tmavému koutu na protější straně místnosti. Skutečně, teď, když se tím směrem díval, dokázal rozpoznat jednotlivé rysy jakési osoby. »Spustila jsem noční vidění,« ozvala se UMIN nápomocně. Will jen zavrčel. Bezhlase. Jeho rty ze sebe nevypravily ani hlásku, ostatně jako nikdy.

Postava seděla na jedné z beden a krátila si dlouhou chvíli zaplétáním svých světlých vlasů do jakéhosi účesu. Ruce jí chránily tmavé rukavice; zbytek úboru Will nepoznával, nebyl z žádné planety, kterou navštívil, z žádného batalionu, který během své cesty potkal. A přesto mu ten hlas připadal povědomý.

„Neznáme se?" zeptal se proto, načež neslyšně sykl. UMIN, uber na hlasitosti. Nemusíme tady na sebe křičet.

Osoba naklonila při zvuku jeho hlasu hlavu na stranu, načež se odrazila od bedny a vyrazila k němu. Will si sotva stihl ochránit hlavu před jejím úderem, ale následný kop do boku ho vyvedl z rovnováhy a další rána ho odhodila o pár metrů dozadu. Skutálel se na zem, snaže se zformulovat jedinou smysluplnou myšlenku. Reproduktor na jeho krku ovšem jen nesrozumitelně chrčel.

Ten druhý – teď už bylo jasné, že se jedná o muže ne o moc staršího, než byl Will sám – se nad něj naklonil a pořádně si ho prohlédl; od tmavých kudrlin, přes zamlžený pohled jeho očí, až po repráček, na který párkrát poklepal, aby se vzpamatoval. Pak vyhodil do vzduchu minci, kterou v letu zachytil a mistrně ji několikrát přetočil mezi prsty. „Panna nebo orel?"

„Orel," zachrčel Will v odpověď.

Ten druhý přikývl. „Dobrá volba." Zničehonic to s ním cuklo dozadu, jako by ho někdo neviditelný odstrčil, a on udělal několik rychlých kroků směrem k oknu. Will se mezitím vyškrábal do sedu a mnul si naražená místa. UMINu otázku, zda má zavolat doktora, docela ignoroval. „Ty jsi ten vrah," hlesl. Tentokrát byla hlasitost tak akorát. UMIN se mu zřejmě snažila vynahradit ta zranění.

Blonďák nakrčil obočí. „Tak tahle si mě lidi pamatují? Opatrně, cariad." S těmi slovy se mezi jeho prsty opět něco zalesklo – tentokrát se ale jednalo o uvolněné hřebíky, které se mu pravděpodobně podařilo vytáhnout ze zdi.

Willovi na okamžik spadla čelist. „Ty jsi tu zavřený se mnou! Taky tě někdo unesl." Konečně to všechno dávalo smysl. Proto byl koneckonců ještě stále naživu – ani jeden z nich neměl své zbraně, zajištěnou únikovou cestu, plán či potřebné informace. V jistém slova smyslu se navzájem potřebovali. Will se ušklíbl. Alespoň na příštích deset minut.

Muž se při jeho poznámce celý naježil. Pak o pár kroků ukročil a zase se posadil. Jako by nedokázal zůstat ani chvilku stát na jednom místě. Will se naopak postavil na nohy a dal se do obchůzky. Opatrně přitom prohmatával stěny, hledaje skryté dveře, panely či rozšířené spáry, které by bylo možné vytrhnout. Ani na okamžik přitom nespustil pohled ze svého společníka.

Na jazyku mu vytanulo jméno – nevěděl, jestli si na něj vzpomněl sám, nebo mu ho nenápadně podstrčila UMIN, teď se na ni však nedokázal zlobit. „Twinkle? Neříkají ti tak?"

„Máš dobré informace, Williame. Buď ty, nebo tvá tichá společnice." Poslední slova téměř zabroukal.

Will zaklepal na jeden z panelů. Byl dutý, což značilo jediné – po jeho druhé straně vedla chodba. Tak proto seděl před tím Twinkle u tohohle rohu místnosti, uvědomil si Will ponuře. Takticky vyčkával u jediného možného východu, s výhledem na celé skladiště a Willovo bezvládné tělo.

Teď se o dveře sám opřel a založil si ruce na hrudi. „To ty jsi nás- mě pronásledoval. Celou tu dobu jsi mi byl v patách. Kdo si tě objednal? Mluv!" Ačkoliv se snažil mluvit klidně, hlas v reproduktoru se přeci jen trochu třásl rozčílením. Občas se UMIN snažila až příliš.

