Plamen, to jest slovo, pod nímž si každý z nás představí něco jiného. Mnoho slov už je prostě takových. Někdo myslí na táborák u jehož světla si s rodinou vypráví děsivé historky, jinému zas v mysli vytane vzpomínka na právě ugrilované maso a hned se začne ohlížet po něčem k snědku.

Mladý muž kráčející ztichlou chodbou si pod tímto slovem představil dívku. Dívku, v jejíž hrudi teď bilo jeho srdce, které se mělo za pár hodin navždy zastavit. A bylo jen na něm, zda se tak opravdu stane.

Ona dívka stála u stěny tmavé místnosti a v ruce svírala ostrý střep tak pevně, až se jí jeho hrany zarývaly do bledé kůže, kde po nich zůstavaly krvavé linky. Tohle bylo ovšem to poslední, co ji teď zajímalo. Roztřeseně se nadechla. Právě se chystala spáchat vraždu. Ano, šlo přitom o její život a svobodu, ale člověk musí nazývat věci pravými jmény. Napadne strážného. Ve směnách se střídali, takže nevěděla, který z nich přijde. Uvědomila si, že by to mohl být Theodor, ale rychle tu myšlenku zapudila. Nesmí zaváhat. Snad mi to pánbůh odpustí, pomyslela si ještě, když za dveřmi zaslechla kroky.

Mladík vstoupil do tmavé místnosti. Dveře se za ním zabouchly se zlověstným skřípotem, jenž se zabodával do mozku jako stovky jehel, neviditelných a příliš titěrných na to, aby se daly zastavit. Cvaknutí. Zámek zapadl, již nebylo cesty zpět.

Chvíli v nastálé tmě mžoural, jeho oči nebyly na tak stinné prostředí zvyklé. Ucítil pach hniloby a plísně, jenž jej nutil nakrčit nos a litovat osoby, která zde musela žít.

Zmiňovaná osoba se nacházela jen pár kroků před ním, což on nevěděl, jelikož stále ještě nic neviděl. Na druhou stranu byl voják a na chvíle, kdy mu nějaký ze smyslů vypoví poslušnost, byl připravený. Zřejmě proto zachytil dívčinu ruku dříve, než mu stihla proříznout krční tepnu. Zaslechl totiž tiché mlasknutí, to když se její bosá noha odlepila od vlhké podlahy, aby udělala krok vpřed a zarazila mu střep do krku.

Skroutil jí ruce za zády a přimáčkl ke zdi. Tiše vykvikla, držel ji pevněji, než by se jí líbilo. Když si jeho oči přivykly nedostatku světla a on rozeznával obrysy nábytku kolem, vypáčil jí střep z dlaně a - doufaje, že je to její jediná zbraň - ji pustil. Okamžitě se k němu otočila čelem a ustoupila několik kroků dozadu. Byla ve střehu, poznal to z jejího napjatého postoje.

Plamen. Přesně to mu připomínala. Byla vším. Nadějí, láskou, odvahou, silou i krásou. Věděl to a srdce mu svírala úzkost toho, co se chystá provézt.

,,To jsem jen já," zašeptal a zlehka zvedl ruce nad hlavu, aby ukázal, že v nich nemá žádnou zbraň. Bylo to prázdné gesto, klidně mohl mít za opaskem další tucet naostřených dýk, ale on doufal, že mu pomůže ji trochu uklidnit.

Dívka po jeho výroku ztuhla a zbledla, že kdyby do ní tím střepem řízl, krve by se nedořezal. Pak, jako by si připomněla, kdo je, si znechuceně odfrkla a posadila se na zem. Zrak z něj ovšem nespustila, nýbrž si jej pozorně prohlížela.

Mladík se jejímu pátravému pohledu vyhýbal. Nemusel se na ni dívat, až příliš dobře věděl, jak vypadá. Její podobu měl vrytou do paměti tak, jako podobu plamene. Nic a nikdo ho nepřinutí na ni zapomenout. Hnědé vlasy, kdysi krásně lesklé a dlouhé až po pás, měla ostříhané a zacuchané. Ve tváři byla pohublá, bledá a špinavá od splašků a špíny.

