Zvířený prach boje se ještě ani nestihl usadit, když se ozval ten výkřik – nelidský, takřka zvířecí, jenž zarýval nehty do hlubin lidské lebky a odmítal se pustit ještě dlouho poté, co se opět rozhostilo ticho.

Výkřik plný strachu a bolesti, vycházející z útrob hořícího stavení.

Přestože jsem za svůj život spatřil spoustu katastrof a byl jsem si jist, že ani toto nebude má poslední, vybavuji si přesně okamžik, kdy mi žaludek sevřela ocelová pěst, kdy se krev v mých žilách proměnila v led, a já se rozběhl vpřed, modlíce se, abych dorazil včas.

Smrt přikryla vesnici závojem kouře. Potrvá dny, než se obyvatelé dozví celkový rozsah škod; týdny, než v sutinách naleznou pohřbená těla svých blízkých; a roky, než se jejich životy vrátí zpět do vyjetých kolejí – pokud vůbec někdy. Zkáza doprovázela každý můj krok. Brečící dítě, jehož pláč nebyl dost na to, aby mu vrátil milující matku. Na smrt zraněný voják opřený o nedalekou zídku, který mi zasalutoval, když jsem jej míjel. Bývalý hostinec, stržený k zemi jako domeček z karet.

Když jsem dorazil na místo, plameny už olizovaly střešní tašky. Nedaleký dětský pláč nabral na intenzitě. Část trámů sousedního domu už nevydržela ten nápor a zhroutila se do sebe. Další krátký výkřik. Další zbytečné oběti.

Hleděl jsem oknem do nitra onoho škvařícího se pekla, dokud mě na rozpálené tváři nezastudily chladné slzy.

To ten zápach. Zápach pálících se kostí.

Dětský nářek náhle utichl tak nečekaně, jako i začal, a já se spěšně otočil v očekávání nejhoršího. Nebylo však třeba. U chlapce kdosi klečel a potichu s ním rozmlouval. Dítě jen poulilo oči, ale konečně se odtrhlo od nehybné matky a udělalo pár nejistých kroků směrem k němu. Pak napřáhlo ruce a opět začalo vzlykat – tentokrát ale potichu, rezignovaně.

Onen člověk jej k sobě na okamžik přivinul, než se postavil a popostrčil ho směrem k hloučku dospělých, kteří se chopili onoho nepěkného údělu procházení škod a počítání zemřelých.

„Tušil jsem, že přijdeš," ozvalo se zničehonic hned vedle mě a já sebou chtě nechtě škubl a instinktivně sáhl po zbrani. Moje reakce se ovšem setkala pouze se zaujatým pohledem dvou neproniknutelných studen.

„Tak tos byl jediný," utrhl jsem se na něj prudčeji, než jsem chtěl, a otočil se zpět k hořícím sutinám. „Zbytek mé kavalerie už dávno zapíjí další slavné vítězství. Měl jsem jít s nimi a ušetřit se tohoto zoufalého pohledu."

„Ale nešel jsi."

Vědomí toho, že si mě dobírá, mě dopálilo – nemohl jsem s tím ale nic dělat. Krátká modlitba, kterou jsem směrem k domu zamumlal, mi zhořkla v ústech. Nevadí. Bohové zřídka vyslyší slova prostých smrtelníků.

Ve vesnici se rozhostilo ticho.

Nastala podivná chvíle mezi truchlením a činem. Pozůstalým již nezbývalo slz, ale bylo příliš brzy na to, aby se společně pustili do odklízecích prací. O raněné bylo postaráno – ať tak, či onak. Armády odtáhly a zůstala jen prázdnota.

Ani já jsem neměl co říct, a tak jsem mlčel a pozoroval to bolestivé nic, které viselo ve vzduchu. Cítil jsem hloupou potřebu se omluvit. Za co však? Byla to snad má vina, že se sultanát rozhodl ohrožovat hranice naší říše? Byl jsem to já, kdo vyslal jejich zvědy, já, kdo je nalezl a zabil? Já, kdo vyhlásil válku?

V jistém slova smyslu snad ano.