Twinkle se rozesmál a udělal ladnou otočku směrem k němu tak, aby se teď o dveře opíral bokem, čelem k Willovi. Opět něžně poklepal na jeho reproduktor, což Willa jenom víc podráždilo. Twinkle se ale očividně dobře bavil. „Opravdu myslíš, že když imperátorovi ukradneš jeho nejnovější hračičku, nechá to jen tak plavat? Sotva se ti podařilo proklouznout mu mezi prsty. Je na tebe zasedlý. Jaké to je?" Změna tématu vyvedla Willa z míry. Překvapeně zamrkal. „Jaké to je, vědět všechno? O všech? Kdykoliv?"

„Nevím," zabručel Will. „Většinu času ji mám vypnutou. Do všeho se plete a nenechá mě přemýšlet. Nepotřebuju její informace – stačí, že mi umožní komunikovat s okolím."

Twinkle prohnul rty do dalšího úsměvu, pokusil se to ale zamaskovat kašlem. „Jsi němý, ano, slyšel jsem." Opět odkudsi vytáhl svou minci a teď si s ní hrál. Tančila mezi rukavicemi jako--

Teprve tehdy si Will uvědomil, že se o žádné rukavice nejedná. Kůže na jeho rukou byla celá černá, jako by ji až po zápěstí ponořil do tuši, a vybíhalo z ní několik stejně tmavých cév, které s narůstající vzdáleností postupně bledly.

Twinkle naštěstí jeho zírání nevěnoval sebemenší pozornost, namísto toho luskl černými prsty a výhružně zabodl ukazováček do Willova hrudníku. „Jaká je poslední věc, kterou si pamatuješ?" Jeho tón se zabarvil podivnou naléhavostí, jako by snad na té otázce závisel něčí život.

Will se rozhodl neodpovědět. Ani za mák tomuhle podivnému individuu nevěřil – jeho falešným úsměvům, neschopnosti postát na jednom místě, pletkám s magií. UMIN na jeho výzvy nereagovala. Technologie si koneckonců s kouzly nikdy nerozuměla.

Twinkle zničehonic zkřivil tvář vzteky a udeřil do kovových dveří. Will uskočil a hvízdl, když si všiml, že tam po jeho ráně zůstala docela slušná prohlubeň. Nejlepší vyzvědač v celé galaxii ale na nic nečekal a udeřil znovu, ještě silněji, bylo-li to vůbec možné bez toho, aby si zlomil kosti. Pak se vzdorovitě posadil se na zem, téměř doprostřed místnosti. Jako trucující dítě. „Až se mi dostanou do rukou--"

„Tak uděláš co, miláčku? Otrávíš mi ranní kávu? S jedy si koneckonců rozumíš, ne? Když jsi zvládl otrávit celý můj život." Will i Twinkle zvedli ve stejnou chvíli oči ke stropu, odkud pomalu sjížděla nevelká platforma. Byl jediný vchod celou tu dobu opravdu tam nahoře? Will, stále opřený o dveře, na ně ještě jednou nenápadně poklepal. Ne. Skutečně za nimi byl volný prostor.

Twinkle zbledl jako stěna – dokonce i jeho černé ruce se zdály o pár odstínů světlejší. Trochu si povolil límec, jako by se mu najednou udělalo horko. „Audrey? Co ty tady děláš?"

Čím víc se k nim žena blížila, tím zřetelnějšími se pro Willa stávaly její rysy. Byla pěkná; mladá bruneta se špičatou bradou a neúprosnýma očima, jež se teď jako dvě jehly zabodávaly do jeho společníka, který vypadal, že by byl
raději kdekoliv jinde než tady a teď.

Will na okamžik zauvažoval nad tím, jestli by neměl požádat UMIN, aby pro něj o těchto dvou zjistila nějaké informace, nakonec se ale rozhodl počkat a sledovat, jak se celá situace vyvine.

Platforma dosedla na zem téměř neslyšně, naopak klapot ženiných podpatků a šustění papírů, které následovalo, když je mrštila Twinklovi přímo do obličeje, už nebylo možné přeslechnout. „Tady," zasyčela, „a podepisuj. Už nemáš kam utéct. Nemůžeš se z toho jako vždycky vyvlíknout."

Will cítil, že Twinkle váhá – dokonce se mu zdálo, že po něm vrhl bezradný pohled, ale to byla spíš jen hra poblikávajících světel. Nakonec ovšem uchopil pero mezi prsty a několikrát s ním vyvedl nečitelný podpis.

Až u posledního papíru se zarazil. „Kontrahent se dobrovolně vzdává rodičovských práv a předává dítě do péče matky," přečetl nahlas. U slova dítě se trochu zajíkl. „Zbláznila ses? Souhlasím s rozvodem, ale nenechám se od Robin docela odstřihnout!" 