Zato dívka z chlapce nemohla odtrhnout oči, neustále brousila pohledem po jeho vypracované postavě, nové vojenské uniformě a vyleštěných botách. Jak se mohl tak změnit? přemítala a marně si lámala hlavu nad tím, zda byla opravdu tak slepá. Už se to nikdy nebude opakovat, zapřísahala se, přestože svědkem jí byly jen chladné kamenné zdi, které překvapivě mlčely.

Mladík se zhluboka nadechl, což byl pro jeho mozek signál k akci. ,,Musím tě umýt," oznámil stručně a ustoupil, aby si mohla sundat pytel, který používala namísto skutečného oblečení. Musela, pokud zde nechtěla mrznout nahá. Nedělala žádné cavyky, uposlechla ho. On k ní mezitím přitáhl vědro a namočil hadřík. Pak se dal do mytí. Byla to běžná rutina, na kterou si už oba zvykli, jenže dnes bylo něco jinak. Uvědomoval si, jak moc se mu třese ruka. Zřejmě za to mohla jeho naivní snaha potlačit zoufalství, které jako by s každým pokusem o jeho zničení, vzplálo o něco víc.

I dívka si jeho nesoustředěnosti všimla. Co se to s ním děje? přemítala, zatímco z ní postupně smýval veškerou špínu a prach. Nejprve ji napadlo, zda by se jej neměla zeptat, jestli je v pořádku, pak si ale v duchu uštědřila políček. Bylo třeba jeho slabosti využít ve svůj prospěch. Narovnala záda, hrdě zvedla bradu a zahleděla se mu přímo do očí. ,,Zpátky ve službě?" zachraptěla otázku a stáhla rty do povrchního úšklebku, který se naučila od Jeho výsosti, krále Karla VII. Prý lidé si tě budou více vážit. To sotva.

Trhl sebou tak prudce, že málem přepadl na záda. Když znovu nabyl rovnováhy, sklopil zrak a dál se věnoval ždímání hadříku, jako by se vůbec nic nestalo.

Tak jinak. ,,Kolik jsi za mě dostal?" Tahle otázka ji už delší dobu pálila na jazyku, vážně ji zajímalo, za kolik jejich přátelství vyměnil.

Tentokrát bolestně přivřel oči a stáhl tvář do grimasy, jež ošklivě zkřivila jeho pohledné rysy. ,,Nerozumím," zamumlal, přestože oba věděli, že je to lež.

,,Ptám se," opakovala trpělivě a každé slovo přitom pečlivě vyslovovala, ,,kolik ti za mě zaplatili." Mluvila tiše, musela se ovšem kousat do rtu, aby nezačala ječet. Proč mu tolik vadí na to vzpomínat? Jedna její část jej chtěla obejmout a utěšit, ta druhá...sama nevěděla, co vlastně chce. Pomstu? Vysvětlení? Bezpečí, jež nabízely jeho paže?

Mladík neodpověděl, místo toho znovu namočil hadřík a zvedl ho, aby jí umyl předloktí.

Uhnula, na její kůži ovšem dopadlo pár kapek, které jí stekly až ke špičkám prstů. ,,Koupil sis aspoň dobrou večeři? Nebo sis snad zaplatil slečinku, která by byla krotká jako beránek a poslouchala tě na slovo?" Teď už mluvila nahlas, její zvučný alt se třásl těžce potlačovaným vztekem.

Theodor si unaveně protřel tvář. ,,Jano, prosím, nedělej to ještě těžší, už takhle mám dost co vysvětlovat."

,,No to teda opravdu máš," souhlasila dívka trpce. ,,Ale já tě poslouchat nehodlám. Beztak mi nepovíš nic než prázdné výmluvy. Zradil jsi mě, víc vědět nepotřebuju." Založila si ruce na hrudi a připravila argumenty pro případ, že by chtěl odporovat.

Pousmál se. ,,Jestli si vážně myslíš, že teď odejdu a vzdám se, jsi na omylu. Bojoval jsem za tebe tak dlouho, že bych to asi ani nedokázal." Na důkaz svých slov si k ní přisedl.