„Ve jménu císaře." Ta slova mi zněla cizeji než ona dávno zapomenutá modlitba. „Bylo to velké vítězství. Takové, o kterých se skládají písně. Budeme nesmrtelní."

Zatímco jsem mluvil, napůl jsem se posadil na / zpola opřel o nejbližší hromádku odklizených sutin a protřel si znavenou tvář. Můj společník mě opatrně následoval. Nakonec usedl na zem u mých nohou.

„Císařský orel vyletí k výšinám a spálí vše, co mu stojí v cestě. Takový je osud barbarů a pohanů." Slova mi dodala odvahu. Cítil jsem, jak se do mě opět vlévá ztracená energie. „A kdo nesouhlasí, nechť okusí tvrdost mé ocele."

Nebylo kdo by nesouhlasil – většina přeživších pečovala o raněné, nás si nikdo nevšímal.

Teď, když nejhorší ohně polevily, i můj společník jako by ztratil svou jiskru. To se projevilo tak, že můj plamenný projev ani jednou nepřerušil – postřehl jsem však v jeho obličeji překvapení nad tím, že teď máme císaře.

Aha.

Zrozpačitěl jsem. „Vím, co si teď asi myslíš—"

„Ne, ne." Zavrtěl hlavou. „Umím si představit, že je takový císař mnohem silnější než všechna knížata a králové, kterým jsi sloužil před tím. A že sultán je mocnější nepřítel než pár znepřátelených rodů-"

„Nenechám tě, aby sis ze mě utahoval."

Teprve teď jsem z něj vyloudil slabý úsměv. Jako dohořívající plamínek. „K tomu mě nepotřebuješ, zlatý hrdino."

„Kapitáne," opravil jsem ho – a nedovedl zakrýt jistou dávku uspokojení. „Mám teď svou vlastní kavalérii."

Tázavý pohled.

Povzdychl jsem si. Můj okamžik slávy byl ten tam. „Nikdo v ní není, samozřejmě. Prázdné gesto od císaře na usmířenou. Nikdy by mi nesvěřili skutečnou moc."

„Jsi jim zkrátka víc užitečný jako vraždící stroj. Jednočlenná armáda. Nesmrtelný hrdina."

Nesmrtelný. I to slovo, jako by mezi námi na moment posečkalo ve vzduchu, než jej vítr odvál bůhví kam.

Dovolil jsem si krátké odfrknutí. „Zbytečné obavy. Nemám takové ambice. Mně stačí nepřítel a meč, dvě konstanty, které mě za celé ty roky neopustily. Císař si svůj pád zapříčiní sám – už teď je jeho armáda příliš roztříštěná. Pokud nezíská podporu na diplomatické půdě, dříve či později dojde k puči. Vojenská vítězství rolníka nenakrmí."

V očích mu zajiskřilo. „A pak že se tě nemají obávat. Zažil jsi pád více režimů, než do kolika oni dokáží napočítat. Myslím, že by sis v parlamentu vedl stejně dobře jako na bojišti."

„Je to jiný druh boje – pozvolný, opatrný. Na takový nemám trpělivost."

„Možná." Opřel hlavu o sutiny a zavřel oči. „Možná ne."

Zvedl jsem ze země kus ohořelého dřeva a začal jeho koncem kreslit do země obrázky. Vycházející slunce. Plamen. Meč. Snad proto jsem nezaznamenal okamžik, kdy jsem opět zůstal sám – to až úlevné povzdechy vesničanů, když se jim konečně podařilo uhasit poslední plameny, mě přinutily zvednout hlavu.

Byl pryč a ani se nerozloučil.

——

„—a nezapomeň, že pak—"

Dav lidí, který se zničehonic zjevil před námi, mě překvapil natolik, že nebýt pohotového zásahu mých přátel, byl bych pravděpodobně skončil udupán pod jejich nohama. Kontrast s poklidnou ulicí, ze které jsme právě vyšli, byl natolik zřejmý, že jsem nechápavě rozhodil rukama. „A co je zase tohle?"

Konfu, vrchní velitel imperátorovy městské posádky, se podrbal ve vousech. „Přísahal bych, že jsem o tom něco slyšel..." Luskl prsty. „Ahá! Veřejná poprava."