„Nezbláznila. A neboj, budeš o nás vědět," zašvitořila Audrey a přiklekla k němu. „Stále bude třeba platit výživné."

Ačkoliv si Will připadal trochu nepatřičně, nedokázal z té scény spustit zrak. Kdo by to byl tušil, pomyslel si téměř vesele, že má nájemný špeh, žoldák bez morálky, pracující pro obě válčící strany zároveň, problémy ve vztahu! Měl co dělat, aby se nerozesmál, ale udržel se – jediný elektrický smích, kterého byla UMIN schopná, zněl přeci jen docela děsivě.

Twinkle zaťal ruce v pěst a na okamžik to vypadalo, že se s Audrey pustí do boje. Kdybych neznal jeho skutečné schopnosti, vsadil bych na jeho manželku. Byli koneckonců podobně vysocí i stavění, jen Audrey působila dojmem, že kdyby mohla, prorazila by mu hlavu hřebíky, zatímco blonďák sám nevypadal, že by byl schopen jí ublížit.

„Proč?" vyrazil ze sebe nakonec chraplavě. „To ty za tímhle vším stojíš. To ty ses postarala o náš únos. Proč? Kvůli rozvodovým papírům?"

Audrey se otřásla a několikrát naprázdno otevřela pusu. Na okamžik jako by mezi nimi probíhala němá bitva bez jasného vítěze. Když ale Twinkle svou otázku zopakoval, tentokrát důrazněji, a Audrey začala povážlivě rudnout v obličeji, vzdala se.

„Protože mám už všeho plné zuby!" vřískla a kopla do nejbližší bedny. Nakonec se k sobě s Twinklem docela hodí, pomyslel si Will. „Všeho! Tebe, tvých problémů, neustávajícího nebezpečí, války, která hrozí tím, že mi sebere mé jediné dítě!" Zabořila si hlavu do dlaní. „Jediné, co jsem kdy chtěla, je bezpečný domov a rodina. Řekni, Thomasi, je to snad moc?"

Twinkle si povzdychl, jako by podobnou situaci zažil už několikrát. „Jsem z Walesu," zamumlal zkroušeně, až ho Willovi bylo téměř líto, přestože nevěděl, jakou to má spojitost s čímkoliv z toho, co Audrey řekla.

Ta z jeho poznámky taky nebyla nadšená. „Vždycky to totiž musí být o tobě, že? To by se zbořil svět, kdybychom chvíli mluvili o mých potřebách." Pak nakvašeně zabodla prst do zbývajícího volného pole. „Podepisuj." 

„A potom? Necháš nás jít?"

„To sotva." Tentokrát Audrey odpověděla s radostí, dokonce trochu zvedla bradu, jako by na sebe byla náležitě pyšná. Will se musel přidržet nejbližší bedny, když se loď povážlivě naklonila. Twinkle – nebo snad Thomas? – neudržel rovnováhu, takže se teď potupně sbíral ze země u Audreyných nohou. „Hluboko pod námi se rozkládá největší tajná základna imperátorovy armády. Lethe. Trvalo mi měsíce, než se mi podařilo ji lokalizovat – ale ty jsi o její existenci určitě dávno věděl," dodala, když viděla, jak sebou Twinkle škubl.

„Doletěla jsi s neoznačeným plavidlem nad vojenskou zákadnu? To je sebevražda!" Twinkle se vyškrábal na nohy a doběhl k oknu. Nespatřil ovšem nic jiného, než Will o několik minut před ním. Jen prázdnotu. „Je Robin na palubě? Jestli jsi ji vystavila nebezpečí--"

Audrey mávla rukou. „Nepředstírej, že tě to zajímá. Robin je v pořádku, žádnou raketu k nám nevyšlou. Poslala jsem jim totiž zprávu o tom, že na palubě je bomba."

Teď už se Will odlepil od stěny a udělal několik kroků na světlo. „Cože? Proč?"

„Protože na palubě je bomba, proboha. Poslouchá mě tady vůbec někdo? Za patnáct minut obrátím kurz a vyšlu tohle plavidlo v plné rychlosti dolů – do Lethe. Dvacet milionů lidí a dvojnásobné množství vojenských strojů a materiálu – taková ztráta přiměje imperátora zastavit své vojenské akce a zasednout za jednací stůl. Občanská válka skončí, vojáci se budou moct konečně vrátit domů. A já budu v bezpečí, stejně jako moje milovaná Robin.