Rozhodila rukama, že ho málem praštila, a vztekle nakrčila obočí. ,,A co po mně v tom případě chceš?"

,,Rád bych ti to všechno vysvětlil." Sám pro sebe dodal: Ale vím, že jsi tak tvrdohlavá, že to půjde ztěžka. Plamen, ten taky nepřemluvíš, hoří jen, když se mu zachce.

Dívka jako by přesně věděla, nad čím přemýšlí. ,,Zradil jsi mě, Theo. To mě opravdu bolelo a zřejmě nikdy bolet nepřestane." Odmlčela se, aby si srovnala myšlenky. Když opět promluvila, její hlas byl opět klidný a vyrovnaný. Byl to hlas velitelky, která dokázala velet armádě. ,,Ale rozhodla jsem se být objektivní. Stejně nemám co ztratit."

,,Vždycky je co ztratit," opáčil a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. Neucukla, místo toho se slabě usmála a mávla na něj, ať jí to tedy vysvětlí.

,,Opil jsem se," začal, zatímco přemístil ruku na svůj zátylek. ,,Opil jsem se, ztřískal jsem se pod veškerou mez. Ledva jsem chodil."

,,Všichni jsme se opili, oslavovali jsme přece vítězství," namítla Jana oprávněně. Moc dobře si ten večer vybavovala. Její - teď už vlastně Karlovi - vojáci byli veselí, rozjařeně se smáli a připíjeli si na její zdraví, zatímco děvčata mezi nimi pobíhala, roznášela korbely a chichotala se, když je někdo z mužů plácl přes zadek.

,,Ty ne," odporoval Theodor a na krátký okamžik se v jeho tváři objevilo něco jako úcta, i když to v té tmě nešlo moc dobře rozeznat.

Zpražila ho pohledem. ,,Já mám svou povinnost, musím přece osvobodit Francii. Navíc mi pivo nechutná. Ale většina lidí se opila tak, že druhého dne nenasedla na koně."

,,Ano, jenže ta tvoje většina si pod vlivem alkoholu nevyšla na výlet." Theodor se bolestně ušklíbl. ,,Co se piva tyče, nic nevydržím."

Jana sepjala ruce k sobě. ,,Řekni mi, že jsi neopustil tábor, že sis to nenamířil k Angličanům."

,,Nenamířil. Jenže Burgunďané hlídkovali v lese. Sotva jsem vystrčil paty z města, čapli mě. Neměli tušení kdo jsem a museli být velice mile překvapení, když zjistili, kolik toho vím. Já si toho moc nepamatuju. Vím jen, že mě potom hodili do řeky. Ani nevím, jak jsem se vydrápal na břeh."

,,Nemohls jim toho přece říct tolik," namítala vždy skeptická Jana. ,,Rozhodně ne dost na to, aby nepozorovaně pronikli do města plného našich lidí a pak zase ven s velitelkou v pytli."

,,Jako tvoje osobní stráž jsem znal mnoho postranních a tajných východů, které z města vedou, kdyby se něco pokazilo a já tě odtud musel dostat. Taky jsem jim určitě prozradil v jakém hostinci spíš, kde máš pokoj, jestli se v noci budíš, zda jsi na pokoji sama, popsal jsem jim cestu, vysvětlil, jak se vyhnout strážím...Jsem zkrátka dobrý informátor." Povzdechl si. ,,Asi si dokážeš představit, jak jsem se cítil, když jsem zjistil, že jsi pryč."

Kysele se ušklíbla. ,,Nejspíš podobně jako já, když jsem se probrala v žaláři." Pak ovšem nedůvěřivě přimhouřila oči. ,,To ale vůbec nevysvětluje, co děláš tady, ať je to kde chce, a nosíš tuhle-," píchla ho prstem do hrudi, ,,párádní uniformu anglického vojáka. Zase. Říká se, že starýho psa novým kouskům nenaučíš, ale měla jsem za to, že bojuješ na moji straně, gentlemane."