Protočil jsem oči – to mi ještě scházelo. Nestačilo, že jsem mířil pozdě na schůzi válečného kabinetu, abychom probrali otázky následujících dní a obležených měst na severu, teď jsme se ještě k tomu museli protlačit kolem fanatického davu prahnoucího po krvi.

Konfu, kterému neunikly projevy mé rostoucí nevole, se začal rozhlížet po možných únikových cestách – to už se ovšem kolem nás shromáždili nově přihlížející. Ač mezi našinci, připadal jsem si stejně obklíčený jako v nitru bitevní vřavy.

Zničehonic Konfu hvízdl tak pronikavě, až se při tom zvuku pár nejbližších lidí chytilo za uši, a přilákal tak pozornost městské hlídky, jež si k nám počala razit cestu davem. Diváci byli naštěstí natolik rozumní, aby ozbrojeným mužům uhýbali z cesty, pokud to šlo. Stále ale postupovali ukrutně pomalu.

Vyloudil jsem ze sebe poraženecký povzdech a obrátil svou pozornost k hranici, ke které byla právě přivazována nějaká dívka – mlaďoučká, sotva čtrnáctiletá. V očích měla nepřítomný pohled a tváře jí máčely slzy. Odvrátil jsem zrak dřív, než v něm někdo mohl spatřit těžce potlačovaný vztek.

„Co provedla?"

„Hm?" Konfu na okamžik přestal gestikulovat směrem k blížícím se strážím a vrhl rychlý pohled k pódiu. „Tahle? Paragraf patnáct."

„No to snad ne."

Ucítil jsem na rameni jeho ruku – snad aby mě zastavil v případě, že bych se rozhodl prodrat se davem směrem k hranici a nakonec skončil upálen po jejím boku. „Imperátorova vůle je neodvolatelná, to snad víš."

Nepřítomně jsem přikývl. „Už jsem mu stokrát říkal—"

„Já vím."

„Podívej se na ni! Vypadá snad jako vlastizrádce?"

„Já vím," zopakoval Konfu o něco důrazněji. „Ale ty máš teď jiné starosti. Můžeme požádat o přezkoumání jejích činů senátem. Možná bude posmrtně omilostněná."

Vrhl jsem na něj ošklivý pohled. „Teď není vhodný čas na vtípky."

To už ale kat sebral ze stojanu zapálenou pochodeň a za bujarého jásotu přihlížejících hranici zapálil. Plamen během okamžiku přeskočil z pochodně na slámu, jako čiperná veverka s ohnivým ocasem poskakujících ve větvích stromů, nezanechávaje za sebou nic než zkázu.

Cítil jsem, jak mě kdosi táhne pryč, ale nemohl jsem od té rudé záře odtrhnout pohled. „Pojď." Další popostrčení. „Imperátor čeká."

Můj zrak zabrousil k nejbližšímu okruhu přihlížejících. Přece musel existovat někdo, kdo by sdílel moji—

Havraní vlasy, kabát a zadumaný pohled upírající se směrem ke mně. Bingo.

Vytrhl jsem se jednomu z Konfuvých mužů a se slovy: „Počkejte, někoho tam znám."  jsem vyrazil směrem k němu. Střídavě se objevoval a zase ztrácel, když jsem se proplétal mezi masami okolních diváků, ale jakmile vytušil můj záměr, rozplynul se ve větru, jen aby se záhy opět zhmotnil po mém boku.

Nenašel jsem v sobě odvahu podívat se mu do očí a dokonce jsem ani neprotestoval, když mě po drobných útrapách vyvedl do jedné z postranních uliček – shodou okolností do té, kde už nás se založenýma rukama očekával Konfu.

„Můžeš být rád, že nevypíšu trestní oznámení," začal, aniž by mě nechal vydechnout. „Veřejný odpor imperátorově vůli – za to se platí hrdlem."

Můj společník se opřel zády o nejbližší stěnu tak, aby měl stále aspoň nějaký výhled na pódium. „Zítra má její máma narozeniny. Už týden pro ni doma sama lepí dárek. Ani ho nestihla dokončit."