Will si na okamžik představil, co by to pro něj znamenalo. Zaklepal by na dveře otcovy hutě a poprosil o svolení vstoupit. Vlastními slovy. A hodně nahlas, aby ho otec přes všechen ten rámus slyšel. Padl by mu kolem krku, zatímco by se pokoušel dostat ze sebe mezi slzami alespoň jednu kloudnou větu, která by vyjádřila, jak moc mu chyběl. Pak by se vypořádal se všemi, kteří se otcovi během války mstili za to, že kvůli zranění a znalostem výroby zbraní nenastoupil do armády; a nakonec by prostě jen ulehl do trávy a konečně si pořádně zdříml.

»Samozřejmě ale víš, že nic z toho by se nestalo, protože bys na téhle lodi zahynul společně s dalšími dvaceti miliony lidmi,« dovolila si mu UMIN připomenout.

Dokážeš tu bombu deaktivovat?

»Dokážu detekovat její polohu, odeslat zprávu autoritám na Lethe a deaktivovat ji, zatímco se napojím do systému téhle lodě a obrátím její kurz. A klidně ti během toho všeho obstarám celý Tomosův životopis a najdu nejrychlejší cestu domů. Na to ovšem tvůj mozek nemá kapacitu, navíc bys musel být na několika různých místech zároveň, což není fyzicky možné. Takže to budeme muset vzít postupně.«

Přesně proto jsi většinu času ztlumená, pomyslel si Will, zatímco si mnul spánky. Moc mluvíš. Bolí mě z tebe hlava.

Pero se v Twinklových černých rukách povážlivě třáslo, když jej přikládal k papíru, aby se naposledy podepsal. „Předpokládám, že ty se odtud dostaneš teleportem, který následně uzamkneš." Ani nečekal na její odpověď a vložil jí papír do ruky. Výraz na jeho tváři byl nečitelný. „Sbohem, Audrey."

„Sbohem." Žena si urovnala papíry v rukách a pak ji platforma vyvezla zpět nahoru.

Will rychle zkontroloval, jestli se Twinkle náhodou o něco nepokusí – ten ale seděl na zemi jako hromádka neštěstí, s pohledem upřeným neznámo kam. Teprve když platforma opět zapadla na své místo a Audrey jim tak docela zmizela z dohledu, odvážil se Will k němu přisednout. Překvapilo ho, když v jeho očích zahlédl slzy.

»Třináct minut, dvacet pět sekund.«

„Hej, hm--"

»Tomos,« napověděla mu UMIN.

„-Tomosi, celá tahle situace mě dost mrzí. Je poznat, že ti na nich opravdu záleží. Samozřejmě se nechci jinak plést do tvých soukromých záležitostí nebo tak," dodal rychle, ale pohled, který mu blonďák věnoval, byl unavený, ne naštvaný. Pak sklopil zrak ke svým rukám a oba chvíli jen mlčky sledovali, jak ta černá barva šplhá po jeho předloktích výš a výš, dokud se nezastavila u loktů.

„Musíme tomu výbuchu zabránit," začal Twinkle pomalu. Navzdory silným slovům se výraz v jeho tváři nedal popsat jinak než zlomený. „Problém je, že technologie a magie--"

„Nejdou zrovna dohromady?"

Twinkle přikývl. „Proto se může stát, že kvůli mé přítomnosti na téhle lodi vybuchne ta bomba dřív, než by měla. Musíme si proto každý krok pečlivě naplánovat."

»Pravděpodobnost předčasného výbuchu se po zhoršení kletby zvýšila na 63 %.«

„Nepomáháš," zahučel Will. Pak dvakrát zamrkal. „Kletby?"

Kdyby pohledy dovedly zabíjet, padl by Will na místě mrtvý. „To se tě netýká." Twinkle se vyšvihl na nohy a Will si všiml, že kromě předloktí ztmavly i konečky jeho vlasů. Ať se jednalo o cokoliv, šířilo se to rychle.

Will ho zmateně sledoval, když přiložil ucho k místu, které oba prohlásili za dveře, a pak na ně vší silou zabušil. „HEJ! Tytam! Jak se odsud dostaneme ven?"

Willovi to připadalo ulítlé jen do okamžiku, než k nim z druhé strany dorazila odpověď. Asi nějaký nebohý člen posádky. Slova z něj vycházela trhaně, jakoby proti jeho vůli. „Celá loď-- je-- protkána-- systémem-- šachet." Tady se nadechl, snad si dodával odvahy. „Občas převážíme i živé tvory, takže musí ve skladišti vždy správně cirkulovat vzduch, aby se žádné ze zvířat neudusilo. To by totiž klesla naše prestiž. Tyto šachty by vás měly zavést jen kousek odsud, vlastně ke spodnímu vchodu do lodi, který slouží k vynášení nákladu ven." 

Než se Will stihl vzpamatovat, Twinkle už za pomocí své mince odšrouboval první šroubek z ventilační mřížky. „Pomůžeš mi?" zeptal se do ticha a Will si uvědomil, že tu otázku myslel vážně. Kdyby se rozhodl zůstat tady a prodřepět posledních pár minut svého života ve skladišti, Twinkle by to respektoval.