Protočil panenky. ,,Snad sis vážně nemyslela, že bych tě tady nechal? A kdo se k vězenkyni dostane blíž než stráže?"

,,A teď po mně chceš, abych ti věřila, žes mě ve skutečnosti vlastně nezradil a celou tu dobu jsi tady kvůli mě." Unaveně si vzdychla, následně svraštila obočí stejné barvy jako její ostříhané kadeře. ,,Proč jsi mi to ale, pro všechno na světě, řekl až dnes?"

,,Těžko říct," odpověděl vyhýbavě. ,,Možná jsem měl strach."

,,Všemocný Theodor se bojí. Tak to jsme asi v pěkné kaši." Na její tváři se na chvíli objevil úsměv, který ale hned na to vystřídal zadumaný výraz. ,,Víš, že ti nemůžu věřit. Celé to zní jako snůška výmluv, dost špatných výmluv, abych řekla pravdu. Vím, že neumíš lhát a hrozně moc bych si přála, aby to opravdu byla pravda, ale pokud mě tohle všechno-," mávla rukou do prostoru kolem, "- něčemu naučilo, tak tomu, že nemůžu věřit nikomu. Ani nejlepšímu příteli." Zabodla do něj vyčítavý pohled. ,,Ne že by v tom ten přítel neměl prsty."

Promnul si obličej, najednou vypadal nejméně o deset let starší. Věděl to, věděl, že mu už nebude věřit, ale přesto ani na chvíli nepřestal doufat. A ani nepřestane. Ne, nevzdá se, rozhodně ne teď, když je konečně u ní, když s ní může mluvit a dotýkat se jí, aniž by se jí hnusil. I kdyby to mělo trvat sto let, on si její důvěru zase získá. A jednou, až tahle válka skončí a oni budou zase jen obyčejná holka a kluk, spolu třeba něco vybudují. Něco nového, co bude jen jejich. To ale budou muset přežít příštích pár minut.

Dívka jej sledovala se zamračeným výrazem. Poznala, že se něco děje a že se jí to nebude líbit. Přesto si ještě chvíli vychutnávala klid a jeho dlaň pevně svírající tu její. Přišel pro mě. Ať se stane cokoliv, on si mě najde a dostane mě domů. Ta myšlenka jí uklidnila. Možná mu tak trochu lhala, když říkala, že mu nevěří. Ale to on nemusí vědět. Nechť se snaží.

,,Dokážeš mi odpustit?" zeptal se, čímž přerušil vzájemné mlčení. Prudce se nadechla, aby mu odpověděla, jenže on její odpověď vytušil. ,,Nemusíš mi věřit. Já se ptám, jestli mi odpustíš."

Mykla rameny, byla jeho otázkou vyvedená z míry. ,,Nevím." Pousmála se. ,,Asi ano. Přece jen, nebyla to jen tvoje chyba. Měla jsem se mít na pozoru." Oba slyšeli nevyřčené: A nespoléhat se jen na tebe. ,,Příště budu opatrnější."

Kývl a odtáhl se. Jana sáhla po pytli a byla by si jej oblékla, kdyby ji Theodor rázným trhnutím ruky nezarazil a nepodal jí malý balíček, který až doteď ležel na podlaze nikým nepovšimnutý. Alespoň Jana o něm nevěděla. Rozbalila ho a div překvapením nevykřikla. Byly to hedvábné bílé šaty s nabíranými rukávy, modrým lemem a ozdobami v podobě vyšitých květin.

,,Ty jsou moje?" zeptala se s nadějí v hlase a pro jednou ignorovala ten chraplavý podtón. Nemohla se těch šatů nabažit, neustále prsty přejížděla po hedvábné látce a vdechovala jejich levandulovou vůni. Připadaly jí jako z jiného světa, z takového, kde nezuří nekončící válka a kde lidé žijí v míru. Jenže takový svět neexistuje.

Theodor přikývl a zachmuřeně její euforii sledoval. Teď je možná zaslepená tím nečekaným darem, avšak za krátkou dobu jí všechno dojde a oni budou muset začít jednat.