„Nepomáháš," ucedil jsem a sám zkřížil ruce na prsou. „Sympatie s odsouzenými tě činí stejně podezřelým jako mě."

Obdařil mě jedním z těch svých nerozluštitelných pohledů, z kterých mi vždy přeběhne mráz po zádech. „Nařízení císaře?"

„Imperátora," opravil jsem ho. Unaveně. „Císařství padlo už před dvaceti lety. Mezitím jsme vstoupili do aliance se zeměmi na východě, přijali jejich ochranu, měnu a nejvyššího vládce – Imperátora."

„Nechť nad jeho říší slunce nikdy nezapadne," dodal Konfu se strnulým výrazem.

„Rozumím." Nevypadalo to, že by mého společníka tak zásadní změna režimu nějak vzrušila. Sklopil pohled ke svým rukám a prohlížel si je, jako by je viděl poprvé. „Byl jsem nějakou dobu pryč."

„Všiml jsem si," zamumlal jsem spíš sám pro sebe. „Málo rabování a spálených vesnic, co?"

Konfu chvíli kmital pohledem z jednoho na druhého, až nakonec poraženecky zavrtěl hlavou. „Já to radši ani nechci vědět." Zabušil svým kopím o zem, aby získal zpět ztracenou autoritu, a obrátil se ke mně. „Je mým posláním doprovodit tě na zasedání válečného kabinetu. Můžeme?"

„Okamžik." K překvapení všech jsem jemně uchopil svého společníka za bradu a natočil jeho tvář tak, abych měl lepší výhled na mnohočetné jizvy a oděrky, které nově hyzdily jeho obličej, „Nemysli si, že jsem si toho nevšiml."

Poprvé uhnul pohledem, ale nedostal jsem z něho nic než zarputilé mlčení.

Povzdychl jsem si. „Nechám to být, když mi prozradíš, jak ti mám vlastně říkat." Příběhy a vesnické pověry mu přisoudily mnoho jmen – Kostipal, Ohnivec a v některých případech i sama Smrt. Svědek v černém plášti, který pohladí, pomůže, utěší. Bytost, jejíž dotek usuší horké slzy. „Rád bych znal tvé opravdové jméno."

Jako kdyby sledoval proud mých myšlenek, úsměv, který mu prozářil tvář, se nedal nazvat jinak než poťouchlý. „Povím ti to, až mi na oplátku prozradíš, co doopravdy chceš, zlatý hrdino."

Hranice dohořela, po nebohé dívce nezbylo nic než popel a můj tajemný společník byl pryč dřív, než jsem mu stihl cokoliv odpovědět.

——

Konečně jsem si i já mohl dovolit klesnout k zemi.

Udělalo to čvachtavý zvuk, když se mi kolena zabořila do bahna smíseného s krví mých padlých spolubojovníků. Setřel jsem si pot z očí, abych dohlédl dál než na hordy mrtvol hromadící se po celém bitevním poli, ale jen jsem si umazal tváře od krve. Havrani kroužící vysoko nad mou hlavou krákali v očekávání hostiny.

„Tak je to tedy skutečně pravda."

Zvedl jsem znavený pohled k jezdci, který si ke mně razil cestu mezi zhroucenými těly. Byl sám, jediný pohyblivý bod v poli nehybných mrtvol, ale prach hromadící se na obzoru dával znát, že zbytek jeho jednotek je nedaleko.

„Už jsi zůstal jenom ty. Poslední hrdina." Jeho slova zněla téměř lítostivě. „Nakonec tedy vše skutečně skončilo tak, jak bylo souzeno. Imperátorova říše se zahubila sama a mrchožrouti se přiživí na tom, co z ní zbylo."

„Takoví jako vy?" Sotva se mi podařilo zformulovat správná slova. V ústech jsem cítil železitou pachuť, které se mi nedařilo zbavit nehledě na to, kolikrát jsem si odplivl.

Jezdec zamručel na souhlas. „Když se dva perou...však to znáš." Mávl rukou a v tom obšírném gestu obsáhl vše, co nás obklopovalo. „Tohle je příšerný pohled. Strašlivý. Ty ho ale jistě poznáš stejně dobře jako svůj vlastní odraz v zrcadle."