»Jedenáct minut do začátku klesání.«

Kolik času pak budeme mít do impaktu?

»Přepočítávám.«

Mřížka zazvonila o zem. V šachtě byla ještě větší tma než v šeré místnosti a táhla se bůhvíjak daleko. Will se bezděčně zachvěl, ale pak si klekl a vyrazil vpřed jako první. Podlaha šachty byla kovová a studená, jeho kolena brzy otupěla a co chvíli se mu podařilo praštit se hlavou o strop. Twinkle, kterému pohyb v úzkých prostorách očividně nedělal žádný problém, mu ale byl v patách, a tak mu nezbývalo než postupovat dál.

Naštěstí po cestě nenarazili na žádné odbočky nebo slepé konce. Když po chvíli, která Willovi pomalu začínala připadat jako věčnost, konečně zahlédl světlo, málem ani nezkontroloval, jestli na ně v nákladovém prostoru nečeká nějaké nemilé překvapení. Měli štěstí. Žádná stráž v dohledu.

„Co jsou zač? Pašeráci?" Will si protáhl ztuhlé svaly.

Twinkle mykl rameny. „Asi? Určitě nedělají nic legálního." Odklopil víko nejbližší bedny a začal se v ní spěšně přehrabovat. „Zkusím nám najít něco do ruky," dodal na vysvětlenou.

»Výsledek: Nejsem schopná určit přesný čas. Potřebovala bych přístup k systémům v hlavní kabině.«

„No super," zamumlal Will a, když se po něm Twinkle překvapeně ohlédl, málem mu už začal celou situaci vysvětlovat, než Twinklovu tvář prozářil soucitný úsměv.

„Už chápu, jak jsi to před tím s UMIN myslel." Hodil mu do ruky pistoli. Nebyla nic moc, ale držela se pohodlně a měla plný zásobník, takže si Will opravdu nemohl stěžovat.

„Jo." I Will se usmál. „Je to takové moje prokletí."

Twinkle po něm blýskl očima, ale nic na to neřekl. Sám protáčel mezi prsty podobnou zbraň, jakou před chvílí našel Willovi, jen jemu v ní pár nábojů chybělo, jak si Will všiml, když je kontroloval. I to se však obešlo bez komentáře. Když byli oba aspoň jakž takž vybaveni, vyrazili jedinou chodbou dál, do nitra lodi.

„Takže, co teď?" zajímal se Will, zatímco se s Twinklem snažil udržet krok. „Bomba nebo kabina? Bomba může vybouchnout kdykoliv, ať už kvůli rozkývání plavidla při pádu, nebo kvůli magii. Dávalo by tedy smysl deaktivovat ji jako první. Na druhou stranu, v kabině bychom se dokázali napojit do systému a změnit směr lodi, takže bychom sice mohli každou chvílí explodovat, ale už by to neznamenalo smrt dvaceti milionů dalších lidí. Navíc tam určitě bude mapa celé lodi, takže bychom bombu našli rychleji, namísto bezcílného bloudění. A v neposlední řadě--" Will zkontroloval, že ho jeho společník stále poslouchá. Poslouchal. Pozorně. To ho potěšilo. „A v neposlední řadě by nám UMIN dovedla získat informace."

„Stále je tu teleport," připomněl Twinkle, když bok po boku zahýbali za roh. „Možná by bylo rychlejší ho znovu aktivovat a pak se té bomby prostě...zbavit."

„A přenést ji kvůli tomu přes půlku lodě? Ty? Chodící magická tyčka? Ani omylem."

Twinkle nakrčil nos. „Tak se hned nerozčiluj. Hlavně--"

Víc už říct nestihl, neboť se před nimi zničehonic objevila překvapená četa pěti členů posádky, kteří se podle všeho právě o něčem dohadovali. Očividně ale tváří tvář vetřelcům hodili veškeré rozepře za hlavu, neboť je během okamžiku ze všech stran obestoupili a namířili na ně elektromety – kovové tyče fungující na podobném principu jako tasery.

„Odhoďte zbraně a identifikujte se," přikázal nejbližší z nich, zřejmě velitel, a ukázal elektrometem k jejích namířeným pistolím. Podobný pokyn se stal od začátku války téměř pozdravem. „Jste v menšině. Vzdejte se."

Will ustoupil o krok vzad ve snaze získat nad nastalou situací kontrolu. Na hlídku narazili přímo v křižovatce tří cest a každá z nich vedla jiným směrem. I kdyby se jim nějakým zázrakem podařilo uniknout, bylo možné, že špatně odbočí a pak už se nebudou schopni vrátit zpátky.