A taky že ano. Poté co se její srdéčko dosytosti vyradovalo, nastoupil na scénu chladný rozum, bystrý a ostrý jako čerstvě nabroušená břitva. Dívka vykřikla, tentokrát spíš bolestným uvědoměním než radostí a šaty odhodila. Dopadly do prachu jen kousek od jejích nohou. Jana se svezla na kolena a zabořila hlavu do dlaní. Nevzlykala, smutnila tiše, že by si toho ani nevšiml, kdyby ji tak dobře neznal.

Zvedl šaty ze země, oprášil je a přisedl si k ní. Zvedla k němu své utrápené oči plné slz. ,,Je to dnes, že?"

Neodpověděl, nebylo to třeba. Oba věděli, že myslí na totéž.

,,Je to dnes," opakovala a hlas se jí třásl. ,,Dnes." Slzy jí máčely tvář, stékaly po ní zanechávajíce za sebou mokré potůčky. Když dopadly na zem, smísily se s prachem a ztratily veškerou krásu. Dívka se ani nenamáhala je z tváře stírat, bylo jich příliš mnoho, stejně jako životů, které tato válka lidem sebrala. ,,Jak se to stane? Co mi udělají, Theo? Co mi udělají?! Utopí mne? Zbičují? Přivážou na koně a nechají mne roztrhat? Co mi udělají?!" tázala se jej hlasem plným zoufalství. Nikdo ji nezachrání, nikdo jí nepomůže. Zemře jako čarodějnice, kterou pro mnohé skutečně je, bez špetky cti. Její ostatky budo vhozeny do řeky, nedostane ani řádný pohřeb.

Mladík pevně semkl rty k sobě. ,,Upálí."

Dech se jí zadrhl, z potoků slz se staly řeky, ba co řeky, moře, oceány. Celá se třásla, chraptěla, vzlykala a šeptala. Tato disharmonie se odrážela od špinavých zdí žaláře a zabodávala se do mozku mnohem hlouběji, než vřískot dveří. Byl to chór čirého zoufalství.

Theodor už to nedokázal poslouchat, nedokázal ji vidět takhle zničenou, poraženou, bez její odvahy a tvrdohlavosti. Před chvilkou byla šťastná, čišela z ní naděje a odhodlání. Teď byla jen zlomená, rozpadlá na tisíce střípků a bylo na něm je posbírat a znovu složit.

Opět k ní přiklekl, chytil ji za ramena a lehce s ní zatřásl. ,,Já to nedovolím, rozumíš? Nenechám je, aby ti ublížili. Dostanu nás odsud, ať to stojí co to stojí. Potom se vrátíme k našincům, osvobodíme spolu Paříž a budeme žít šťastně až navěky, jasné?

Přikývla, naposledy popotáhla a bylo po všem. Podal jí kapesník a pomohl jí se obléci. Nemluvili, byli zvyklí pracovat společně bez jediného slůvka. Když bylo hotovo, dal jí Theo pět minut na uklidnění a usušení slz. Budou muset jednat rychle a jeho plán...nikdy nebyl zrovna stratég, spoléhal hlavně na štěstí. Avšak o tom před Janou nemluvil.

,,Vážně si myslíš, že to dokážeme?" otázala se dívka a její hlas zněl najednou hrozně křehce.

Theodor měl chuť ji k sobě přivinout, ale věděl, že by mu nepoděkovala. ,,Jo. Určitě. Zvládneme to."

,,Zní to, jako bys dodával odvahu sám sobě," namítla Jana s lehkým úsměvem, který se k jejím zarudlým očím moc nehodil. Pro Theodora to ale byl poklad na konci duhy.

,,Možná to tak je," opáčil neurčitě a taky se usmál. Už zase ho nakazila. Kdykoliv byl v její blízkosti, nedokázal věci prostě vzdát, věřil a měl naději.

,,V tom případě nechť nás Bůh opatruje." Políbila křížek, jenž měla pověšený na krku.