Pomalu jsem se nadechl a natáhl se po svém meči. Dával jsem si ovšem dobrý pozor, abych ani na okamžik nespustil pohled z jezdce, který na oplátku sledoval každý můj pohyb s opatrností chřestýše, kdykoliv připraveného zaútočit. „Odpusť mi, když vynechám zbytek zdvořilostních frází." Známá váha zbraně v ruce mi dodala odvahu. „Vím, co mi chceš nabídnout. Odmítám. Takovým jako ty já sloužit nebudu."

Muž naklonil hlavu na stranu a, když pochopil význam mých slov, vyprskl smíchy. „Skutečně? Takovým jako já?  Chachá! Tomu snad ani sám nevěříš!"

Sklopil jsem pohled k rozbahněné zemi, zahanben, ale odhodlán neustoupit. Když však jezdec pochopil, že jsem to myslel vážně, jediným plynulým pohybem švihl svým kopím a praštil mě přes čelist.

Ozval se ošklivý praskavý zvuk, zpola přehlušen mým bolestivým výkřikem. Zavrávoral jsem, meč mi vypadl z rukou a já tak opět skončil na zemi, skučel a držel se za tvář. Už jsem nenašel sílu znovu vstát.

Muž nesouhlasně zamlaskal. „Zkus to ještě jednou a tentokrát lépe," poradil mi. Jeho kopí se ve světle zapadajícího slunce nebezpečně zablýsklo. „Pokud odmítneš, udeřím tě znovu. A znovu. S radostí ti zpřelámu všechny kosti v těle a pak, až se ti zahojí, si to dáme celé od začátku. Zkrátka tak dlouho, dokud nepřijdeš k rozumu." Naklonil se blíž ke mně. „Ale já přesto věřím, že spolu budeme skvěle vycházet."

Držel jsem se za čelist a soustředil všechny síly na to, aby se mi co nejdřív zahojila. Namísto toho jsem se ale rozkašlal – to když mi do plic vnikl kouř z nedalekých hranic. Obyvatelé nejbližších vesnic už započali práce na odklízení mrtvých. Bylo koneckonců v jejich zájmu zbavit se těl ještě před tím, než se z nich začnou šířit nemoci. To v téhle válkami-posedlé zemi vědělo každé malé dítě.

Jezdec mě nechal ještě chvíli vydechnout, ale když jsem se stále k ničemu neměl, napřáhl se k dalšímu úderu. Zavřel jsem oči a připravil se na ránu, která ale nikdy nepřišla – namísto toho to zazvonilo, když se kopí odrazilo o můj meč.

„Opatrně s tím." Jeho dlouhý černý plášť mi bránil ve výhledu, což mě mrzelo, neboť bych v té chvíli nesmírně rád viděl jezdcův výraz. „Takhle někomu ublížíte," dodal starostlivě, načež si přetočil meč mezi prsty a jediným dobře mířeným úderem jílce trefil jezdce do hrudi.

Ten máchl rukama ve vzduchu, šmátraje po otěžích, koňské hřívě; po čemkoliv, čeho by se mohl přidržet, ale nakonec sklouzl po boku koně a s čvachtnutím skončil v krvavém blátě. Otevíral přitom naprázdno ústa jako ryba na suchu, neschopen vypravit ze sebe ani hlásku.

Zamrkal jsem, když se přede mnou zničehonic objevila napřažená ruka, s jejíž pomocí jsem se vyškrábal na nohy. Navzdory očekávání jeho dlaň příjemně hřála a já proto chvíli otálel, než jsem jeho ruku pustil a převzal si od něj nazpět svou zbraň. Vážila víc, než jsem si pamatoval.

Už jsem se nadechoval, abych mu poděkoval za záchranu života, jenže on mě předběhl a ukázal k mé tváři. „Bolí?"

Sotva znatelně jsem zavrtěl hlavou. V čelisti mi ještě stále trochu cukalo, ale už se mi podařilo dostat se z nejhoršího.