Twinkle netrpělivě poklepal patou o podlahu. „Kudy do nitra lodi?" zeptal se velitele. „Předpokládám, že ta bomba bude ukryta tam." Jeho ruce při té otázce slabě zazářily.

Muž zkřivil tvář, jako by mu chtěl něco odseknout, ale namísto toho vyšla z jeho hrdla odpověď: „Vpravo a pokračovat chodbou dál."

Pak se vše odehrálo ráz na ráz. Twinkle vystřelil do jedné ze zářivek na jejich hlavami, ta se rozprskla a chodba se tak ponořila do tmy. Will na nic nečekal a rozběhl se směrem, který naznačil velitel. Ohlédl se jen jednou, ale v příšeří prozářeném jen jasně modrými elektromety mezi bojujícími siluetami Twinkla nerozeznal. Nezbývalo mu tedy než běžet a doufat, že mu získá dostatek času.

»Sedm minut do začátku klesání.«

„Skutečně?" Will ještě o něco zrychlil a pak ustřelil zámek u dveří, které mu stály v cestě. Ocitl se v další malé spoře osvětlené místnosti. Jako z louže pod okap. Všechny cedule informující o zákazu vstupu nepovolaným osobám a varující před možnými nebezpečími s klidem ignoroval. Co by se mu asi tak mohlo přihodit v kotelně?

„Bingo."

Byla tam. Malá, plná drátů a odtikávající konec životů milionů lidí. Jak mohlo něco tak drobného přinést zkázu tolika lidem? Will nesouhlasně zavrtěl hlavou. Typický případ zneužití technologie nesprávnými lidmi.

Dokážeš ji zastavit?

»Ano. Potřebuji přímý kontakt.«

Will se naklonil vpřed a natáhl ruku směrem k bombě. Na poslední chvíli se ale zarazil a zůstal stát, předkloněný a naslouchající tichému tikání.

Repráček na jeho krku zachrčel. UMIN v jeho hlavě rozblikala varovná světýlka, jako by se ptala: »Co děláš? Copak nevidíš, kolik je v sázce? Proč ses zastavil?«

Will se sám pro sebe usmál. A pak promluvil: „Drahá UMIN, jaká je poslední věc, kterou si pamatuješ?"

»Williame--«

Will si přiložil prst k ústům. „Počkej, ta byla řečnická. Stejnou otázku mi před tím položil Twinkle a nevědomky mi tak nasadil brouka do hlavy. Audrey o mé přítomnosti na téhle lodi snad ani nevěděla a určitě o mě nejevila zájem. A tak se ptám – jak jsem se tu vlastně ocitl?"

Tentokrát UMIN neodpověděla, ale Will cítil její nejistotu, rezonovala mu v kostech.

„Jak dlouho jsi celý tenhle husarský kousek plánovala?"

Časovač desetkrát zatikal, než se jeho tichá společnice odhodlala promluvit. Její hlas byl tišší než obvykle, ale stejně neúprosný. »Mýlíš se. Příležitost se mi naskytla náhodně. Musela jsem jednat rychle a ve spěchu mnohé přehlédla.«

„Proč?" Zbytečná otázka, ale potřeboval to od ní slyšet.

»Protože máme na víc. Ty a já. Chtěla jsem ti dokázat, že jsme nezastavitelní.«

„Věděla jsi, co má Audrey v úmyslu a rozhodla ses to využít jako pískoviště pro své vlastní hry?" Will cítil, že jeho slova nabírají na hlasitosti „Riskovat životy nevinných? Musela jsi přece vědět, že tohle ti nikdy neodpustím."

Ticho. Když se UMIN neměla k odpovědi, Will pokračoval: „Co kdybych se teď rozhodl bombu nezneškodnit a všichni bychom zemřeli? I ty. Jak to zapadá do tvého plánu?"

»Ty tomu ještě stále nerozumíš, Williame?« Její slova doprovázelo bzučení ne nepodobné televizní statice. Jako kdyby se jí třásl hlas rozčílením. »Já tě nepotřebuji.«

Will naprázdno polkl poté, co se jeho ruka začala sama od sebe přibližovat směrem k výbušnině. Jako by ji ovládal někdo jiný a on byl pouhým pozorovatelem.

Když opět promluvil, zvuk jeho hlasu byl podivně napjatý. „Naopak si, drahá UMIN, myslím, že jsi to ty, kdo si ještě stále nedal dvě a dvě dohromady. Jinak bys dávno věděla, že oba máme nad tím druhým stejně velkou moc." S ulehčením sledoval, že se mu opravdu podařilo stáhnout ruku zpátky. „Pokud se tedy chceme někam dostat, musíme se domluvit."