Kývl na ni, že už je čas. Zhluboka se nadechla a postavila se k němu. Theodor položil ruku na kliku, ale než stačil stisknout, otočila ho Jana čelem k sobě a vtiskla mu polibek, že se mu z něj zatočila hlava. Přitiskli se k sobě, přejížděli si rukama po rozpálené pokožce a šeptali si nesmyslná slůvka, která jim však v té chvíli dávala větší smysl než vše co kdy poznali. Bylo to nové, neznámé, exotické. Bylo to úžasné.

Položila si hlavu na jeho hruď a poslouchala splašený tlukot jeho srdce, které bilo spolu s tím jejím v nádherné melodii plné vzájemné lásky a porozumění. Jistě, stále tu byla ta věc s důvěrou, ale pokud se jim opravdu podaří se odtud dostat, dostanou šanci začít znovu. A lépe.

Ani jeden z nich nechtěl ten okamžik přerušit, ale nakonec se od něj Jana odtrhla. Nepřestávala se ovšem vesele culit. Vlasy měla rozcuchané, rty opuchlé a zorničky rozšířené, jako by z oka vypadla učebnicovým příkladům zamilovanosti. ,,Nevěděla jsem, že jsi zloděj."

Překvapeně zamrkal. ,,Cože?" Pokusil se alespoň trochu uhladit své zacuchané vlasy, které teď trčely na všechny strany jako ježčí bodliny.

,,Ukradl jsi mi můj první polibek. Cena bude vysoká." Šibalsky na něj zamrkala.

,,Zaplatím cokoliv," vyhrkl Theodor okamžitě, ani jeho tvář ovšem neopustil úsměv.

,,A musíš mi slíbit, že si to zopakujeme. Nemám ráda jednorázové akce," dodala.

Theodor odvrátil pohled a Jana by přísahala, že se v jeho očích zaleskly slzy. ,,Zopakujeme," odpověděl.

Přikývla a vzala za kliku. Jenže tentokrát to byl Theo, kdo ji zarazil. Poškrábal se na krku a nervózně se si odkašlal. ,,Vím, že jsem to kdysi dost pokazil a myslím, že ti to dlužím. Omlouvám se, Jano."

Pouhá dvě slova a kolik citů se do nich vejde! Čišela z nich nejistota, strach a touha věřit, i když je všechno ztracené.

,,Omluva se přijímá. A ještě něco," dodala, když už chtěl vzít za kliku po třetí. ,,Možná ještě nedokážu věřit tobě, ale rozhodně věřím v tebe, Theodore. Tak to nepokaž."

Jeho tvář se rozzářila tím nejšťastnějším úsměvem, jaký kdy viděla. ,,Budu se snažit," odpověděl a ty dveře otevřel.

Jenže snaha byla málo. Nedokázali se z pevnosti dostat. Janu skutečně upálili na hranici a jeho přinutili se na to celou dobu dívat.

Usmívala se. Usmívala se, když ji přivazovali ke kůlu, usmívala se, když hranici zapálili, usmívala se dokonce, když začaly hořet ty bílé šaty, co se jí tak líbily. Usmívala se, tiskla k sobě kříž a s pohledem upřeným na něj šeptala: Věřím v tebe.

Pak ji pohltily plameny.

Ty plameny.

***

Tato povídka je historická fikce, což pro vás, drahé čtenáře, znamená že: a) z této povídky rozhodně nedělejte dějepisné referáty a b) nemusíte psát tisíce komentářů o tom, jak to bylo s Janou - Johankou, chcete-li - doopravdy, protože já to vím. Děkuji. :D

Též bych se vám chtěla omluvit, že jsem z Jany udělala takovou...pubertalní hysterku, ale přišlo mi, že devatenáctiletá dívka, jež strávila několik týdnů zavřená v žaláři má na jisté emoční drama právo.

Také vím, že to není má nejlepší práce, ale za pokus nic nedám, no ne? Téma první polibek mi prostě nesedlo. 

Povídka byla napsána pro soutěž Psaní pro radost, měsíc květen a vyhrála dokonce dvakrát: jednou v kategorii Nejemocionálnější příběh a podruhé v celkovém hodnocení. Mockrát děkuji!

Oginpat♡