Můj společník pomalu přikývl, jako by si něco potvrzoval, a pak se zahleděl za mě, směrem k hlavnímu městu, které v záři zapadajícího slunce připomínalo tavící se zlato. Zaostřil jsem ve snaze dohlédnout na dav shromážděný na městských hradbách. Sledovaly snad ženy a děti po celou dobu bitvy smrt svých manželů a otců? Nebo se pro ně válka stala přirozeností? Snad se mezi nimi nachází i nějaký bard, abychom jako hrdinové žili– Kousl jsem se do jazyku, abych proud podobných myšlenek zarazil. Už dávno jsem ničemu z toho nevěřil.

„Vrátíš se tam?"

Cítil jsem v hrudi podivnou prázdnotu. Další padlý režim, další zbytečný boj. Imperátorův syn nedokázal udržet moc ve svých rukách a tisíce lidí za jeho slabost zaplatily životem. I já jsem svému osudu unikl jen o vlásek.

Teď jsem naprázdno polkl a prohrábl si zpocené vlasy. „Já-- " Nedaleko od nás vzplála další hranice. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem se snažil vyhýbat jeho pohledu. „Ano. Ano, vrátím." Zamrkal jsem, abych zahnal mžitky před očima. „Odjedu do Polis a vezmu si zpět to, co mi právoplatně patří. Za tuhle zemi jsem prolil více krve než kdokoliv jiný." Stiskl jsem meč o něco pevněji, dokud se mi rýhy na jílci nezaryly do kůže. „Ať si někdo zkusí se mi postavit."

Výraz ve tváři mého společníka jsem nedokázal rozluštit. „V tom případě ti přeju hodně štěstí," řekl upřímně a předal mi otěže jezdcova koně. Ten se mezitím dal na zmatený ústup, přičemž očima nepřestával těkat mezi námi a pohřebními hranicemi.

Vyšvihl jsem se na koně a schoval meč do pochvy. Město přede mnou se mihotalo, paprsky pableskovaly na kopulích jako na vodní hladině a docela mě oslňovaly. Kontrast mezi ním a rozkládajícími se těly všude kolem se mi jevil neskutečný. Jako by pocházelo z docela jiného světa. Z lepšího světa.

Byl bych málem skutečně kopl koně do slabin a vyrazil tryskem s větrem o závod vpřed za svým vytouženým osudem. Viděl jsem to všechno v ten okamžik docela jasně, jasněji snad než kdy dříve. Oslnivá budoucnost na stříbrném podnose. Desetiletí ukrutného boje, hory mrtvol a já, vítěz na zlatém trůně.

Udělal bych to nebýt toho, že jsem se ještě naposledy ohlédl.

Stál tam, osamělá silueta v poli padlých, s jeho vlasy i kabátem si pohrával vítr a v očích měl tak zvláštní výraz, jakousi směs lítosti a něhy, až mě z toho rozbolelo u srdce. Vzpomněl jsem si v ten moment na otázku, kterou mi před tolika lety položil, a musel jsem se sám pro sebe usmát. Jsem to ale hlupák.

Na okamžik jako by se celý svět nadechoval, když sledoval, jak seskakuji z koňského hřbetu, plácám koně po boku a nechávám ho běžet, kam ho nohy zavedou. Pak jsem se otočil ke svému společníkovi, který mé počínání sledoval s lehce pootevřenými rty. Snad jsem ho poprvé v životě dokázal překvapit.

Jeho obvykle zasmušilou tvář prozářil úsměv – nejprve slabý, jako začínající plamínek, ale pak se rozrostl a rozzářil mu oči. To pro mě v ten moment byla větší odměna, než jakou by nějaký trůn kdy mohl být.

„Pojď," řekl jsem mu a vzal ho za ruku. Ukázal jsem k pohřebním hranicím. „Máme tu spoustu práce."

...

Boneburner a Golden Hero, jak jsem si pro sebe pracovně pojmenovala hlavní hrdiny, mě pronásledovali tolik bezesných nocí, až jsem neskutečně ráda, že se mi konečně podařilo přenést alespoň pár z jejich setkání na papír. Snad teď budou spokojení. Tohle je také první z povídek, které mám rozepsané dlouhodobě a u kterých jsem se zařekla, že je přes tyhle prázdniny dotáhnu do konce. 

Povídky O, já 1. Uvidíme, jak to půjde dál. 

Pa!