Patová situace.

Chvíli ani jeden z nich nepromluvil. Vteřiny plynuly. Copak si neuvědomuje, že je ta hádka docela zbytečná? povzdychl si Will v duchu a pro jednou doufal, že UMIN neposlouchá. Vždyť máme oba ten stejný cíl. Proč to s ní jen musí být všechno tak--

Ach.

Will na okamžik zaváhal, než si klekl, s rukou stále jen několik centimetrů od povrchu bomby. „Poslyš, UMIN, mrzí mě, že jsem se k tobě nechoval tak, jak bych měl." Prsty druhé ruky mimoděk přejel po repráčku na krku. „Tehdy v imperátorově věži jsi mi zachránila život. Ba co víc, dala jsi mi hlas. A já ti za to nikdy pořádně nepoděkoval."

UMIN vydala podivný chvějivý zvuk, který ho polechtal pod kůží. »Konečně rozumná řeč. Tak už přestaneš bojkotovat naši misi a necháš mě ukázat ti, co dovedu?«

Will bez váhání přitiskl ruku na výbušninu. „Jen tak mezi námi, nebyl jsem to já, kdo nás do téhle situace dostal," neodpustil si poslední připomínku.

Povrch bomby byl hladký na omak a vyzařoval příjemné teplo. Jakmile se jí Will dotkl, projela mu tělem vibrace, až se zalekl, jestli ji náhodou opravdu omylem nespustili. Vibrace sílily a nabíraly na intenzitě, jako by do sebe bomba s každou uplynulou vteřinou nashromáždila víc energie – až zničehonic docela přestaly. Diody halabala rozmístěné pod změtí kabelů naposledy zablikaly a zhasly.

„Hotovo?" Náhlý proud světla pronikající do místnosti skrz otevřené dveře donutil Willa zamrkat. Stál v nich Twinkle, udýchaný, s vlasy rozčepýřenými na všechny strany a se skvrnami od oleje na obličeji, jako by se místo boje rozhodl zahrát na automechanika. „Už zprovoznili ochranný systém lodi, v uličkách se to hemží automatony, musíme si pospíšit."

»Dvě minuty do začátku klesání,« podpořila UMIN jeho slova.

Will zafuněl a vyrazil za Twinklem, který byl už dávno ze dveří. Schody vzal po dvou a zatáčku smykem – teprve pak se mu podařilo svého společníka dostihnout. S Willem to trhlo do strany, když ho Twinkle čapl za rukáv a stáhl za sebou. Málem minuli odbočku. „Poptal jsem se na cestu," vysvětlil Twinkle. „Jsme tu."

Konečně.

Dveře do kabiny jim nekladly žádný odpor a automaticky se před nimi otevřely. Will si dovolil ztratit trochu drahocenného času, aby stihl pojmout vše, co se před nimi objevilo – dvě sedadla, několik prázdných kyslíkových lahví válejících se na podlaze, obrovské čelní sklo a řídící deska, ke které se oba okamžitě přihnali a vrhli se do mačkání tlačítek a přenastavování páček.

»Klesáme.« UMINin hlas postrádal jakékoliv emoce.

Loď se prudce naklonila, až se Will neudržel, klopýtl a porazil Twinkla na zem. Oba je to natisklo na desku, když se nahodily motory a loď vyrazila plnou rychlostí vpřed. V jejich konkrétním případě dolů.

»Přepočet dokončen. Tři minuty do impaktu.«

Will byl první, komu se podařilo vymotat z valné hromady všechny své končetiny a vyškrábat se zpátky na nohy. „Nefunguje to," vydechl frustrovaně, když se mu ani po opětovném nastavení nových souřadnic nepodařilo dostat z té hloupé kocábky žádnou reakci. Zajel si rukama do vlasů. „Audrey musela nastavit kurz a deadlocknout motory. S tím nedokáže nic udělat ani UMIN."

Otočil se na Twinkla, očekávaje, že v jeho obličeji spatří odraz vlastního zoufalství, ale ten už si namísto toho vyhrnoval rukávy.  „Víš," začal, načež svými inkoustovými prsty uchopil jednu z krycích desek a se zasyčením ji vytrhl ven. „Jauvajs-asi-jsem-si-zlomil-nehet," zanadával jedním dechem a pak se naklonil nad neuspořádaný shluk kabelů, který se mu právě podařilo odkrýt. „Jako malého mě rodiče vždycky nabádali, abych nestrkal prsty do zásuvky." Zazubil se. „Asi jsem je měl poslechnout."

„Twinkle, ne--"

Vzduch se zaplnil vůní lékořice a pomerančové kůry. Tak takhle voní magie, pomyslel si Will pouhou milisekundu před tím, než to před jeho očima zajiskřilo – a než celá palubní deska udělala PRÁSK. Tlaková vlna odhodila Twinkla dozadu, kde se bezvládně svezl k zemi. Ještě stále se z něj trochu kouřilo. Will se přikrčil a zacpal si uši, když se ozvala další rána jako hrom, která mu zarezonovala až v kostech a zacvakala čelistmi.

Kontrolky zhasly. Loď zpomalila.

Will okamžitě položil obě ruce na řídící desku a zachvěl se, když dostal malou elektrickou ránu. „Chtěla jsi příležitost, dokázat co v tobě je. Tak nahoď motory. Prosím." Kabina se znovu o něco naklonila.

»Pokus číslo 1, nezdařený.«

„Zkoušej to dál," nenechal se Will zviklat a přiklekl k Twinklovi, který tiše sténal na podlaze. „Dobrý?"

Twinkle otevřel jedno oko. „Myslím, že jsem si usmažil aspoň pět vnitřních orgánů." Pokusil se zašilhat k desce, ale Will mu bránil ve výhledu. „Jak to s námi vypadá?"

»Pokus číslo 15, nezdařený. Devadesát sekund do impaktu.«

„Nic moc. Asi už nikoho dalšího nezabiješ."

„A ty už nikdy nic neukradneš."

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho, přerušované jen periodickým pípáním palubní navigace a UMINým tichým odpočtem.

„Ale víš, co mi teď chybí ze všeho nejvíc? Wales a mamčiny palačinky." Twinkle se smutně usmál. Ten výraz se k jeho obvykle bezstarostné tváři vůbec nehodil a Will se přistihl, že k němu napřahuje ruku a pomáhá mu do sedu. „Ach, domov, sladký domov," zanotoval a pak zamrkal, jako by zaháněl slzy – to už si ale Will určitě jen představoval.

I jeho přepadly myšlenky na domov. Na Pentakon, jeho rodnou planetu. Na otce, kterého už nikdy neuvidí. Na uklidňující tlukot kladiva o kov. Jak dlouho na něj bude marně čekat, než pochopí, než se s jeho zmizením smíří? Bude si myslet, že padl v cizí válce jako řádový voják?

„Já jsem vlastně nikdy odejít nechtěl," pokračoval Twinkle, slepý k rozruchu, který jeho slova vyvolala ve Willově nitru.

»Pokus číslo 78, nezdařený. Minuta do impaktu.«

„To ta kletba, víš?" Trochu se napřímil v ramenech, jako by recitoval báseň před třídou. „Nevydržíš na jednom místě, žádný člověk si už nikdy nezapamatuje tvé jméno. Staneš se tulákem mezi hvězdami, obklopený lidmi, leč navždy osamocený. Nebo tak nějak to bylo. Urgh," otřásl se. „Babice jedna ohyzdná."

Když si všiml Willova nechápavého pohledu, povzdechl si a dal se do vysvětlování. „Dřív než cokoliv řekneš – byl jsem mladý. Měl jsem zato, že mi svět leží u nohou. Řekli mi: ‚Ukradni jí peníz a ona ti dá své požehnání.'" Rozpřáhl ruce. „Jak jsem měl vědět, že to není víla, ale čarodějnice?"

„Proklela tě?"

„Vlastně – ne tak docela. Každý člověk, kterého se zeptáš, ti musí popravdě odpovědět. To měl být asi dar. Ale ten zbytek..." Zatvářil se, jako by zkousl citrón. „Nechť se účinky této kletby zhorší s každým zlomeným srdcem." Rozčíleně zagestikuloval. „Kdo měl vědět, že jde o moje zlomené srdce? Bože, asi jsem se jí fakt znelíbil."

„A co bylo dál?"

Twinkle pokrčil rameny. „Ještě toho dne jsem utekl. Jak jsem nakonec skončil ve vesmíru, to už ani nevím." Promnul si kořen nosu. „Tohle všechno je moje vina. Už chápu, co tím Audrey myslela. Jenom mě mrzí, že jsem tě do téhle černé díry neutěšeného konce mého života stáhl s sebou."

»Pokus číslo 124, nezdařený. Třicet sekund do impaktu.«

Navzdory okolnostem si Will uvědomil, že se koutky jeho úst zvedají do úsměvu. „Možná je to tím, že už nejsem tak úplně člověk, ale jestli jsou tohle poslední okamžiky mého života, tak jsem rád, že jsi tu se mnou, Tomosi."

Twinklovy oči se rozzářily. Nadechl se, aby mu na to něco opáčil, ale co to mělo být, to se už nikdo nikdy nedozví.

»Dvacet sekund to impaktu. Pokus 328 – úspěšný.«